Článek
Soul, 30. září 1988. Čtyřiadvacetiletý Miloslav Mečíř právě vyhrál finále olympijského turnaje v tenise. Ve čtyřech setech porazil Američana Tima Mayotta a pro Československo tak získal historicky první zlatou medaili v tenisové dvouhře na olympijských hrách.
Poprvé od roku 1924 se na hrách opět rozdávaly medaile za tenis – a Mečíř se zapsal jako první novodobý olympijský vítěz v této disciplíně. Pro samotného hráče to byl vrchol kariéry – a zároveň se v téže době už blížil její předčasný konec. Kvůli chronickým bolestem zad musel Mečíř necelé dva roky po seoulském triumfu, ve svých 26 letech, ukončit aktivní kariéru.
Mečíř patřil k nenápadným tenisovým šampionům. Vystupoval tiše, bez okázalých gest, spoléhal na technickou hru a chytrou taktiku. Na kurtu se pohyboval plynule a lehce – od komentátorů si vysloužil přezdívku „Velká kočka“.
O to pozoruhodnější byla jeho sbírka úspěchů. Během krátké profesionální kariéry (1982–1990) posbíral 11 turnajových titulů ve dvouhře, vyhrál jednu z tehdejších vrcholných akcí sezóny a dvakrát se probojoval do finále grandslamu. Jeho největší vítězství i nejtěžší porážky přišly v rychlém sledu za sebou.
Finále s Lendlem
Do širšího povědomí vstoupil Mečíř na US Open 1986. V pouhých 22 letech se probojoval až do finále prestižního turnaje v New Yorku. Proti němu stál tehdejší král světového tenisu Ivan Lendl – rodák z Ostravy, který už žil ve Spojených státech, ale americké občanství získal až později.
Bylo to poprvé, co se ve finále grandslamu utkali dva tenisté československého původu. Favorizovaný Lendl potvrdil své postavení a mladého soupeře porazil ve třech setech. Pro Mečíře už samotná účast ve finále znamenala průlom mezi absolutní elitu.
První turnajová vítězství na okruhu ATP přišla už předtím. Premiérový titul vybojoval v březnu 1985 na turnaji v Rotterdamu, další triumf přidal o rok později v Praze. Statný hráč vysoký 190 cm nevynikal silovým podáním jako některé jiné hvězdy 80. let.
Soupeře místo toho zaskakoval nečekanými změnami rytmu, přesnými loby a čopovanými údery. Jeho forhend i obouručný bekhend dokázaly soupeře „uspávat“ pomalou výměnou a vzápětí překvapit prudkým zrychlením míče do volného rohu dvorce. Díky této nenápadné účinnosti se Mečíř rychle posouval žebříčkem vzhůru. Na sklonku roku 1986 figuroval mezi deseti nejlepšími tenisty světa.
Sezónu 1987 zahájil Mečíř ve velkém stylu. Dařilo se mu na grandslamových turnajích – na antukovém French Open se probil až do semifinále. Ještě větší úspěch si však schoval na jarní část roku. V dubnu 1987 startoval na prestižním finálovém turnaji okruhu WCT v Dallasu.
Tato akce, hraná systémem vyřazovacích bojů mezi osmi nejlepšími hráči okruhu World Championship Tennis, měla punc neoficiálního „malého“ mistrovství světa. Mečíř se v Dallasu probojoval až do finále, kde ho čekala legenda – temperamentní Američan John McEnroe.
Finálový zápas generací skončil překvapivě jasně pro československého hráče. Mečíř zdolal McEnroea a získal dosud nejcennější titul své kariéry. V hale v Dallasu převzal trofej pro vítěze a definitivně tím stvrdil svou příslušnost k tenisové špičce. Na začátku roku 1988 se posunul až na 4. místo světového pořadí ATP. Do olympijského roku 1988 tak vstupoval jako jeden z nejlepších tenistů světa.
Olympijské zlato
Letní sezóna 1988 přinesla Mečířovi další velké zápasy. Na trávě ve Wimbledonu se probil až do semifinále. V boji o finále narazil – stejně jako později v Soulu – na Švéda Stefana Edberga. Právě s tímto elegantně hrajícím soupeřem svedl Mečíř jednu z nejdramatičtějších bitev kariéry.
Na wimbledonském centrkurtu začal skvěle a ujal se vedení 2:0 na sety. Edberg však dokázal průběh otočit a po pětisetové bitvě nakonec poslal Mečíře zklamaného domů. O dva měsíce později dostal československý tenista šanci na odvetu – a využil ji beze zbytku.
Na olympijských kurtech v Soulu nastoupil Mečíř proti Edbergovi v semifinále dvouhry. Další pětisetový souboj tentokrát lépe zvládl hráč v barvách Československa. Mečíř porazil čerstvého wimbledonského šampiona poměrem 3:2 na sety a postoupil do finále olympijského turnaje. V boji o zlato se utkal s Američanem Timem Mayottem.
Úvod finálového zápasu Mečířovi nevyšel – první set ztratil 3:6. Od druhé sady však převzal iniciativu, výměny diktoval přesnými údery od základní čáry a čím dál častěji nacházel chyby v obraně svého amerického soupeře. Po setech 6:2, 6:4 a 6:2 proměnil mečbol a získal pro československou výpravu zlatou medaili.
Olympijský triumf vynesl Miloslavu Mečířovi nejen místo v historii, ale i mimořádnou popularitu doma. Tenis nepatřil k tradičním „medailovým“ sportům československých olympioniků – o to větší ohlas zlatý singl ze Soulu měl. Tehdy čtyřiadvacetiletý hráč se stal sportovní hvězdou roku.
Jeho úspěch je navíc dodnes unikátní: žádný jiný český ani slovenský muž od té doby olympijské zlato ve dvouhře nezískal. Kromě singlového triumfu si Mečíř z Koreje odvezl ještě bronzovou medaili ze čtyřhry, kterou vybojoval po boku Milana Šrejbera. Z olympijských her 1988 se vracel ověnčený dvěma cennými kovy a na vrcholu sil. Vrchol to byl bohužel kratší, než se zdálo.
V lednu 1989 nechyběl Mečíř ani ve finále úvodního grandslamu sezóny, Australian Open v Melbourne. Zopakoval si tak souboj s Ivanem Lendlem – a stejně jako před třemi lety v New Yorku odešel poražen.
Lendl tehdy stále vládl mužskému tenisu a roli favorita v australském finále potvrdil jednoznačným výsledkem 3:0 na sety (6:2, 6:2, 6:2). Pro Mečíře to bylo druhé a poslední grandslamové finále v kariéře. Bezprostředně po olympijské euforii přišla hořká porážka, která předznamenala blížící se konec jedné výjimečné tenisové dráhy.
Ještě v průběhu roku 1989 začaly Mečíře čím dál víc limitovat zdravotní potíže. Nejvážnější byly problémy s páteří. „Bolí mě záda tak, že po ránu stěží vstanu z postele,“ přiznával tenista v jednom z rozhovorů koncem osmdesátých let.
Z turnajů se začal odhlašovat a vynechal značnou část sezóny. Když už nastoupil, často kvůli bolestem nedohrál zápas nebo vzdával rovnou celé turnaje. Tělo vysokého hráče zkrátka nezvládalo nápor profesionální zátěže. Navzdory špičkové formě, kterou pořád měl, bylo jasné, že se kariéra Miloslava Mečíře blíží předčasně do cíle.
Konec kariéry kvůli zranění
Začátkem roku 1990 se Mečíř ještě pokusil vrátit na kurty, zdraví ho ale zradilo definitivně. Trápily ho vleklé bolesti zad a doporučení lékařů bylo neúprosné. Po neúspěšných pokusech o rehabilitaci Mečíř dospěl k těžkému rozhodnutí: ve svých 26 letech ukončil profesionální kariéru. Žádné velké loučení neproběhlo – jeden z nejpozoruhodnějších tenistů světa 80. let odešel tiše, bez ovací a pozornosti médií.
Když v létě 1990 oznamoval své rozhodnutí, měl za sebou pouhých osm let na okruhu. Přesto během nich stihl získat jedenáct singlových trofejí, olympijské zlato a řadu dalších úspěchů. Ve dvouhře porazil řadu slavnějších soupeřů – od zmíněného McEnroea až po Jima Couriera či Stefana Edberga.
Ačkoliv nikdy nevyhrál grandslamový turnaj, v očích tenisových fanoušků se navždy zapsal jako výjimečný hráč s osobitým stylem. Jeho nenápadná genialita a přezdívka „Velká kočka“ se staly součástí tenisového folklóru.
Po odchodu z vrcholového sportu se Mečíř nějaký čas stáhl do ústraní. Turnajové cestování vystřídal klid rodinného života v Bratislavě, kde dlouhodobě žije. Na rozdíl od jiných šampionů nepřesídlil do zahraničí ani se nevrhl do podnikání. Zůstal věrný tenisu i své domovské zemi, která se brzy nato osamostatnila.
V samostatné Slovenské republice se Miloslav Mečíř postupně zapojil do výchovy nové tenisové generace. Působil jako trenér a od roku 1994 také jako nehrající kapitán slovenského daviscupového týmu. Své bohaté zkušenosti předával svěřencům nenápadně a trpělivě – podobně, jako kdysi hrál.
Největšího úspěchu se dočkal v roce 2005, kdy Slovensko pod jeho vedením senzačně postoupilo až do finále Davis Cupu. Družstvo vedené Mečířem, v jehož řadách tehdy zářil především Dominik Hrbatý, porazilo postupně silné týmy Španělska i Argentiny. Finálový duel proti Chorvatsku hostila bratislavská hala Národního tenisového centra. Před zraky domácího publika slovenský tým bojoval o historický triumf – nakonec však podlehl Chorvatům poměrem 2:3 na zápasy.
Přesto šlo o úspěch, na který slovenský tenis dodnes vzpomíná. Mečíř zůstal v roli kapitána až do roku 2017 a vychoval pro Davis Cup několik dalších generací hráčů. Když se na lavičce národního týmu po dvou desítkách let loučil, přijímali to fanoušci i tenisté s respektem.
Dnes žije Miloslav Mečíř zpátky v Bratislavě a stále se pohybuje u tenisu. V květnu 2024 oslavil 60. narozeniny. Jeho tenisový příběh je přitom stále živý: zlatá medaile ze Soulu zůstává dodnes nepřekonaným milníkem československého tenisu a přezdívka „Velká kočka“ vyvolává úsměv na tvářích pamětníků.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Mečíř
https://www.tennismajors.com/olympic-games/september-30-1988-mecir-wins-first-olympic-gold-since-1924-293879.html
https://www.olympedia.org/athletes/2655
https://tn.nova.cz/sport/clanek/284692-pamatujete-mecir-ziskal-pro-ceskoslovensko-tenisove-zlato-je-tomu-25-let
https://www.olympics.com/en/athletes/miloslav-mecir
https://www.olympics.com/en/olympic-games/seoul-1988/results/tennis/singles-men
https://www.atptour.com/en/players/miloslav-mecir-sr/m052/bio
https://www.irozhlas.cz/sport/tenis/miloslav-mecir-zlato-vyroci-30-let-olympijske-hry-stepanek-kvitova-pliskova_1809301520_vman
