Článek
Hanoj, září 1994. Osmiletá vietnamská dívka se rozpačitě usmívá na nemocničním lůžku vedle své desetileté sestry – obě jsou drobného vzrůstu a mají od narození pokřivené nohy. U postele stojí starší bělovlasý muž v civilním obleku a tiše pronáší: „To je tragédie.“
Není to lékař ani příbuzný. Je to americký admirál ve výslužbě Elmo Zumwalt Jr., který se do Hanoje přijel setkat s oběťmi zvláštní chemické látky. Podle ředitele kliniky jsou obě vietnamské sestry dcerami vojáka, jenž koncem 60. let sloužil v džungli zasažené Agentem Orange.
Ironií osudu to byl právě admirál Zumwalt – tehdy třiasedmdesátiletý – kdo během války nasazení tohoto herbicidu sám nařídil. Jako velitel amerických námořních sil v jihovýchodní Asii v letech 1968–1970 dal souhlas k masivnímu leteckému postřiku vietnamských lesů chemikálií, která měla odkrýt pozice komunistických jednotek.
Do Vietnamu se teď vrátil poprvé po čtvrt století, aby na vlastní oči viděl následky a pomohl hledat cesty k jejich zmírnění. Pohání ho i osobní tragédie – jeho nejstarší syn Elmo Zumwalt III. zemřel ve 42 letech na rakovinu, která se dává do souvislosti s působením Agent Orange během synovy služby ve Vietnamu.
A také jeho vnuk trpí od dětství poruchami učení. Válečný veterán Zumwalt se tak z iniciátora chemické operace stal po letech jedním z těch, kteří usilují o nápravu jejích škod.
Operace Ranch Hand
S nasazením Agent Orange začaly americké jednotky ve Vietnamu v roce 1962 potichu, ale brzy nabralo průmyslový rozměr. Pod kódovým označením Ranch Hand podnikala letadla C-123 speciální jednotky amerického letectva tisíce letových misí, během nichž rozprašovala na rozsáhlé oblasti zeleně koncentrované herbicidy.
Z velkých nádrží zavěšených pod křídly strojů se valil postřik, který během pár dnů spálil listí džungle a způsobil opadání vegetace. Americké velení věřilo, že tímto „odlesněním“ připraví nepřátelské partyzány Vietkongu o přirozený úkryt v terénu a usnadní vlastnímu vojsku kontrolu nad územím. Zároveň šlo o tzv. odnímání obživy – chemikálie měla ničit i polní úrodu, aby znesnadnila zásobování nepřítele potravinami.
Postřiky vrcholily koncem 60. let, v době nejintenzivnějších bojů války. Jen v letech 1967–1968 američtí letci vysypali na vietnamské území desítky tisíc tun herbicidů. Agent Orange – pojmenovaný podle oranžového pruhu na sudech, v nichž byl dodáván – se používal zdaleka nejčastěji.
Celkem americká armáda během války rozprášila nad Jižním Vietnamem asi 72 milionů litrů různých defoliantů. Více než polovina z toho připadala na Agent Orange. Chemická sprcha zasáhla tropické lesy, mangrovové porosty i zemědělská pole na ploše mnoha tisíc čtverečních kilometrů.
Krajina zůstávala dlouhodobě spálená a znehodnocená. V pásmu jižně od demilitarizované zóny, kde se nacházely hlavní stezky zásobování severovietnamské armády, se ještě před koncem války proměnily husté pralesy v holé pláně poseté uschlými kmeny. Látka ovšem dopadala i na obydlené oblasti. Vesničané často netušili, proč úroda rýže náhle vadne, voda v zátoce hořkne a stromy shazují listí – bez varování se ocitli uprostřed chemické války, která se nezastavila ani před civilisty.
Agent Orange obsahoval směs dvou agresivních herbicidních látek (známých jako 2,4-D a 2,4,5-T), které samy o sobě hubily rostliny efektivně. Skutečným nebezpečím však byla příměs, jež vznikla při jejich výrobě. Šlo vysoce v toxický dioxin zvaný TCDD, vedlejší produkt syntézy herbicidu.
Dioxin neměl žádný okamžitě patrný účinek na lidské zdraví, a zpočátku mu proto USA nevěnovaly pozornost – šlo spíše o nežádoucí technickou nečistotu. Později se ukázalo, že i nepatrné dávky této sloučeniny mohou způsobovat rakovinu, poškození imunitního systému a především závažné vrozené vady u dětí.
V době, kdy Spojené státy program Ranch Hand v roce 1971 zastavily, byl už Agent Orange pevně usazen v půdě, řekách a jezerech napříč jižním Vietnamem. Dioxin se navíc snadno ukládal v tukových tkáních ryb, hospodářských zvířat i lidí. Válka skončila roku 1975, jenže pro tichý jed v životním prostředí to nebyl konec, ale teprve začátek dlouhodobých následků.
Toxické dědictví ve Vietnamu
Když boje utichly, zůstal Vietnam s následky chemické války osamocen. Mírová jednání sice zmiňovala povinnost obnovy válkou zničené země, avšak veškeré sliby zahraniční pomoci se rozplynuly s diplomatickou izolací komunistického Vietnamu v období studené války. Země si tak musela poradit sama.
Koncem 70. let začaly vietnamské úřady identifikovat oblastní „hotspoty“ – místa s extrémním zamořením dioxinem. Nejčastěji šlo o bývalé americké letecké základny, kde se přípravky skladovaly a míchaly, nebo o lokality, na něž byly chemikálie opakovaně shazovány ve velkých koncentracích.
Kriticky zasažené zóny jako území kolem letiště Đà Nẵng na středním pobřeží byly raději oploceny a uzavřeny před veřejností. Většina venkovských regionů ale žádné ochranné bariéry neměla – lidé se po válce vraceli na své farmy a do vesnic, netuše, že půda i voda mohou být otrávené.
Dioxin přitom v některých sedimentech přetrvává desetiletí. Ještě po 20–30 letech byly v tukových tkáních ryb, kachen nebo například mateřském mléce místních žen naměřeny alarmující koncentrace této látky.
Zhruba od poloviny 70. let vietnamské nemocnice zároveň pozorovaly mimořádný nárůst zdravotních problémů, které si lékaři dříve s ničím podobným nespojovali. V částech země nejvíce zamořených defolianty se rodilo nezvykle mnoho dětí s vážnými vrozenými vadami. Mnohé z nich měly deformované končetiny, poškozený zrak nebo nervovou soustavu.
Přibývalo také případů, kdy zdánlivě zdravé ženy opakovaně potrácely, nebo novorozenců, kteří zemřeli krátce po porodu bez jasné příčiny. Lékařům začalo být zjevné, že tyto tragédie spojuje jedno společné – postižené rodiny žily v oblastech, které byly během války vystaveny chemickému postřiku.
V Ho Či Minově Městě (bývalém Saigonu) vznikla v 80. letech zvláštní expozice, jež dodnes mrazivě dokumentuje tyto jevy. V areálu nemocnice Từ Dũ zde lékaři nashromáždili téměř stovku naložených lidských plodů a novorozeňat se závažnými vývojovými deformacemi.
Řady skleněných válců ve sterilně bílé místnosti představují tiché svědectví o následcích Agent Orange, které v další generaci naplno vypluly na povrch. Podle odhadů vietnamských úřadů bylo účinkům herbicidů vystaveno celkem až 4,8 milionu obyvatel.
Zhruba tři miliony z nich dodnes trpí zdravotními problémy, jež domácí experti dávají do souvislosti s dioxinem – od rakovin a imunologických poruch po mentální a fyzická postižení. Vietnamský Červený kříž uvádí, že na 150 000 dětí se od konce války narodilo s vrozenými vadami připisovanými „dědictví“ Agent Orange. Tyto děti, často již dospělé, jsou pak celý život závislé na péči svého okolí.
Postižení Vietnamci se postupně organizovali a snažili se dosáhnout pomoci pro rodiny, které chemická válka zasáhla nejvíce. Již v 80. letech začal vietnamský stát vyplácet skromné invalidní důchody veteránům a občanům s onemocněními připisovanými herbicidům.
V roce 2004 vzniklo sdružení VAVA (Vietnam Association for Victims of Agent Orange/Dioxin), které zastřešuje oběti napříč provinciemi a shání pro ně tuzemské i zahraniční dary. V řadě měst vyrostly takzvané „vesničky míru“ – pečovatelské domovy, kde se zdravotnický personál stará o děti druhé a třetí generace postižené dioxinem.
Ve vesnici Hòa Bình u Hanoje například dlouhodobě žije několik desítek dospívajících, kteří mentálně uvízli na úrovni batolat nebo se vinou těžké pohybové vady nedokážou samostatně pohybovat. Pro stovky vesnických rodin po celé zemi jsou ale dodnes realitou spíše domácí improvizovaná lůžka a každodenní, doživotní péče o vážně postižené syny a dcery.
Soudy a odškodnění
V prvních letech po válce mnozí američtí velitelé i zástupci chemických firem popírali, že by Agent Orange mohl způsobit dlouhodobé újmy na zdraví. Jak však postupně onemocněly tisíce samotných amerických veteránů z vietnamské války, začal se příběh jedu obracet i proti těm, kdo ho použili.
Demobilizovaní vojáci USA, kteří v 60. letech s Agent Orange pracovali nebo byli postřikem přímo zasaženi v boji, se ve druhé polovině 70. let začali domáhat odpovědí. Mnozí trpěli kožními nemocemi, agresivními druhy rakoviny, poškozením jater nebo nervů. Jejich děti se rodily s nezvyklým počtem komplikací – například s rozštěpy páteře (spina bifida) či s vývojovým postižením, ačkoliv rodiče sami před válkou žádné zdravotní potíže neměli.
V roce 1979 podala skupina veteránů hromadnou žalobu na několik agrochemických společností (včetně výrobců Agent Orange, firem Dow Chemical, Monsanto a dalších) s požadavkem odškodnění za újmu na zdraví. Případ se vlekl řadu let, ale nakonec nikdy nedospěl k soudnímu verdiktu – v roce 1984 firmy přistoupily na mimosoudní vyrovnání.
Zřídily odškodňovací fond v hodnotě 180 milionů dolarů pro americké veterány a jejich rodiny, výměnou za stažení žalob. Hlavní aktéři dohody ovšem zároveň odmítli jakoukoli přímou vinu. Peníze z fondu se navíc vyplácely postupně a na konci 90. let byly vyčerpány, zatímco řady nemocných veteránů dále rostly.
Tlaku ze strany veteránských organizací nakonec musela vyhovět i americká vláda. V roce 1991 schválil Kongres zákon, který uznal několik chronických nemocí za pravděpodobně způsobené expozicí Agent Orange. Ministerstvo pro záležitosti veteránů tak získalo povinnost hradit postiženým vojákům léčbu a vyplácet rentu, přestože důkazy o přímé příčinné souvislosti byly nepřímé.
Do seznamu tzv. přiznaných chorob postupně přibyla rakovina prostaty, několik typů leukemie a lymfomu, Parkinsonova choroba, cukrovka 2. typu a další vážné diagnózy. Přelomový zákon z roku 1991 se opíral i o zprávu, kterou pro vládu vypracoval admirál Zumwalt – ten ve své analýze ostře kritizoval, že úřady v minulosti zlehčovaly zdravotní dopady Agent Orange, a vyzval k odškodnění obětí na straně amerických vojáků. Jeho iniciativy tak nesly ovoce alespoň pro druhou generaci veteránů.
Ve stejné době ale vyšlo najevo, že Spojené státy nehodlají uznat žádný závazek vůči obyvatelům Vietnamu. Už v 80. letech Hanoj opakovaně obvinila Američany z „chemického válčení“ a požadovala kompenzace za zamoření země, avšak bez výsledku.
Washington argumentoval nejen nedostatkem přímého důkazu o spojení s nemocemi, ale i právními důvody – použití herbicidů prý tehdy nebylo výslovně zakázáno mezinárodním právem, a na jednání americké armády se proto mělo pohlížet stejně jako na jiné válečné operace. Vietnamské oběti se pokusily domoci spravedlnosti soudní cestou v USA roku 2004, kdy organizace VAVA podala žalobu na několik výrobců Agent Orange.
Federální soud v New Yorku však případ odmítl projednat. Soudce konstatoval, že nasazení defoliantů v konfliktu nelze podle práva USA považovat za válečný zločin. Nepomohlo ani odvolání – soudy stály na stanovisku, že morální odpovědnost je věc politická, nikoli soudní.
Také individuální žaloby v dalších zemích narážely na neochotu firem i státních institucí. Ještě v roce 2021 francouzský soud odmítl žádost odškodnit Tran To Nu, francouzskou občanku vietnamského původu, která Agent Orange vinila z vlastních zdravotních potíží i smrti své dcery. Soud uznal, že paní Tran byla jako válečná reportérka v 70. letech chemicky zasažena, avšak případ označil za promlčený a odkázal na imunitu výrobních firem, které jednaly na zakázku americké vlády. Oběti z řad vietnamských civilistů tak po celá desetiletí zůstávaly bez jakéhokoli oficiálního odškodnění.
Neúplná náprava
Trvalo více než 30 let od konce války, než se Spojené státy začaly zabývat důsledky Agent Orange přímo ve Vietnamu. Až v roce 2006, po dlouhých vyjednáváních, svolila americká vláda k prvním společným studiím s Vietnamci o rozsahu zamoření dioxinem.
Zlepšení politických vztahů – včetně zrušení obchodního embarga a navázání diplomatických styků v 90. letech – postupně umožnilo oběm stranám spolupracovat na odstraňování válečných zátěží. Od roku 2007 vyčleňuje Kongres USA každoročně prostředky na projekty spojené s Agent Orange. Zpočátku šlo o velmi omezené částky v řádu jednotek milionů dolarů ročně, které stačily jen na základní průzkumy půdy a pilotní zdravotnické programy.
Postupně se však pomoc navýšila a přidaly se i mezinárodní organizace. V letech 2012–2018 proběhl průlomový sanační projekt na letišti Đà Nẵng, jednom z nejvíce zamořených míst v zemi. Za zhruba 110 milionů dolarů, poskytnutých z velké části americkou Agenturou pro mezinárodní rozvoj (USAID), se podařilo vyčistit desítky tisíc metrů krychlových kontaminované zeminy.
Půda byla vytěžena a při speciálním procesu zahřívána na velmi vysokou teplotu, aby se jedovaté látky rozložily. Na projekt dohlíželi společně vietnamští i američtí odborníci a jeho úspěšné dokončení v roce 2018 bylo na obou stranách oceňováno jako významné gesto smíření. Stále však šlo jen o začátek: v samotném Đà Nẵngu musel zůstat uzavřen ještě jeden menší sektor, kde se jed vsákl hluboko do sedimentu laguny, a čeká se na jeho další dekontaminaci.
Ještě ambicióznější akce nyní probíhá v prostoru bývalé americké základny Biên Hòa u Ho Či Minova Města, která je považována za nejrozsáhlejší stávající ohnisko dioxinu ve Vietnamu. Projekt odstartovaný v roce 2019 má trvat celkem deset let a náklady se odhadují až na 450 milionů dolarů.
Podstatnou část financování i technologií opět přislíbily Spojené státy. Ochota investovat nemalé prostředky do úklidu „pozůstatků“ Agent Orange přitom přichází pozdě, ale přece – odráží se v ní pozvolný posun amerického přístupu. Z někdejších nepřátel se postupně stali partneři a téma válečných škod již není tabu.
V roce 2023 povýšil Vietnam Spojené státy na status komplexního strategického partnera, tedy nejvyšší úroveň diplomatické spolupráce. Nejvyšší představitelé obou zemí společně deklarovali závazek pokračovat i v odstraňování následků války.
„Spojené státy považují Vietnam za klíčového partnera v Indo-Pacifiku,“ prohlásila při návštěvě Hanoje v červenci 2023 americká ministryně financí Janet Yellenová a připomněla, že Washington hodlá podporovat další humanitární projekty ve vietnamských provinciích zasažených dioxinem.
Pro miliony obyčejných Vietnamců však zůstává jizva po Agent Orange především každodenní realitou. V zemi dodnes žije početná generace lidí s těžkým postižením, kteří se narodili dávno po válce – jejich zdravotní stav ale podle lékařů ovlivnilo právě dědictví toxického postřiku.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Agent_Orange
https://www.washingtonpost.com/politics/agent-oranges-reach-beyond-the-vietnam-war/2013/08/03/803e57c0-e816-11e2-aa9f-c03a72e2d342_story.html
https://vietnamnews.vn/society/1497421/thousands-of-agent-orange-and-dioxin-victims-rehabilitated.html
https://apnews.com/article/vietnam-war-anniversary-agent-orange-0829caefe48cc11fb88ab27982da922b
https://abcnews.com/Politics/vietnam-war-veterans-kids-agent-orange-impact-nightmare/story?id=59059570
https://www.theguardian.com/world/2003/mar/29/usa.adrianlevy
