Článek
Anna „Anka“ Kaudrová se narodila roku 1917 v malém městě Třebechovice pod Orebem ve východních Čechách. Pocházela z židovské rodiny obchodníka, avšak doma příliš nedodržovali náboženské tradice. Byla bystrá a cílevědomá – na gymnáziu vynikala a posléze začala studovat práva na Karlově univerzitě v Praze.
Její mládí však brzy zastínily dějiny: v březnu 1939 obsadila nacistická vojska zbytek Československa. Jedním z prvních kroků okupantů bylo uzavření českých vysokých škol. Dvaadvacetiletá Anka tak přišla o možnost dokončit studia. Místo paragrafů a zákonů se začala živit rukama – pracovala jako kloboučnice.
Netrvalo dlouho a protižidovská opatření ovlivnila i život Ančiny rodiny. Nacisté nutili Židy nosit žlutou hvězdu, zakázali jim chodit na veřejná místa jako kina či kavárny. Přesto se mladé Anně podařilo v té ponuré době najít i paprsek štěstí.
V Praze poznala Bernda Nathana, německého Žida a architekta, který uprchl z rodné země před Hitlerovým režimem. Zamilovali se do sebe a v roce 1940 měli svatbu – na dochované svatební fotografii se oba ještě usmívají v civilních šatech. První rok manželství prožili relativně normálně, byť pod stále tíživějšími omezeními vůči Židům. Život však pro ně měl přichystanou velmi krutou cestu.
Terezínské ghetto
Na konci listopadu 1941 přišel rozkaz k deportaci. Anka s Berndem, stejně jako tisíce dalších pražských Židů, byli nahnáni do shromaždiště u holešovického nádraží a odtud v dobytčích vagonech odvezeni do Terezína. Tamní bývalá pevnost byla přeměněna v židovské ghetto – přestupní stanici na cestě kamsi na Východ.
V přeplněných kasárnách panoval hlad a nemoci, ale Anka měla štěstí na práci: dostala místo ve skladě s potravinami. Díky tomu mohla drobnými úplatky či krádežemi jídla pomáhat nasytit patnáct členů širší rodiny, kteří byli v ghettu s ní. I v nelidských podmínkách tak pečovala o druhé, odhodlaná udržet rodinu při životě.
Ačkoliv byli muži a ženy v Terezíně ubytováni odděleně, Anka si našla cestičku, jak se potají setkávat s milovaným manželem. Tyto kratičké chvíle něhy uprostřed zoufalství vedly k zázraku – Anka zjistila, že je těhotná.
Jenže v nacistickém režimu šlo o zázrak nežádoucí. Ostraha ghetta přísně zakazovala židovským ženám rodit děti; nastávající matky byly nuceny podepsat prohlášení, že jakmile se dítě narodí, bude popraveno. S hrůzou a bezmocí musela Anka takový dokument podepsat také. V duchu však doufala, že k nejhoršímu nedojde.
Ančin prvorozený syn, kterému dali jméno Dan, přišel na svět předčasně na jaře 1944. K překvapení všech ho žádný z dozorců bezprostředně po porodu nezabil – možná proto, že v chaosu terezínského provozu zůstal porod utajen, anebo z prosté lhostejnosti k novorozeněti.
Malý Dan žil sotva dva měsíce; zesláblý organismus miminka podlehl zápalu plic. Navzdory nesmírnému zármutku mohla být pro Anku v této tragédii skryta nepatrná útěcha: kdyby chlapeček přežil a odjel s ní později do vyhlazovacího tábora, oba by tam čekala téměř jistě okamžitá smrt.
I přes bolest nad ztrátou prvního dítěte dál živořila v ghettu s manželem a věřila v budoucnost. Jenže v září 1944 udeřil další osudový zvrat – Bernd dostal rozkaz k transportu do neznámého tábora jménem Osvětim. Manželé netušili, co Osvětim znamená, pověsti stěží pronikaly ven. Přesto Anku naplnila úzkost.
Navíc krátce před tím zjistila, že je znovu těhotná. Bála se o Bernda, bála se o nenarozené dítě. A tak učinila zoufalé rozhodnutí: dobrovolně se přihlásila do následujícího transportu, aby mohla odjet za manželem.
Lež a Anděl smrti
V polovině října 1944 se uprostřed noci otevřely dveře dobytčího vagonu a Anka Kaudrová-Nathanová se ocitla v pekle jménem Auschwitz-Birkenau. Bylo jí 27 let a vážila sotva 32 kilogramů. Vláčná řeka vyčerpaných vězňů ji unášela od rampy směrem k ploše osvětlené reflektory. Tam stál elegantně oděný důstojník SS – nechvalně proslulý Josef Mengele, přezdívaný „Anděl smrti“, s krutým úsměvem rozhodující každým pohybem ruky o životě a smrti příchozích. Anka se třásla strachem.
Naráz stála tváří v tvář přímo jemu. Mengele si všiml její vyhublé postavy. Naklonil se blíž a záludně se zeptal: „Jste těhotná?“. Okamžik visel ve vzduchu. Pověst o Mengeleho hrůzných experimentech na těhotných ženách a nemluvňatech pronikla i do Terezína – prozradit pravdu by znamenalo rozsudek smrti pro ni i dítě.
„Nein,“ zalhala tedy pevně. Ne, nejsem. V tu chvíli nasadila svůj život jako nejvyšší sázku. Věděla, že kdyby jí Mengele nevěřil, čeká ji plyn nebo děsivé pokusy na živém plodu.
Na vyzáblé Ance však druhý trimestr skutečně nebyl vidět. Mengele chvíli zkoumavě hleděl, pak kývl. Mávnutím ji poslal doprava, mezi práce schopné ženy. Anka skryla úlevu – uspěla. Tato jediná lež jí i jejímu nenarozenému dítěti prozatím zachránila život.
Po vstupní selekci skončila Anka v ženském táboře. O Berndovi neměla žádné zprávy. Netušila, že byl mezitím při evakuaci Osvětimi poslán na pochod smrti a 18. ledna 1945 zastřelen nacisty – jen pár dnů před osvobozením tábora Sověty. Na smutek ale v tu chvíli nebyl prostor. Každodenní boj o přežití v Osvětimi nabíral na obrátkách.
Nastávající matka se zoufale snažila zatajit své těhotenství i před spoluvězeňkyněmi, neboť prozrazení by znamenalo rychlou smrt pro všechny zúčastněné. Brzy se však ukázalo, že jiné vězeňkyně její tajemství vycítily – a začaly Ance pomáhat. Zakrývaly ji při prohlídkách, vyměňovaly si místa v řadě, nabízely jí kousky jídla. Všechny dobře věděly, co by se stalo, kdyby Mengele odhalil, že mezi nimi nosí jedna žena pod srdcem nový život.
Koncem roku 1944 se fronta blížila k Osvětimi a nacisté se chystali tábor evakuovat. Anka byla vybrána do transportu na práce do Říše. A tak v mrazivých lednových dnech 1945 nastoupila spolu s dalšími vyčerpanými ženami do nákladních vagónů mířících na západ. Nevěděla, že svého manžela už nikdy neuvidí. Nevěděla ani, kam přesně jede.
Otrocká práce a poslední naděje
Po strastiplné několikadenní cestě dorazil transport do saského města Freiberg, kde nacisté provozovali továrnu na výrobu součástek do vojenských letadel. Zde měla Anka a stovky dalších žen nasazených z Osvětimi sloužit jako otrocká pracovní síla.
Továrna fungovala jako pobočný tábor: vězenkyně dřely dvanáct hodin denně v těžkém průmyslu, trpěly podvýživou, zimou a týráním dozorců. Navíc spojenecké nálety na blízké Drážďany v únoru 1945 otřásaly zemí – mnohým z nich však ty výbuchy dávaly i záblesk naděje.
Anka ve Freibergu přežila šest krutých měsíců u ponku. Její tělo bylo den ode dne slabší, zatímco dítě uvnitř sílilo – paradox životního cyklu v místě, jehož smyslem bylo životy ničit. S každým dalším náletem a zprávami o blížící se frontě se ale nacisté stávali nervóznějšími. Začátkem dubna 1945 padl rozkaz evakuovat tábor a převézt vězeňkyně hlouběji do Třetí říše.
Tentokrát je čekala ještě delší a hrůznější pouť. Těhotná Anka se ocitla namačkána s ostatními v otevřeném vagónu na uhlí – vlak vyjel směrem na jih, vstříc neznámu. Cesta trvala neuvěřitelných 17 dní. Jeli dnem i nocí, často stanicemi jen projížděli. Mnoho lidí ve vagónech nepřežilo – zemřeli po cestě vyčerpáním a hladem. Jejich těla zůstávala ležet mezi živými, nebo je stráže bez citu vyhazovaly ven při krátkých zastávkách.
Jenže pak se stal malý zázrak. Uprostřed noci vlak zastavil u stanice Horní Bříza nedaleko Plzně v právě osvobozovaném Československu. Místní přednosta stanice Antonín Pavlíček nevěřil vlastním očím, když zjistil, že v otevřených vagónech stojí desítky polomrtvých žen a mužů – živé kostry. I přes riziko, že ho za pomoc vězňům nacisté popraví, bleskově zorganizoval záchrannou akci: domluvil výměnu odkrytých vagónů za kryté a se skupinou statečných občanů začal vězně zásobovat jídlem.
Místní lidé navařili kotle bramborové polévky, napekli bochníky chleba, nanosili tvrdá vařená vejce. To všechno v přísné tajnosti. Hladem zmoření vězni plakali dojetím, když hltali první sousta po dlouhých dnech. Anka tehdy dostala hrnek mléka – a byla přesvědčena, že právě ten jí doslova zachránil život. Dodal jí sílu vydržet posledních pár dní strašlivé cesty.
Porod u brány smrti
Transport pokračoval dál a 29. dubna 1945 nad ránem dorazil na konec své pouti, k železniční rampě pod šedými skalami rakouského Mauthausenu. Tento tábor proslul jako jeden z nejhorších. Kamenolom a plyn, nikdo nemá přežít. Když se otevřely dveře vagónu, Anka se z posledních sil zvedla. Vykoukla ven a na betonovém sloupu nad sebou uviděla nápis „MAUTHAUSEN“.
V tu chvíli se jí hrůzou zatmělo před očima. „Bylo to jako rána elektrickým proudem. Věděla jsem, že je to místo, odkud není návratu,“ popsala později dceři ten moment. A právě v tom okamžiku to přišlo – první mohutná křeč v podbřišku. Kontrakce. Porod začal.
Z vagónu pomohly Ance vystoupit další vězeňkyně. Vypadala jako živoucí mrtvola – bílé rty, propadlé oči, zšedivělá kůže na kostře těla. Přesto teď křičela bolestí jako každá rodící žena. V nastalém táborovém chaosu – stráže už spíše utíkaly, než komandovaly – si jejích výkřiků všiml jeden německý důstojník.
Přistoupil k Ance a místo kopance či kulky jí překvapivě jen lakonicky dovolil: „Můžeš křičet dál.“. Snad už ani jemu na sklonku války nezáleželo, jestli vězeňkyně poruší kázeň, snad ho prostě šokovala bizarní scéna porodu v místě hromadného vraždění. Anka se tedy směla svíjet na zemi a křičet – a nikdo ji nezastřelil.
Rychle ji naložili na dřevěný dvoukolák a odvezli do provizorní táborové ošetřovny. Tam, mezi lůžky plnými nemocných s tyfem, na staré matraci posypané slámou, přivedla Anka Nathanová téhož dne na svět dceru Evu. Bylo 29. dubna 1945, pouhý týden před koncem války. Novorozeně bylo drobounké, vážilo jen kolem 1,3 kilogramu.
Nepohnulo se, nevydalo ani hlásku – vypadalo to, že se dítě narodilo mrtvé nebo že umírá. Bezmocná Anka, sama na pokraji smrti, nemohla nic dělat. Naštěstí u porodu asistoval jeden lékař, který rychle přestřihl pupeční šňůru a pokusil se maličkou oživit. Po nekonečných deseti minutách se ozval slabý, chraplavý nádech a tichý pláč. Anka plakala radostí i vyčerpáním.
Zubožená Anka kupodivu i po letech hladovění měla v sobě dost síly, aby měla trochu mateřského mléka. Ne všechny ženy v táboře měly takové štěstí – mnohé vyhladovělé matky nemohly své děti nakrmit vůbec. Anka to dokázala.
Tenkrát na konci války
Zatímco Anka v horečkách objímala své novorozeně, v dálce duněly poslední salvy druhé světové války. Nacistická třetí říše se právě hroutila. V Mauthausenu už několik dní nefungovala plynová komora – esesáci ji 28. dubna vyhodili do povětří, aby zničili důkazy o svých zločinech. Také docházel plyn: zásoby Cyklonu-B vyčerpali Němci právě den předtím, než se Eva narodila.
I díky tomu neskončila malá Eva Clarkeová osudem desítek tisíc jiných dětí, které nacisté v tomto táboře zavraždili. Po Hitlerově konci už většina dozorců jen hleděla zachránit si vlastní kůži a neměla čas vraždit další vězně. V táboře vládl chaos – brány zůstaly otevřené, strážní věže opuštěné a vězni se snažili jen přežít další hodiny.
Dne 5. května 1945, necelý týden po Evině narození, dorazily do Mauthausenu předvojové jednotky 11. obrněné divize americké armády. Teprve dvacetiletý seržant Albert Kosiek, syn polských přistěhovalců, byl jedním z prvních, kdo vstoupil mezi ostnaté dráty a spatřil hrůznou spoušť – stovky zbídačelých lidí a haldy mrtvol kolem.
Vzápětí dorazily další americké oddíly s lékaři a začali poskytovat přeživším nejnutnější pomoc. Jeden z armádních kameramanů prolézal táborem s ruční kamerou, aby zaznamenal důkazy nacistických zvěrstev. Náhle uviděl neuvěřitelný obraz: kost a kůže vyhublá žena, která se usmívá a v náručí drží malinké miminko.
Kamera zachytila Anku Nathanovou, jak s neuvěřitelnou radostí odhrnuje hadřík z tváře své dcerky a dokonce se směje – smíchem čiré úlevy a vítězství života. Později Eva říkala, že maminka byla navzdory všemu „věčný optimista“, člověk, který i v nejhorších chvílích doufal v dobrý konec. A právě tato povaha jí možná pomohla zachránit si zdravý rozum.
Anka s dcerou byly mezi šťastlivci, kteří se toho dne dočkali svobody. Smrti unikly doslova o vlásek. První poválečné měsíce strávila Anka s malou Evou v Praze. Ujali se jich vzdálení příbuzní, kteří také přežili holocaust. Z dítěte, které se narodilo sotva třetinové váhy oproti běžným novorozencům, vyrostla díky mateřské péči zdravá holčička.
Přesto Anka zůstávala velmi pohublá a zesláblá, trvalo dlouhé týdny, než se fyzicky zotavila. O svých prožitcích z války tehdy mnoho nemluvila. Jako mnozí přeživší v sobě nosila trauma, které slovy ani nešlo popsat. Snažila se proto upnout k přítomnosti a budoucnosti: starala se o dceru a pomalu hledala způsob, jak znovu začít žít.
V poválečném Československu však klid netrval dlouho. Únor 1948 přinesl komunistický převrat a s ním další vlnu nejistoty a strachu. Anka v té době potkala Karla Bergmana, českého Žida, který během války sloužil v britském Královském letectvu (RAF). Karel se do vlasti vrátil jako hrdina, ale brzy pochopil, že nové totalitě se nelíbí někdo s vazbami na Západ. S Ankou se do sebe zamilovali a ještě roku 1948 se vzali. Krátce poté, s malou Evou v náručí, nasedli na vlak mířící na Západ – opustili komunistické Československo a rozhodli se začít nový život ve svobodném světě.
Původně chtěli emigrovat do Kanady, ale Karel získal práci ve Walesu, a tak zakotvili ve velšském Cardiffu. V poválečné Británii nebylo zpočátku pro uprchlíky snadné začít znova, ale Bergmanovi byli houževnatí. Karel postupně vybudoval vlastní firmu v oboru, kde pracoval.
Rodina se natrvalo usadila v Británii. Eva prožila dětství ve Walesu a dospívala s vědomím, že její původ je trochu jiný než u místních dětí. Rodiče s ní mluvili česky i anglicky. O hrůzách Holocaustu se doma příliš nemluvilo – jen tolik, kolik dítě postupně uneslo.
Karel Bergman zemřel v roce 1983 a Anka zůstala vdovou. V pokročilém věku se rozhodla ještě jednou stěhovat: roku 2010 se přesunula z Cardiffu do univerzitního města Cambridge, aby byla blíže dceři Evě a její rodině. Dožila se úctyhodného věku 96 let a zemřela v roce 2013 obklopena rodinou.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Eva_Clarke
https://unwritten-record.blogs.archives.gov/2019/05/06/a-mother-a-baby-a-name-identifying-one-of-the-youngest-survivors-of-the-holocaust/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-skutecne-pribehy-zen-ktere-porodily-v-koncentracnim-tabore-40012519
https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/107242/ceska-ktera-obelstila-mengeleho-jak-zachranila-dceru-pred-sadistickym-lekarem.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/eva-clarke-se-narodila-v-miste-nacistickeho-vrazdeni-s-matkou-pak-emigrovala-po-komunistickem-puci-49657
https://www.het.org.uk/component/content/article?id=274:anka
https://www.dotyk.cz/magazin/anka-nathanova-osvetim-20190925.html
https://www.dobrenoviny.sk/c/210601/od-istej-smrti-ich-delilo-iba-24-hodin-anka-ochranila-svoju-dcerku-aj-pred-anjelom-smrti-mengelem
