Článek
Vlasta Janoušková – které doma říkali Aťka – byla obyčejné veselé děvčátko. Ráda si hrála a milovala tanec. Vyrůst ale nikdy neměla. Ještě než nastoupila do školy, lékaři rodičům sdělili, že vinou vrozené hormonální poruchy jejich dcera přeroste sotva metr dvacet.
S tělem jedenáctiletého dítěte měla prožít celý život. Zpráva to byla mrazivá, ale holčička ji tehdy plně nechápala. Těšilo ji, že může nosit hezké šatičky, že ji tatínek bere na výlety a že maminka tak krásně zpívá u klavíru. Klenotník Rudolf Janoušek a jeho žena Hedvika dceru milovali a podporovali její záliby. Neřešili, že je maličká. V jejích očích byla rodina celý svět.
Ten svět se začal otřásat, když se nad Evropou stáhla nacistická mračna. Hedvika byla židovka a otcovo smíšené manželství ji zatím chránilo před transportem. Malá Aťka zatím netušila nic o hrůzách, které přijdou. V Praze dál pilně chodila do baletní školy a díky talentu se dostala jako dítě na prkna Národního divadla.
Byl to splněný sen – zlatá kaplička, jak se první scéně říká, ji okouzlila. Na jevišti se cítila stejně přirozeně jako jiné děti na hřišti. Diváci obdivovali drobnou holčičku s obřím nadáním. Nevadilo, že je o hlavu menší než ostatní, naopak. V opeře i činohře působila jako kouzelná panenka a brzy si vysloužila stálé hostování. Ve dvanácti letech už Aťka hrála náročnější role. V tom přišla rána.
Rok 1942. Nacistická perzekuce dopadla i na dětskou herečku. Anonymní dopis adresovaný ředitelství divadla upozornil, že na scéně vystupuje dítě židovské matky. Byl to skandál. Okamžitě padl zákaz – od té chvíle měla Aťka zakázáno vstoupit na jeviště Národního divadla.
Ze dne na den ztratila milovaný svět reflektorů. Její přítomnost se najednou nehodila; nic nepomohlo, že ona sama židovská nebyla. Třináctiletá dívka nechápala, proč nesmí dělat, co miluje. Na rodičích viděla, že situace je vážná. Matka už nějaký čas nesměla ani do hlediště – na kabátě musela nosit žlutou hvězdu a vstup do divadla jí byl odepřen. Teď přišla řada i na dítě.
Krátce nato se ozvalo gestapo. Bylo parné léto 1943 a Aťka trávila prázdniny u příbuzných mimo Prahu. Díky tomu přežila. Jednoho srpnového dne totiž nacisté vtrhli do bytu Janouškových. Původně šli jen pro matku Hedviku – chtěli ji poslat do transportu.
Když však procházeli prostorným bytem v centru města, padl jim do oka jeho luxusní interiér. „Oba,“ prohodil prý jeden důstojník chladně německy. Rozhodli se, že odvedou kromě matky i otce. Rudolf, který vůbec neměl židovský původ, tak zaplatil životem za krásný byt. Manžele odvlekli přímo do transportu. Čtrnáctileté Aťce právě zmizeli rodiče neznámo kam.
Následovaly nejtěžší roky jejího mladého života. Musela opustit gymnázium. S „židovskou míšenkou“ ve třídě nikdo nestál o problémy. Uchýlila se ke vzdáleným příbuzným na okraj Prahy a denně myslela na mámu s tátou. Nevědomost byla nejhorší – netušila, kde rodiče jsou, zda žijí, zda je ještě někdy uvidí.
Z bezstarostného dětství se přes noc stalo peklo strachu a nejistoty. Aťka se pokoušela nezbláznit z obav tak, že se učila cizí jazyky, hrála na klavír a tančila potají aspoň doma. Hudba a umění pro ni byly jako lék na úzkost.
Dokonce riskovala a zapojila se do ilegálního dětského rozhlasového souboru, který tajně vedl režisér Miloslav Disman. I malá pronásledovaná dívka tak mohla po večerech rozhlasovým éterem přinášet ostatním radost, i když sama prožívala zoufalství.
Koncentrační tábory roztříštily její rodinu. Tatínek Rudolf byl uvězněn v Dachau. Zemřel tam v březnu 1945, jen pár týdnů před osvobozením, vyčerpán nemocemi a týráním. Maminka Hedvika trpěla v Auschwitz, ale osud jí ještě dopřál zázrak. Přežila nacistickou továrnu na smrt i hrůzný zimní pochod vězňů, který vyhladil tolik jiných životů.
Koncem května 1945 se vyčerpaná vydala pěšky z Ravensbrücku až do rodné Prahy. A právě tehdy – jednoho odpoledne plného jarního světla – se najednou zjevila ve dveřích před svou dcerou. Jako by vystoupila z hrobu. Pro Aťku to byl nejšťastnější moment v životě. Nikdy na něj nezapomněla.
Zápas s přírodou: „Nechci fousatět!“
Po válce zůstaly matka s dcerou samy dvě. V rozbombardované zemi nebylo mnoho jistot, ale Aťka měla aspoň mámu zpátky doma. Hedvika se snažila zajistit nové zázemí. V roce 1947 se znovu provdala – opět za hodného klenotníka, který měl dvě děti. Najednou tak Aťka získala nevlastního bratra a sestru a mohla okusit pocit větší rodiny.
Štěstí však netrvalo dlouho. Po komunistickém převratu byl otcův zlatnický obchod znárodněn a nevlastnímu tátovi ze žalu selhalo srdce. Zemřel náhle na infarkt, čímž se rodinná rána znovu otevřela. Hedvika tak v krátké době přišla o oba své muže. A Aťka? Raději mlčela. Od mala se učila nepoddávat a skrývat bolest hluboko uvnitř. Z nových sourozenců i otčíma se radovala – a opět o ně přišla. Jako by bylo jejím údělem stále někoho ztrácet.
Mladá dívka musela rychle dospět. Ve škole kvůli válce zameškala roky, ale nevzdala se. Dodělala si maturitu, vystudovala jazyky a dokonce krátce zkusila obyčejné zaměstnání. Nastoupila jako cizojazyčná korespondentka v jedné obchodní firmě. V ruce držela pero a překládala obchodní dopisy do němčiny či francouzštiny.
Věděla, že by měla být vděčná – pro ženu bez protekce to byla slušná práce. Přesto občas během psaní pohlédla z okna a představovala si divadelní rampy. Srdcem zůstávala herečkou. V úkrytu duše stále hořel ten zvláštní neklid a energie, kvůli nimž jí přátelé říkali „velká neposeda“. Vydržet celý život u kancelářského stolku? To nebylo pro ni.
V poválečném Československu se navíc objevil ještě jeden naléhavý úkol: bojovat s přírodou. Aťka skutečně dorostla jen do výšky 120 centimetrů. Patřila mezi nejmenší dospělé ženy v zemi. Mnozí obdivovali její optimismus a kuráž, ale bylo jasné, že ji čeká život plný praktických překážek.
Rozhodla se s tím něco dělat. Hledala pomoc u lékařů, léčitelů, kohokoli. Toužila dokázat nemožné – přidat aspoň pár centimetrů. V malé zemi se našel jediný špičkový odborník, který jí mohl pomoci: endokrinolog profesor Josef Charvát. Tento lékař se nebál experimentovat. Navrhl Aťce netradiční léčbu – injekce mužského hormonu.
Začala hormonální kúra, do jejího drobného těla proudil testosteron. Zpočátku byla plná naděje. Skutečně začala růst – každý rok o dva, tři centimetry. Jenže za cenu nečekaných změn. Ráno se budila a překvapeně zjišťovala, že se mění k nepoznání. „Sůvičko, ty fousy musíme ohlídat,“ žertoval lékař, když jí kontroloval nežádoucí účinky léčby.
Aťce tmavé vlásky vždy slušely; teď jí ale hormon rozhodil hladinu estrogenu a začal jí rašit knírek. Ochlupení sílilo, ženské rysy trpěly. Dívka však zatnula zuby. Překousla i to, že si musela koupit holicí strojek, a pokračovala v injekcích.
Po čase však přišla další rána. Pro malou milovnici parádních střevíčků to byla poslední kapka. Aťka si nechala na míru ušít elegantní lodičky – drobné, ale dokonale padnoucí k jejím nohám. Jednoho dne si je chtěla obout a… nešlo to.
Noha jí po hormonech vyrostla o celý centimetr, zatímco zbytek těla už téměř ne. Vytoužený růst se zastavil jen s drobným výsledkem. Léčba nepřinesla zázrak - pouze drobná žena přišla o oblíbené boty.
Trápit tělo dalšími pokusy už odmítla. Rezignovala. Pochopila, že některé bitvy s osudem se vyhrát nedají. A tak svou maličkost proměnila v přednost. Na radu přítele z branže jednoduše rozhodla, že odteď bude publikum okouzlovat taková, jaká je.
Malá velká herečka. Když vešla na pódium, publikum ztichlo – a už nezapomnělo. Výšku 120 cm si každý zapamatoval, stejně jako dětsky zvonivý hlas, který z ní vycházel. A Aťka? Té se ulevilo. Už nemusela myslet na to, jak být někým jiným. Mohla být sama sebou.
Znovuzrození na jevišti
Divadlo na ni čekalo trpělivě jako starý dobrý přítel. Jednoho dne, když pospíchala pasáží domů z práce, oslovila ji elegantní dáma – členka souboru E. F. Buriana. V legendárním Divadle D bylo právě potřeba obsadit jednu dětskou roli. A kdo by se na ni hodil lépe než drobná mladistvá herečka, která měla zkušenosti už z dětství?
Aťce se rozbušilo srdce. Nabídku přijala dřív, než stihla zapochybovat. Její hvězda znovu stoupala. Psal se rok 1950 a někdejší dětský talent se vrátil na prkna jako dospělá, připravená zaujmout publikum naplno.
Co nestačilo na výšku, vynahradila energií. Na jevišti působila drobná brunetka jako vír. Zpívala, tančila, hrála s komediálním šarmem sobě vlastním. Její temperament byl nakažlivý. Režisér E. F. Burian v ní brzy viděl víc než kuriozitu – byla to plnohodnotná herečka a navíc výtečná zpěvačka.
Časem Aťku zlákala i sólová dráha. V polovině padesátých let kývla na nabídku proslulého kapelníka Zdeňka Bartáka a vyrazila s jeho orchestrem na estrádní turné. Prvorepublikové kabarety sice odvál čas, ale v padesátých a šedesátých letech stále existovala poptávka po zábavních show pro široké publikum. A tam se Janoušková našla.
Začala objevovat kouzlo kabaretu. S drobnou postavou a výrazným projevem byla na scéně nepřehlédnutelná. Brzy spolupracovala s estrádními hvězdami jako Eman Fiala či R. A. Dvorský. Po kulturním útlumu padesátých let přišlo v Československu uvolněnější období a s ním bohatý noční život.
V Praze fungovaly legendární podniky jako Alhambra, kde hrály orkestrální skupiny živou hudbu a vystupovali komici, tanečníci i zpěváci. Právě v Alhambře se Aťka cítila jako doma. Diváci ji zbožňovali. Při temperamentních číslech drobounké dámy, která zpívá muzikálové hity s obrovskou vervou, praskaly sály smíchy. Stačilo, aby se objevila na scéně vedle dvoumetrového konferenciéra – lidé propukli v nadšený smích a potlesk, a ještě ani neotevřela pusu. Měla dar bavit.
Jediná láska, ztracená v Mongolsku
Na pozadí zájezdů a potlesku se odvíjel také její osobní život. Aťka dlouho neměla čas myslet na lásku či rodinu. Vídala kolem sebe, jak kolegyně herečky zápasí s partnerskými vztahy i mateřstvím. Ona sama neměla mateřské ambice. Bylo jí jasné, že s její výškou a náročnou prací by rodinný život nebyl snadný.
Žertem říkávala, že „na děti je sama ještě příliš malá“. Žila tedy nezávisle, v pronajatém bytě v pražských Strašnicích společně s maminkou Hedvikou, která se jí po válce snažila být oporou. Osud však měl jiné plány.
Kolem roku 1958 vstoupil do jejího života jistý charismatický muž. Josef Poslední, kapelník a výborný bubeník, byl bohémský elegán, který miloval hudbu a ženy milovaly jeho. Zasáhlo to i Aťku. Poprvé v životě se zamilovala.
Pepík Poslední vystudoval architekturu, ale jeho srdce patřilo jazzu a swingu. V pražské Alhambře vedl vlastní orchestr, s nímž hrávala i Janoušková. Byli sehraná dvojka – na jevišti i v životě. Ač povahově rozdílní, užívali si společnou svobodu. „Byli jsme oba bohémové, na rodinu jsme nemysleli,“ vzpomínala Aťka.
Po zkušenostech z války a všech ztrátách, které prožila, se bála uvázat k běžnému rodinnému životu. S Pepou sdílela raději lásku k umění, humor a cestování. Dopřávali si volnost a jejich vztah přesto vydržel dlouhé roky. Janoušková byla šťastná.
Po boku milovaného muže, kterému nevadila její výška ani minulost, úplně rozkvetla. V soukromí to byla zamilovaná žena, navenek stále komička plná optimistických hlášek. Život ji bavil, věk nevěk.
Dlouho se zdálo, že i osud snad tentokrát přimhouří oko a nechá drobné herečce trochu štěstí. Nestalo se. Přišel srpen 1968 a svět, který znala, se opět zhroutil. Zatímco v Praze duněly okupační tanky, její Pepíček odjel s kapelou koncertovat až do dalekého Mongolska. Náhoda tomu chtěla, že Aťka tentokrát svého milého nedoprovázela – vyrazila na dovolenou do Rumunska.
Byli zrovna pracovně odloučení, ale v duchu spolu. Možná si tehdy představovala, jaké suvenýry si přivezou a co si řeknou po návratu. Žádné setkání už se ale nekonalo. Dne 21. srpna 1968 se mongolskými horami rozlehl strašlivý třesk. Autobus, kterým jel Josef Poslední s dalšími českými hudebníky, se zřítil do rokle. Pět lidí v troskách zahynulo. Mezi nimi jediný muž, kterého kdy Aťka milovala.
Když se tu zprávu dozvěděla, nechtěla uvěřit. „To bylo příšerný, já jsem nevěděla, jak se z toho dostanu,“vzpomínala po letech s hlasem stále rozechvělým bolestí. Nebylo úniku – její životní láska byla pryč. Nikdy se s tím úplně nevyrovnala. Měla chuť se vším skoncovat, zavřít se před světem navěky. Neudělala to.
Doma na ni čekala stará maminka, která potřebovala péči. A tak Aťka musela fungovat, jak sama řekla. Polykala slzy a maskovala zármutek prací. Už jednou v mládí našla útěchu v umění. Teď to udělala znovu – zahalila svůj žal do rolí a písní. Navenek rozdávala smích, uvnitř ní však něco umřelo spolu s Pepíčkem. Do svého srdce už nikdy nikoho nepustila.
Hlas, který přežije věčnost
Sedmdesátá léta zastihla Aťku Janouškovou opět samy dvě s maminkou. Zatnula zuby a pokračovala v práci, jako by se nic nestalo. Život šel dál – nečekal, až zahojí rány. Malá herečka se stala stálicí televizní zábavy a filmu. Před kamerou se poprvé mihla už roku 1963 v psychologickém dramatu Deváté jméno.
Slavný režisér Miloš Forman ji obsadil do drobné roličky ve svém oscarovém snímku Amadeus. Hlavním královstvím Aťky Janouškové však zůstalo jeviště a mikrofon. Její hlas – ten dětsky zabarvený hlásek, který se v dospělém světě stal její devízou – si našel cestu k miliónům uší. Dabing a rozhlas dokázaly to, co dřív ne: ukázaly její talent nezávisle na vizáži. Nevidíte ji, jen slyšíte – a zamilujete si ji.
V roce 1975 se na televizních obrazovkách poprvé objevila animovaná Včelka Mája. V české verzi ji nadabovala právě Aťka. Její nezaměnitelný hlas plný rozpustilosti a optimismu dal kreslené včelce duši.
Kouzlo bylo dokonalé: české děti uvěřily, že malá včela opravdu mluví. V 80. letech nadabovala Janoušková přes sto dílů Včelky Máji a stala se nesmrtelnou součástí dětství jedné generace. Následovali Broučci, včelí medvídci, pohádky všeho druhu – kde byl potřeba hlas maličkého tvora, volba padla téměř vždy na ni.
Publikum s úsměvem přijímalo představu, že postavičkám půjčuje hlas skutečná „včelí královna“ – žena vysoká jako dítě. A Janoušková si to užívala. Nemusela se stylizovat. Dabing jí dovolil být hravá a přitom zůstat sama sebou. Svůj autentický hlas měnit nemusela, a přece zněl pokaždé jinak: jako nezbedný skřítek, roztomilá beruška nebo vševědoucí včelka.
Hraní pro děti vůbec milovala. Bylo to možná tím, že sama vypadala tak trochu jako panenka z pohádky. Na jevišti ochotně vystupovala v dětských představeních a nikdy neodmítla pobavit nejmenší diváky. Říkala, že když už nemá vlastní děti, aspoň takhle se může stát na chvíli jejich tetou z obrazovky.
S dětmi ji pojilo i cosi bolestného – moc nezestárla a dlouho vypadala jako jedna z nich. V 80. letech se Janoušková dočkala i malého zadostiučinění: po letech hostovala zpět v Národním divadle.
V opeře Zuzana Vojířová dostala roli trpasličí služebné Barborky – tu, kterou měla hrát už jako dítě, než ji v roce 1942 vyhnali kvůli židovskému původu její mámy. Historie se opakovala, ale tentokrát to byl triumf. Malá Aťka stála na prknech první scény a tleskalo se jí vstoje.
Její práce v dabingu a komedii nakonec nezůstala zapomenuta. V roce 2009 převzala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Poslední léta života dožívala téměř v ústraní. Maminka Hedvika jí zemřela už v sedmdesáti letech, podlomená válečnými útrapami. Po její smrti zůstala Janoušková definitivně sama. Přátelé ji sice pravidelně zvali do společnosti, a někdy s díky přišla – třeba na vánoční koncert dirigenta Václava Hybše, kam chodila až do vysokého věku.
Většinu času ale trávila drobná herečka sama ve svém bytě. Samota jí nevadila, tvrdila. Byla na ni zvyklá od mládí. Žertovala, že doma se aspoň všechno točí kolem ní. Denně si četla jednu knihu za druhou, sledovala bedlivě televizi a zajímala se o svět, přestože do něj už tolik nevycházela.
Stáhla se do bezpečí svého útulného bytu ve Strašnicích, který si kdysi nechala celý upravit na svůj malý vzrůst. Speciální miniaturní kuchyňskou linku a nábytek milovala – konečně měla kolem sebe svět v měřítku, které jí vyhovovalo. Kde něco nedosáhla, tam si donesla schůdky. Naučila se všechno přizpůsobit tak, aby nepotřebovala cizí pomoc. Nechtěla být nikomu na obtíž.
Občas stála před zrcadlem a kriticky se prohlížela. Stárnutí přijala s grácií, ale nehodlala rezignovat na eleganci. Celý život o sebe pečovala – v mládí se líčila jako filmová hvězda, oblékala kostýmky šité na míru dětské konfekce, v padesáti podstoupila dokonce plastiku očních víček, aby vypadala svěže.
Nikdy neztratila ženskou marnivost, a bylo to roztomilé. Snad právě proto působila i v osmdesáti energicky. „Jsem stále velká neposeda,“smála se v 85 letech a odmítala napsat své paměti s tím, že je na to ještě moc mladá. Její typický šibalský úsměv prý zářil do posledních chvil. Dne 7. března 2019 však Aťka Janoušková náhle odešla nadobro.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Aťka_Janoušková
https://www.pametnaroda.cz/cs/janouskova-vlasta-1930
https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/85902/z-narodniho-divadla-me-vyhodili-protoze-jsem-zidovka-rekla-reflexu-herecka-atka-janouskova.html
https://www.krestandnes.cz/zemrela-atka-janouskova-osud-herecky-byl-tragicky-poznamenan-i-faktem-ze-byla-zidovskeho-puvodu/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/599614/zesnula-atka-janouskova-88-120-cm-pichali-ji-muzske-hormony.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/21574-o-domov-ji-pripravili-naciste-o-lasku-tragicka-havarie-presto-dal-rozdavala-radost-a-smich-tajnosti-slavnych.htm
https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/atka-janouskova-smrt-vcelka-maja-filmy-dabing_1903091759_ako
