Stanislav Gross: Zemanův nástupce, který to myslel upřímně – a pak v politice zázračně zbohatl.

Bylo mu čtyřicet čtyři let, když se na televizní obrazovce objevil jako pohublý muž s rozechvělým hlasem. Stanislav Gross, kdysi nejmladší premiér v dějinách země, se v tu chvíli omlouval všem, které jeho jednání zklamalo. Seděl tiše, ruce nehybně složené v klíně, a hledal slova, která v sobě nosil téměř jedno desetiletí.

„Všem vám, kteří jste mi před x lety důvěřovali, a pak jste měli pocit, že jsem vás zklamal, vám se opravdu omlouvám. Je to něco, co cítím zapotřebí, aby zaznělo a šlo ze mě ven,“ pronesl nakonec tiše se slzami na krajíčku. Nikdy dřív ho veřejnost neviděla tak upřímně zranitelného – a málokdo by tehdy poznal onoho energického mladíka, jemuž kdysi celá země ležela u nohou.

Stanislav Gross se narodil roku 1969 v Praze. Když jako kluk na sklonku 80. let nastupoval na dráhu technika v lokomotivním depu, netušil, jak dramaticky se jeho životní směrování změní. Po revoluci v roce 1989 rychle odložil modrou uniformu strojvedoucího a vstoupil do politiky. Měl teprve něco přes dvacet let a už vedl mládežnickou organizaci sociální demokracie.

Brzy o něm spolustraníci mluvili jako o „zlatém dítěti“ české politiky a „korunním princi“ tehdejšího šéfa ČSSD Miloše Zemana. Gross působil nenápadně – s chlapeckým úsměvem, pečlivě učesanou patkou a skromným vystupováním –, ale ve sněmovních kuloárech se pohyboval s překvapivou jistotou.

„Gross je skutečně mimořádný politický talent,“ napsal s odstupem novinář Alexandr Mitrofanov; jedním dechem však dodal: „Vedle brilantní znalosti parlamentních procedur, zvyklostí a jednacího řádu nemá Gross vědomostní základnu, kterou politik na úrovni, kde se pohybuje, nesmí postrádat.“

Tato slova trefně vystihla mladého politika, který ohromoval schopností domluvit se s každým, avšak občas působil naivně. Sám přiznával, že jeho svět tvoří písničky bratří Nedvědů a romány Jaroslava Foglara – snad i proto si uchovával určitý klukovský idealismus.

Jeho soukromý život zpočátku probíhal stranou zájmu. Poprvé se oženil hned po vojně, avšak tohle unáhlené manželství vydrželo jen pár měsíců a skončilo tichým rozvodem. Skutečné rodinné štěstí našel Gross až v únoru 1996 po boku Šárky Bobysudové, usměvavé provozní z parlamentní restaurace.

Byla to svatba v srdci politiky – za svědka šel ženichovi sám Miloš Zeman. Brzy se manželům narodila první dcera Denisa a o několik let později sestřička Natálie. Stanislav působil jako oddaný otec i partner; v době, kdy stoupal vzhůru politickou kariérou, mu rodinné zázemí poskytovalo klidný přístav mimo záři kamer.

V roce 2000, ve věku pouhých třiceti let, se Gross stal ministrem vnitra. Díky své pracovitosti a pověsti „čistého“ politika patřil k nejpopulárnějším tvářím tehdejší vlády. Kamkoliv přišel, obklopil ho roj novinářů; veřejnost v něm viděla symbol dynamické porevoluční generace.

V červenci 2004 vyvrcholil jeho strmý vzestup ve chvíli, kdy převzal vedení vlády po Vladimíru Špidlovi. Ve svých 34 letech se tak stal nejmladším premiérem v české historii. Byla to doba euforie – mladý předseda vlády objížděl republiku, na billboardech se zubil pod sloganem „Myslím to upřímně!“. Ten slogan měl lidem říkat, že to myslí poctivě a od srdce. A mnozí mu to věřili.

Na podzim roku 2004 prožíval Stanislav Gross vrchol kariéry. V křesle premiéra působil jistě, lidé ho zdravili na ulici a průzkumy oblíbenosti lámal rekordy. Po boku měl milující ženu a dvě zdravé dcery. Zdálo se, že nic nemůže pohádkový příběh narušit. Jenže uvnitř této pohádky už tiše klíčila tragédie.

Stačily necelé tři měsíce nového roku 2005 a z politické hvězdy se stala hromádka nervózních gest a vyhýbavých slov. Na počátku stála zdánlivě jednoduchá otázka: Kde vzal premiér Stanislav Gross miliony na svůj nový luxusní byt? Cena bytu v Praze na Barrandově se pohybovala kolem čtyř milionů korun – částky, na kterou by poslanec s běžným platem šetřil hodně dlouho.

Gross nejprve veřejnosti tvrdil, že peníze získal půjčkou od strýce. Jméno onoho údajného dobrodince, Františka Vika, se záhy stalo nechvalně proslulým; „strýček Vik“ začal žít vlastním životem jako symbol podezřelé výmluvy. Když se ukázalo, že postarší příbuzný neměl zdaleka takové úspory, přišel na řadu další nečekaný příběh – známý novinář Rostislav Rod prý půjčil strýci necelý milion, který pak Vik postoupil synovci.

S každou další verzí Grossovo vysvětlování upadalo hlouběji do nedůvěryhodnosti. „Původ je tak křišťálově čistý, že prostě ani křišťál křišťálověji čistší být nemůže,“ prohlašoval ještě ve sněmovně a trval na tom, že jeho financování je poctivé. Veřejnost však jeho slovům už nevěřila.

Premiér působil jako zahnaný do kouta; na tiskových konferencích opakoval naučené fráze a pot mu stékal po čele. Místo úspěchů jeho vlády se ve všech novinách řešil „Grossův byt“ – a každý den přinášel nová znepokojivá odhalení.

Novináři při pátrání narazili na další stín: zjistili, že Grossova manželka Šárka nedlouho předtím nakoupila přes svou firmu činžovní dům za šest milionů korun a odmítla jasně vysvětlit, odkud na to vzala. Ukázalo se také, že její blízká přítelkyně pronajímala jinou nemovitost k provozování luxusního nevěstince.

Grossovi, kteří se do té doby prezentovali jako mladá spořádaná rodina, se náhle ocitli ve víru pochybností a skandálu. Policie sice později prohlásila, že v žádném z premiérových kroků neshledala trestný čin, politicky však bylo pozdě. Důvěra veřejnosti byla tatam a koaliční partneři začali otevřeně mluvit o demisi.

Celá vládní krize trvala jen několik týdnů, pro Grosse a jeho rodinu to však bylo nekonečné období plné stresu, výčitek a strachu. Na jaře 2005 se Stanislav Gross zhroutil z výšin moci – po pouhých devíti měsících opustil post premiéra.

Dne 25. dubna 2005 oznámil rezignaci a krátce poté složil i funkci předsedy ČSSD. Přišlo to jako úleva i jako hanba. Jeho odchod provázel zmatek a hořkost uvnitř strany; někdejší mentor Miloš Zeman označil Grosse veřejně za svůj „velký omyl“.

A v myslích mnoha občanů zůstal po Grossovi jediný symbol – onen nešťastný billboardový slogan, který se teď stal výsměšným synonymem pro lež. Myslím to upřímně! – kolik lidí by si při těch slovech nově vybavilo právě kauzu křišťálově čistého bytu?

Po pádu z vrcholné politiky se Stanislav Gross stáhl do ústraní. Ve svých pětatřiceti letech začínal znovu od nuly – bez funkce, s poškozenou pověstí, ale také bez formálního obvinění. Rozhodl se dokončit právnické vzdělání, získal titul JUDr. a nastoupil jako advokátní koncipient. Tehdy možná doufal, že časem dokáže svůj obraz napravit pilnou prací mimo politiku.

Jenže ještě než mohl veřejnosti ukázat svou druhou, nenápadnou tvář právníka, přišla další kontroverze. V roce 2007 proběhla zprávami překvapivá informace: Stanislav Gross zázračně zbohatl. Investoval do akcií menší energetické firmy a během několika měsíců je prodal s takovým ziskem, že se rázem stal stamilionářem. Bývalý stranický kolega mu prodal akcie za dvacet milionů korun – a brzy poté je podnikatel Pavol Krúpa odkoupil za více než sto milionů.

Takový obchod nevypadal jako náhoda. Protikorupční policie jej sice znovu prověřovala, ale stejně jako dřív případ odložila, protože nezjistila porušení zákona. Gross tedy porci nově nabytého bohatství použil k pořízení dalších nemovitostí a majetků. Pořídil rodině například apartmán na Floridě; snad tam hledali vzdálený kout, kde by je nikdo neznal.

V Česku se jméno Gross pro mnoho lidí stalo symbolem zklamaných nadějí. Mladý politik, do něhož vkládali tak velké naděje, a on se tak rychle zařídil. V hospodských debatách se objevovala hořkost: Všichni kradou. Myslel to upřímně? Stanislav Gross tato slova slyšel a věděl, že důvěru už si nejspíš nikdy nezíská.

Ve svých čtyřiceti letech žil Gross v dobrovolném ústraní. Stále formálně pracoval jako advokát, ale vyhýbal se publicitě. Čas trávil s rodinou a jen občas se objevil na nějaké společenské akci. A právě tam si lidé začali všímat, že se s bývalým premiérem něco děje.

Z jindy usměvavého muže se stával stín. Na fotografiích z roku 2014 vypadá Stanislav bledý, výrazně pohublý a jeho pravá ruka bezvládně visí podél těla. Když se ho novináři ptali na zdraví, odbyl je s tím, že to není téma. Jeho žena Šárka vysvětlovala médiím, že manžel má potíže s páteří a drží bezlepkovou dietu.

Pravda však byla krutější. Lékaři Grossovi diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu – nevyléčitelnou nemoc, která pomalu ochromuje svaly celého těla. Stanislav zprvu bojoval, nechtěl připustit, co ho čeká. Na jaře 2014 se ještě objevoval na premiérách v divadle, kde hrály jeho dcery, a dokázal se usmívat.

Když mu jeden bulvární fotograf starostlivě položil ruku na rameno, Gross se jen tiše usmál: „Nikdy jsem se necítil lépe,“ pronesl s ironickým nadhledem, přestože stěží stál na nohou. Onemocnění postupovalo nemilosrdně. Z politika, který kdysi sršel energií, se stávala křehká skořápka odkázaná na pomoc druhých.

Nakonec musel opustit i svou milovanou advokátní kancelář – ruce ho přestaly poslouchat docela. Tam, kde jiným selhávají síly, hledal Stanislav Gross útěchu jinde. Upnul se k víře. Četl duchovní literaturu a navštěvoval bohoslužby, obklopen rodinou a několika věrnými přáteli. Po dlouhých vnitřních bojích nakonec přijal křest. Sám později řekl, že mu to přineslo vnitřní svobodu: „Přijal jsem Krista a žiju si takovým vnitřně svobodnějším životem,“ svěřil se.

Právě víra a blízkost rodiny mu dodaly odvahu naposledy promluvit na veřejnosti. Když ho oslovili dokumentaristé z České televize s nabídkou rozhovoru, dlouho váhal. Nakonec souhlasil – zřejmě cítil, že je to jeho poslední šance něco světu sdělit. A tak se stalo, že v dubnu 2014 v pořadu 168 hodin na ČT usedl tváří v tvář kameře a vyřkl to, co v sobě roky nosil.

Omluvil se. Přiznal chyby, lži, polopravdy, kterých se dopustil. „Kdybych se nebál přiznat, že jsem byt financoval z poslaneckých náhrad, vyhnul bych se tomu, že jsem se zamotal do takových polopravd a lží… byl jsem potrestaný za to, že jsem nemluvil pravdu,“ zhodnotil tehdy kajícně svůj pád.

Už nešlo o politiku, o ztracenou kariéru – šlo o lidskou omluvu těm, které zklamal, a také o jakési usmíření s vlastním svědomím. Vyslovil i větu, která mnohým utkvěla v paměti jako tichý vzdor tváří v tvář smrti: „Byl bych rád, aby ten konečný křížek byl co nejdál,“řekl s nadějí a zároveň pokorou.

V tu chvíli vedle sebe Šárka jemně stiskla jeho ztuhlé prsty. Dobře věděla, co tím myslí – že by si přál na tomto světě ještě pobýt, vidět vyrůstat své děti, držet se s ní za ruku. A že zároveň přijímá možnost, že život neběží podle našich plánů.

O necelý rok později se naplnilo, co všichni tušili. V noci ze 15. na 16. dubna 2015 se Stanislavův zdravotní stav prudce zhoršil. Nad ránem se jeho unavené srdce zastavilo. Ve věku 45 let Stanislav Gross zemřel. Zůstala po něm truchlící manželka, dvě dospívající dcery – a příběh, na který mnozí nedokázali dlouho zapomenout.

O šest dní později se v gotické Bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě sešla stovka lidí k poslednímu rozloučení. Přišli bývalí kolegové i rivalové z politiky, přátelé z mládí, sousedé z jinonického domu, kde Grossovi bydleli. Všude vládlo ticho a smutek. Uprostřed zářilo jen bílé kvítí a černobílá fotografie usměvavého muže v nejlepších letech.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Gross

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/premierske-pokani-gross-se-v-ct-verejne-omluvil-vsem-ktere-zklamal-330553

https://plus.rozhlas.cz/stanislav-gross-talent-na-politiku-i-na-podnikani-8138435

https://www.lidovky.cz/domov/grossova-slavna-slova-myslim-to-uprimne-i-kristalove-cisty-puvod.A150416_155524_ln_domov_sk

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/nemoc-ktere-podlehl-gross-je-stale-nelecitelna-nepomohlo-ani-ledove-silenstvi-135210

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/274389/gross-neprisel-kamaradovi-na-premieru-trpi-nemoci-z-kyblikove-vyzvy.html

https://www.christnet.eu/clanky/5273/stanislav_gross_prijal_krista_a_omluvil_se.url