Článek
V obrovském sále východoněmecké Lidové sněmovny v Paláci republiky vládne 13. listopadu 1989 dusné, bouřlivé a nepřátelské ticho. Za řečnickým pultem stojí dvaaosmdesátiletý generálplukovník Erich Mielke. Má na sobě tmavý civilní oblek, který na jeho seschlé postavě visí jako cizí vypůjčený kabát. Ruce se mu viditelně a nekontrolovaně třesou. Jeho obvykle ledový, nesmlouvavý a arogantní pohled těká po tvářích stovek přítomných poslanců.
Před čtyřmi dny padla Berlínská zeď a s ní se v přímém přenosu zhroutil celý svět, který tento muž po čtyřicet let budoval z betonu, ostnatého drátu, mříží a všudypřítomného strachu.
Mielke se těžce nakloní k mikrofonu a pokusí se nasadit svůj obvyklý velitelský tón. Místo nekompromisních rozkazů z něj však vychází zmatené, patetické a nesouvislé blábolení o nutnosti udržet státní pořádek, bojovat proti západnímu imperialismu a zachovat socialistické ideály. Poslanci, kteří mu ještě před měsícem poslušně tleskali ve stoje při každém projevu, ho začínají otevřeně přerušovat hlasitým smíchem, pískotem a bučením.
Mielke v obličeji zbledne, těžce polkne suché sliny a do hučícího sálu pronese větu, která vstoupí do světových dějin jako absolutní vrchol absurdity totalitní moci: „Ale já vás přece mám všechny rád! Já miluji všechny lidi!“
Celý sál v tu vteřinu vybuchne v ohlušující, pohrdavý výsměch.
V té chvíli nejmocnější a nejobávanější špión východního bloku definitivně chápe, že jeho čtyřicetileté impérium strachu skončilo. Muž, který ve svých tajných kartotékách vedl detailní sledovací složky na šest milionů občanů, který bez mrknutí oka nechal popravovat zrádce a z pozadí řídil armádu devadesáti tisíc profesionálních fízlů, se proměnil v bezmocnou a směšnou karikaturu.
Moskevská škola přežití
Kořeny fanatické bezohlednosti a chladnokrevnosti Ericha Mielkeho sahaly hluboko do krvavých pouličních bojů Výmarské republiky. Narodil se 28. prosince 1907 v chudé berlínské dělnické čtvrti Wedding v rodině koláře. Už jako čtrnáctiletý chlapec vstoupil do Komunistického svazu mládeže a brzy se stal aktivním členem ozbrojené stranické bojůvky Červená fronta. V berlínských ulicích se denně bil s policií a s oddíly nacistických SA.
V srpnu 1931 dostal mladý Mielke od nejvyššího vedení Komunistické strany Německa přísně tajný a krvavý rozkaz. Měl zlikvidovat dva vysoké policejní důstojníky, kapitány Paula Anlaufa a Franze Lencka. Tato dvojice zkušených policistů tvrdě a nekompromisně potlačovala komunistické demonstrace i ozbrojené střety v okolí berlínského Bülowplatzu.
Dne 9. srpna 1931 Mielke společně se svým komplicem Erichem Ziemerem trpělivě počkal na oba důstojníky před vchodem do kina Babylon.
Když se nic netušící policisté přiblížili na vzdálenost několika kroků, Mielke bleskově přiskočil zezadu a z bezprostřední blízkosti střelil kapitána Anlaufa přímo do zátylku. Policista byl na místě mrtev dříve, než stačil sáhnout po své služební zbrani. Druhého důstojníka Franze Lencka postřelil do hrudníku a v nastalé panice a chaosu okamžitě zmizel v temných berlínských uličkách.
Komunistická strana zorganizovala jeho bleskový a dokonale utajený útěk do Sovětského svazu přes belgické a francouzské přístavy.
V Moskvě nastoupil na prestižní Mezinárodní leninskou školu pod falešným jménem Paul Bach. Zde prošel intenzivním vojenským a zpravodajským výcvikem sovětské tajné policie NKVD. Naučil se profesionálnímu sledování, tajným kódům, sofistikovaným výslechovým metodám i brutálnímu psychologickému nátlaku.
Během španělské občanské války bojoval v mezinárodních brigádách jako politický komisař pod bojovým pseudonymem Fritz Leissner. V zákulisí fronty prováděl brutální čistky mezi neposlušnými dobrovolníky a nemilosrdně likvidoval domnělé trockisty i anarchisty.
Když se po definitivní porážce španělských republikánů vrátil do Moskvy, v Sovětském svazu právě vrcholily Stalinovy krvavé čistky. Tisíce starých komunistů mizely v masových hrobech nebo v táborech Gulagu. Mielke toto smrtící období přežil bez jediného škrábance díky své absolutní servilitě, slepé poslušnosti a ochotě bez mrknutí oka udávat své nejbližší německé soudruhy.
Zrození monstra
V květnu 1945 se Erich Mielke vrátil do zničeného a vybombardovaného Berlína v uniformě důstojníka sovětské armády. Měl jediný jasný úkol od nejvyššího sovětského velení: vybudovat na troskách východního Německa dokonale fungující policejní a bezpečnostní aparát podle osvědčeného vzoru sovětské KGB.
V únoru 1950 vzniklo Ministerstvo pro státní bezpečnost, které do světových dějin vstoupilo pod děsivou zkratkou Stasi. Mielke se stal nejprve státním tajemníkem a v roce 1957 usedl přímo do křesla ministra. Na tomto mocném postu zůstal neuvěřitelných dvaatřicet let.
Pod jeho železným velením se Stasi rozrostla v monstrózní špionážní aparát, který neměl v moderních lidských dějinách obdoby. Mielke přetvořil celou Německou demokratickou republiku v nejstřeženější policejní vězení světa.
V roce 1989 měla Stasi přes devadesát tisíc kmenových zaměstnanců v uniformách a obrovskou armádu více než sto sedmdesáti tisíc neoficiálních spolupracovníků. Byli to tajní informátoři z řad sousedů, lékařů, učitelů, kněží i rodinných příslušníků, kteří pravidelně za peníze či výhody donášeli na své nejbližší přátele a manžely.
Mielke zavedl do praxe ďábelské metody psychologického teroru zvané Zersetzung neboli rozklad lidské osobnosti. Místo viditelného fyzického mučení Stasi ničila odpůrce režimu sofistikovanou manipulací a psychickým terorem. Tajní agenti nepozorovaně vnikali do bytů nepohodlných lidí, posouvali nábytek, měnili nastavení budíků, posílali falešné kompromitující dopisy manželkám nebo rozšiřovali zákeřné pomluvy na pracovišti. Oběti propadaly těžké paranoie, ztrácely přátele a často končily na uzavřených psychiatrických klinikách.
Luxus v Normannenstraße
Zatímco obyčejní občané NDR stáli nekonečné fronty na banány, pračky a toaletní papír, Erich Mielke žil ve světě absolutního materiálního přepychu a neomezené moci.
Jeho oficiálním královstvím byl rozsáhlý komplex budov v berlínské Normannenstraße, který připomínal samostatné opevněné město ve městě. V jeho soukromé ministerské kanceláři ve druhém patře stál nábytek z drahého cizokrajného dřeva, moderní západní televizory a mohutný pancéřovaný trezor.
V tomto trezoru Mielke schovával nejnebezpečnější kompromitující materiály na všechny členy politbyra včetně samotného generálního tajemníka Ericha Honeckera. Věděl na každého soudruha všechno a tím si udržoval svou absolutní nedotknutelnost.
Jeho největší soukromou vášní a posedlostí byl lov divoké zvěře. Mielke nechal vybudovat rozsáhlé luxusní lovecké revíry na severu NDR v oblasti jezera Schorfheide. V těchto hlubokých lesích trávil téměř každý víkend.
Stovky mladých vojáků ze zvláštního pluku Felixe Dzeržinského fungovaly jako honci a naháněly lesní zvěř přímo před jeho loveckou pušku. Mielke střílel stovky jelenů, divočáků a daňků ročně. Maso z ulovené zvěře putovalo do zvláštních uzavřených obchodů určených výhradně pro stranickou elitu.
Mielke byl také fanatickým fotbalovým funkcionářem a mocenským manipulátorem. Osobně stál v čele sportovního klubu BFC Dynamo Berlín.
Pokud jeho milovaný klub nevyhrával, Mielke neváhal nasadit tajnou policii na civilní rozhodčí i na soupeře. Rozhodčí byli před zápasy otevřeně zastrašováni hrozbou ztráty pasu, nejlepší hráči z jiných východoněmeckých klubů byli nuceně převeleni do Berlína a BFC Dynamo díky tomu získalo neuvěřitelných deset mistrovských titulů v řadě za sebou.
Celá země věděla, že fotbalové zápasy jsou zmanipulované, ale nikdo se neodvážil proti ministrovi Stasi veřejně protestovat.
V listopadu 1989 se celá tato obrovská a zdánlivě neotřesitelná mašinérie zhroutila během několika málo týdnů.
Když tisíce rozhořčených občanů v lednu 1990 vzaly útokem centrálu Stasi v Normannenstraße, našly tam kilometry přísně tajných spisů, obrovská skladiště zbraní, luxusní západní zboží a tisíce sklenic se vzorky pachových stop sledovaných disidentů. Mielke se sice pokusil zničit nejcitlivější materiály ve speciálních skartačních strojích, ale drtivá většina archivu byla díky zásahu občanů zachráněna pro budoucí generace.
V prosinci 1989 byl Erich Mielke zatčen a umístěn do přísné vyšetřovací vazby. Prokuratura nově sjednoceného Německa stála před obrovským a neřešitelným právním problémem. Zločiny spáchané ve jménu Stasi, psychické mučení, nezákonné odposlechy a ničení lidských životů bylo podle tehdejších platných zákonů velmi obtížné soudně potrestat. Mnoho činů bylo formálně promlčeno nebo kryto tehdejšími zákony socialistické NDR.
Historická spravedlnost si však našla naprosto neuvěřitelnou a ironickou cestu. V pancéřovaném trezoru v Mielkeho ministerské kanceláři objevili němečtí vyšetřovatelé červenou koženou složku, kterou si Mielke pečlivě schovával celá desetiletí.
Obsahovala původní policejní a soudní spisy z roku 1931 k vraždě dvou policistů na Bülowplatzu. Mielke si tyto usvědčující materiály celá léta střežil jako osobní trofej a důkaz své rané revoluční odvahy.
V roce 1992 stanul čtyřiaosmdesátiletý Erich Mielke před zemským soudem v Berlíně. Nesoudili ho za desítky tisíc zničených životů v éře Stasi, ale za vraždu kapitánů Anlaufa a Lencka spáchanou před více než šedesáti lety.
V říjnu 1993 byl uznán vinným ze dvou dokonaných vražd a jednoho pokusu o vraždu. Soudce mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let.
Do věznice Plötzensee v západním Berlíně nastoupil jako zlomený, těžce nemocný a dezorientovaný stařec. Trpěl pokročilou stařeckou demencí, ztrácel paměť a často vůbec nechápal, kde se nachází. Bývalý všemocný diktátor si myslel, že je stále u moci, a zmateně se pokoušel dávat velitelské rozkazy vězeňským dozorcům.
V srpnu 1995 byl ze závažných zdravotních důvodů předčasně propuštěn na svobodu. Zbytek života strávil v malém a skromném dvoupokojovém bytě v berlínské čtvrti Hohenschönhausen a později v uzavřeném pečovatelském domě.
Žil z minimálního státního důchodu a byl zcela odkázán na každodenní pomoc své manželky Gertrudy a ošetřovatelek. Dne 21. května 2000 Erich Mielke ve věku dvaadevadesáti let v naprosté tichosti zemřel v pečovatelském domově v Berlíně.
Jeho tělo bylo zpopelněno a popel byl bez jakýchkoli státních či vojenských poct uložen do neoznačeného hrobu na hřbitově Zentralfriedhof Friedrichsfelde. Na jeho pohřbu se sešlo sotva několik desítek bývalých vysokých důstojníků Stasi v civilních šatech, kteří se báli podívat do tváří přítomným novinářům a fotografům.
Zdroje:
https://www.hdg.de/lemo/biografie/erich-mielke/
https://www.bundesstiftung-aufarbeitung.de/de/recherche/kataloge-datenbanken/biographische-datenbanken/erich-mielke
https://www.stasimuseum.de/en/enausstellung.htm
https://www.bundesarchiv.de/publikationen/publikation/quellen-fuer-die-schule-7-zersetzung/
https://webarchiv.bundestag.de/archive/2010/0304/blickpunkt/110_Einblicke-Ausblicke/0905/0905028.htm
https://www.bundesarchiv.de/themen-entdecken/online-entdecken/podcast/tod-eines-stasi-offiziers/
https://www.deutschlandfunk.de/26-06-1981-unerwarteter-nahschuss-letzte-hinrichtung-in-der-ddr-100.html
https://www.theguardian.com/tv-and-radio/2023/nov/24/stasi-fc-football-team-bfc-dynamo-sky
