Černé perly Benátek - gondoly. Proč každá stojí přes milion a proč gondoliérů smí být jen 425?

Na její palubě stojí gondoliér v pruhovaném tričku a slaměném klobouku, který tichými záběry jediného vesla manévruje gondolu skrze labyrint kanálů. Lesklý černý trup lodi se odráží na vodní hladině jako stín minulosti – gondoly totiž po staletí spoluutvářejí každodenní život i romantickou atmosféru Benátek.

Gondoly se v Benátkách objevují už od středověku – první písemné zmínky pocházejí již z 11. století. Původně šlo o běžný dopravní prostředek pro přepravu osob i nákladů po mělkých kanálech benátské laguny. Po staletí byly gondoly hlavním dopravním prostředkem města, neboť úzké uličky Benátek nebyly vhodné pro povozy ani koně.

Ve 14. století dokonce městská rada zakázala jízdu na koních v Benátkách, a tak i benátská šlechta přesedlala do gondol – od té doby se gondola stala nejen nezbytným dopravním prostředkem, ale také statusovým symbolem aristokracie. V období renesančního rozkvětu města brázdilo benátské vody až neuvěřitelných 10 000 gondol.

Tehdejší gondoly vypadaly poněkud jinak než dnes – bývaly širší, často bohatě zdobené a mnoho z nich mělo i malou krytou kabinku zvanou felze, která pasažérům poskytovala soukromí a ochranu před nepřízní počasí. (Této uzavřené kabinky prý zejména benátští milenci velmi rádi využívali.) Kabina však omezovala výhled, a jakmile se gondoly začaly využívat hlavně pro turistické projížďky, felze postupně zmizely.

Ve vrcholných časech benátské noblesy se gondoly stávaly i ukázkou bohatství – majetní Benátčané si je honosně zdobili řezbami, pozlacenými ornamenty a pestře malovali. Tato soutěž „o nejlepší tuning“ však zašla tak daleko, že v 17. století došla benátským úřadům trpělivost. Městská rada vydala nařízení, že všechny gondoly musejí mít jednotnou barvu – černou – a okázalé zdobení zakázala pod hrozbou vysokých pokut.

Od té doby jsou gondoly tradičně černé jako uhel. Mnozí se domnívají, že černá barva gondol měla připomínat smutek po obětech morové epidemie v 17. století, ve skutečnosti však šlo především o sjednocení vzhledu a potlačení okázalosti.

Černá barva zároveň v italské kultuře symbolizuje eleganci a gondolám nesmírně sluší – německý spisovatel Thomas Mann ostatně v novelle Smrt v Benátkách poznamenal, že „nic na světě není tak černé, leda rakve“. Z původně pestře zdobených lodí se tak staly důstojné černé krásky, které po vodách laguny vozily prosté obyvatele i nejvýznamnější benátské dóže.

Od 19. století, s nástupem parních člunů a později motorových vaporett, začal význam gondol jako každodenní dopravy upadat. Gondoly však nezmizely – naopak se staly živoucí historií a turistickou atrakcí. Z někdejších tisíců gondol jich do dnešních dnů zůstalo v provozu jen kolem 400. I tak ale dodnes plují benátskými kanály a uchovávají tradici starou mnoho století.

Na gondole není nic náhodného – každý prvek její konstrukce má svou funkci a často i symbolický význam. Typická gondola je asi 11 metrů dlouhá a zhruba 1,4 metru široká, s plochým dnem a asymetrickým trupem. Asymetrie není na první pohled patrná, ale při podrobnějším zkoumání zjistíte, že gondola je ke své pravé straně lehce zakřivená a nakloněná doprava.

Proč? Důvod je ryze praktický – gondoliér stojí vzadu na levé straně a vesluje pouze jedním veslem na levoboku, takže loď je tvarovaná tak, aby vyvažovala jednostranný záběr vesla. Díky tomu může gondoliér snadno a plynule manévrovat i v úzkých a křivolakých kanálech.

Plochý trup bez kýlu zase umožňuje plout i velmi mělkou vodou (některé benátské kanály mají hloubku jen kolem 30 cm) a zajíždět až k nábřežím; gondola má navíc minimální ponor a nepotřebuje kormidlo, takže se dokáže obratně otočit na malém prostoru. Vše je promyšleno pro prostředí laguny a stovky let prověřeno praxí – současná podoba gondoly je zkrátka dokonale vyladěný výsledek staletého vývoje.

Nejzdobnějším prvkem gondoly je výrazná kovová příď zvaná ferro (italsky „železo“). Jde o jakýsi ozubený „hřeben“ na přídi lodi, který má hned několik funkcí. Praktická funkce ferra je chránit příď lodě – masivní kus železa o váze kolem 10 kg zajišťuje, že gondola při nárazu do břehu nebo jiné lodi neutrpí poškození.

Zároveň ferro funguje jako protiváha gondoliéra vzadu na zádi, aby loď byla vyvážená. Kromě toho je ferrojedním z mála dekorativních prvků, které tradiční gondola smí mít – benátské předpisy historicky povolují jen tři ozdobné prvky na gondole. Symbolický význam ferra je neméně zajímavý. Benátčané říkají gondole s nadsázkou „černá labuť“ – a skutečně, profil přídě připomíná labutí krk zakončený ozdobným kovovým hřebenem.

Tvar tohoto kovového hřebenu přitom v sobě skrývá množství odkazů na Benátky samotné. Horní zakřivená část ferra evokuje siluetu dóžecí čapky (typické čepice benátského vládce) a zároveň vnitřním obloukem připomíná legendární most Rialto.

Celé dlouhé zakřivení přídě pak kopíruje křivku Velkého kanálu, který se městem vine ve tvaru obráceného písmene „S“. Střed ferra tvoří sedm zahnutých “zubů”: šest z nich směřuje dopředu a představuje šest historických městských čtvrtí Benátek (sestieri: San Marco, San Polo, Santa Croce, Castello, Dorsoduro a Cannaregio), zatímco sedmý menší zub míří dozadu směrem k lodi a symbolizuje ostrov Giudecca.

Dokonce i mezery mezi jednotlivými zuby mají svůj význam – jsou v nich totiž ukryty tři nejdůležitější ostrovy laguny: Murano, Burano a Torcello Jak je vidět, gondola svým tvarem doslova vypráví příběh Benátek.

Gondola by nebyla ničím bez svého gondoliéra – zkušeného lodníka, který ji jediným dlouhým veslem pohání kupředu a řídí zároveň. Gondoliéři jsou neodmyslitelnou součástí benátského koloritu už po mnoho století. V minulosti byli gondoliéři často ve službách bohatých rodin a benátské šlechty, které přepravovali po kanálech.

Tím, že vozili významné pány a dámy města, se dozvídali nejrůznější tajemství a stávali se důvěrníky svých pasažérů – měli díky tomu vyšší postavení a privilegia než běžní sloužící. Slovo gondoliér (it. gondoliere) však dříve neexistovalo – původně se každý lodník na benátských vodách nazýval barcaiolo (pramový či lodní převozník). Teprve když se gondola vyvinula v elegantní plavidlo a její řízení bylo považováno za umění, začali se její kormidelníci nazývat gondoliéři, aby se odlišili od jiných lodníků.

Veslování v úzkých kanálech vyžaduje velkou zručnost. Gondoliéři si proto vytvořili i vlastní tajný „slang“ – tradiční povely a pokřiky v benátském dialektu, jimiž se dorozumívají na vodě. Když se dva gondoliéři blíží k nepřehledné zatáčce či mostu, volají například „òe pope!“ (doslova „pozor záď!”), což je varování ostatním lodníkům, že zatáčejí.

Ozve-li se „premando!“, znamená to, že gondoliér hodlá zatočit vlevo; pokřik „stagando!“ signalizuje odbočení vpravo a „de longo!“ hlásí rovnou jízdu. Protijedoucí gondoliér odpoví stejným výrazem, aby dal najevo, že manévr zaznamenal a vyhne se na opačnou stranu.

Stejně tak k tradicím patří typický oděv – pruhované tričko (nejčastěji modro-bílé nebo červeno-bílé) a slaměný klobouk s dlouhou stuhou. I když ne každý gondoliér tak chodí oděn dennodenně, pro turisty se stali takto oblečení gondoliéři jakýmsi živým symbolem města.

Dostat se do exkluzivního cechu gondoliérů nebylo a není jednoduché. Po staletí se toto řemeslo dědilo z otce na syna a dodnes má benátská Asociace gondoliérů přísná pravidla. V Benátkách smí oficiálně provozovat gondolu jen omezený počet lidí – aktuálně je vydáno přibližně 425 licencí gondoliérů. Uvolní-li se místo (např. odchodem gondoliéra na odpočinek), pořádá město výběrové řízení a náročný výcvikový kurz Arte del Gondoliere („Umění gondoliéra“).

Zájemci musejí být starší 18 let, mít vynikající zdravotní stav a hlavně už prokázat schopnost ovládat loď. Ti nejlepší jsou pak přijati do kurzu, kde absolvují kolem 30 hodin teorie (dopravní předpisy na benátských kanálech, navigace, místopis, historie a kultura Benátek) a také lekce cizích jazyků (gondoliér dnes přijde do styku s turisty z celého světa).

Následuje intenzivní praxe pod vedením mistra gondoliéra, kde se nováčci učí správnou techniku veslování a manévrování s loďkou v reálném provozu. Teprve po složení závěrečných zkoušek – a často i po letech čekání na volnou licenci – se z adepta stává opravdový gondoliér. Není divu, že gondoliéři jsou na své řemeslo patřičně hrdí a dodržují profesionální kodex: ten jim ukládá zachovávat slušnost a důstojnost, udržovat gondolu čistou a při plavbě „vogar bel belo“ – veslovat pěkně klidně a rozvážně, aby jízda byla pro cestující co nejpříjemnější.

Po více než tisíc let bylo toto prestižní povolání výhradně mužskou doménou. Teprve nedávno do gondoliérského cechu pronikly také ženy. První oficiální gondoliérka získala licenci v roce 2010 (některé zdroje uvádějí 2011) – stala se jí Alexandra Hai, známá jako Alex Hai. Krátce poté složila gondoliérské zkoušky také mladičká Giorgia Boscolová, která nastoupila jako první žena mezi benátskými gondoliéry z místních rodů. Dnes už tedy v Benátkách najdeme i několik žen-gondoliérek, avšak i nadále jde převážně o rodové povolání, do něhož většina gondoliérů zasvěcuje své syny už od útlého věku.

Gondoly nevznikají v továrně ani na montážní lince – rodí se ručně v malých loděnicích zvaných squero. Tradiční squero vypadá spíše jako venkovská dílna: dřevěný domek na břehu kanálu, vedle kterého se na nakloněné rampě pod širým nebem staví a opravují lodě. Nejstarší a nejproslulejší benátskou loděnicí je Squero di San Trovaso ve čtvrti Dorsoduro, kde se gondoly vyrábějí nepřetržitě už od 17. století dodnes.

Kdysi fungovaly v Benátkách desítky loděnic, dnes však zůstává pouhých několik posledních – uvádí se jen asi 4 až 6 aktivních squeriv celém městě. Tradiční mistři tesaři specializovaní na stavbu gondol se nazývají squeraroli. Toto řemeslo si předávají z generace na generaci a znalosti často putují z otce na syna.

Řemeslné tajemství je pečlivě střeženo – žádný učební manuál na stavbu gondoly nehledejte, vše se učí praxí a odkoukáváním. Každá gondola je stavěna „od oka“ bez výkresů – zkušení squeraroli se při práci spoléhají na svou paměť, cit pro materiál a zkušenosti předků.

Stavba gondoly je mimořádně náročná jak časově, tak řemeslně. Celý proces trvá i několik měsíců (podle některých zdrojů až 5–12 měsíců čisté práce) a předchází mu dlouhá příprava materiálu.

Každá gondola se skládá z asi 280 jednotlivých dílů, ke kterých je potřeba dřevo z 8 různých stromů – tradičně se používá například dub, modřín, jilm, smrk, třešeň, ořech, lípa a mahagon. Dřevo musí být prvotřídní kvality, bez jediné vady, a nechává se vysychat 1–2 roky před tím, než je připraveno k výrobě gondoly. Samotnou kostru lodě tvoří dva druhy práce: „opera viva“ (živá část) – to je spodní část lodě pod hladinou, a „opera morta“ (mrtvá část) – horní část gondoly nad hladinou.

Nejdříve se na dřevěnou formu (kopyto) sestaví žebra a základní obšívka trupu z vysušeného dřeva (mrtvá část), pak se loď otočí a tesaři začnou nad ohněm opatrně ohýbat prkna pro spodní část trupu. Při ohýbání dřeva na požadovaný tvar pomáhá otevřený oheň a pára, podobně jako při výrobě sudů či houslí – i proto se ceněné rezonanční dřevo z italských Alp používá jak na gondoly, tak na hudební nástroje.

Na stavbě jedné gondoly obvykle pracuje malý tým o 4–5 lidech a výsledkem jejich úsilí je plavidlo dokonalých tvarů a vlastností. Hotová gondola měří 10,8 m na délku, váží kolem 350 kg (bez výbavy) a unese až 5–6 osob. Včetně sedadel, výzdoby a ozdobných prvků se celková hmotnost vyšplhá ke 600–700 kg. Každá gondola je přitom originál – staví se na míru konkrétnímu gondoliérovi podle jeho výšky a váhy, aby loď byla perfektně vyvážená.

Kýl gondoly je proto při finálním dokončení záměrně mírně zakřiven proti směru záběru vesla, čímž kompenzuje gondoliérovu váhu a sílu na jedné straně. Stejně tak se na míru každému gondoliérovi vyrábí i veslo a jeho vidlicová opěrka zvaná forcola. Forcola je krásně vyřezávaný dřevěný kus, do nějž gondoliér zasazuje veslo; má několik různých zářezů pro veslo a podle toho, do kterého zářezu gondoliér veslo opře, může zabírat vpřed, brzdit, zatáčet či couvat.

Výroba jedné forcoly trvá zhruba měsíc a provádí ji specializovaný řemeslník remer – i ten musí znát přesné proporce gondoliéra a stavbu jeho gondoly, aby úhel forcoly seděl danému muži „do ruky“. Cena jedné nové forcoly se šplhá k 1000 €.

Když je gondola kompletně sestavená, přicházejí na řadu poslední úpravy a zdobení. Truhláři a řezbáři dodají elegantní sedadla, platformu na stání gondoliéra a případně dekorativní vyřezávané prvky (například dvojici ozdobných kovových figur na bocích gondoly, které připomínají mořské koníky).

Podle tradice však gondola nesmí být přezdobená – honosné prvky výzdoby byly zakázány už zmíněným nařízením v 17. století. Nejviditelnější ozdobou tak zůstává právě železné ferro na přídi a často také vyřezávaný roháč neboli felze na zádi (jakási dekorativní plošinka s ornamenty na samém konci lodě).

Nakonec dostane gondola svůj typický černý lak – trupy gondol se lakují ručně několika vrstvami kvalitního lodního laku. Černý nátěr je důkladný: například dřevěná opěrka sedadla se natírá jednou vrstvou, zatímco boky gondoly dostanou vrstvy tři. Výsledkem je hluboce černý lesklý povrch, který odolá vodě i slunci a dodá gondole onen elegantní vzhled „černé perly“ Benátek.

Vyrobit gondolu je tedy drahá záležitost – cena nové gondoly začíná kolem 35 000 € (v přepočtu skoro 900 000 Kč) a se zdobenější výbavou může přesáhnout i 50 000 €. Gondola je však investicí na dlouhou dobu. Při pečlivé údržbě vydrží v provozu 20 i více let.

Každé čtyři až pět let musí gondola na generální opravu a přelakování, což vyjde na dalších několik tisíc eur. Není divu, že gondoliéři si své lodě velmi hýčkají – vždyť pro mnohé z nich představuje gondola nejen zdroj obživy, ale doslova rodinný poklad předávaný z generace na generaci.

V současnosti slouží gondoly převážně k vyhlídkovým jízdám pro návštěvníky města. Svezení gondolou patří k nejpopulárnějším turistickým zážitkům – pro mnohé romantické duše je plavba v gondole při západu slunce naprostou povinností. Město Benátky stanovilo oficiální tarif, aby turisté nebyli šizeni: jízdné 80 € za standardní jízdu trvající asi 30–40 minut (bez ohledu na počet osob, gondola obvykle pojme až 6 cestujících).

Večerní či noční jízdy bývají za příplatek. Cena je to nemalá, ale zájem neuvadá – gondoliéři tak zejména v hlavní sezoně vozí denně stovky turistů a profese gondoliéra je i finančně lukrativní. Na druhou stranu, počet licencí je omezený a město pečlivě dbá na to, aby kvalita služeb zůstala vysoká a gondoly neztratily svůj punc výjimečnosti.

Přestože gondoly dnes lákají hlavně návštěvníky Benátek, stále plní i roli v místní dopravě. Podél Canal Grande dodnes funguje několik přívozů zvaných traghetto – jde o gondoly upravené pro převážení místních z jedné strany Velkého kanálu na druhou. Traghetto nemá vykládaná sedadla a na palubu se vejde i deset dvanáct lidí, kteří zpravidla po vzoru Benátčanů celou krátkou plavbu stojí.

Gondoliéři jsou na traghettu dva (jeden vzadu, druhý vepředu) a jízda stojí symbolická 2 €. Je to taková „lidová“ verze gondoly – běžný přívoz pro místní, který turistům nabízí možnost povozit se gondolou za zlomek ceny (byť bez romantiky privátní projížďky). Traghetta fungují na několika strategických místech tam, kde jsou velké rozestupy mezi mosty – například u tržnice Rialto, u kostela Santa Maria della Salute apod.

Ještě v 19. století existovalo v Benátkách kolem dvaceti těchto přívozů, po vybudování nových mostů přes Canal Grande jich zbylo už jen sedm (fakticky šest, přívoz u nádraží byl po otevření moderního mostu Constituzione zrušen).

Když se dnes posadíte do měkkého sedadla gondoly a loďka se s vámi tiše pohne kupředu, zažijete nejen romantickou projížďku, ale doslova dotek historie. Pod klenbami benátských mostů a kolem odrazů paláců ve vodě plyne gondola stejně, jako plynula před staletími.

Gondoliér ladně kormidluje jedním veslem, občas zahvízdá melodii nebo zavolá tradiční upozornění do zatáčky. V tu chvíli pochopíte, proč se gondola stala nesmrtelnou ikonou Benátek – je to plovoucí dílo umění, symbol romance, elegance a staletých tradic. Benátky a gondoly k sobě neodmyslitelně patří – a dokud budou po laguně plout černé gondoly, bude žít i duch starých Benátek.

Zdroje:

https://www.dobenatek.cz/2016/02/proc-je-gondola-tak-draha.html

https://radiozurnal.rozhlas.cz/cerne-krasky-jsou-po-staleti-symbolem-benatek-cemu-vdeci-gondoly-za-svuj-tvar-a-7180108

https://www.koktejl.cz/zajimavosti/italie-benatky-historie-gondol/

https://www.theguardian.com/world/article/2024/aug/15/gondoliers-wanted-venice-seeks-to-fill-vacancies-for-citys-defining-profession

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gondola