Článek
Když 7. září 2011 podlehl ve věku 73 let cévní mozkové příhodě, vyšlo najevo, že nemá připravený žádný hrob. Vrbova manželka Marie sice obratem zařídila kremaci a pohřební obřad, jenže urna s jeho popelem po obřadu neměla kam putovat – rodinný hrob neexistoval a sám Vrba žádné vlastní místo na hřbitově neměl.
„Pavel to nikdy nechtěl řešit. Když jsme si sedli a chtěli si o tom popovídat, mávl rukou: To ještě počká. Teď to není důležité! Teď se musí žít!“ vzpomíná Marie Vrbová na manželův nezájem plánovat vlastní odchod. Pohřbít Pavla k příbuzným nepřipadalo v úvahu – se svou rodinou se nestýkal a být uložen v hrobě Mariiny rodiny si také nepřál. Navíc Vrbova matka kdysi rodinný hrob zrušila s odůvodněním, že by se o náhrobek syn stejně nestaral.
Nakonec se iniciativy chopil jeho dlouholetý přítel Petr Janda, frontman skupiny Olympic. Hned v den Vrbova úmrtí přišel za vdovou a prohlásil: „Pavel patří na Vyšehrad.“ Marie si vzpomněla, že manžel se prý kdysi v náznaku zmínil, že by se mu líbilo spočinout na vyšehradském hřbitově mezi velikány české kultury. Vyšehrad byl tedy jasná volba.
Jenže sehnat tam volné místo ve chvíli, kdy žádné nemáte předem zajištěné, není snadné. Hřbitov na Vyšehradě je prestižní a plný. Nové hroby se prakticky neotvírají a získat existující znamená, že se ho někdo musí vzdát.
Od výkresů k písním pro hvězdy
Myšlenka pohřbít Pavla Vrbu mezi českými velikány dávala smysl vzhledem k jeho zásluhám. Vrba byl jedním z nejvýznamnějších českých textařů populární hudby posledního půlstoletí. Narodil se 16. dubna 1938 v Brně a původně se vydal technickým směrem: po studiích pracoval jako konstruktér ve výzkumném ústavu.
Jeho otec, Jan Vrba byl šéfkonstruktérem v závodech Baťa ve Zlíně a později spoluzakládal baťovské továrny v Sezimově Ústí. Rodina se neustále stěhovala – tři měsíce v Brně, tři roky ve Zlíně, devět let v Sezimově Ústí. „Byli jsme cestující rodina,“ vzpomínal Vrba. Rodiče byli kultivovaní lidé s rozsáhlou knihovnou a sbírkou gramodesek, kteří synovi nikdy necenzurovali četbu.
Na housle hrál od šesti let, v patnácti přesedlal na kytaru, ovládal i klarinet. Přesto zamířil nejprve k rýsovacímu prknu – vystudoval strojnickou průmyslovku a zkusil i matematicko-fyzikální fakultu, FAMU a pražskou techniku, než zakotvil jako konstruktér. Sám o sobě říkal, že je „neklidný a konfliktní samotář, který trval na svém“ – a právě ta neklidnost ho nakonec od rýsovacího prkna odvedla.
Už v mládí ho to táhlo k hudbě a literatuře. V polovině 60. let se odhodlal opustit rýsovací prkno a naplno se pustil do psaní písňových textů. K textům ho přivedla pražská amatérská rocková skupina Sputnici, kde na začátku šedesátých let hrál. Tam potkal textaře Eduarda Krecmara a po jeho vzoru se začal soustředit na slova místo akordů.
Psal výhradně rukou, plnicím perem značky Parker – počítač odmítal celý život. „Počítač je dobrý sluha, ale špatný pán,“ říkával. Jeho rituál vypadal vždy stejně: velký stůl s výhledem do přírody, přípravná fáze s křížovkami a rozkládáním karet, a pak, když přišla inspirace, zapálil svíčku a psal v kuse. Nikdy si nedělal poznámky – spoléhal výhradně na paměť.
Jedna z prvních písní, kterou napsal, se stala hitem – pro tehdy začínající Helenu Vondráčkovou vytvořil poetický text „Mám ráda cestu lesní“. Brzy se prosadil a během následujících dekád spolupracoval takřka se všemi hvězdami české populární hudby. „Šel jsem napříč scénou. Zpěváci se rodili a odcházeli, ale já jsem zůstával,“ hodnotil to po letech sám Vrba. S nadsázkou tvrdil, že snad neexistuje český zpěvák, který by alespoň jednou nezpíval jeho písničku.
S Karlem Gottem se znal od svých šestnácti let – jedno z nejdelších přátelství v české populární hudbě. Gott ovšem ne vždy Vrbovým textům rozuměl. „Pavle, já nevím co s tvým textem. Co to znamená, jak to je? To si odložím do důchodu a potom si to přečtu,“ řekl mu jednou Gott nad obzvlášť poetickou předlohou. Vrba tuhle historku s pobavením vyprávěl celý život.
Na kontě měl obrovské množství textů – dle opatrných odhadů jich bylo přes tisíc, možná i kolem dvou tisíc. Přesný počet ani sám nikdy nespočítal. V 70. a 80. letech psal pro interprety různých žánrů od popu po rock. Stal se dvorním textařem skupiny Olympic, pro kterou napsal řadu známých písní. S Petrem Jandou se potkali poměrně pozdě.
Janda přirovnával spolupráci s textaři ke vztahům: „Je vám trapné mít v úvazku řekněme víc než dva.“ První společnou písní byl „Osmý den“ pro festival Bratislavská lyra. Janda nabídl Vrbovi melodii a nebyl si jistý, zda stihne termín. Vrba text dokončil druhý den ráno a nadiktoval ho po telefonu. Píseň sice na festivalu nevyhrála, ale začala tím legendární spolupráce.
„Jasná zpráva“ se později stala nejhranější českou písní v historii – podle statistik Ochranného svazu autorského držela tento titul několik let po sobě a v roce 2014 byla zařazena do Zlatého fondu OSA. Janda o Vrbovi říkal, že je „básník se vším všudy“, a jejich vztah přerostl v hluboké přátelství. Vrba se stal kmotrem Jandovy dcery Elišky.
Vrba dokázal psát chytlavé popové texty i poetické balady. Citlivě vnímal žánr a každé písni vtiskl osobitou atmosféru. Kromě pop music se věnoval také divadlu a filmu, příležitostně psal i poezii a vydal několik básnických sbírek. S oblibou ale říkal, že slova písní a básně jsou jen dvě větve jednoho kmene. Ani během 90. let a po roce 2000 jeho tvorba neustávala.
O tom, jak trvalou hodnotu jeho práce měla, svědčí mimo jiné fakt, že když slavil v roce 2008 sedmdesátiny, uspořádali mu kolegové velký koncert v pražské Hybernii pod názvem „Jasná zpráva? Jedeme dál!“. Zpívaly na něm hvězdy několika generací – důkaz, že Pavel Vrba zůstával respektovanou osobností napříč věkem i žánry.
Sám tehdy označil za svůj největší úspěch to, že po více než čtyřiceti letech v branži zůstal svůj, nezaprodal se a psal stále tak, jak sám chtěl. Ještě krátce před smrtí pořád pracoval: pro Karla Gotta napsal osm nových písní na album Sentiment a těšil se z toho, že i na sklonku života má co předat. Stejně tak psal pro další slavné zpěváky – namátkou pro Hanu Zagorovou, Václava Neckáře, Marii Rottrovou, Petra Nováka, skupinu Golden Kids a mnoho dalších.
V roce 2011, po téměř půl století tvorby, tak za ním stála impozantní řada hitů, které si broukaly generace Čechů.
Básník, který byl bohémem až do konce
Pavel Vrba proslul jako poeta české pop music, ale k jeho osobnosti patřila i bohémská stránka. Byl to životní bohém, který si rád užíval přítomnosti – přesně ve smyslu své věty „Teď se musí žít“ . Miloval společnost, posezení s přáteli a neodmítal skleničku ani cigaretu. Přátelé mu říkali „český Villon“ – kvůli tvorbě i způsobu života.
Marie byla jeho třetí manželkou. Vrba byl nepraktický člověk, ale Marie mu vytvořila zázemí, díky kterému mohl za život napsat obří množství textů. Byla jeho první posluchačkou: po dokončení každého textu jí verše předčítal nahlas a sledoval její reakci. Teprve když Marie kývla, považoval text za hotový.
Kuřáckou vášeň v sobě nezapřel. S cigaretou byl viděn často a kouřil i přes varování lékařů. Také alkohol patřil k jeho životu – dělal si z něj múzu i neškodný neřád, dokud mu zdraví sloužilo. K alkoholu se stavěl s cynickou upřímností: „Alkohol mi víc dal než vzal, pro mě to byl každopádně rentabilní podnik. Uvádí mě do prostředí, kde se něco děje, něco jiného vidím a něco jiného si myslím. Mění psychiku, působí dobře na abstrakci a dokonce v prvních momentech dává dohromady krásné formulace.“
Jindy to popsal temněji: „Valím ten sisyfovský balvan už po mnoho let před sebou, a kdybych to měl vyhodnotit, tak platí, že s alkoholem by nebylo nic, ale bez pití by nebylo ani to.“ Když ale ve stáří prodělal zdravotní potíže, musel začít brát léky na ředění krve a lékaři mu striktně zakázali pít. Asi deset let před smrtí podstoupil operaci srdeční chlopně. Léky na ředění krve se s alkoholem nesměly míchat.
Vrba se s tím úplně nesmířil. Jeho blízcí později přiznali, že příkazy doktorů občas porušil a dopřál si pár skleniček i v době, kdy neměl. Začátkem září 2011 se mu to možná stalo osudným. Krátce poté, v noci na 7. září, ho postihla mrtvice.
Sanitka ho převezla do pražské Nemocnice Na Františku. Stav byl vážný. Lékaři už nemohli mnoho dělat. Pavel Vrba téhož dne, 7. září 2011, svůj boj o život prohrál. Oficiální příčinou úmrtí byla mozková příhoda, což potvrdila i zpráva vydavatelství Supraphon, pro které Vrba léta pracoval.
Pohřeb Pavla Vrby se konal 15. září 2011 v obřadní síni krematoria Strašnice. Dorazila řada známých osobností z hudební branže – zpěváci, herci, kolegové textaři. Při obřadu zazněla píseň „Zpívám jednu píseň dál a dál“, kterou Vrba napsal krátce před smrtí. Nechyběla Helena Vondráčková, pro niž kdysi napsal první velký hit.
„Odešel hrozně hodnotný člověk. Byl to básník, který stál u mých začátků,“ pronesla Vondráčková se slzami v očích nad ztrátou přítele a autora, který ovlivnil její kariéru. Karel Gott na obřad nepřišel. Dorazil až na odpolední recepci pro nejbližší. „Nemám sílu na tento mediální cirkus,“ vysvětlil. V tu chvíli ve studiu poslouchal Vrbovo poslední album Sentiment – osm nových písní, které Vrba napsal krátce před smrtí. Když se dozvěděl o Vrbově skonu, právě zněly z reproduktorů jeho slova.
Hrob za dva miliony
Prosadit Vrbův pohřeb na Vyšehradě však nebylo vůbec jednoduché. Petr Janda se do shánění místa pustil bezprostředně po textařově skonu, jenže narazil na tvrdou realitu: volné hroby na Vyšehradě v podstatě nejsou. Jedinou šancí bylo odkoupit či převzít už existující hrobové místo.
Jen co se zpráva o této snaze rozkřikla, začali se ozývat lidé s nabídkami – ovšem mnohdy nehoráznými. „Jedna paní mi třeba řekla: Já vám ten hrob přenechám, ale mám dvě vnučky a chtěla bych milion pro každou,“ líčil Janda jednu z příhod, které ho při pátrání po hrobě pro přítele potkaly. Zdálo se, že dostat Pavla Vrbu na slavný „vyšehradský Slavín“ bude nad jejich finanční možnosti.
„Lidé si myslí, že když je někdo známý, má na kontě miliony,“ poznamenala k tomu trpce vdova Marie. Byla přitom rozhodnutá investovat do takového místa všechny svoje úspory – pro památku na manžela, jehož význam podle ní takovou poctu rozhodně opravňoval. Navzdory komplikacím se Janda nevzdával a nakonec pomohla náhoda i vstřícnost úřadů.
Po několika měsících jednání nabídlo přímo pražské magistrátní oddělení správy hřbitovů vhodné místo k pronájmu. Vdova Vrbová jej získala standardním způsobem, s nájmem na deset let – a především za obvyklou cenu, nikoli za milionové částky z druhé ruky. Po více než roce nejistoty tak přišla jasná zpráva: Pavel Vrba bude mít hrob na Vyšehradě.
Zařídit to trvalo více než jeden rok. Teprve 17. října 2012, třináct měsíců po skladatelově smrti, se mohlo konat uložení jeho popela na vyšehradském hřbitově. Náhrobek Pavla Vrby ze světlé sardínské žuly má tvar otevřené knihy. Je na něm vytesán verš z básně Můj Ahasver: „V náhlým stejskání je strom poznání, že co nám čas vzal, je tu dál.“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Vrba_(textař)
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/158955/textar-pavel-vrba-73-neni-kam-ho-pohrbit.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/63710/pohreb-textare-pavla-vrby-73-zabil-ho-alkohol.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/malery/79141/textar-vrba-73-je-po-roce-konecne-pohrben-za-hrob-na-vysehrade-chteli-dva-miliony.html?fsize=3
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/zemrel-textar-pavel-vrba.A110907_133318_hudba_jaz
https://www.e15.cz/clanek/magazin/zemrel-textar-a-basnik-pavel-vrba-697900
https://pavelvrba.cz
https://news.headliner.cz/novinky/pavel-vrba-psani-je-lecba-na-spatne-stavy
https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/umelecky-pribeh-textare-pavla-vrby-mel-lzivy-dej/r~i:article:713544/?lp=1
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/305806-hroby-slavnych-zde-odpociva-popularni-textar-pavel-vrba
https://dvojka.rozhlas.cz/pavel-vrba-basnik-a-kral-textaru-i-bohemu-7503317
https://art.hn.cz/c1-52780290-zemrel-respektovany-textar-pavel-vrba-jeho-pisne-zpival-skoro-kazdy-kdo-zasvitil-na-scene
