Článek
V 80. letech, kdy už byl někdejší zámek jen těžce poničeným torzem, dorazili do pohraniční vsi u Slavonic zahraniční filmaři. Zbytky historické stavby byly tehdejšími úřady „zapůjčeny“ jako kulisa pro válečný film a v rámci natáčení měly být odstřeleny či zapáleny.
Krátce nato se zámeckým zdivem prohnala detonace. Nebyl to začátek zkázy – ten přišel už po roce 1945 –, ale jeden z jejích posledních a nejviditelnějších úderů. Historická stavba, která přestála válečné konflikty, tak paradoxně nepřežila období míru za budování socialismu.
Zámek v Maříži stál jen kousek od hranic
Maříž leží u Slavonic v dnešním Jihočeském kraji, historicky na jihozápadní Moravě, jen několik set metrů od hranice s Rakouskem a asi tři kilometry od města Slavonice. Už ve 14. století existovala v Maříži tvrz či menší panský dvůr; písemné prameny připomínají tvrz a ves roku 1372.
V roce 1717 nechal tehdejší majitel Matyáš Jindřich Butz z Rolsperku starší goticko-renesanční tvrz přestavět na barokní zámek. Vznikla tak menší venkovská rezidence obklopená parkem a hospodářským zázemím. Zámek Maříž nepatřil k velkolepým aristokratickým sídlům, ale pro okolní krajinu představoval významnou dominantu a centrum místního společenského života.
V 19. století prošel mařížský zámek dalšími úpravami, zejména v duchu pseudoslohové a novogotické architektury. Přibyly nové stavební prvky, kaple a parková kompozice. Na přelomu 19. a 20. století se na mařížském panství vystřídalo několik majitelů. K výrazným úpravám přispěla mimo jiné Helene Offermann-Schindler, za jejíž éry byl zámek rozšířen a zrestaurován.
Posledním majitelem bývá uváděn Josef Miesler, který se svou ženou na zámku provozoval penzion. Před druhou světovou válkou žilo v Maříži přes dvě stovky obyvatel – převážně německého původu –, a zámek s okolním hospodářským zázemím stále tvořil výraznou část místního života.
Zámek přechází do rukou státu
Události roku 1945 znamenaly pro mařížský zámek zásadní zlom. Ke konci války odešla část původních obyvatel směrem do vnitrozemí či do Rakouska před postupující frontou. Po osvobození Československa pak na zámecký areál dopadla konfiskace německého majetku.
Zámek Maříž byl jako majetek osob německé národnosti zkonfiskován státem a připadl do správy československých institucí. Nejprve zde po osvobození pobývala Rudá armáda, poté objekt převzaly civilní orgány.
Někdejší honosné vybavení zámku postupně zmizelo. Cennější kusy mobiliáře si převzaly pověřené úřady nebo muzea, pokud se v chaotických poválečných měsících stihly zajistit. Větší část zařízení však byla rozprodána, odvezena neznámo kam nebo rozkradena. Samotná budova ale nezůstala hned úplně bez využití.
Ještě několik let po válce sloužila ke kulturním účelům pro místní národní výbor a pro tehdy už výrazně proměněnou obec. Po odsunu německých obyvatel se Maříž vylidnila jen částečně; noví osídlenci se sem sice nehrnuli v takovém počtu jako do dostupnějších míst, ale ves úplně nezanikla. Poloha na samotné hranici a nejistá budoucnost pohraničí však znamenaly, že zámek už od konce 40. let postupně chátral.
Pohraniční pásmo bez života
Po únoru 1948 se odlehlý kout u Slavonic ocitl v logice studené války na strategicky citlivém místě. Nový komunistický režim začal systematicky uzavírat západní a jižní státní hranici. Na přelomu 40. a 50. let se Maříž dostala do nepřístupného hraničního pásma a byla z větší části vystěhovávána a plánovitě likvidována.
Úzký pruh československého území podél hranice se proměňoval v bezpečnostní bariéru, kde každá budova, cesta i strom začaly být posuzovány podle potřeb ostrahy hranice.
V tomto prostředí se život v Maříži prudce změnil. Část domů byla opuštěna, část zůstala stát, ale obec ztratila přirozený společenský i hospodářský rytmus. Maříž sice nezmizela z úředních map – později byla v roce 1964 připojena ke Slavonicím –, ale její vývoj byl na dlouhá desetiletí zmrazen pohraničním režimem.
Podél hranice vyrůstaly zátarasy z ostnatého drátu a hlídky Pohraniční stráže kontrolovaly okolí. Každá opuštěná budova v takovém prostoru byla potenciálně problémem: mohla posloužit jako úkryt, skladiště, překážka ve výhledu nebo prostě jen jako nepotřebný objekt na území, kam veřejnost nesměla.
Zámecký areál v Maříži se ocitl přímo v krajině, kterou režim přetvářel podle potřeb železné opony. Opuštěná budova mezitím rychle podléhala zkáze. Zatékající střecha, rozebírané stavební prvky a chybějící údržba vykonaly své.
Omítky opadávaly, dřevěné konstrukce trpěly vlhkostí a zámek postupně ztrácel okna, dveře i části střechy. Pokud snad ještě po válce existovala naděje na jeho smysluplné využití, pohraniční režim a pozdější zemědělské využití ji prakticky pohřbily. Z někdejšího panského sídla byl rázem jen nechtěný objekt na okraji zakázané krajiny.
Devastace v rukou JZD
Ve stavu postupujícího chátrání zastihla mařížský zámek 50. léta. Zámek nebyl v této době jednorázově srovnán se zemí, jak se někdy zkratkovitě vypráví, ale začal být systematicky devastován. Po zřízení JZD sloužily jeho prostory jako sklad zemědělské techniky, garáže a později také jako sklad hnojiv. Kaple a sály, které kdysi patřily k reprezentativním částem zámku, se změnily v utilitární prostory bez ohledu na historickou hodnotu. Parkety, vybavení, stavební materiál i drobnější prvky mizely postupně.
Zámek se tak rozpadal v několika etapách. Nejprve přišel odsun původních obyvatel a ztráta vlastníka, potom pohraniční pásmo, následně nevhodné zemědělské využití a rozebírání na stavební materiál. V 60. letech byl objekt už značně poničený, ale stále z něj stály větší části.
Dokládají to i svědectví z doby, kdy se na místě pořizovala dokumentace pro památkáře. Stavba byla bez oken a dveří, zanedbaná a vykradená, ale ještě ne úplně zaniklá. Právě tento dlouhý proces postupné destrukce je pro příběh Maříže podstatný: zámek nezmizel jednou ranou, nýbrž po desetiletích lhostejnosti, nevhodného využití a režimní správy pohraničí.
V 70. letech, po dalším rozšíření hraničního pásma, pokračovalo bourání a rozebírání zbylých částí. Části zdiva, věž a starší jádro zámku zůstávaly jako stále menší torzo. Co šlo využít, místní nebo správci rozebrali na stavební materiál. Cihly, dřevo a kámen z bývalé šlechtické rezidence se tak postupně ztrácely v okolních stavbách. Z architektonické dominanty se stávala ruina, kterou už téměř nikdo nebral jako památku hodnou záchrany.
Odstřel v 80. letech
Konečná rána přišla až v 80. letech. Zbytky mařížského zámku byly tehdy poskytnuty zahraničnímu filmovému štábu jako kulisa pro natáčení válečné scény. Podle dochovaných popisů šlo o francouzské filmaře, kterým byly pozůstatky stavby „zapůjčeny“ s tím, že v rámci scénáře budou odstřeleny nebo použity pro scénu útoku. V dobové logice šlo o praktické využití zdevastované ruiny: místo, které režim neuměl zachránit, posloužilo alespoň jako kulisa za valuty.
Následoval připravený filmový zásah. Do zbytků zdiva byly umístěny výbušniny a scéna měla simulovat válečné ničení. Výbuch otřásl okolím Maříže a zbytky historické stavby utrpěly další ničivý zásah. Nebyl to odstřel zachovalého barokního zámku v jeho plné podobě – ta už byla dávno pryč –, ale právě tato exploze symbolicky dokončila proces, který začal po roce 1945. Na místě, kde po staletí stávalo panské sídlo, zůstalo jen torzo jednoho křídla, zbytky základů, sklepení a zarůstající park.
Po filmovém zásahu pokračovalo chátrání dál. Části zdiva se rozpadaly, jiné byly rozebrány, vegetace pohlcovala někdejší parkové cesty a okolí zámku se měnilo v zarostlou ruinu.
Mapy a dokumenty z doby komunismu o zámku Maříž mnoho nemluvily – úřady neměly důvod připomínat, co všechno se v pohraničí ztratilo. Za železnou oponu, kam spadala i někdejší zámecká zahrada, beztak neměl běžný občan po dlouhá léta volný přístup. Osud Maříže tak zůstal dlouho zapomenut v tichu hraničního pásma.
Po 1989
Změny po roce 1989 znamenaly konec uzavřené hranice a otevřely dříve zakázaná místa. K Maříži se po téměř čtyřech desetiletích začali znovu vydávat civilní návštěvníci. Z původní vesnice však našli jen torzo někdejšího života: několik zbylých domů, staré hospodářské objekty, pozůstatky cest a zarostlý zámecký park.
Zámek už neexistoval jako stavba, kterou by bylo možné zachránit v původní podobě. Jeho někdejší místo prozrazovaly jen zbytky zdí jednoho křídla, sklepení, základové zdivo a parkové prvky, včetně nádrže či kašny před bývalým průčelím.
Přesto Maříž úplně nezmizela z paměti. V 90. letech proslavil jméno osady nový keramický ateliér, který zde založila skupina výtvarníků. Staré hospodářské budovy byly opraveny a začaly sloužit turistům, kteří sem přijíždějí za poklidnou atmosférou České Kanady – malebného regionu kolem Slavonic.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maříž_(zámek)
https://www.hrady.cz/zamek-mariz-jindrichuv-hradec
https://pamatkovykatalog.cz/zricenina-zamku-18171684
https://www.archmap.cz/cs/objekt/55352
https://ceskakanada.com/zamek-mariz/
https://poznejdomy.cz/domy/detail/1857-zamek-mariz
https://www.mariz.online/zamekapark
https://www.denik.cz/regiony/video-zkazu-marizskeho-zamku-dorazili-filmari-park-okolo-vstal-z-popela-20230403.html
https://dspace.jcu.cz/bitstream/handle/20.500.14390/7341/Milos_Dvorak_PV.pdf?isAllowed=y&sequence=2
