Čestmír Řanda starší byl dobrák, ale nebál se dát facku soudruhovi ani napsat Husákovi

Ještě v polovině 40. let by nikdo nečekal, že se z robustního syna rokycanského slévače stane uznávaný herec. Čestmír Řanda se narodil 5. prosince 1923 v Rokycanech jako statný kluk se zálibou v kreslení a mechanice.

Za protektorátu vystudoval strojní průmyslovku a pracoval jako dělník v tamních Kovohutích. Každý den stál u ponku v továrně, ale večer co večer ho to táhlo na jeviště sokolovny, kde s partou nadšenců hrál ochotnické divadlo. Na konci války mu bylo teprve jedenadvacet, když přišla první životní rána – jeho otec tragicky zahynul při nehodě.

Na rodinu dolehlo zdrcující neštěstí. Na pohřbu mu někdo ze soucitu podal cigaretu – jeho první. Tím odstartovala závislost, která ho bude provázet celý život.

Po válce přišla pro mladého Čestmíra šance uniknout z továrny. Zaujal významného hereckého pedagoga Jaroslava Průchu, který ho povzbudil, aby zkusil přijímačky na dramatické oddělení konzervatoře. Čestmír poslechl a v roce 1945 se vydal do Prahy studovat herectví.

Ukázalo se, že je to jeho osud. Už jako student hostoval na prknech Národního divadla a ohromoval přirozeným talentem – a také svou impozantní figurou a zvučným, hlubokým hlasem. Po absolutoriu konzervatoře (1948) se stal členem divadla v Plzni. Tam strávil přes deset let, občas si vyzkoušel i režii a mezitím si „odskočil“ na povinnou vojenskou službu.

V Plzni se z nesmělého mladíka stal vyzrálý herec, který dokázal na jevišti ztělesnit bodré sedláky stejně přesvědčivě jako úlisné záporáky. Roku 1960 zamířil do Prahy – nejprve do Divadla na Vinohradech a od roku 1966 už natrvalo zakotvil v činohře Národního divadla.

Na první pohled působil jako „velký herec malých rolí“. Publikum si ho zamilovalo v desítkách filmových a seriálových vedlejších postav: objevil se ve válečném dramatu Transport z ráje, komediích Pane, vy jste vdova! či Jak utopit dr. Mráčka a mnoha dalších, leckdy jen na pár minut, ale vždycky nepřehlédnutelně. Na jevišti ovšem dostal i vážné charakterní role – procházel klasikou od Shakespeara po Čapka.

V srpnu 1969 se dokonce stal šéfem činohry Národního divadla, byť jen na jedinou bouřlivou sezónu. Měl respekt kolegů, miloval svou práci a do každé postavy dával kus poctivého srdce. Ve skutečnosti totiž Čestmír Řanda vůbec nebyl žádný arogantní surovec, jakého občas hrál.

Svým blízkým se odhaloval jako laskavý, férový člověk s velkou dávkou empatie a suchého humoru. Vysloužil si přezdívku „dobrácký hromotluk“. Kamarádi z divadla vzpomínají, jak rád vyprávěl morbidní vtipy – třeba ten o kostře, co přijde k lékaři, a doktor jí suše praví: „To jdete brzy.“ Řanda se u toho pochechtával svým hlubokým hlasem a v očích mu jiskřilo. Kdo by tušil, kolik křivd ho jednou rozohní doopravdy?

Na konci 60. let se kolem něj stmívala politická mračna. Čestmír Řanda totiž patřil k těm, kdo otevřeně věřili socialistickým ideálům – a právě proto ho trápilo, když viděl jejich pokřivení v praxi. Do KSČ vstoupil spíš z idealismu než z vypočítavosti. Po sovětské invazi v roce 1968 prožíval hluboké zklamání.

Jako by se všechny hodnoty, ve které věřil, rozpadly. Když potom nastoupila tvrdá normalizace, Řanda vnímal křivdy vůči kolegům velmi osobně. Nahlas kritizoval, když divadelní funkcionáři zastrašovali nebo odstavovali významné herecké osobnosti.

Nejvíc ho rozčílil případ legendárního herce Karla Högera, kterého se po roce 1968 snažili vyštípat z televize a filmu s odůvodněním, že má být „zachován pro Národní divadlo“. Řanda cítil, že je to jen záminka, jak Högera umlčet. Bouchly v něm saze.

Rozhodl se, že se kolegy zastane přímo u nejvyšší moci. Sedl a napsal dopis prezidentu Gustávu Husákovi, tehdejší hlavě komunistického režimu, ve kterém žádal spravedlnost pro Karla Högera. Odvaha mu nechyběla – dobře věděl, že takový dopis může znamenat malér. Odpovědi se nikdy nedočkal, ale nezůstalo to bez odezvy.

Krátce poté si Řandu při jedné příležitosti odchytil v zákulisí jakýsi stranický funkcionář. Shodou okolností se potkali na pánských toaletách v divadle během večerní akce. Onen soudruh se k němu přitočil a měl (jak později vzpomínal Řandův syn) zasyčet něco ve stylu: „Tak soudruhu, tím svým dopisem jsi nás pěkně naštval!“

Čestmírovi se v tu chvíli zatmělo před očima. Silná ruka vystřelila dřív, než strach stihl zavelet ke klidu. Pohlavek dopadl přímo na tvář funkcionáře. Ozvalo se plesknutí a dotyčný muž se v šoku svalil na zem vedle umyvadla.

Byla to jedna obyčejná facka, ale stála ho hodně. Soudruzi nikdy nezapomínali – a i když Řandu formálně nevyhodili z divadla, do vedoucích pozic už ho nepustili. Z čela činohry ND musel záhy odejít. Stal se pro režim nepohodlným – příliš čestný a impulsivní na to, aby byl „dobrým straníkem“.

On sám členství ve straně nepřerušil; spíš tiše doufal, že socialismus může mít lidskou tvář, a uvnitř trpěl, když denně potkával oportunisty. Ironií osudu jej režim koncem 70. let přece jen oficiálně poctil: roku 1978 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. Řanda to přijal, nejspíš nechtěl mít ještě víc problémů. Pro něj byla skutečnou metou lidská slušnost, ne papírové metály.

Čestmír Řanda byl impozantní nejen na jevišti, ale i doma. Syn Čestmír mladší na něj vzpomíná s úctou, která pramenila už z pouhého otcova zjevu: vysoký ramenatý muž s klidnýma očima a hlubokým hlasem.

Dětství prožil v láskyplném prostředí; rodiče – Čestmír a jeho žena Dagmar – byli herecký pár, který malému Čestmírovi dopřál relativně obyčejné dětství mimo světla ramp. Otec ho nikdy netrestal fyzicky, nemusel.

V rodině vládl přirozený respekt. Byla tu však jedna výjimka. Když bylo klukovi šestnáct, jednou opravdu zlobil a do toho přišel táta domů pořádně rozčílený z divadla – právě tam řešil nějakou čerstvou nespravedlnost, která mu hnula žlučí.

V návalu frustrace popadl ze zdi jezdecký bičík (syn tehdy dělal moderní pětiboj, takže měl doma sportovní biče na koně) a zlomil jej o synova záda. Bylo to poprvé a naposledy, co na něj vztáhl ruku. Za pár minut ho to prý upřímně mrzelo.

Mladší Čestmír na společné chvíle s tátou vzpomíná rád. Trávili hodně času na rodinné chatě na Slapech, kam herec jezdil odpočívat od pražského shonu. Miloval přírodu, rybaření a hlavně koně. Na první pohled by do něj nikdo neřekl, že tenhle městský bonviván rád vysedává v sedle – ale bylo to tak.

Jízda na koni patřila k jeho vášnivým koníčkům, stejně jako rychlá auta. Ve volném čase leštil svého milovaného veterána Ford Cortina a nikdy nevynechal zápas fotbalové Slávie, které fandil od mládí. Uměl si užívat života: dopřával si dobré jídlo a byl mlsoun se slabostí pro sladké snídaně.

Klidně prý po ránu spořádal deset koblih naráz. Přestože měl tak zdravý apetit, jedné neřesti se zbavit nedokázal – kouření. Cigareta mu téměř nepřetržitě visela ze rtů.

Když nezkoušel nebo nehrál, bafal jednu za druhou. Za den zvládl vykouřit i tři čtyři krabičky. Rodina i lékaři ho varovali, aby ubral, ale marně.

Za tuhle vášeň zaplatil zdravím. Už ve 46 letech dostal první infarkt – psal se rok 1969, Čestmír byl oslabený prodělanou tuberkulózou a srdce nápor nezvládlo. Tehdy ho lékaři varovali, že příště by to nemuselo dopadnout dobře. Jenže zkuste herci vysvětlit, ať zvolní tempo: Řanda byl živel, neuměl odpočívat. Hned jak se oklepal, stál zase na jevišti nebo za mikrofonem v dabingu. Přesto si občas nevybíravě připomněl, že není nepřemožitelný.

V polovině 80. let přišla další rána – tragicky zahynul bratr paní Dagmar. Pro Čestmíra to švagr nebyl „jen“ příbuzný, ale blízký přítel. Tahle ztráta ho zasáhla nesmírně. V roce 1986 mu lékaři doporučili podstoupit bypass, operaci srdečních tepen a stanovili termín na září. Řanda to bral vážně, chtěl se uzdravit a ještě si užít spoustu let s rodinou. Osud ale rozhodl jinak.

Poslední srpnový víkend roku 1986 trávil Čestmír s manželkou na milované chatě u přehrady. Bylo parné léto, nedělní odpoledne 31. srpna, když se herci znenadání udělalo špatně. Zanedlouho měl jít na tu důležitou operaci srdce, jenže teď cítil, že musí do nemocnice hned.

„Ráno se mu udělalo zle a museli jsme volat sanitku. Byl to vlastně třetí infarkt,“ popsala Dagmar později poslední okamžiky, které spolu strávili. Záchranáři ho odvezli do pražské nemocnice Na Homolce. Ještě cestou se herec probral natolik, že stihl udílet pokyny – s typickým černým humorem sobě vlastním.

Byl to přesně ten případ, kdy pacient vtipkuje, aby uklidnil vyděšenou rodinu. „Prosím tě, hlavně žádný Fittipaldi!“ žertoval Čestmír, když synovi potřetí v životě půjčoval auto – tentokrát aby se i s mámou dostali za ním do nemocnice. Tou větou narážel na známého automobilového závodníka: napomínal syna, aby po cestě nedivočil jako Emerson Fittipaldi. Usmál se, zamával a nechal se odvézt. Nikdo netušil, že to jsou poslední slova, která od něj syn slyšel.

V nemocnici zůstali lékaři bezmocní. Srdce Čestmíra Řandy dotlouklo téhož dne večer. Lékaři ještě zkoušeli urgentní zákroky, ale kombinace infarktu a masivní plicní embolie byla silnější. Když druhý den ráno přišla Dagmar se synem na návštěvu, na lůžku už nikdo neležel.

Slzy, nevyslovitelné ticho, šok. Lékař jim oznámil přesný čas úmrtí: bylo po půlnoci, pár minut po jedné hodině ráno 1. září 1986. Syn Čestmír mladší s mámou pak odjeli zpět na chatu sbalit otcovy věci. Otevřeli dveře srubu a strnuli: na stěně visící elektrické hodiny stály – a ciferník ukazoval čas 1:15, shodný s časem, kdy hercovo srdce selhalo.

Přístroj byl v zásuvce a předtím šel naprosto přesně. Teď však už netikal. Jako by nějaká tajemná síla zastavila čas v okamžiku, kdy jeho život došel konce. Manželka s bezdechým údivem na ten nehybný čas hleděla a po tvářích jí tekly slzy.

Čestmíru Řandovi staršímu bylo 62 let a pohřben je na vyšehradském Slavíně, mezi ostatními velikány české kultury.

Odkaz Čestmíra Řandy staršího však pokračoval i v osudech jeho jediného syna, byť tragickým způsobem. Přestože vyrůstal ve stínu charismatického otce a v láskyplném prostředí, v dospělosti jeho jméno plnilo stránky bulvárních novin spíš skandály než hereckými úspěchy.

Dvakrát skončil ve vězení za neplacení výživného na svého syna a léta se vlekl bouřlivý spor s exmanželkou, herečkou Reginou Řandovou. Jeho vztahy k ženám provázely výčitky a obvinění – i on měl horkou krev, ale neměl silnou morálku jako jeho otec.

Trápily ho dluhy a osobní problémy. Nakonec jako by ho dostihlo rodinné prokletí: zemřel náhle v květnu 2020 na srdeční infarkt, pouhé dva roky před věkem, kterého se dožil jeho otec. Bylo mu 60 let. Zůstal po něm jeho dospělý syn – Čestmír třetí generace – a vzpomínka na někdejší slavné jméno.

Zdroje:

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/435205/cestmir-randa-by-slavil-93-proc-se-porval-na-zachode-s-komunistou.html

https://www.krajskelisty.cz/praha/23423-bodry-mistr-cerneho-humoru-zacinal-jako-strojar-doplatil-ale-na-zavislost-ktere-se-nedokazal-vzdat-tajnosti-slavnych.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Čestmír_Řanda

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/91941/dobrak-cestmir-randa-st-kvuli-hogerovi-zfackoval-soudruha-na-zachodku.html

https://www.topky.sk/cl/1001053/2016845/Cesky-herec-skoncil-v-nemocnici–Manzelka-prisla-na-navstevu-a----Bol-uz-MRTVY-

https://www.lifee.cz/neprehlednutelny-cestmir-randa-respekt-vzbuzoval-v-divadle-i-doma-hodinu-jeho-umrti-provazi-zahada-s-hodinami-319a9