Nacisté v Ravensbrücku lámali ženám kosti a infikovali rány. Byly pro ně jen pokusní králíci

Začátkem února 1945 se ženským koncentračním táborem Ravensbrück šíří zlověstná zpráva. Vedení lágru oznámilo, že desítky vězeňkyň, které v uplynulých letech prošly táborovou nemocnicí, mají být převezeny do jiného tábora – papírově do nedalekého Gross-Rosenu, ve skutečnosti na smrt.

Vězeňkyně dobře vědí, že Gross-Rosen je kvůli blížící se frontě v rozkladu a že směr k němu nedává smysl. Rozkaz k „evakuaci“ proto chápou jako záminku, pod kterou je chce SS beze svědků zlikvidovat a zahladit tak důkazy o tom, co se za zdmi Ravensbrücku dělo.

Jde o ženy, které se v Ravensbrücku staly oběťmi hrůzných lékařských pokusů. Nacističtí chirurgové na nich prováděli utajené experimenty, při nichž záměrně způsobovali těžká zranění a infekce, testovali nové léky a zkoušeli transplantovat kosti či celé končetiny. Tyto vězeňkyně si samy říkaly „králíci“ – podle pokusných králíků v laboratoři. Teď, na sklonku války, pro ně jejich trýznitelé chystají poslední akt.

Během noci z 3. na 4. února 1945 se však vězeňkyním v Ravensbrücku podaří vymyslet záchranný plán. Ženy se rozhodnou do údajného transportu nenastoupit. Při ranním apelu se ocitnou izolované a obklíčené, ale ostatní vězeňkyně jim v nastalém chaosu pomohou uniknout z dohledu dozorců.

Teprve potom se ohrožené ženy ukryjí všude, kde je to možné: na půdách baráků, v jámách pod podlahou, mezi nemocnými v táborové ošetřovně. Když dozorci začnou sčítat nastoupené vězeňkyně, desítky jmen chybí – pokusní králíci jako by zmizeli. Rozzuření důstojníci SS pročesávají tábor, prohledávají baráky i zákoutí, ale ukrývající se ženy nenajdou.

Rozkaz k provedení tajné série medicínských pokusů přišel do Ravensbrücku v létě 1942 přímo z nejvyššího velení SS. Dne 27. května 1942 byl při atentátu v Praze těžce zraněn zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a 4. června zemřel na infekci způsobenou utrpěnými zraněními.

Heinrich Himmler a další šéfové SS pojali podezření, že Heydrich možná zemřel i proto, že při jeho léčbě nebyl včas nasazen nový zázračný lék – sulfonamid, tehdy nadějná novinka v boji proti bakteriálním nákazám. Na Himmlerův popud proto dostal jeho osobní lékař, profesor Karl Gebhardt, za úkol ověřit, jak účinné sulfonamidové preparáty ve skutečnosti jsou.

Gebhardt si k experimentům vyžádal nejprve vězně z koncentračního tábora Sachsenhausen. Z logistických důvodů se však rozhodl pokračovat raději přímo v Ravensbrücku, pouhých 90 kilometrů od Berlína, kde sám vedl kliniku SS v blízkém sanatoriu Hohenlychen. Pod jeho dohledem začali lékaři SS v táborové nemocnici Ravensbrück počínaje srpnem 1942 operovat skupiny mladých zdravých vězeňkyň.

Během těchto zákroků udělali vězněným ženám hluboký řez na noze a záměrně jej infikovali nebezpečnými bakteriemi. Do otevřené rány navíc vložili nečistoty – střepy skla, ostré třísky dřeva, kousky rezavého plechu i hlínu – aby vzniklé zranění co nejvíce připomínalo bojovou ránu z fronty.

Část operovaných pacientek dostávala po zákroku sulfonamidové léky, ostatní nikoli: sloužily jako kontrolní skupina. Chirurgové pak sledovali, jak si lidské tělo s takto ošetřenou či neošetřenou infekcí poradí.

Následky byly děsivé. Infikované rány se hojily špatně nebo vůbec, ženy trpěly vysokými horečkami a nesnesitelnou bolestí. V některých případech se dostavil tetanus nebo plynatá sněť. Nejméně pět vězeňkyň na následky pokusů zemřelo v krutých bolestech. Další přežily jen díky tomu, že jim spoluvězeňkyně potají sháněly lepší jídlo a pomáhaly s ošetřováním zahnisaných ran.

Gebhardt s kolegy nakonec z pokusů vyvodili závěr, že sulfonamidy nedokážou takto těžkou infekci zastavit. Na jaře 1943 představili výsledky na poradě německých frontových lékařů v Berlíně a rozeslali armádním chirurgům zprávu, že při plynové sněti se na sulfonamidové léky nelze spolehnout.

Sulfonamidová studie nebyla jediným pokusem, který lékaři SS v Ravensbrücku prováděli. Kromě infekcí se zaměřili také na experimenty s kostmi, svaly a nervy – oficiálně ve snaze pokročit ve válečné chirurgii, ve skutečnosti šlo opět o bezcitné mrzačení zdravých lidí. V roce 1943 tak přišla na řadu série krutých operací kostí a tkání.

Během těchto zákroků esesáčtí chirurgové vězeňkyním nejprve obnažili kost na noze a pak ji cíleně zlomili – za pomoci kladiva a dláta. Roztříštěnou kost se pokusili znovu složit a ránu sešili, ovšem už po pár dnech sádru zase sundali, aby na rentgenových snímcích sledovali, zda a jak rychle se zlomenina hojí.

Stejné ženě navíc podobný zákrok často provedli opakovaně. Teprve šestnáctiletá polská dívka Barbara Pietrzyk musela například na operační stůl pětkrát za sebou.

Dalším typem pokusů bylo odnímání kousků kosti. Lékaři například vyřízli z holenní kosti obdélníkový fragment o rozměrech přibližně 2 × 5 centimetrů a po několika týdnech operaci zopakovali, aby odstranili další část kosti kolem původního otvoru.

Zajímalo je, zda a jak rychle se kostní tkáň zregeneruje a díra v kosti znovu zacelí. I tyto experimenty provázelo obrovské utrpení pacientek a trvalé následky: nohy operovaných žen zůstaly zmrzačené a mnohé nemohly bez bolesti chodit po celý zbytek života.

Až do absurdních krajností pak zašli lékaři při transplantacích. Některým vězeňkyním amputovali celou nohu v kyčelním kloubu nebo paži v rameni a takto získané končetiny pečlivě zabalili do prostěradel a odvezli do Gebhardtova sanatoria v Hohenlychenu. Podle poválečného vyšetřování je tam zamýšleli použít jako transplantáty pro raněné německé vojáky. Některé oběti byly po takových amputacích zabity injekcí Evipanu. Žádné záznamy o skutečných výsledcích těchto hrůzných pokusů se však nedochovaly.

Lékařské experimenty v Ravensbrücku probíhaly zcela utajeně a oběti byly pečlivě vybírány. Zdravotními pokusy prošlo v letech 1942–1943 nejméně 86 vězeňkyň, z toho 74 polských politických vězeňkyň, které bývají nejčastěji označovány jako „králíci“. Zbývající oběti tvořila jedna Ukrajinka, jedna svědkyně Jehovova a skupina duševně nemocných vězeňkyň různých národností.

SS zpravidla vybírala mladé a relativně zdravé dívky, mnohdy studentky, skautky nebo členky odboje, deportované do lágru z okupovaného Polska. Nacisté je považovali za „materiál“, který se díky dobré kondici hodí pro náročné zákroky. Rány způsobené experimenty se často hojily celé týdny a měsíce.

Některé pacientky musely dlouho zůstávat na marodce s vysokými horečkami a otevřenými hnisajícími ranami. Vzpomínky přeživších hovoří o tom, že mnohé z žen upadaly na lůžku do apatie a pomýšlely na smrt. Přesto si mezi sebou zachovaly pozoruhodnou soudržnost a odhodlání.

Vězeňkyně, které kruté pokusy přežily, se od počátku snažily zaznamenat pravdu o tom, co se v táborové nemocnici děje. Přímo na nemocničních lůžkách si potají vedly deníky a sepisovaly seznamy se jmény operovaných, daty zákroků a typy zranění.

Svá svědectví ukrývaly v zemi pod baráky nebo se je pokoušely propašovat ven po vězeňkyních, které byly z Ravensbrücku propuštěny. Už koncem roku 1943 se tak dílčí informace o pokusech v Ravensbrücku dostaly přes polské podzemní hnutí do exilu v Londýně.

Jedna z propuštěných vězeňkyň, Polka Aka Kołodziejczyk, dokázala z tábora vynést seznam jmen obětí a data operací. Další tajné zprávy se dostaly ven i v dopisech psaných neviditelným inkoustem – močí – mezi řádky povolené korespondence. Informace se přes polský odboj a exilovou vládu dostaly do Londýna a postupně i k rozhlasovým stanicím.

Polská exilová vláda informovala také spojenecké vlády a Vatikán. Přesto se uprostřed válečného chaosu tyto hrůzné informace nedostaly k širší veřejnosti – a na prošetření a potrestání viníků musel svět počkat až do poválečných let.

Jak se fronta blížila a vyhlídky Německa na vítězství klesaly, snažilo se vedení Ravensbrücku zbavit všech důkazů zločinů – i živých svědků. Na začátku února 1945 proto přišel z rozkazu SS příkaz, aby 66 žen – 64 dosud žijících pokusných obětí a dvě nově dovezené vězeňkyně z Osvětimi – bylo připraveno k evakuaci. Jako cíl transportu byl stanoven tábor Gross-Rosen, který se v té době kvůli postupu Rudé armády evakuoval a krátce poté měl být osvobozen. Bylo zřejmé, že jde o krycí název pro hromadnou popravu.

Díky obětavosti spoluvězeňkyň se však většinu těchto ohrožených žen podaří včas ukrýt v táborových úkrytech. K plánované popravě nakonec nedojde. Zmatení nacističtí dozorci několik hodin pátrají po „zmizelých“ vězeňkyních v celém areálu, ale marně – pokusné králíky už do svých rukou nikdy nedostanou.

O několik týdnů později, 30. dubna 1945, dorazí do Ravensbrücku předvoj sovětské armády a 1. května jsou osvobozeny poslední vězeňkyně, které v táboře zůstaly. Většina žen, které si prošly peklem nacistických experimentů, se konce války dožila – některé přímo v Ravensbrücku, jiné v posledních evakuačních transportech.

Brutální pokusy na vězeňkyních z Ravensbrücku se krátce po válce dostávají před soud. Spojenci zahrnuli nacistické „lékařské výzkumy“ do obžaloby tzv. norimberského procesu s lékaři, který začal koncem roku 1946. Před americký vojenský tribunál bylo postaveno 23 lékařů a funkcionářů SS obviněných z válečných zločinů na lidech. Mezi nimi stanul i hlavní chirurg Ravensbrücku profesor Karl Gebhardt, jeho asistent dr. Fritz Fischer a jediná žena mezi obžalovanými, táborová lékařka Herta Oberheuserová.

Soud trval přes půl roku a vypovídaly u něj i bývalé vězeňkyně z Ravensbrücku. Polka Jadwiga Dzidová například ukázala tribunálu své zjizvené pravé lýtko, na němž jí nacističtí doktoři v Ravensbrücku úmyslně způsobili infekci – a dodnes na něm chybí kus svaloviny. Soudní znalci popsali, jak obžalovaní lékaři prováděli operace bez souhlasu pacientek, bez ohledu na jejich život a s vědomým způsobením infekcí, bolesti a trvalého poškození.

V srpnu 1947 vynesl tribunál rozsudek: 16 obžalovaných uznal vinnými a v odůvodnění prohlásil, že lékařské experimenty prováděné na vězních byly zločinem proti lidskosti. V rámci rozsudku formuloval soud také první mezinárodní etický kodex pro experimenty na lidech, který zdůrazňuje nutnost dobrovolného souhlasu – známý jako Norimberský kodex.

Tresty pro nacistické lékaře byly vysoké. Sedm odsouzených, včetně Karla Gebhardta, dostalo trest smrti a v červnu 1948 byli popraveni oběšením v pevnosti Landsberg. Další obdrželi doživotí nebo dlouholeté žaláře. Herta Oberheuserová vyvázla s dvacetiletým trestem odnětí svobody a Fritz Fischer s doživotním žalářem. Ani tyto tresty však nakonec nebyly dodrženy doslova: už v 50. letech získali mnozí ze zavřených lékařů od okupačních úřadů předčasné propuštění.

Herta Oberheuserová byla propuštěna již v roce 1952 a v západním Německu se dokonce pokusila znovu pracovat jako lékařka. Když vyšlo najevo, že ordinuje v malém městečku jako rodinná lékařka, vyvolalo to skandál – pobouřená veřejnost si nakonec vynutila odebrání její licence.

Fritz Fischer byl roku 1954 propuštěn na svobodu a poté žil tiše v západním Německu. Pracoval v chemickém a farmaceutickém průmyslu a dožil se vysokého věku: zemřel teprve roku 2003 jako jednadevadesátiletý důchodce.

Osudy obětí nacistických experimentů zůstaly dlouho na okraji zájmu. Polky, které se v Ravensbrücku staly pokusnými králíky, se po válce vrátily do vlasti s doživotními zdravotními následky, ale žádné pomoci nebo uznání se zprvu nedočkaly.

V Polsku ovládaném komunistickým režimem bylo individuální prosazování nároků vůči západnímu Německu složité a v poválečné Spolkové republice zase dlouho chyběla vůle odškodňovat oběti za železnou oponou. Teprve s odstupem více než deseti let se těžce zkoušených žen někdo zastal.

Klíčovou roli sehrála americká humanitární pracovnice Caroline Ferridayová. V druhé polovině 50. let se dozvěděla o osudu polských žen z Ravensbrücku a rozhodla se jim pomoci. V roce 1958 pozvala do Spojených států skupinu 35 dosud žijících přeživších – nejmladším bylo kolem třiceti let, těm starším ne více než čtyřicet.

V Americe jim zařídila špičková lékařská vyšetření, operace a lázeňskou péči, která pro ně mohla zmírnit následky válečných zranění. Případ polských „králíků“ se zároveň dostal do novin a vyvolal mezinárodní ohlas. Pod tlakem veřejného mínění nakonec západoněmecká vláda souhlasila s uznáním nároků obětí a s vyplacením odškodnění, které však mnohé přeživší považovaly za opožděné a nedostatečné.

Zdroje:

https://www.spiegel.de/geschichte/kz-ravensbrueck-dokumente-belegen-experimente-an-frauen-a-1036829.html

https://www.majdanek.com.pl/eksperymenty/ravensbruck.html

https://www.jewishvirtuallibrary.org/ravensbr-uuml-ck

https://wielkahistoria.pl/bunt-polskich-wiezniarek-z-kl-ravensbruck-nie-daly-sie-wyslac-transportem-do-nieba/

https://historia.interia.pl/aktualnosci/news-amerykanka-i-polskie-kroliki-doswiadczalne-z-ravensbruck,nId,2479160

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/ravensbrueck

https://www.ushmm.org/online-calendar/event/VEFBDISAWRMNT1022

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6259863/