Článek
Phyllis Cheslerová se narodila v roce 1940 v New Yorku do rodiny ortodoxních Židů polského původu. Koncem 50. let studovala literaturu na Bard College, kde se seznámila se zahraničním studentem z Afghánistánu jménem Abdul-Karím.
Byl o několik let starší, pocházel z bohaté kábulské rodiny a okouzlil ji kultivovaným vystupováním, drahým oblečením i společným zájmem o umění. Navzdory odlišné víře – on muslim, ona židovka – se brzy sblížili. Trávili spolu téměř veškerý čas, diskutovali o poezii, novovlnných filmech a existencialismu a plánovali společný život.
Roku 1961, po dvouleté známosti, se Phyllis za svého afghánského přítele provdala. Mnoho známých se jí to snažilo rozmluvit, ale zamilovaná dívka věřila, že láska a vzájemné porozumění překlenou kulturní rozdíly.
Krátce po svatbě se mladý pár rozhodl vycestovat do Afghánistánu. Abdul-Karím ujišťoval Phyllis, že doma chce prosazovat pokrok a modernizaci – naznačoval, že společně přispějí k proměně jeho země. Plán byl strávit v Kábulu jen pár měsíců na návštěvě rodiny a poté se vrátit do USA, kde by Phyllis dokončila studia. Nic proto nebránilo krátké cestě: zdálo se, že ji čeká exotické dobrodružství a srdečné přijetí manželovými příbuznými.
Šok po příjezdu do Kábulu
Již na kábulském letišti však Phyllis čekal první nepříjemný šok. Po přistání se kolem nich shromáždilo na třicet členů manželova rozvětveného klanu v čele s otcem, jedním z nejbohatších mužů v zemi. Ihned se také objevil imigrační úředník, který mladé nevěstě hladce odebral americký pas – prý jen formalita, dokument prý brzy dostane zpět.
Zaskočená Phyllis protestovala a odmítala se pasu vzdát, ale manžel i jeho rodina ji přesvědčovali, že o nic nejde. Pas byl odeslán do úschovy k úřadům a Američanka ho už nikdy nespatřila. Teprve později jí plně došlo, co to znamená: rázem přestala být občankou jakékoli země a v konzervativním Afghánistánu neměla žádná vlastní práva.
Po příjezdu se Abdul-Karím proměnil k nepoznání. Z někdejšího pozorného společníka se stal odtažitý manžel, který s ní přes den skoro nepromluvil a na veřejnosti se k ní choval chladně a s rozpaky.
Její muž ji začal, stejně jako jeho otec a bratři, považovat spíš za majetek než za partnerku. Přes den se jí nevěnoval. Držel ji za ruku už jen tehdy, když ji v noci vyhledal v ložnici. Navenek byli ve dne odděleni – manžel se pohyboval volně po městě a navazoval styky s místními hodnostáři, zatímco Phyllis zůstávala zavřená doma jako tradiční afgánská manželka.
Pro mladou Američanku byl život v Kábulu plný překvapivých a znepokojivých zjištění. Její tchán, vlivný obchodník jménem Amir, byl ve své zemi považován za liberála – v mládí podporoval reformního krále Amanulláha a jeho snahy o emancipaci žen. Přesto nechtěl za snachu Američanku a Židovku. Ukázalo se, že Phyllis byla pro jeho syna formou tichého vzdoru vůči otcově autoritě.
Až v Afghánistánu vyšlo najevo, že tchán má tři manželky a s nimi přes dvě desítky dětí. Tradiční rozvětvená rodina obývala luxusní komplex několika domů se zahradami, kde ženy měly vyhrazenou oddělenou část – domácí harém hlídaný před zraky cizích mužů. Phyllis si musela rychle osvojit místní zvyky: nosila konzervativní afghánské oblečení, které jí bylo přiděleno, a když vyšla ze svého pokoje, musela se zahalovat více, než byla zvyklá.
Bez doprovodu manžela nebo jiného mužského příbuzného nesměla vůbec opustit dům. O samotné procházce Kábulem nemohla být řeč – manžel jí tvrdil, že jako mladá cizinka by venku riskovala únos či znásilnění.
V zajetí rodiny a tradic
Cheslerová záhy pochopila, že se ocitla ve zcela jiném světě hodnot. Její každodenní režim se smrskl na pobyt v ženské části domu pod dohledem tchyně a švagrových. Sleduje, jak tchyně Bíbí Džán (první a hlavní manželka tchána) tráví čas šitím a domácími pracemi – a jak při tom hrubě okřikuje a bije služebné.
Phyllis se pokouší navázat kontakt s ostatními ženami v rodině, ale brzy pocítí jejich podezíravost a chlad. Jako cizinka a „nevěsta“ je pro ně vetřelkyní a hrozbou, kterou si jejich syn či bratr přivezl z nepochopitelného Západu. Tchyně jí například dává ostentativně najevo pohrdání tím, že Phyllis nevyznává islám.
Každý den se snaží přimět snachu ke konverzi – cituje jí z Koránu a naléhá, aby přijala muslimskou víru. Pod tímto tlakem Phyllis nakonec formálně přistoupí na konverzi k islámu, i když jen navenek a ze strachu. To jí však v očích tchyně ani ostatních beztak nijak nepomohlo.
Z volného života v Americe plného knihoven, kin a univerzit se Cheslerová rázem propadla o staletí zpátky. Sama říká, že její manželství ji „přeneslo do 10. století“. Jakékoli projevy vzdoru či „nevhodného“ chování jsou ihned potlačeny: jednou ji nachytali, jak se v soukromí dvorany opaluje v plavkách, a následoval přísný trest.
Abdul-Karímovy někdejší idealistické řeči o reformách se v rodné zemi vytratily. Místo toho se začíná chovat jako tradiční afghánský muž – dokonce se snaží Phyllis co nejrychleji přivést do jiného stavu, aby ji natrvalo připoutal k Afghánistánu skrze dítě. Tím spíše, že jejich manželství je sňatek z lásky, nikoli dohodnutý rodinami – což konzervativní okolí považuje za nebezpečně výstřední, příliš západní spojení.
Není divu, že mladá Američanka začne pomýšlet na útěk. Několikrát se pokusí z domu utéct, ale pokaždé je dopadena nebo zrazena a rodina její snahy přísně zarazí. Manžel, zahanben její „neposlušností“, ji dokonce v několika konfliktech poprvé udeří. Útěk z dobře střežené rodinné rezidence se zdá nemožný.
Phyllis se přesto tajně spojí s několika cizinci žijícími v Kábulu a začne osnovat plán na záchranu. Pomoc jí nabídne například jistá Němka provdaná za bývalého starostu Kábulu, která chápe její zoufalou situaci. Tato žena dokáže sehnat falešný pas a přes Western Union zajistit finanční pomoc od rodičů Phyllis. Zdá se, že útěk by mohl vyjít.
Situace však mezitím eskaluje i uvnitř rodiny. Tchyně Bíbí Džán, která vnímá Phyllis jako vetřelkyni ohrožující rodinnou čest, se rozhodne zbavit se jí všemi prostředky. Proto potají přikáže služebným, aby pro snachu přestaly převařovat vodu a omývat jí ovoce. Nezvyklá místní strava a kontaminovaná voda se brzy postarají o zbytek: Phyllis dostává těžkou úplavici a posléze žloutenku.
Její zdravotní stav se prudce zhoršuje a mladá žena doslova bojuje o život. Ve vysokých horečkách opakovaně upadá do bezvědomí. Zlovolný plán tchyně skutečně zabírá – jak Cheslerová později konstatovala, tchyně se ji pokusila zabít „jídlem“.
Stav Phyllis je natolik vážný, že ji rodina nakonec musí odvézt do nemocnice – i tam ji ale doprovází deset příbuzných a pečlivě na ni dohlížejí. Lékař v nemocnici Američance otevřeně řekne, že pokud má přežít, musí se co nejdříve dostat pryč z Afghánistánu. Předepíše jí nitrožilní infuze živin a dodá jí tmavé brýle, aby mohla skrýt zežloutlé oči a vypadat před leteckým personálem zdravěji.
Phyllis je převezena zpět do domácí péče – a právě tehdy se odehraje dramatický pokus o její vraždu. Tchyně jednoho dne vtrhne do pokoje a pokusí se vytrhnout Phyllis z paže zavedenou kapačku s léky. V domě propukne křik a zmatek. Vyčerpaná Phyllis se nemůže bránit, má vysoké horečky a je napůl v bezvědomí. Naštěstí v pravou chvíli přiběhne jedna švagrová, která zasáhne a zabrání nejhoršímu. Phyllis pochopí, že jde o život, a poslední silou na lůžku žádá, aby zavolali tchána.
Nemoc jako jediná spása
Tchán Amir opravdu přijde – a nastane překvapivý obrat. Mocný patriarcha rodiny spatří na vlastní oči polomrtvou snachu a pochopí, že situace zašla příliš daleko. Nechce mít pod svou střechou umírající Američanku, která se odmítá podvolit místním pořádkům. Nejprve se nad nemocnou pomodlí a s nečekanou laskavostí ji osobně nakrmí několika lžícemi sladkého mléčného krému.
Tím si získá Phyllisinu důvěru – a pak pronese rozhodnutí, v nějž už skoro nedoufala. „Vím o tom tvém plánu s tou Němkou,“ řekne tiše. „Myslím, že bude lepší, když odjedeš s naším svolením na afghánský pas, který jsem ti opatřil. Dostala jsi šestiměsíční výjezdní vízum ze zdravotních důvodů“.
Amir tak de facto povolí její únik ze země. Na místě jí do ruky předá nový pas Afghánského království a také letenku. „Odvezeme tě na letiště. Bude to tak lepší,“ uzavře nečekaně milosrdně celou věc.
Jeho syn a Phyllisin manžel Abdul-Karím reaguje zuřivostí i zoufalstvím – vzpouzí se rozhodnutí otce a do poslední chvíle žadoní, aby si to Phyllis rozmyslela a po vyléčení se k němu vrátila. Mladá žena je však již pevně rozhodnutá: musí pryč, jinak v Afghánistánu zemře.
V lednu 1962, po pěti měsících strávených v kábulském „domácím vězení“, je Cheslerová letecky přepravena z Kábulu do USA. Ironií osudu ji cestou čeká ještě mezipřistání v Moskvě – letí totiž linkou Aeroflotu přes Sovětský svaz, a teprve odtud směřuje domů do Ameriky.
Phyllis byla v tak kritickém stavu, že jen stěží chápala, co se kolem ní děje, ale pocit úlevy se dostavil okamžitě. Byla tehdy nejen nemocná žloutenkou a úplavicí, ale navíc – jak teprve později zjistila – také těhotná. Kdyby na to její manžel přišel ještě v Afghánistánu, patrně by ji vůbec nenechali odjet.
Za daných okolností by to však pro ni znamenalo rozsudek smrti, protože kombinace žloutenky a těhotenství by bez špičkové zdravotní péče byla fatální. Později Cheslerová tuto epizodu popisovala jako zázrak: nemoc, již jí způsobila tchyně ve snaze se jí zbavit, se paradoxně stala její jedinou záchranou – právě díky ní rodina svolila k jejímu odjezdu.
Návrat domů a nové začátky
Do Spojených států se sice dostala živá, ale formálně už nebyla americkou občankou. Přicestovala s afghánským pasem jako cizinka a neměla platné americké doklady. Když v lednu 1962 dosedla v New Yorku na letišti Idlewild (dnešní JFK), vážila pouhých 90 liber – necelých 41 kg – a v těle jí řádil virus hepatitidy.
Na letištní ploše poklekla a líbala rodnou zem, šťastná, že je „zpátky doma v zemi svobody a knihoven“. Záhy poté však obdržela úřední dopis z amerického ministerstva zahraničí: „Musíte opustit zemi. Přijela jste na vízum – a to propadlo“, stálo v něm. Phyllis byla zděšená.
V odpovědi prý úředníkům vzkázala: „Přivážu se ke Soše Svobody a nikam nepojedu!“. Svůj boj o navrácení amerického občanství nakonec skutečně vyhrála, avšak trvalo to další dva a půl roku byrokratických jednání.
Její manžel mezitím v Afghánistánu dlouho odmítal uznat rozpad svazku. Phyllis mu po návratu do USA písemně oznámila, že se k němu nevrátí. Abdul-Karím to nedokázal pochopit a žádal ji v dopisech, aby se vrátila. Cheslerová však byla odhodlaná začít znovu a nechat manželství anulovat.
Krátké a bolestné manželství s afghánským mužem formovalo Cheslerovou na celý další život. Stala se z ní odhodlaná feministka, ještě v 60. letech se zapojila do rodícího se ženského hnutí v USA. Napsala přes 15 knih literatury faktu, v nichž se zabývala postavením žen ve společnosti, psychickým zdravím, mateřstvím, násilím na ženách i antisemitismem. Její prvotina Women and Madness (Ženy a šílenství) z roku 1972 se stala feministickou klasikou.
Své zážitky z Afghánistánu se Phyllis Cheslerová rozhodla sepsat až s velkým odstupem času. V roce 2013 – více než půlstoletí po oné události – vydala memoáry An American Bride in Kabul (Americká nevěsta v Kábulu).
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Phyllis_Chesler
https://phyllis-chesler.com/articles/how-afghan-captivity-shaped-my-feminism
https://www.keranews.org/2013-10-06/an-american-jewish-bride-remembers-her-escape-from-kabul
https://nypost.com/2013/09/21/my-life-of-hell-in-an-afghan-harem/
https://lilith.org/articles/between-misogyny-and-radicalism-phyllis-cheslers-an-american-bride-in-kabul/
https://www.timesofisrael.com/ordeal-in-kabul-harem-forges-jewish-authors-worldview/
https://lilith.org/articles/between-misogyny-and-radicalism-phyllis-cheslers-an-american-bride-in-kabul/
