Článek
V opuštěné vodárenské věži v Lounech vznikla v polovině 90. let nezávislá divadelní scéna. Právě tady spoluzaložil Tomáš Bambušek v roce 1996 experimentální platformu D.I. Lebedung – společně se svým bratrem, režisérem Miroslavem Bambuškem. Pro sourozence se Stará vodárna stala zkušebnou i jevištěm v jednom.
Prostor původně určený k čerpání vody zaplnilo provizorní hlediště, reflektory na jednoduchých rampách a kulisy z nalezených materiálů. Bambušek a jeho kolegové neměli k dispozici klasické divadelní zázemí, a tak si pomáhali tím, co bylo po ruce. Lepicí pásky, betonové panely, kartonové krabice – z těchto neobvyklých „rekvizit“ dokázali vytvořit scénu pro své autorské inscenace.
Už tehdy Bambušek recykloval, budoval a hrál po svém: jako samouk, který do světa performativního umění vstoupil rovnou z dílny.
Tomáš Bambušek totiž není absolventem konzervatoře ani divadelní fakulty. Vyučil se zámečníkem a později krátce studoval filozofii, umělecké vzdělání však nezískal žádné. V Lounech pracoval rukama a paralelně se zapojil do kulturního života města skrze improvizované divadelní pokusy.
To, co mu chybělo v akademické průpravě, nahrazoval technickou zručností a osobitou kreativitou. Fyzická práce mu nebyla cizí – uměl svařovat, opravovat, stavět. Tyto schopnosti se mu záhy hodily i při divadelní činnosti. Na raných představeních D.I. Lebedung se podílel jako herec i scénograf v jednom: sám navrhl výpravu a potom na scéně vystupoval.
Veřejnost v Lounech jeho jméno zaregistrovala až s prvním větším úspěchem: netradiční inscenace v industriálním prostoru si získávaly pozornost místních nadšenců pro alternativní umění. Tenkrát by asi nikoho nenapadlo, že nenápadný zámečník jednou zamíří na filmová plátna.
Na přelomu milénia dospěla éra lounské vodárny ke konci. Bratři Bambuškové považovali tohle místo za srdcové, a tak se s ním rozloučili stylově – v lednu 2001 uspořádali festival s názvem Den pánů. Betonová stavba, která několik let sloužila divadlu, se během něj zaplnila lidmi naposledy.
Festival symbolicky uzavřel jednu kapitolu. Pro Tomáše Bambuška to bylo loučení s rodným městem i s první tvůrčí základnou. Už tehdy o sobě mluvil jako o „self-made manovi“ – muži, který jde vlastní cestou a spoléhá hlavně na sebe. Na rozlučkovém večeru ve staré vodárně to nebyl známý herec, kdo stál na pódiu, ale zarputilý nadšenec s vizí. Další kroky ho měly zavést o kus dál.
Po povodni v Ústí
V srpnu 2002 zasáhly Česko ničivé povodně a nevyhnuly se ani kulturním institucím. Činoherní studio v Ústí nad Labem, vyhlášená severočeská divadelní scéna, zůstalo po velké vodě poničené a zatopené. Když opadla voda, čekala soubor náročná obnova prostoru – od bahnem zaneseného hlediště až po techniku. Právě v té době nastoupil do ústeckého divadla Tomáš Bambušek jako výtvarník.
Ve městě, kde ho do té doby neznali, se objevil s pověstí šikovného „řemeslníka“ z Loun. Bambušek se aktivně podílel na rekonstrukci vytopené zkušebny a jeviště – pomáhal opravovat kulisy, stavěl nové dekorace, prostě dělal, co bylo třeba, aby se Činoherní studio znovu postavilo na nohy. Svým praktickým talentem zapadl mezi ústecké divadelníky velmi dobře.
Kromě technické výpravy velmi brzy pronikl i do samotného uměleckého provozu souboru. Začal v Ústí působit jako scénograf a příležitostný herec. Na tamní scéně se objevoval v menších rolích, zatímco v dílně navrhoval a tvořil dekorace pro kolegy. Obojí zvládal intuitivně – tak jako předtím v Lounech, i tady těžil z toho, co kde našel, a z vlastních nápadů.
V roce 2003 se například spolupodílel na nové výtvarné koncepci jedné z her uváděných po obnově provozu. Zúročil tím zkušenosti z industriální poetiky D.I. Lebedung a přenesl do profesionálního divadla trochu svého „punkového“ ducha. Tomáš Bambušek v Ústí našel dočasný domov pro svou rodinu i tvorbu – a severočeská metropole zase získala odhodlaného tvůrce, který se nebojí manuální práce ani neobvyklých postupů.
Po několika letech však Bambušek severní Čechy opustil. V roce 2005, kdy mu bylo třiatřicet let, se rozhodl přesídlit do hlavního města. Své působení v Ústí nad Labem uzavřel účastí na ambiciózním projektu Perzekuce.cz, který připomínal oběti politických represí – téma blízké jeho bratrovi i jemu samotnému.
Pak už následovala cesta do Prahy. Důvodů bylo víc: v Praze čekaly nové příležitosti v divadle i u filmu a pro rodinný život také nabízela širší možnosti. Právě v roce 2005 se manželům Bambuškovým narodila první dcera, pojmenovaná Perla. Usadili se proto nedaleko metropole a Tomáš začal znovu od nuly – tentokrát ve víru velkoměsta.
Herec bez konzervatoře
Pražské tvůrčí prostředí uvítalo Bambuška zpočátku opatrně. Neměl za sebou věhlasnou školu ani známé angažmá, takže se musel prosazovat postupně. Zúročil ale reputaci zarputilého dříče s autentickým projevem, která ho předcházela. Poprvé se objevil před kamerou ještě před odchodem do Prahy: v roce 2003 dostal drobnou roli šéfa kapely v nezávislém filmu Lesní chodci.
V dalších letech přibyly menší úlohy ve výrazných českých autorských filmech. Režiséři si všimli jeho civilního zjevu a uvěřitelnosti, s jakou dokáže ztvárnit „obyčejné chlapíky“. V dramatickém filmu Pouta (2009) si zahrál jednoho z komunistických agentů, v protektorátním dramatu Protektor (2009) zase člena filmového štábu.
Jeho tvář se objevila vedle hereckých hvězd ve filmu Ve stínu (2012), kde ztvárnil postavu detektiva Folla po boku Ivana Trojana. Přesto zůstával pro široké publikum spíše neznámým jménem – byl to „ten povědomý herec z menší role“, kterého si diváci pamatují, i když ne vždy tuší odkud.
Zlom přišel až v polovině desetiletí, kdy si Tomáše Bambuška vybral režisér Petr Zelenka do výrazné úlohy ve svém filmu Ztraceni v Mnichově (2015). V této hořké komedii o jednom filmovém natáčení nehrál Bambušek nikoho menšího než sám sebe – režiséra Tomáše Bambuška. V meta-filmovém příběhu zúročil svou znalost zákulisí i smysl pro ironii.
Jeho výkon zaujal kritiky natolik, že byl nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Pro člověka, který nikdy neprošel hereckým školením, to bylo významné ocenění a také jisté zadostiučinění. Bambušek se tím definitivně etabloval ve filmové branži. Potvrdilo se, že talent a zkušenost z alternativní scény mohou vynést uznání i v rámci prestižních filmových cen.
Od té doby dostává Tomáš Bambušek před kamerou více příležitostí, byť stále spíše ve vedlejších úlohách. Objevil se v celé řadě filmů různých žánrů – od artového historického dramatu Křižáček (2017), přes psychologický thriller Domestik (2018), až po pohádkový příběh Mazel a tajemství lesa (2021). Nevyhýbá se ani seriálům.
Česká televize i komerční stanice ho začaly obsazovat do epizodních postav v detektivních, dramatických i rodinných sériích. V seriálu Polabí, rodinném příběhu s kriminální zápletkou, ztvárnil například svérázného vyšetřovatele Malinu – postavu, která se objevila jen v několika dílech, ale dokázala na sebe strhnout pozornost.
S rodinou v ateliéru
Navzdory rostoucímu renomé v audiovizi se Tomáš Bambušek nikdy nestal typickou celebritou. Vyhýbá se večírkům a společenským rubrikám, raději tráví čas s rodinou a u své práce. Po přesunu do Prahy zakotvil s manželkou a dvěma dcerami v klidném prostředí Vraného nad Vltavou na okraji metropole. V bývalém areálu papíren Perla si postupně vybudoval prostorný ateliér.
Na stojanech tu schne několik rozmalovaných pláten a vzduch voní olejovými barvami. Před pár lety se totiž výrazněji vrátil ke své dávné zálibě – malování. Výtvarné umění pro něj vždy bylo součástí divadelní práce, ale teď se mu věnuje i samostatně. Na plátna přenáší motivy ze svého okolí: krajinu kolem řeky, staré nástroje z dílny nebo květiny ze zahrady.
Právě květiny patří k motivům, které se v jeho malířské práci často vracejí. Ve svém ateliéru zachycuje kytice, záhony i rozkvetlé rostliny olejovými barvami na plátno. Jeho obrazy pak vytvářejí osobní záznam světa, v němž žije: zahrada, krajina, řeka, dílna a rodina se v nich přirozeně potkávají.
Bambušek tak originálně propojuje rodinný svět s uměleckou seberealizací. V rozhovorech opakovaně naznačuje, že manuální práce na domě, v ateliéru nebo kolem zahrady ho uklidňuje podobně jako malování – a obojí pak přináší inspiraci pro herectví. Cítí se být tak trochu řemeslníkem a umělcem zároveň.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Bambušek
https://www.vratislavice.cz/admin-data/storage/get/4171-vz_5_2024_web.pdf
https://www.e-region.cz/magazin/21012001-lounska-stara-vodarna-se-louci-dnem-panu
https://www.letnikina.cz/index.php/osobnosti/154-tomas-bambusek
https://www.kinobox.cz/osobnosti/107287-tomas-bambusek
https://www.csfd.cz/tvurce/56353-tomas-bambusek/prehled/
https://www.svetzeny.cz/celebrity/Tomas-Bambusek-ze-serialu-Polabi-malirem
https://projektdoma.cz/portrait/tomas-bambusek-s-rodinou/
