Jan Libíček: měl panickou hrůzu z doktorů, miloval gymnastiku a skrýval své deprese.

Leží na vltavském břehu v promočeném kostýmu. Na kůži ho studí bláto a srdce mu buší na poplach. Je mu dvaačtyřicet a právě se probral z mrákot. Z úst mu unikne zasténání – není si jistý, kde je. Matně vnímá obrysy postav, co se nad ním sklánějí.

Panika mu vystřelí tělem jako blesk. Jedinou myšlenku, kterou teď Jan Libíček má, je útěk. Trhavě se zvedne a vší silou se rozběhne pryč. Za sebou slyší zděšené hlasy záchranářů, ale nevnímá je. Běží jen pár kroků. Pak se obrovské tělo zatřese a svalí k zemi znovu, tentokrát bez života. Dopadající list z blízkého stromu se mu snese do otevřené dlaně – poslední něžný dotek světa.

Jaromír Hanzlík, mladý herecký kolega, u něj v tu chvíli klečí a bere bezvládnou hlavu do klína. Jeho vlastní srdce se svírá hrůzou i zoufalstvím. O mnoho let později se Hanzlíkovi při vzpomínce zastře hlas: „…je to pro mě dodnes jeden z nejhorších okamžiků, které jsem kdy zažil,“ přizná tiše.

Nechce se mu o tom mluvit víc – obraz umírajícího přítele na břehu Vltavy má navždy vypálený v paměti. Je 24. května 1974 a natáčení filmové komedie Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách se mění v tragédii. Toho dne tu náhle končí život jednoho z nejdobrosrdečnějších českých komiků.

Ještě pár dnů předtím všichni věřili, že ten velký chlap všechno zvládne. Byl na place vtipný jako vždy, i když bledý a malátný. Nikomu se nesvěřil, že se cítí zle. Své potíže vždycky tajil. Celý život hrál role bodrých tlouštíků, kteří se všemu smějí – a tu masku nasazoval i mimo kamery.

Když mu kolegové opatrně radili, aby nezačínal další scénu a raději vyhledal lékaře, jen mávl rukou. Smutně se usmál a prohodil: „Jestli dnešek přežiji, tak budu žít dlouho.“

Tahle věta zněla jako černý humor, ale on to myslel vážně. Honza Libíček se lékařů bál tak, že by riskoval cokoli. Panická hrůza z bílých plášťů ho pronásledovala léta – a toho májového odpoledne se mu stala osudnou.

Strach a hluboký smutek. Dva démoni, kteří Jana Libíčka trýznili v soukromí, zůstávali dlouho skryti za clonou smíchu. „V jádru jsem smutný člověk,“ říkával přátelům u piva, když se debata stočila k jeho osobě. Nebýval rád středem pozornosti mimo jeviště.

Když dohrálo osvětlení a utichl potlesk, změnil se ten veselý bavič v uzavřeného, plachého muže s unavenýma očima. Jeho vnitřní bolesti pramenily z minulosti, k níž se nerad vracel. Tragický osud rodičů poznamenal celý jeho život a stal se zárodkem pozdějších depresí.

Narodil se roku 1931 ve Zlíně jako Jan Rudolf Libíček do dělnické rodiny. Dětství to nebylo špatné – dokud válka neurvala chlapci obě opory. Maminka prodělala při bombardování tak těžký psychický šok, že už nikdy nebyla v pořádku. Malý Honza vyrůstal s matkou zavřenou v sanatoriích - stávalo se, že ho při návštěvách ani nepoznávala.

Když v jeho osmnácti letech zemřel milovaný otec na rakovinu, zůstal Jan na světě vlastně sám. Hluboko v duši mu zakořenil strach z nemocí – lékaři přece nedokázali zachránit rodiče, tak jak by pomohli jemu? Tehdy se zrodila ona fobie, která později přerostla do obludných rozměrů.

Zamlklý, zarmoucený mladík ale zároveň objevil svou únikovou cestu: herectví. Jeviště pro něj představovalo jiný svět, kde bolest ustupovala smíchu. Už na učňovské škole bavil spolužáky nacvičenými scénkami a sám si psal veselé monology. Měl baculatou tvář a v očích bezelstnost – ideální pro komické výstupy.

Kamarádi z dílen se mohli potrhat smíchy, když Honza předváděl Haškova Švejka nebo překvapil akrobatickým kouskem. Nenechal si ujít žádnou příležitost ke šprýmu. Jednou v tělocvičně prohlásil, že miluje gymnastiku. Všichni se smáli, protože při své váze to myslel jistě ironicky.

Pak najednou vyskočil, mrštně udělal hvězdu a vzápětí perfektní stojku. Spolužáci nevěřili svým očím – tenhle dobrácký kolos snad popírá gravitační zákony! Jan Libíček miloval, když mohl lidi odzbrojit humorem a překvapit pohybovou lehkostí, kterou by u něj nikdo nečekal. Smích publika byl pro něj jako hojivý lék.

Po večerech hrál jako nadšený ochotník v místním souboru Studia divadla pracujících. Zároveň se ale vyučil strojním zámečníkem, aby se uživil. Nějaký čas se dokonce skutečně živil v továrně – to když dostal umístěnku do ostravských strojíren.

Brzy tam zkusil založit dramatický kroužek pro dělníky, jenže pokus nevyšel. Zlínského rodáka to táhlo za uměním jinam. Pochopil, že musí do Prahy, jestli chce hrát opravdové divadlo.

V Praze si v rámci večerní školy dodělal maturitu a zkusil se přihlásit na DAMU. Přijali ho – talentem vyčníval. Ten nesmělý venkovan s postavou úspěšného řezníka měl totiž v sobě cosi magického: jakmile vstoupil na prkna, nikdo z něj nespustil oči. Spontánní komediální talent v něm doslova tryskal. U zkoušek rozesmál přísné pedagogy tak, že se mu klaněli.

V ročníku s ním studovali budoucí hvězdy jako Luděk Munzar či Jiřina Bohdalová, ale on mezi nimi nezapadl. Přesto studium nedokončil. Nebyl příliš disciplinovaný student – upřímně řečeno, víc než do lavic ho to táhlo rovnou na jeviště. Když po pěti semestrech zjistil, že prospěchově nestačí, nechal toho.

Školu „lajdal“ a byl vyloučen – vůbec ho to netrápilo. Věděl, že herectví se nenaučí seděním v posluchárně. Čekala ho vojna, jenže i tu dokázal proměnit ve svůj prospěch.

Narukoval k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého, se kterým jako voják projezdil celou republiku s estrádními představeními. „Tehdy jsem poznal spoustu výborných lidí,“ říkával později s úsměvem – vojenská dřina se ho netýkala, měl plné ruce práce se zábavou pro ostatní.

Po vojně šel tam, kam ho srdce táhlo – do divadla. Přijal angažmá ve Vesnickém divadle a jezdil s kočovnou společností po venkově. Nakonec se však vrátil do rodného kraje; pár sezon strávil v gottwaldovském Divadle pracujících ve Zlíně.

Tam se vypracoval na jednoho z předních komiků souboru. Žádná legrace ho neminula: ztvárňoval potrhlé sluhy, rozšafné tety i popletené kaplany. Publikum ho milovalo. Jenže Honzu Libíčka začala tížit zvláštní nespokojenost.

Uvnitř něj rostla tichá ambice – chtěl dokázat víc než jen bavit diváky. Snil o vážnější roli, o charakterním herectví, ve kterém by ukázal i své jiné polohy. Nechtěl zůstat navždy jen roztomile neohrabaným tlouštíkem pro srandu. Ten vnitřní nesoulad v něm hlodal a prohluboval jeho melancholii.

„V životě jsem nezažil nic veselého, mám na to prostě smůlu,“ řekl hořce jednou kolegovi. Možná to trochu přeháněl, ale pravdou je, že skutečnou radost pocítil málokdy.

Na prknech se mu však začalo dařit nad očekávání. Praha o něm uslyšela poprvé roku 1963. Vysloužil si takovou pověst, že si pro něj přijel do Zlína slavný režisér Jan Grossman a nabídl mu role v proslulém Divadle Na zábradlí. Libíček neváhal.

Ačkoli měl pověst plachého dobráka, který se v hereckém kolektivu snažil každému vyhovět (říkali mu občas s úsměvem „Alibíček“), tentokrát se překonal. Rázně bouchl do stolu, podal v regionálním angažmá výpověď a odešel do Prahy. Před ním stála životní šance a on ji uchopil pevně oběma rukama.

Pražské publikum žaslo. Na jevišti se objevil komik nové generace – obrovitý muž s tváří nesmělého dítěte, který však vládl výrazovými prostředky, jež tu ještě nebyly. Exceloval jako král Ubu v absurdní grotesce a dokázal šokovat nečekanou mnohovrstevnatostí projevu. Najednou to nebyl jen komický dobrák - v Libíčkových postavách se mísilo směšné s děsivým, laskavé s cynickým, hlasité s niterným.

Praha se do něj zamilovala. Chodili se na něj dívat kritici, režiséři i kolegové herci. V legendární inscenaci Král Ubu strhl potlesk ve stoje. Titulní role tyranského krále v Grossmanově režii mu sedla jako ulitá – byl groteskní i děsivý zároveň, tragikomický symbol bezmezné moci. Z Neznámého ze Zlína se během pár měsíců stal miláček avantgardního publika.

Dveře k filmovým nabídkám se tím otevřely dokořán. Během pouhých deseti let si Jan Libíček zahrál v téměř devadesáti filmech a televizních inscenacích. Neúnavně točil jednu roličku za druhou, jako by všichni tušili, že osud mu nedopřeje ani den navíc.

Přitom nikdy nedostal velkou hlavní roli – ale to mu nezabránilo stát se mistrovským králem vedlejších postav. Každý drobný štěk proměnil v pamětihodnou figurku. V Kdo chce zabít Jessii? zahrál dozorce tak vtipně, že se o něm psalo víc než o hlavních hvězdách.

Ve filmu Světáci vytvořil ikonickou trojici fasádníků spolu s Jiřím Sovákem a Vlastimilem Brodským; jeho zedník Petrtýl, který se snaží stát světákem a učí se nazpaměť fráze o umění, rozesmívá diváky dodnes.

Komisař Brooks ze šílené komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku dostal v Libíčkově podání pisklavý hlásek a roztomile přísnou mimiku – a stal se dalším střípkem do mozaiky nezapomenutelných charakterů.

A co teprve kuchtík Bobo v crazy filmu „Pane, vy jste vdova!“, který vypadá jako hromotluk, ale skuhrá vysokým hláskem? Anebo ředitel cirkusu v rodinné taškařici Šest medvědů s Cibulkou, kde Libíček vtipně zmatkuje po boku cvičených medvědů?

Dlouhá řada drobných rolí, z nichž každá se zapsala do zlatého fondu české komedie. Jan Libíček zkrátka dokázal i malou rolí rozzářit celý film. Režisér Zdeněk Podskalský o něm dvanáct let po smrti prohlásil: „Jan Libíček byl herec, za kterého stále není náhrada.“ A tato slova platí dodnes.

Kariéra šlapala jako na drátkách, úspěch střídal úspěch, všude vítaný a oblíbený veselý tlouštík – co víc si přát? Jenže honosná fasáda skrývala praskliny. Stejný rozpor, jaký předváděl na jevišti (neohrabané tělo versus mrštnost, směšná vizáž versus vážný projev), skrýval i ve své duši.

Diváci v něm viděli roztomilého komika, uvnitř ho však sžíraly deprese. Honza Libíček sám sebe nikdy nepovažoval za skutečného šťastného člověka. Příčiny své melancholie možná ani neuměl pojmenovat. Věděli o nich ale jeho nejbližší přátelé – dvě ošklivá strašidla ho trápila dnem i nocí. Jedno se jmenovalo strach, druhé hlad.

Ne, Jan Libíček netrpěl hlady – právě naopak. Hlad trpěl Janem Libíčkem. Už od mládí ho pronásledovaly záchvaty vlčího hladu, kterým nedokázal odolat. Prázdné místo po rodičích, permanentní stres z divadelních premiér, smutek osamělých večerů v cizím městě – to všechno začal zajídat.

Když se ho manželka nebo kolegové snažili krotit, měl po ruce roztomilou výmluvu: „Mě ta kila prostě živí.“ Tvrdil, že kdyby zhubl, žádný režisér už ho nebude chtít obsadit. Svou tloušťku vydával za pracovní nástroj. Ve skutečnosti se jen nedokázal zastavit.

Jedl rád a jedl hodně. Rád si přihnul piva, ale opilého ho nebylo časté vidět – měl výdrž i noblesu, i když do sebe klopil jeden půllitr za druhým. Málokdo by ho trumfl v hospodě: na posezení vypil deset i více piv, ale vždy působil střízlivě. V jídle neměl míru vůbec.

Kamarád Jiří Krampol vzpomínal, že Libíček si klidně dal k obědu tři celé porce. K tomu zapíjel každé sousto pivem – a půllitr doslova vyexoval na jeden zátah. „Nejvíce toho ale spořádal v noci, což bylo pro jeho zdraví nejhorší. Doma vyjedl celou ledničku,“ líčil Krampol.

Libíčkova žena Zdena si s ním užila své. Pár let po svatbě se smíchem líčila, jak ho s dcerami opakovaně načapaly v kuchyni o půlnoci, když plení spižírnu. Herec to bral s humorem. „Tak už mě ty moje zase načapaly v noci v kuchyni,“ postěžoval si jednou na natáčení Jiřímu Sovákovi.

„Ani jsem tu šišku salámu nestačil dojíst.“ Celý štáb tehdy vybuchl smíchy – uměl si udělat legraci i sám ze sebe, ze své nenasytnosti. Ve skutečnosti to ale vůbec k smíchu nebylo.

Noční nájezdy na lednici a hory jídla před spaním přinesly svoje důsledky. Ručička Libíčkovy váhy vyšplhala na 140 kilogramů. Břicho, které zpočátku působilo uprostřed jeviště komicky, nabylo nebezpečných rozměrů. Nadváha mu způsobovala otoky nohou a vyčerpání.

Cukrovka na sebe nedala čekat, stejně tak začaly selhávat ledviny. Jan to věděl. Byl inteligentní – moc dobře chápal, že takhle to dál nejde. Měl doma dvě nevlastní dcery, dospívající děvčata, které mu říkaly táto. Rodina pro něj byla vším. Od svatby v roce 1961 žil spokojeně po boku manželky Zdeny, která si ho získala svou laskavostí a pevnými nervy.

Zdena měla z prvního manželství dvě holčičky; Honza je miloval jako vlastní. Byl ukázkovým otcem i manželem – hrál si s děvčaty, bral je na výlety, pomáhal s úkoly. Jediné, co rodinu trápilo, byly právě jeho zdravotní problémy. Zdena to viděla: muž se jí mění před očima, nabírá kila, zadýchává se do schodů.

„Jdi k doktorovi, prosím!“ domlouvala mu, když ho viděla ráno s kruhy pod očima. Dcerky se přidávaly: „Táto, nech si pomoct.“ Jenže narazily na tvrdohlavost, s jakou se u Honzy Libíčka ještě nesetkaly. K lékaři nešel. Nikdy.

To byl ten druhý démon: iracionální hrůza z doktorů. Kdy přesně vznikla? Možná už v dětství, když pozoroval, jak lékaři nepomohli jeho mamince ani tatínkovi a smrt mu je vzala. Možná se v něm mísil komplex – styděl se, že je tak obézní a zanedbaný, nechtěl kápnout božskou před cizím doktorem.

„Pomůže mi příroda,“ mávl vždycky rukou, když ho někdo nutil do vyšetření【60†】. A tak nechodil na kontroly, neléčil si cukrovku, netušil, v jakém stavu má vnitřní orgány. Panická fobie z bílých plášťů ho obestřela jako zlá mlha. Kamarádi mu marně domlouvali. „Honzo, zdraví je přednější!“ naléhala herečka Marie Rosůlková nebo František Filipovský, když viděli, jak se trápí bolestmi.

„On se ale lékařů bál, odmítal jejich pomoc,“ vzpomínal scenárista Miloš Macourek. Strach měl nad ním navrch. A Honza Libíček zůstával v hloubi duše smutným, ustrašeným mužem, kterého paradoxně živilo rozdávání radosti.

Březen 1974, Praha. Jan Libíček natáčí další film – jak jinak než komedii. Hraje vodníka Aloise ve bláznivé pohádce Jak utopit doktora Mráčka pod vedením režiséra Václava Vorlíčka. Po place chodí v zeleném kostýmu vodníka, sedí s kolegy na břehu bazénu a probírá s Vladimírem Menšíkem vtipy.

Jenže v zákulisí se děje něco zlověstného. Libíčkovo tělo vypovídá službu. Otekl celé – zejména nohy mu natékají tak, že se nevejde ani do o dvě čísla větších bot. Trpí nesnesitelnou žízní a zároveň téměř nemočí – to selhávají ledviny. Neřekne však nikomu ani slovo. Tají své potíže přede všemi, aby ho snad neposlali k doktorovi. Neví, že tím hazarduje se životem.

Zlom přijde jednoho dubnového dne. Jan Libíček cestuje s filmovým štábem autobusem na natáčení. Zdena ho ráno přemlouvala, ať zůstane doma, že vypadá nemocně, ale on ji odbyl. Teď sedí v poloprázdném autobusu, kabát rozepnutý, potí se a je mu nevolno. Zničehonic omdlí přímo na sedadle.

Vyděšení kolegové přivolají lékaře na nejbližší zastávce. Doktor, starší pán, se skloní nad obrovitým pacientem, prohmatá mu podlitá chodidla a jen kroutí hlavou: „Musíte okamžitě do nemocnice. Jinak riskujete život!“ Libíčkova manželka, kterou stačili informovat, spěchá mezitím za nimi.

Doktor vyřizuje formality k hospitalizaci, Zdena ho drží za ruku a prosí: „Zůstaneš tu, ano?“. Jak se asi Honza cítil? Těžko říct – v očích měl zvláštní, dětsky vyděšený výraz. Pohladil ženu po hřbetu ruky, pak pomalu podepsal revers a nehledě na protesty všech utekl z nemocnice. Zdena se rozplakala zoufalstvím. Už věděla, že to s ním bude zlé.

Po třech dnech doma se Libíčkovi zdálo, že je mu trochu lépe. Ve skutečnosti to byl jen klid před bouří. 24. května 1974znovu nastoupil na natáčení. Měl před sebou důležitou scénu na Vltavě – filmový vodník Alois spolu se svými druhy číhá u řeky na bytového referenta Mráčka, kterého chtějí utopit. Celá scéna se točí večer venku. Honza je od rána nervózní a malátný.

V autobuse cestou na lokaci se třese a lapá po dechu. Menšík a další vidí, že to s ním není dobré; chtějí znovu volat záchranku. Honza Libíček však tvrdohlavě odmítne pomoc. „Točit se bude dál,“ prohlásí rozhodně. Jako by cítil, že když dnes přeruší práci, už se na plac nikdy nevrátí.

Podvečer na nábřeží. Slunce se kloní k obzoru, zlatá hodinka. Kamera běží. Na pramici uprostřed řeky sedí Jan Libíček a Jaromír Hanzlík v kostýmech vodníků. Scéna je nastavena: jakmile dá režisér znamení, vodníci mají vstát, vylézt z loďky a vrhnout se na blížícího se doktora na břehu.

Režisér Vorlíček sleduje situaci z dálky přes řeku. Kameraman švenkuje k aktérům na lodičce. Co se odehraje v příštích sekundách, nikdo nečekal. Jan Libíček se pokusí vstát ještě před pokynem. Udělá krok a naráz se bezvládně skácí zády do vody. Pád obrovského těla z člunu je tak prudký, až to šplíchne k nohám vyděšeného Hanzlíka. Ten zařve: „Honzo!“

Už předem byli na place připraveni potápěči a kaskadéři s člunem, kdyby se něco zvrtlo. Okamžitě skáčou do akce. Dva urostlí kaskadéři ponoření ve vodě se potopí, nahmatají tmavou siluetu a vytahují Libíčka na hladinu. Těch jeho sto čtyřicet kilo živé váhy z vody dostanou jen s největšími obtížemi, ale povedlo se – podaří se jim doplavat s bezvládným tělem ke břehu, kde další muži vytahují Jana na trávu.

Záchranáři (ano, pro jistotu byla na místě rovnou i sanitka) okamžitě začnou s oživováním. Srdce se jim podaří nahodit – Jan reaguje, probírá se s hlasitým zalapáním po dechu. V tu chvíli ale dochází k tomu nejhoršímu: Libíček zmateně otvírá oči a vidí kolem sebe skupinku sanitářů v bílých pláštích.

Jeho podvědomá fobie se spustí naplno. „Jak nad sebou spatřil saniťáka v bílém plášti, propukla jeho panická hrůza, přímo fóbie z lékařů,“ líčí režisér Vorlíček ony sekundy děsu. Navzdory všemu rozumu se těžce kolabující muž vzepře z posledních sil, vyškubne se přidržujícím rukám a dá se na zmatený útěk.

„Tak veliká byla jeho panika,“ popisuje svědek – v Honzovi se v onom momentě probudilo vyděšené dítě. Udělal jen pár nekoordinovaných kroků a znovu upadl do bezvědomí. Tentokrát definitivně.

Záchranáři ho naložili na nosítka a rychle do sanitky. Siréna kvílí večerními ulicemi Prahy. Nikdo netuší, že veze už jen poslední chvilky života. Cestou do nemocnice Jan Libíček umírá. Tam, kde by mu možná pomohli, dorazí už pozdě.

Smrt ho dostihla – možná v podobě diabetického šoku z extrémního přetížení organismu, možná v podobě selhání ledvin a prasklého močového měchýře z neodvedené vody. Tělo, které roky odolávalo, se zhroutilo pod nánosem nemocí, stresu a strachu. 24. května 1974 po deváté hodině večer se uzavírá příběh Jana Libíčka.

Zdroje:

https://www.expres.cz/celebrity/jan-libicek-osudy-slavnych-smrt-nataceni-jidlo-mindraky.A171029_123646_dx-celebrity_terka

https://www.super.cz/clanek/celebrity-mel-hruzu-z-lekaru-a-to-se-mu-vymstilo-oblibeny-komedialni-herec-jan-libicek-42-zemrel-uprostred-nataceni-slavne-komedie-661373

https://www.blesk.cz/clanek/bijak-filmove-hvezdy/185627/zivotni-pribeh-jana-libicka-komik-s-obrovskou-chuti-k-jidlu.html

https://epochaplus.cz/smich-na-jevisti-smutek-v-zakulisi/

https://www.ivandachshladik.cz/l/pred-45-lety-zemrel-svetak-jan-libicek-42-vesely-tloustik-miloval-jidlo-a-mel-hruzu-z-lekaru/

https://dvojka.rozhlas.cz/jan-libicek-kral-ubu-i-svetak-dokudrama-ze-serie-pribehy-slavnych-s-janem-7492772

https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/nesmrtelny-komik-jan-libicek-hral-casto-policajty-a-funkcionare-a-kdyby-sekal-latinu-mohl-tu-jeste-byt-79868

https://www.vlasta.cz/celebrity/jan-libicek-mlady-vaha-filmy/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/607611/pred-45-lety-odesel-jan-libicek-42-uprostred-nataceni-zemrel-strachy.html