Článek
V čekárně úřadu sociální péče v kalifornském městečku Temple City panuje 4. listopadu 1970 ospalý odpolední klid. Sociální pracovnice sedí za přepážkou, listuje úředními spisy a sleduje podivnou dvojici, která právě nejistě vstoupila do hlavních dveří.
Nevidomá padesátiletá žena vede za ruku stvoření, které na první pohled připomíná vyděšené a zanedbané batole.
Dítě se po linoleu pohybuje naprosto nepřirozeným, trhavým a křečovitým způsobem. Nechodí po patách jako zdravý člověk, ale poskakuje po špičkách s rukama ohnutýma před hrudníkem jako vystrašený králík. Nekontrolovaně sliní, plive kolem sebe a vydává podivné chraplavé hrdelní zvuky. Je bledé jako vosk, váží pouhých dvacet šest kilogramů a neumí zaostřit zrak na předměty ve vzdálenosti větší než tři metry.
Úřednice se domnívá, že před sebou vidí zhruba šestiletou holčičku s těžkým vrozeným tělesným postižením.
Otevírá evidenční formulář a ptá se matky na přesné datum narození dítěte. Když nevidomá žena s třesoucím se hlasem tiše nadiktuje datum 18. dubna 1957, úřednici vypadne propiska z ruky na stůl. Tomuto stvoření není šest let. Této dívce je ve skutečnosti třináct a půl roku.
Sociální pracovnice okamžitě zvedá telefon a volá policii a záchrannou službu. V té chvíli ještě nikdo z přítomných netuší, že svět právě odhalil jeden z nejtemnějších, nejkrutějších a nejnepochopitelnějších případů domácího týrání v celé moderní historii lidstva.
Dívka dostane od lékařů pro ochranu osobní identity vědecký pseudonym Genie. V následujících letech se stane středobodem nelítostné vědecké bitvy mezi předními americkými psychology a lingvisty, kteří se pokusí zjistit, zda lze takto zdivočelé a zdevastované dítě vrátit zpět do normální lidské společnosti.
Dům hrůzy a otec, který nenáviděl zvuky
Tragický příběh začal dlouho před jejím narozením. V malém rodinném domku na Golden West Avenue v Temple City vládl neomezený domácí despota Clark Wiley. Tento muž trpěl těžkou paranoidní psychickou poruchou, patologickou nenávistí k lidem a chorobnou nesnášenlivostí jakéhokoli hluku. Nesnášel zvuk rádia, televize, hudebních nástrojů i obyčejný hlasitý lidský hovor.
Svou manželku Irene, která po těžkém úrazu hlavy postupně téměř úplně ztrácela zrak, držel v naprosté domácí izolaci a bil ji pěstmi za každou drobnou neposlušnost.
Manželský pár měl celkem čtyři děti, ale jejich osud byl děsivý. První dítě zemřelo na těžký zápal plic v deseti týdnech věku, protože ho otec nechal ležet v promrzlé garáži, aby nerušilo jeho noční klid. Druhé dítě zemřelo krátce po porodu na udušení vlastními hleny v postýlce. Třetí dítě, syn John, otcův teror přežilo jen díky tomu, že se naučilo pohybovat po domě naprosto tiše a bezhlučně jako stín.
V dubnu 1957 se narodila dcera Susan, která později vešla ve známost jako Genie. Když jí bylo zhruba dvacet měsíců, dětský lékař při běžné preventivní prohlídce utrousil neopatrnou poznámku, že holčička vykazuje známky mírného vývojového zpoždění. Pro fanatického otce to byl okamžitý signál k zahájení brutálního domácího experimentu. Prohlásil svou dceru za nevyléčitelně mentálně retardovanou a rozhodl se ji navždy vymazat z lidského světa.
Uzamkl ji do malé zadní ložnice s okny zatlučenými těžkými dřevěnými prkny a zalepenými neprůhledným balicím papírem.
V temné místnosti stálo pouze jediné strašlivé zařízení: speciálně upravený dětský nočník s koženými poutacími řemeny. Clark Wiley přikurtoval dvacetiměsíční batole k nočníku a nechal ho v této nehybné pozici sedět dlouhé hodiny každý den. V noci dívku svazoval do provizorního plátěného spacího pytle a zavíral ji do dřevěné postýlky potažené drátěným pletivem jako klec pro pokusná zvířata.
Tato absolutní izolace trvala neuvěřitelných jedenáct a půl roku. Během celé této doby Genie nezažila jediný projev lidské lásky, pohlazení, vřelého slova ani souvislou lidskou řeč. Clark Wiley pod trestem smrti přísně zakázal v celém domě mluvit.
Pokud Genie vydala jakýkoli tichý hlásek, zakňourala nebo bezmocně zaplakala, otec vtrhl do pokoje s těžkým dřevěným prknem a surově ji zbil. Nikdy na ni nepromluvil lidským slovem. Místo řeči na ni vrčel, štěkal, cenil zuby a škrábal na dveře jako rozzuřený pes.
Matka Irene byla téměř slepá a bála se manžela natolik, že se neodvážila do zadního pokoje vstoupit. Dceři směla podávat stravu pouze v rychlosti a ve strachu. Krmila ji kojeneckou výživou, rozmačkaným cereálním pyré a tekutou stravou. Genie se nikdy nenaučila žvýkat pevnou stravu a polykala veškeré jídlo jako tekutinu.
Její svět se smrskl na rozměry zatlučeného pokoje. Neměla žádné hračky, žádné obrázky na stěnách ani výhled z okna. Jediným předmětem v místnosti byly dvě plastové pláštěnky visící na zdi a občasné prázdné plastové kelímky od taveného sýra. Když se Genie chtěla zabavit, hrála si s vlastními prsty nebo olizovala studené plastové stěny nočníku.
Kvůli celodennímu sezení v těsných řemenech se její svaly na nohou nikdy plně nevyvinuly. Páteř se těžce zdeformovala a kosti zůstaly křehké a zakrnělé. Tento teror skončil až v říjnu 1970.
Irene Wileyová se po další brutální hádce s manželem vzepřela a rozhodla se požádat o státní podporu pro zrakově postižené. Vzala svou třináctiletou dceru za ruku a omylem vstoupila do nesprávných dveří úřadu sociální péče v Temple City.
Vědecká senzace a bitva o lidskou duši
Zpráva o nalezení zdivočelého dítěte vyvolala ve vědeckém světě absolutní senzaci. Podobný případ moderní medicína nepamatovala od dob francouzského divokého chlapce Viktora z Aveyronu z počátku devatenáctého století. Do Los Angeles se okamžitě sjely špičky americké lingvistiky, psychiatrie a neurovědy.
Odborníci stáli před fascinující otázkou: dokáže se lidská bytost naučit mluvit a plnohodnotně myslet, pokud byla v klíčovém období dětství zcela odříznuta od jazyka? Slavný lingvista Eric Lenneberg právě v té době publikoval teorii o kritickém období pro osvojení jazyka. Tvrdil, že pokud se dítě nenaučí mluvit do nástupu puberty, jeho mozek ztratí schopnost osvojit si gramatická pravidla a struktury řeči.
Genie se stala živým důkazem pro ověření této teorie. Americký Národní institut pro duševní zdraví (NIMH) uvolnil obrovský finanční grant a vytvořil speciální vědecký tým. V jeho čele stál psycholog Dr. David Rigler a mladá talentovaná lingvistka Susan Curtiss.
Genie byla převezena na specializované lůžkové oddělení Dětské nemocnice v Los Angeles. Vědci začali dívku intenzivně zkoumat. Susan Curtiss trávila s Genie celé dny, učila ji základním pojmům, ukazovala jí reálné předměty a nahrávala každý její zvuk na magnetofonový pás.
Výsledky byly zpočátku ohromující. Genie projevovala obrovskou zvědavost, hltala nové vizuální podněty a fascinovaně se dotýkala různých materiálů. Během několika měsíců se naučila stovky jednotlivých slov, začala používat znakový jazyk a dokázala pojmenovat barvy, tvary i základní emoce.
Brzy se však ukázaly nepřekonatelné limity lidského vývoje. Genie dokázala spojovat slova do jednoduchých primitivních řetězců jako „Genie jíst jablko“ nebo „Velký pes štěkat“, ale její mozek nebyl schopen pochopit gramatickou strukturu jazyka. Nechápala časování sloves, skloňování podstatných jmen, zájmena ani tvorbu tázacích vět.
Neurologická vyšetření a měření mozkových vln EEG odhalila šokující realitu. Levá mozková hemisféra, která je u běžných lidí zodpovědná za jazyk a logické myšlení, byla u Genie téměř neaktivní a těžce atrofovaná. Její mozek fungoval téměř výhradně přes pravou hemisféru, která zpracovává vizuální a prostorové informace.
Zároveň s lingvistickým výzkumem probíhal složitý boj o její opatrovnictví. Vědci se ocitli v hlubokém etickém konfliktu zájmů. Byli jejími léčiteli a náhradními rodiči, nebo ji cynicky využívali jako laboratorní morče pro své vědecké publikace a kariérní postup?
V roce 1971 si vzal Genie do dočasné pěstounské péče psycholog Dr. David Rigler se svou manželkou Marilyn. Genie žila v jejich rodině čtyři roky. Učili ji stolovat, oblékat se, jezdit na výlety a vyjadřovat hněv tlučením do polštářů místo sebepoškozování.
V roce 1974 však Národní institut pro duševní zdraví dospěl k závěru, že vědecký výzkum nepřináší očekávané výsledky a neprobíhá dostatečně metodicky. Institut zastavil veškeré další financování.
Vědecký tým se okamžitě rozpadl. Dr. Rigler ukončil pěstounskou péči a Genie musela jejich rodinný dům opustit.
Druhé peklo v pěstounských ústavech
Pro sedmnáctiletou dívku začala druhá, neméně krutá kapitola života. Její biologická matka Irene podstoupila úspěšnou operaci očí, získala zpět zrak a soud jí na krátkou dobu vrátil opatrovnictví. Irene však každodenní péči o dospívající, těžce traumatizovanou dceru absolutně nezvládala. Po několika vyčerpávajících měsících se vzdala a předala Genie do státního systému pěstounské péče.
Následovala série přesunů z jedné cizí pěstounské rodiny do druhé. Většina pěstounů neměla žádné zkušenosti s takto těžce poškozenými dětmi a motivací pro převzetí dívky byly často pouze státní sociální příspěvky.
V jednom z pěstounských domů zažila Genie další brutální zneužívání. Pěstouni ji tvrdě a fyzicky trestali za to, že se po jídle pozvracela. Bili ji, zamykali na toaletě a přísně jí zakazovali vydávat jakékoli zvuky. Toto nové trauma uvrhlo dívku do totální psychické regrese.
Genie ze strachu z dalších trestů zcela přestala mluvit. Znovu se uzavřela do svého vnitřního temného světa, odmítala otevírat ústa a ztratila i ty primitivní jazykové návyky, které se v nemocnici tak pracně naučila. Její tělo se znovu začalo pohybovat trhavým zvířecím krokem po špičkách.
V roce 1979 podala matka Irene za pomoci právníků žalobu na výzkumný tým Dětské nemocnice v Los Angeles. Obvinila vědce z neetického zacházení, porušování lékařského tajemství a cynického využívání její dcery pro finanční a akademický zisk.
Soudní spor se táhl několik let a skončil mimosoudním vyrovnáním. Výsledkem však byl absolutní zákaz jakéhokoli dalšího kontaktu vědců s Genie. Dívka byla odříznuta od lidí, kteří ji měli skutečně rádi, včetně lingvistky Susan Curtiss, která ji po léta navštěvovala a považovala ji za svou rodinu.
Od počátku osmdesátých let žije Genie v přísně střeženém anonymním ústavu pro mentálně postižené dospělé v jižní Kalifornii.
Státní úřady na její identitu uvalily absolutní informační embargo. Její přesná poloha, zdravotní stav i současná podoba jsou přísně střeženým tajemstvím. Má státem přiděleného právního zástupce, který nekompromisně odmítá veškeré žádosti novinářů, dokumentaristů i vědců o rozhovor či návštěvu.
Susan Curtiss se v několika rozhovorech se slzami v očích svěřila, že se po celá desetiletí pokoušela Genie alespoň poslat vánoční dárek nebo dopis, ale státní správa jí veškerý kontakt přísně zakázala.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Genie_(feral_child)
https://www.pbs.org/wgbh/nova/transcripts/2112gchild.html
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1994-10-18-ca-51486-story.html
https://abcnews.com/amp/Health/story?id=4804490&page=1
https://oac.cdlib.org/findaid/ark:/13030/kt0q2nc69q
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/0093934X74900273
https://www.cambridge.org/core/journals/language/article/linguistic-development-of-genie/4A189DBFECF741D9E4A6C0436D17F20A
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/9781118660584.ese0999
