Článek
Ve filmu Pelíšky (1999) sedí Jiří Kodet coby rezolutní otec Kraus u rodinného oběda a odmítá podávané noky. „Noky? My jsme snad v Itálii?“ rozkřikne se a rozčílí nad tím, že nedostal tradiční české knedlíky. V ikonické scéně bouchá do stolu, peskuje rodinu a zapáleně brání staré pořádky.
Publikum se směje, ale zároveň cítí skutečnou hořkost postavy – a tu Kodet nemusel příliš předstírat. Postava pruďase Krause mu byla ušita na tělo a herec do ní promítl mnohé ze sebe. Ve skutečnosti podobnou scénu s noky a knedlíky zažil i ve vlastním životě s první manželkou Renatou.
Právě touto rolí, ztvárněnou v jedenašedesáti letech, se Kodet zapsal do povědomí celé země. Do té doby byl známý hlavně divadelním divákům a filmovým fanouškům okrajově – po desítkách let na scéně přišla široká sláva až tímto jediným filmem.
Mimo kameru působil Kodet stejně výrazně jako na plátně. Byl to vysoký elegantní muž s aristokratickými způsoby, ačkoli žádný šlechtický titul neměl. K novinářům a cizím lidem se choval rezervovaně a své soukromí si pečlivě střežil. Když na něj ale někdo působil neuctivě, dokázal reagovat bez servítků.
Jedna z mnoha historek vypráví, jak pro něj produkce jedné akce poslala obyčejný vůz. Kodet se prý tehdy před autem zarazil a odmítl nastoupit: „To jste pro mě přijeli takovou herkou? Do toho nesednu.“ Podobné výroky pronášel napůl s nadsázkou, ale je mínil vážně. Měl svou hrdost a dbal na určitý standard – možná i vlivem rodinného prostředí, v jakém vyrostl.
Matka stopla synovi Limonádového Joea
Jiří Kodet pocházel z proslulého uměleckého rodu. Narodil se 6. prosince 1937 v Praze herečce Jiřině Steimarové a sochaři Janu Kodetovi. Jeho dědečkem z matčiny strany byl legendární divadelník Jiří Steimar, v rodině měl několik dalších herců z rodu Steimarů a po otci zase výtvarníky. Od malička tedy vyrůstal obklopen uměním. Před kamerou se objevil už jako dítě ve filmu Posel úsvitu a výrazněji se začal prosazovat od konce 50. let.
Brzy poté přišla nabídka, která mohla z Kodeta udělat filmovou hvězdu první velikosti: režisér Oldřich Lipský uvažoval o jeho obsazení do titulní role hudební kovbojské parodie Limonádový Joe. Mladý Kodet se na roli kovboje Joea začal nadšeně připravovat – učil se scénář, trénoval jízdu na koni a studoval westerny s Johnem Waynem. Jenže do věci nečekaně zasáhla jeho vlastní matka.
Jiřina Steimarová, tehdy již známá herečka, se obávala, že jejímu synovi role střeleného pistolníka nesedne. Bez Kodetova vědomí zašla za režisérem Lipským a přesvědčila ho, že lepší volbou bude operetní zpěvák Karel Fiala. Režisér na její radu dal. Jiří Kodet tak přišel o svou první velkou filmovou příležitost dřív, než stihl vkročit před kameru – Limonádového Joea (1964) nakonec proslavil právě Fiala.
S odstupem let se ukázalo, že to nebyla poslední promarněná šance. V 70. letech měl Kodet nastoupit do dalšího velkého filmu Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela (1977), hravé detektivní komedie z první republiky. Měl hrát titulní mužskou roli amerického detektiva Nicka Cartera, kterou nakonec ztvárnil Michal Dočolomanský. I z této role ale sešlo – prý proto, že se nevešel do kostýmu, který pro něj byl ušit.
Podobné nezdary jako by předurčily jeho filmovou dráhu na dlouho dopředu. Zatímco jiní vrstevníci – např. Vladimír Menšík nebo Josef Abrhám – se stali už v mladších letech populárními filmovými tvářemi, Kodet zůstával v ústraní. Ne že by nehrál: od 60. let odehrál řadu menších, někdy i zapamatovatelných úloh ve filmu a televizi.
Objevil se třeba jako rotmistr Toušek zvaný Jožka ve válečném dramatu Atentát (1964) nebo v drobné roli příslušníka SS v oscarových Ostře sledovaných vlacích (1966). Často byl obsazován jako elegantní pán, důstojník, právník či jiná autoritativní figura – typově přesně odpovídal své charismatické, lehce povýšené vizáži. Hlavní role ho však míjely. Těžiště svého uměleckého života proto našel v divadle.
Působil postupně v několika pražských souborech a na jevišti se herecky vyřádil více než před kamerou. Z divadelní práce měl respekt – sám pocházel z divadelnické dynastie a po rodičích zdědil profesionální kázeň. Možná i proto ho mrzelo, že v očích široké veřejnosti zůstával léta „ten povědomý herec z vedlejších rolí“. Na výraznější uznání čekal prakticky až do stáří.
Podpis v opilosti, výslech StB
Kodet nikdy nepatřil k těm, kdo by svůj talent zúročili politicky – do popředí se necpal a veřejně vystupoval spíš zdrženlivě. Přesto měl v sobě vzdor vůči autoritě, který občas vyplaval na povrch. V komunistickém Československu 70. a 80. let působil svým vystupováním tak trochu jako z jiného světa. Odmítal servilitu, netajil se noblesními způsoby a chutí do dobrého jídla a pití – což v prostředí socialistické šedi působilo výstředně.
Koncem 80. let pak sehrál malou úlohu i v reálném disentním dramatu: připojil svůj podpis pod občanskou petici Několik vět, která v létě 1989 otevřeně vyzývala komunistickou vládu k dialogu a respektování lidských práv. K podpisu ho podle pozdější vzpomínky přemluvil herecký kolega Ondřej Vetchý. Ten po letech vzpomínal, že Kodet dokument podepsal v hospodě téměř bez rozmýšlení – byl v tu chvíli lehce podnapilý a obsah petice ani nečetl.
Důsledky na sebe nenechaly čekat. Státní bezpečnost si Kodeta pozvala k výslechu do nechvalně proslulé Bartolomějské ulice. Tam se vyjasnilo, co vlastně podepsal – estébáci mu petici celou přečetli. Jiří Kodet je však ani tváří v tvář represivní složce nedokázal brát vážně.
„Špatně to tam napsal,“ řekl prý vyšetřovatelům na adresu autora textu, když mu dočetli požadavky petice, „měl tam napsat, že vás pověsíme.“ I příslušníky StB tím zaskočil – podle Vetchého svědectví se s ním rozloučili, propustili ho a raději ho nechali jít.
Neuctivý vtip na adresu režimu, pronesený jen pár měsíců před listopadem 1989, jako by předznamenal jeho slavnou filmovou repliku: v Pelíškách pak Kodet coby Kraus vykřikl směrem k papalášům větu, která zlidověla – „Proletáři všech zemí, vyližte si p*del!“ V obou případech, ve skutečnosti i ve filmu, to řekl s gustem jemu vlastním.
Hvězdou po šedesátce
Po pádu komunismu ožil i český film a začátkem 90. let dostal Kodet víc příležitostí před kamerou. Zralý herec s prokvetlými skráněmi a výrazným projevem teď často ztvárňoval postarší charismatické muže – třeba různé doktory, ředitele nebo aristokraty. Divadelní režiséři si ho cenili už dávno, ale nyní si na něj vzpomněli i filmaři mladší generace. V roce 1997 jej režisér Petr Zelenka obsadil do povídkového filmu Knoflíkáři.
V jedné z epizod Kodet sehrál hostitele Jana v povídce Poslední slušná generace – a za svůj krátký, leč výrazný výkon získal Českého lva pro nejlepšího herce ve vedlejší roli. Bylo to jeho první významné ocenění před kamerou. Dva roky nato přišla role, která ho proslavila u širokého publika. Režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský připravovali tragikomedii Pelíšky o rodinách v předvečer sovětské invaze roku 1968.
Do ústřední role důstojnického veterána, tvrdohlavého otce od rodiny, potřebovali výraznou osobnost, která dokáže skloubit komediální nadsázku s autoritativní razancí. Volba padla na Jiřího Kodeta a byla to trefa do černého. Kodet do postavy Jindřicha Krause, cholerického otce rodiny a zarytého antikomunisty, vložil své vlastní zkušenosti i povahu – v jeho podání byl Kraus zábavný ve své vznětlivosti, občas krutě sarkastický, a přitom pod tím vším zranitelný.
Publikum si postavu okamžitě zamilovalo. Hlášky jako stížnost na noky nebo jadrné „Proletáři všech zemí…“ rychle zlidověly. Film Pelíšky se stal jedním z nejúspěšnějších porevolučních snímků a Kodet díky němu vešel ve známost napříč generacemi diváků. Za roli Krause navíc získal Českého lva pro nejlepšího herce v hlavní roli. Ve svých rozhovorech později přiznával, že Krausovi rozuměl velmi dobře – sdílel s ním odpor k totalitě i určitou starosvětskou hrdost.
Jeho dcera Barbora Kodetová dokonce prohlásila, že veškerý otcův hněv a melancholie pramenily z hluboké vnitřní bolesti a zranitelnosti jeho duše – a právě tu bolest dokázal v roli Krause beze zbytku zužitkovat, díky čemuž působí jeho výkon tak opravdově. Po Pelíškách už byl Jiří Kodet považován za hereckou legendu. Ve filmu se nadále objevoval, byť jeho nejslavnější kreaci už nic nepřekonalo.
Zahrál si ještě například menší úlohu lékaře ve válečné tragikomedii Musíme si pomáhat (2000) a symbolicky také ztvárnil starého režiséra ve filmu Sentiment (2003), který byl poctou klasiku Františku Vláčilovi. V roce 2003 převzal herec od prezidenta Václava Klause Medaili Za zásluhy I. stupně – oficiální uznání svého celoživotního přínosu české kultuře.
Kodet si svého pozdního období slávy příliš dlouho neužil. Na divadelních prknech hrál až do začátku roku 2003. Tehdy, na slavnostní premiéře jedné nové inscenace, ho zradilo zdraví. Přímo během představení pocítil náhlou slabost – postihla ho mozková mrtvice. Herec i přesto odmítl představení přerušit a svou roli se sebezapřením dohrál do konce. Teprve poté ho kolegové odvezli do nemocnice. Následky mrtvice však byly vážné.
Kodet částečně ochrnul a zbytek života strávil v péči rodiny. Jeho manželka Soňa a děti s ním prožívali těžké období – kdysi energický herec byl upoután na lůžko a vyžadoval celodenní pomoc. Dcera Barbora později vzpomínala, že poslední dva roky nosili tatínka doslova na rukou. Jak odcházely jeho síly a pomalu pohasínala prudká povaha, zůstávala z něj podle ní už jen „esence modrých očí a laskavosti“ – tedy to, co prý byla pravá podstata jeho duše. Jiří Kodet zemřel 25. června 2005 v Praze ve věku 67 let.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/jiri-kodet-zdedil-milenku-po-otcimovi-a-kvuli-mame-nehral-limonadoveho-joea-8883333
https://dvojka.rozhlas.cz/barbora-kodetova-s-tatinkem-jsme-meli-specialni-vztah-kdyz-odchazel-zbyvala-z-9380057
https://www.ceskatelevize.cz/lide/jiri-kodet/
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/jiri-kodet-1594285
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/prezident-klaus-rozdal-dvacet-vyznamenani.A031028_203508_domaci_klu
https://www.csfd.cz/tvurce/1051-jiri-kodet/prehled/
https://www.hrad.cz/cs/ceska-republika/statni-vyznamenani/medaile-za-zasluhy/seznam-vyznamenanych
