Článek
V malé skalní dutině asi 300 metrů pod vrcholem světa sedí osamělý muž. Nohy zkřížené u těla, paže pevně obtočené kolem kolen. Oči má otevřené, ale pohled vyhaslý. Dýchá mělce, nepravidelně – v mrazivém vzduchu téměř není vidět obláček páry.
Na klenbě nad ním se třpytí krystalky ledu a v dálce pod nohama zívá prázdnota severní stěny Mount Everestu. Je noc z 14. na 15. května 2006 a teploty v této výšce padají hluboko pod minus třicet. Britský horolezec David Sharp, 34letý učitel matematiky a zkušený horolezec, tiše bojuje o život.
Světla čelovek krouží tmou. Z nejvyššího tábora vyšli v noci další a další lidé, aby využili okna dobrého počasí a pokusili se stanout na vrcholu Everestu. Kolem skalní prohlubně, v níž Sharp sedí, se začínají míhat první stíny. Ve tmě to nejprve vypadá jako každé jiné místo, kde pod balvanem odpočívá bezvládné tělo – na Everestu bohužel nic neobvyklého.
Někteří horolezci proto procházejí kolem bez zastavení, možná v domnění, že jde o „Green Boots“, proslulou zamrzlou mrtvolu indického horolezce z roku 1996, která slouží léta jako ponurý orientační bod. Až když se světlo jedné z čelovek zastaví přímo u sedící postavy, přichází šok: v jeskyni uvidí druhé tělo.
K Davidu Sharpovi poklekne vysokohorský šerpa jménem Dawa, který doprovází skupinu expedičního týmu z Turecka. Vidí, že Brit ještě dýchá, ale je v kritickém stavu. Tělo má promrzlé na kost. Dawa později popíše, že Sharpovy nohy už byly ztuhlé jako kus dřeva a tvář zčernalá omrzlinami.
Hrudník je ledový a z nosu trčí rampouchy. Sharp zřejmě strávil v „zóně smrti“ nad 8 000 metry celou noc – jednu z nejchladnějších nocí sezóny. Dawa s kolegou se mu snaží pomoci, třou mu ztuhlá ramena a uvažují, jak ho dostat dolů. Pokouší se vysílačkou přivolat pomoc, jenže žádná odpověď nepřichází.
Navíc sami nemají mnoho kyslíku ani sil: ještě před chvílí snášeli dolů vlastní klientku, která zkolabovala při výstupu. Dawa cítí bodavou bolest v hrudi – při námaze si natrhl mezižeberní svaly a každý nádech je utrpením. Za těchto okolností nedokáže dva šerpové Sharpa odnést ani o pár stovek metrů níž do bezpečnější zóny.
Sharpovy nohy jsou ztuhlé a nepoddajné, on sám je v bezvědomí. „Bylo nám to strašně líto, ale nemohli jsme tam nic dělat,“ přizná Dawa později. V 8 500 metrech, v řídkém vzduchu a krutém mrazu, je jakýkoli transport téměř nemožný. Na podobnou akci by bylo zapotřebí šesti čerstvých šerpů, odhadoval Dawa – a ti tu nejsou. Záchranná akce v těchto výšinách by ohrozila i zachránce.
Dawa a jeho druh nakonec učiní nejbolestnější rozhodnutí svého života: nechávají Davida Sharpa v jeskyni a pokračují dolů, aby aspoň zachránili kolabující tureckou horolezkyni, kterou mají na starosti. Prudký vítr mezitím sfoukává čerstvý sníh přes skálu a tma začíná řídnout – blíží se svítání. David Sharp zůstává na místě sám.
Po chvíli se vynořují další postavy: tentokrát je to skupina sestupujících horolezců, mezi nimi i šerpové z komerční expedice Himex. Ti si všimli nehybného těla už cestou vzhůru v noci. Teď za denního světla poznávají, že muž je ještě naživu a v ohrožení života. Zastavují, dávají Sharpovi doušek horkého čaje a kyslík ze záložní lahve.
Pokoušejí se s ním pohnout a dostat ho alespoň na slunce, k čemuž jsou potřeba dva nejsilnější z nich a 20 minut namáhavé práce. Nakonec se ho snaží postavit na nohy – ale tělo je jako bez života. David není schopen stát ani s pomocí druhých. Má těžké omrzliny na rukou i nohou, nemá rukavice, tvář a končetiny má zcela zmrzlé. Skupina si zoufale uvědomuje, že muže v tomto stavu dolů nedostanou.
V „zóne smrti“ platí neúprosné pravidlo: kdo se nedokáže hýbat po svých, není zachranitelný. Po více než hodině snahy se horolezci vzdávají naděje. Někteří tiše pronesou modlitbu, jiní jen v duchu popřejí umírajícímu klid. Poté se i poslední zachránci vydávají na sestup.
Ráno 15. května 2006 je křišťálově jasné a mrazivé. První paprsky slunce dopadají na vrchol Everestu. David Sharp právě tam nahoře stanul jen několik hodin předtím – sám a bez cizí pomoci. Splnil si životní sen. Teď však sedí v nehluboké jeskyni, kousek pod tzv. Prvním schodem, na tibetské (severní) straně hory, a jeho síly vyhasínají.
Měl za sebou vyčerpávající noc, když se pokoušel sestoupit zpět do vysokého tábora. Podle všeho musel nouzově bivakovat bez stanu v extrémním mrazu a zanedlouho upadl do bezvědomí vlivem hypoxie – došel mu kyslík. Své dvě malé láhve s dýchacím přístrojem totiž zřejmě vypotřeboval už při výstupu.
Vyrážel na vrchol s pouhými dvěma čtyřlitrovými bombami – zhruba poloviční zásobou, než je na Everest běžné. Pro Davida to však byla vědomá volba: nechtěl umělý kyslík používat vůbec. Byl přesvědčen, že s doplněným O₂ není zdolání Everestu žádná velká výzva. Stejně tak odmítal najaté výškové vůdce či podpůrné šerpy.
Chtěl vystoupit „po svých“, samostatně a bez pomoci. Na nejvyšší horu světa se proto vydal v rámci tzv. „nezávislé“ expedice – zakoupil si u nepálské agentury Asian Trekking jen základní balíček, který zahrnoval permit (povolení k výstupu), dopravu pod horu, místo ve stanu a jídlo v základním táboře.
Výš už mu ale nikdo nic negarantoval: Sharp neměl parťáka, neměl osobního šerpu, dokonce ani vysílačku, kterou by přivolal pomoc v nouzi. Přesto se cítil připraven.
Tento skromný, tichý a nesmírně odhodlaný britský horolezec už dříve zdolal osmitisícovku Čo Oju a dvakrát se pokoušel o Everest – jednou v roce 2003 s komerční expedicí a podruhé v roce 2004, kdy šel poprvé sám na severní stranu, leč otočil to tehdy ve výšce 8 500 m kvůli omrzlinám.
Po těchto zkušenostech věřil, že potřetí uspěje. V roce 2005 dokonce opustil zaměstnání inženýra a dokončil učitelský kurz s úmyslem nastoupit na podzim 2006 jako středoškolský učitel matematiky. Než se ale stihl vrátit z Himálaje domů, stal se hlavním aktérem jedné z nejkontroverznějších kapitol novodobé historie Everestu.
„Neboj se, mami – na Everestu nikdy nejsi sám. Všude kolem jsou nějakí horolezci,“ uklidňoval prý David svou matku Lindu Sharpovou před odjezdem do Himálaje. Měl pravdu, a přece se mýlil. V den, kdy vystoupil na vrchol, se na Everest z různých stran drápalo na čtyřicet dalších lidí. A právě zhruba tolik jich toho rána údajně prošlo kolem umírajícího Davida, aniž zastavili.
V konečné agonii je člověk často apatický a malátný. Ostrý nedostatek kyslíku navíc působí euforii, zmatenost i halucinace. Nelze přesně říct, kolik lezců toho dne Sharpovi tváří v tvář ještě bylo s to pomoci a kolik už jich našlo pouze bezvládné tělo. Jisté ale je, že žádná plnohodnotná záchranná akce se nestala – a David Sharp na Everestu zahynul.
Když se zpráva o Sharpově smrti donesla do civilizace, zpočátku zapadla mezi ostatní tragédie oné mimořádně smolné sezóny. Na jaře 2006 zemřelo na Everestu celkem 10 horolezců (včetně jednoho Čecha), nejvíce od roku 1996. Žádný z těch případů však neotřásl veřejností tak jako osud Davida Sharpa. O týden později se horolezecký svět ocitl pod palbou mediální kritiky – a v jejím epicentru stál novozélandský horolezec Mark Inglis.
Právě on, první člověk bez nohou, který zdolal Everest, totiž po návratu z vrcholu otevřeně popsal, že cestou vzhůru narazil na umírajícího horolezce a spolu s dalšími okolo jen „prošli dál“. V rozhovorech 22. května 2006 prozradil televizi a tisku, že kolem Sharpa prošlo asi čtyřicet lidí a nikdo nepomohl – „vyjma pár šerpů z naší expedice“.
Inglis přitom dodal, že jeho skupina se u Brita zastavila, zkusili mu podat kyslík a volali o pomoc vysílačkou, ale pak na radu vedoucího výpravy pokračovali k vrcholu. „Kámo, nemůžeš nic dělat. Ten chlap je tam už X hodin bez kyslíku, fakticky mrtvý,“ citoval instrukce manažera expedice Russella Brice. „V 8 500 metrech je přece zatraceně těžké udržet při životě sebe, natož někoho jiného,“ vysvětloval Mark Inglis novinářům, proč se rozhodli pokračovat.
Nejhlasitěji se ozval Sir Edmund Hillary, nestor světového horolezectví. První pokořitel Everestu (spolu se šerpou Tenzingem) se v svých 86 letech dočkal hořkého rozčarování: „Myslím, že lidé úplně ztratili ze zřetele, oč na Everestu jde. Chtějí jen vylézt na vrchol a je jim jedno, že někdo poblíž umírá. Vůbec mě neohromuje, když nechají člověka ležet pod balvanem a jdou dál,“ prohlásil rezolutně. Hillary přitom patřil ke generaci, pro niž bylo posvátnou povinností pomoci komukoli v nouzi – i za cenu zmaření vlastních ambicí.
„Lidský život je mnohem důležitější než dosažení vrcholu hory,“ vzkázal tvrdě těm, kdo nechali Sharpa napospas. Slavný „Sir Ed“ zároveň označil trend komerčních výprav na Everest za děsivý a vyzval k omezení či přerušení masového lezení na nejvyšší horu světa. Na jeho stranu se postavila i novozélandská premiérka Helen Clarková, když podotkla, že Hillary možná jen nahlas vyjádřil to, co si myslí spousta lidí – totiž že etika horolezectví se s časem mění a že dnešní Everest je zcela jiný než v roce 1953.
Příběh Davida Sharpa z roku 2006 je kontroverzní i tím, že se odehrál jen týden předtím, než byl ze podobné výšky (okolo 8 500 m) zachráněn Lincoln Hall, kterého už jeho šerpové také prohlásili za mrtvého. To tehdy zasadilo tvrdou ránu argumentům, že v takové výšce „už nejde nikoho zachránit“.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/David_Sharp_(mountaineer)
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2006-jun-01-sp-everest1-story.html
https://www.alanarnette.com/blog/2012/03/23/death-on-everest-and-beyond-lincoln-hall-david-sharp-and-sadly-more/
https://www.theguardian.com/world/2006/may/29/topstories3.mainsection
https://www.nzherald.co.nz/nz/wrong-to-let-climber-die-says-sir-edmund/MZTUC2LSUQ2MQXPXQOLGOOQZBA/
https://www.taipeitimes.com/News/world/archives/2006/05/25/2003309989
https://www.outsideonline.com/adventure-travel/destinations/asia/over-top/?scope=anon
