Blboun nejapný: symbol ztraceného ráje

Dronte mauricijský (Raphus cucullatus), často nazývaný také dodo (v překladu něco jako „trumbera/trouba“) nebo lidově „blboun nejapný“, patří mezi nejznámější vyhynulé druhy ptáků vůbec. I když tento vskutku pozoruhodný pták zmizel z povrchu zemského již v 17. století, stihl se během několika málo desetiletí setkávání s člověkem proměnit ve varovný příklad toho, jak drtivě může lidská činnost zasáhnout do křehké rovnováhy ekosystémů.

Mauricius, malý ostrov v Indickém oceánu, byl pro doda izolovaným rájem. Připluli sem kdysi dávno jeho menší letuschopní předci – nejspíš holubi či jejich blízcí příbuzní – a na ostrově bez přirozených predátorů se z evolucí získané schopnosti létat stala zbytečnost. Tím se dodo postupně stal nelétavým, statným a mírumilovným obrem, který se zvládl prosadit v tamním lese. Dnes víme z analýzy DNA, že dronte mauricijský patřil do čeledi holubovitých (Columbidae) a jeho nejbližší žijící příbuzný je překvapivě nikobarský holub (Caloenas nicobarica).

U doda se často uvádí přibližná výška kolem jednoho metru a váha až přes 15 kilogramů. Když si představím metr vysokého holuba, navíc trochu bachratého, vyvstává mi úsměvná, lehce groteskní silueta. Jenže z dobových kreseb a popisů je zřejmé, že dodo byl krásně přizpůsobený ke svému prostředí: měl silné nohy, poměrně masivní zobák, který mu mohl sloužit ke zpracování tvrdých plodů nebo k obraně proti konkurenci ze svého vlastního druhu. A hlavně velkou zvědavost a žádný ostych. Paradoxně právě to, společně s jeho mírumilovností předurčily k tomu, že nebyl připraven na příchod člověka – a důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Už od 16. století, kdy na Mauricius začaly plout nizozemské lodi, máme k dispozici různé kresby a popisy doda. Problémem ale je, že se často rozcházejí v detailech – v barvě peří, velikosti křídel či dokonce ve tvaru hlavy. Někteří námořníci popisují doda jako šedě zbarveného, jiní uvádějí až hnědavé peří nebo dokonce náznaky bílých per. Nakolik za to mohla sezónní obměna opeření, stáří malovaných jedinců, případně nepřesnost tehdejších malířů, už dnes těžko rozklíčujeme. Někteří badatelé se domnívají, že dodo mohl procházet ročními změnami tělesné kondice: v obdobích hojnosti se „vykrmil“ a mohl působit zavalitěji, kdežto v méně příznivých časech byl štíhlejší.

Dochovaly se i fragmenty kosterních pozůstatků nebo unikátní mumifikovaná část hlavy a končetiny tzv. „oxfordského“ exempláře. Ani vědecké rekonstrukce tedy nejsou zcela jednotné. Přesto se často setkáme se zobrazením zavalitého, jakoby trochu neohrabaného ptáka s masivním zobákem a výraznými končetinami. I proto snad dodnes přetrvává vtíravý dojem, že dodo byl „hloupý“ a „těžkopádný“. Mně osobně se ale víc líbí modernější interpretace, že prostě nikdy předtím neměl důvod před kýmkoliv utíkat nebo se skrývat. Žil v ráji bez predátorů, nemusel vyvíjet ostražitost. A v tom se skrývá jeho působivý symbolický přesah – kdosi, kdo je bezstarostný a bez špetky strachu, ale nakonec čelí nečekanému nebezpečí.

Šlo o souběh několika faktorů, z nichž lidská činnost hrála stěžejní roli. Námořníci ho lovili pro maso, i když některé dobové zdroje hlásí, že prý nebylo nijak vynikající. Snad se skutečně stával spíš nouzovým zdrojem proteinů pro posádky lodí. Mnohem ničivější dopad mělo zavlečení nepůvodních druhů: prasata, potkani, opice a psi decimovali vajíčka a mláďata, která se vyvíjela v hnízdech na zemi. Současně s tím lidé kácením a vypalováním likvidovali přirozené lesní prostředí.

Soudobé modely předpokládají, že dodo mohl přežívat ještě do konce 17. století, i když oficiálně se za poslední důvěryhodné pozorování považuje rok 1662. Nicméně není vyloučeno, že malá, plachá a izolovaná populace mohla přežívat o pár let déle. Ono je to vlastně skoro jedno – z hlediska evoluce šlo o mrknutí oka. Je tak trochu děsivé, že pták, který se vyvíjel miliony let, se stal během několika lidských generací „nejznámějším vyhynulým druhem“.

Zatímco archeologové dodnes nacházejí v bažinách na Mauriciu zbytky kostí, v myslích lidí si dodo vydobyl možná ještě větší nesmrtelnost – tentokrát metaforickou. Objevil se v literatuře (například v Carrollově knize Alenka v říši divů, kde autor zapojil doda jako postavičku, s níž se Alenka setkává). Národ Mauricia si ho vetkl do svého státního znaku a dnes byste ho našli na tamějších mincích, známkách, cedulích, suvenýrech a v logu řady firem (vyobrazení dodova silueta i nápis „dodo“ tu jsou všudypřítomné). Paradoxní je, že z komického symbolu „blbouna“ se v novověku stal spíš posel tragického poselství.

V příběhu doda je i prvek, který bych označil jako „přílišná důvěra v neomezenost zdrojů“. Pro doda představovalo zázemí ostrova domov, kde nemusí být obezřetný, a netušil, že se přihodí změna – vznikl tak extrémně křehký ekosystém, do něhož zásah člověka plus invazních druhů znamenal naprostou zkázu. O to víc to rezonuje s dnešním světem, kdy různé ekosystémy procházejí turbulentními změnami a nemají šanci se adaptovat. Dodo nás naučil, že to, co se zdá neměnné a stabilní, nemusí vyváznout po setkání s lidskou expanzí a nerozvážností.

Stojíme-li dnes na prahu 21. století a se zájmem sledujeme novinky v oblasti genetiky, klonování či editace genomu, můžeme se sice tázat, zda by bylo možné doda „přivést zpět“. Avšak i kdybychom v budoucnu dovedli sestavit jakousi umělou napodobeninu, vytratilo by se jedinečné kouzlo ostrovního ekosystému, který doda formoval.

Až jednou uslyšíte že je někdo „blboun nejapný“, vzpomeňte si, že za tím leží celý příběh velkého, hodného ptáka, kterému chyběla schopnost bránit se lovcům a invazním druhům. Takových zvířat je v našem světě ještě víc, jen v jiné podobě. Nemusí mít zakrnělá křídla a masivní zobák, ale mohou stejně rychle zmizet ze světa, pokud se nepoučíme.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Dodo

https://oumnh.ox.ac.uk/learn-how-did-dodo-evolve

https://www.nationalgeographic.com/science/article/the-dodo-is-dead-long-live-the-dodo

https://artsandculture.google.com/story/everything-you-ever-wanted-to-know-about-the-dodo/OAWBJWtqLgvEIA?hl=en

https://www.livescience.com/facts-about-the-dodo