Článek
Byl charismatickým písničkářem s něžnou duší a jedním z idolů 70. let. Život Boba Frídla, vlastním jménem Josefa Frídla, by vydal na román. Prošel oslnivými vrcholy slávy i krutými pády na dno. Vždy však zůstal svůj – citlivý muzikant a básník.
Narodil se 13. listopadu 1947 v Praze, ale dětství a mládí prožil převážně na jižní Moravě. Jeho start do života nebyl snadný. Otce nikdy nepoznal a vyrůstal jen s maminkou, zdravotní sestrou. Jako malý bydlel s matkou v ubytovně pro svobodné matky a celá rodina Frídlových mu poskytovala tolik potřebné zázemí.
V Brně, kam se s maminkou po narození přestěhoval, nacházel domov i navzdory absenci otce. S maminkou měl krásný vztah – byla pro něj vším. Jenže když mu bylo pouhých sedmnáct, zasáhl osud poprvé. Maminka zemřela náhle přímo doma u stolu na mozkovou mrtvici. Mladý Josef zůstal rázem úplně sám a svět se mu obrátil naruby.
Po matčině smrti musel dospět ze dne na den. Ukončil učení na slévače i v práci do které nastoupil, nedokázal pokračovat. Úřady jej z dosavadního bydlení vystěhovaly a přidělily mu malý jednopokojový byt. V osamělých večerech sedával a poslouchal muziku, která mu byla útěchou. Tehdy se v něm zrodil obdiv k písním Boba Dylana – amerického písničkáře, jehož projev ho hluboce zasáhl.
Hudba však zpočátku nebyla jeho hlavním plánem. Jako mladík se snažil uniknout smutku sportem. Měl nadání na fotbal i hokej a snil o kariéře profesionálního fotbalisty. Dokonce narukoval na vojnu coby talent pro vojenský fotbalový tým.
Ale i tato cesta se uzavřela krutě: při zápase utrpěl komplikovanou dvojitou zlomeninu nohy v oblasti kolene. Naděje na vrcholový sport se ze dne na den rozplynuly.
Když se zotavoval po úraze v nemocnici, vrátil se k hudbě – tentokrát aktivně. Do rukou vzal kytaru a začal si brnkat první akordy. Bylo to, jako by našel nové poslání. Okouzlen baladami a protest-songy začal zkoušet písně svých oblíbenců: vedle Dylana i poetické skladby Bulata Okudžavy, melancholii Leonarda Cohena či něžné dvojhlasy dua Simon & Garfunkel. Hudba se mu stala lékem na samotu.
Koncem šedesátých let poprvé stál na improvizovaném pódiu v brněnském klubu Šelepova. Hubený mladík s kytarou a foukací harmonikou působil skromně, ale když spustil, hlas měl sametový a plný citu. Neměl velké ambice stát se hvězdou – zpíval pro radost svou i publika. Přesto si ho brzy všimli ti praví lidé.
Štěstí mu přálo, když se s ním seznámil brněnský hudebník Aleš Sigmund. Zkušený kytarista a skladatel rozpoznal v Bobovi talent a osobitost. Otevřel mu dveře do světa profesionální hudby. Sigmund jej představil také sesterskému pěveckému duu Marthě a Teně Elefteriadu, řeckým dívkám s mimořádnými hlasy. Společně nazpívali kouzelnou píseň „Zpívej tu píseň kouzelnou“ – a u publika okamžitě zabodovali.
Začátek 70. let přinesl Bobu Frídlovi strmý vzestup. Stal se z něj moderní trubadúr v pravém slova smyslu – pohledný mladík s kytarou, lyrickou duší a repertoárem plným poetiky. V době, kdy populární hudbě dominoval bigbít a ostřejší rock, zaujal Frídl jemností projevu a melodičností. Jeho plakáty zdobily nejeden dívčí pokoj. Dívky mu ležely u nohou, zamilovaly si jeho zasněný pohled a tenor, který dokázal pohladit po duši.
Publicisté o něm psali jako o „českém Bobu Dylanovi“. Josef Frídl přijal umělecké jméno Bob právě na počest svého idolu. Inspiroval se Dylanovým stylem – vystupoval prostě, jen s kytarou a harmonikou, a interpretoval poetické texty. V jeho projevu však bylo cosi originálního, co domácí scéna do té doby nepoznala. Jaroslav M. Navrátil v časopise Melodie tehdy ocenil, jak nenuceně a s citem Frídlův hlas plyne z tichého šepotu do mocnějších tónů, chlapecky prostý a přitom vroucný.
Jeho hudební kariéra nabrala na obrátkách. První singl „Madona“ vyšel už roku 1970 a brzy následovala celá řada hitů. V roce 1971 zazářil na festivalu Bratislavská lyra, téhož roku zvítězil v anketě Moravský vrabec jako nejoblíbenější zpěvák Moravy. V celostátní anketě Zlatý slavík se pak opakovaně umisťoval mezi deseti nejpopulárnějšími zpěváky.
Roku 1972 dosáhl svého maxima, když skončil čtvrtý – hned za trojicí legend Gott, Matuška a Neckář. Pro tehdy pětadvacetiletého písničkáře to byl ohromný úspěch a důkaz, že si získal srdce publika.
Sedmdesátá léta byla pro Boba Frídla obdobím největší slávy. Nahrával a vydával alba plná lyrických písní – Jen vítr to ví, Abeceda či Všem svým láskám se staly součástí zlatého fondu české populární hudby.
Vystupoval s doprovodnou skupinou vedenou zkušeným kapelníkem Janem Sochorem, což jeho koncertům dodávalo profesionální švih. Vedle toho ale nezanevřel ani na komorní folková pódia – rád se objevil jako host s brněnskými kapelami Folk Team či Ex Libris, které sdílely jeho lásku k folk-rockové poezii.
Jako populární tvář se nevyhnul ani vystoupením na oficiálních akcích tehdejšího režimu. Často zpíval na festivalech politické písně v Sokolově – tehdy téměř povinné štaci pro známé zpěváky. Frídl nebyl politický buřič - spíše romantik, který se snažil tvořit v mezích toho, co bylo možné. I díky tomu jej normalizační kultura tolerovala a mohl dál nahrávat a koncertovat. V očích publika však zůstával především tím něžným písničkářem o lásce a životě.
Na vrcholu kariéry našel štěstí i v osobním životě. V roce 1972 se oženil se svou láskou Zojou, rozenou Almetidou. Zoja pocházela z řecké rodiny, která do Československa přišla po válce. Bob a Zoja působili jako krásný pár – on charismatický muzikant, ona exoticky půvabná žena.
Brzy přibyly i děti: dcera Kateřina se narodila roku 1973 a syn Richard o rok později. Frídl se tak stal otcem v době, kdy jeho hvězda jasně zářila. Skloubit rodinu a umělecký život nebylo jednoduché, ale zdálo se, že Bobovi se daří obojí. Na pódiu idol dívčích srdcí, doma milující táta.
Jenže nic netrvá věčně. Koncem 70. let se objevily první trhliny v jeho hvězdné dráze. Přelom desetiletí přinesl změny hudebního vkusu – nastupovala nová generace interpretů a Frídlova popularita začala zvolna blednout.
V roce 1978 ukončil spolupráci se svou kapelou a vrátil se k sólovému vystupování. Brněnské kluby ho vídaly dál, jeho věrní fanoušci naslouchali s dojetím starým hitům, ale masové publikum už objevovalo jiné žánry.
Další osobní rána přišla počátkem 80. let. Zemřel Oskar Man, Bobův blízký přítel, manažer a dvorní textař. Byl to právě Oskar, kdo pro něj napsal mnoho krásných českých textů a pomáhal mu orientovat se v branži. Jeho smrt Frídla zasáhla. Ztratil nejen spolupracovníka, ale i kus tvůrčího zázemí. Najednou tu byl Frídl bez kapely, bez manažera, s rodinou a ubývající slávou. Ocitl se na životní křižovatce.
Zatímco někteří kolegové v té době volili otevřený vzdor režimu či odchod do exilu, Bob Frídl stál před jiným dilematem. S normalizovanou kulturou sice vycházel, ale umělecky stagnoval. Zároveň v něm možná hlodala touha po klidnějším životě mimo reflektory. A zásadní vliv měla i rodina – konkrétně kořeny jeho ženy. Zojina řecká rodina po letech v Československu začala zvažovat návrat do vlasti. A tak Frídl učinil rozhodnutí, které mnohé překvapilo: odejít s rodinou do emigrace.
V polovině 80. let se Frídlovi pomalu chystali na zásadní životní změnu. Odjet natrvalo do Řecka – země jejich předků a příbuzných – znamenalo opustit domovinu i dosavadní kariéru. Tehdejší komunistický režim odchody neschvaloval, ale blížil se zlomový rok 1989, který nakonec vše umožnil.
Krátce po sametové revoluci, v roce 1990, se Bob Frídl, jeho žena a děti skutečně odstěhovali do Řecka. Bylo mu tehdy 43 let a místo koncertních pódií ho čekala nejistá budoucnost v nové zemi.
Začátky v Řecku byly velmi tvrdé a zcela odlišné od života hvězdy populární hudby. Bob Frídl se ocitl v roli obyčejného emigranta, kterého zpočátku živila fyzická práce. Přivydělával si jako pomocník v přístavu, vykládal rybářské lodě, dělal, co bylo potřeba, aby uživil rodinu.
Frídl se však nevzdal. Postupně se naučil řecky a s nezdolnou vůlí začal budovat nové živobytí. S manželkou se pustili do podnikání v cestovním ruchu. Pronajali si menší hotel, starali se o hosty, zařizovali vše od pokojů po kuchyni.
Tato práce byla fyzicky náročná, ale přinášela i radost z nově budovaného díla. Po čase se podnikání dařilo rozjet – hotel si získal klientelu a rodina zabezpečení. Bob dokázal, že se umí otáčet i mimo svět hudby.
Jenže intenzivní pracovní nasazení si vyžádalo svou daň. Celé dny v jednom kole, starosti podnikatele a soustavný stres se podepsaly na jeho zdraví. Také v manželství se objevily trhliny. Možná to bylo pracovním vytížením, možná postupným odcizením – každopádně někdejší souhra mezi Bobem a Zojou se vytratila. Po letech společného života došli k bolestnému zjištění, že jejich cesty se rozcházejí.
Třináct let po odchodu do Řecka se Bob Frídl rozhodl k návratu domů. Psal se rok 2003 a komunistický režim už byl dávno minulostí. Česká hudební scéna žila novými jmény, ale Frídl cítil, že by se rád vrátil ke kořenům – na rodnou Moravu a k českému publiku.
Nevracel se sám: v Řecku poznal ženu jménem Dana, která mu pomohla znovu uvěřit v lásku. Stála při něm v těžkých chvílích rozvodu a později se stala jeho druhou manželkou.
Po roce 2000 tedy znovu zakotvil na Moravě, tentokrát již s Danou po boku. Usadili se nedaleko Brna, v poklidných Bučovicích, kde si pořídili domek. Společně ho zrekonstruovali a plánovali, že tu prožijí klidné, spokojené roky.
Dospělé děti z předchozího manželství byly zčásti v Řecku, zčásti se vracely domů – syn Richard se později usadil na jižní Moravě. Rodina tak zůstala rozprostřena mezi dvě země, ale vztahy byly dobré.
Frídl s Danou si zvykali na obyčejný venkovský život. Bob sekal trávu na zahradě, zajel do obchodu, zašel na fotbal s kamarády. Stárnul s grácií – ve tváři stále klukovský úsměv, v očích jiskru. Občas vytáhl kytaru a brnkl pár akordů pro radost sobě i přátelům. A stále ho to táhlo na jeviště, i když skromnější než kdysi.
Hudební svět na něj nezapomněl. Když se rozkřiklo, že je Bob Frídl zpět, našli se pořadatelé klubových večerů a menších festivalů, kteří ho rádi pozvali vystoupit. A on se s chutí vracel na pódia, byť jen v komorním prostředí. Měl za sebou život plný zvratů, ale když stál s kytarou před publikem, opět se v něm probouzel ten mladý trubadúr. I přes pokročilý věk a dlouhou pauzu byla v jeho hlase pořád ta něha a naléhavost, kterou lidé milovali.
Po roce 2000 vydal také několik nových nahrávek – většinou nostalgické návraty a kompilace. Album Návraty připomnělo jeho staré hity novým posluchačům. Následovaly tituly jako Divadlo života či Zastav se, človíčku, kde se ohlížel za zkušenostmi svého putování životem.
V roce 2005 dokonce vyšlo album Sto patnáct havranů, které obsahovalo i DVD z koncertního vystoupení – poprvé si tak po letech dopřál větší projekt. Nadále převáděl do češtiny písně svých milovaných vzorů, třeba Okudžavovy balady.
V roce 2012, symbolicky ke svým 65. narozeninám, vyšel výběr archivních nahrávek Dívka ze severního kraje s písněmi z jeho zlaté éry.
Zdálo se, že po tolika peripetiích konečně našel štěstí a klid. Užíval si radosti z hudby bez velkých ambicí, těšil se z rodinného kruhu a venkovského klidu. Jenomže osud měl připravenou ještě jednu těžkou zkoušku.
Při běžné lékařské prohlídce lékaři objevili, že se Bobu Frídlovi v plicích vytvořila ložiska nádoru. Diagnóza přišla jako blesk z čistého nebe – vážné a vzácné onemocnění plic.
Začal boj o život, který trval dva roky. Frídl podstoupil různé léčby a zpočátku to vypadalo nadějně. Léčba zabrala a nemoc se na čas zastavila. Bob neztrácel optimismus – stejně jako si kdysi poradil s ránami osudu, věřil, že zvládne i tuhle.
Dokonce i během léčby občas vystoupil na menší akci, jako by ho hudba léčila spolu s medicínou. Ještě jednou se v něm probudil ten bojovník, který se nevzdává.
Ale nemoc byla zákeřná a po čase se vrátila v plné síle. V roce 2013 se Bobův stav začal rapidně zhoršovat. Poslední dny života strávil v brněnském hospici, kam ho přijala milosrdná péče. Manželka Dana byla u něj do poslední chvíle.
Dne 26. února 2013 nad ránem se životní pouť Boba Frídla uzavřela. Bylo mu 65 let. Zpráva o jeho skonu zasáhla fanoušky i kolegy – odešel člověk, jehož písně provázely celé generace.
Poslední rozloučení s ním proběhlo symbolicky na dvou místech, jež rámovaly jeho život. Smuteční obřad se konal v Bučovicích, kde prožil závěr svého života, a také v Brně, městě jeho srdce. Přišli rodinní příslušníci, přátelé z branže i pamětníci jeho slavných koncertů.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bob_Frídl
https://plzen.rozhlas.cz/zivotni-pribeh-zpevaka-boba-fridla-mohl-byt-nametem-na-roman-8517869
https://www.vlasta.cz/celebrity/bob-fridl-mlady-prave-jmeno-manzelka-zivotopis/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-zpevak-a-kytarista-bob-fridl-298952
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/211562210800040/
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-charismaticky-bob-fridl-byl-idolem-v-dobach-sve-nejvetsi-slavy-patril-mezi-nase-nejoblibenejsi-zpevaky-40190786
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/bob-fridl-byl-divci-idol.A130226_114318_hudba_vha
https://www.denik.cz/hudba/zemrel-zpevak-skladatel-a-textar-bob-fridl-20130226-1psb.html
