Článek
Začátek jejího života připomínal spíše boj o holé přežití. Wilma Glodean Rudolphová přišla na svět 23. června 1940 v Saint Bethlehem nedaleko městečka Clarksville v americkém státě Tennessee. Narodila se předčasně a vážila sotva dva kilogramy. Byla dvacátým z celkem dvaadvaceti dětí chudého železničního nosiče Eda Rudolpha.
Rodina žila v prostém dřevěném stavení bez zavedené elektřiny a tekoucí vody. Matka Blanche pracovala jako pradlena a uklízečka v domech bohatých bílých rodin. Kvůli těžké podvýživě a slabé imunitě byla malá Wilma neustále nemocná. Prodělala spalničky, černý kašel i těžký zápal plic.
Když jí byly čtyři roky, zasáhla rodinu další těžká rána. Dívka onemocněla spálovou horečkou a vzápětí se nakazila dětskou obrnou. V padesátých letech neexistovala dostupná vakcína a infekční virus ničil tisíce dětských životů. Wilma přežila, ale její levá noha zůstala zkroucená a zcela ochrnutá. Místní lékař matce suše oznámil, že její dcera už nikdy v životě nebude normálně chodit.
Matka Blanche se s tímto rozsudkem odmítla smířit. „Doktoři mi řekli, že už nikdy nebudu chodit. Máma mi řekla, že budu. Uvěřila jsem své mámě,“ vzpomínala Wilma o mnoho let později na klíčový moment svého dětství.
Na jihu Spojených států v té době panovala tvrdá rasová segregace. V nemocnicích v Clarksville černošské pacienty vůbec neošetřovali. Nejbližší zdravotnické zařízení pro barevné obyvatele sídlilo při Meharry Medical College v Nashvillu, vzdáleném více než osmdesát kilometrů.
Blanche brala každý týden malou Wilmu do náruče a nastupovala do meziměstského autobusu. Podle segregačních zákonů Jim Crow musely obě sedět výhradně na nepohodlných sedadlech v úplně zadní části vozu. Tuto vyčerpávající cestu absolvovaly pravidelně dvakrát týdně po dobu celých dvou let.
Lékaři v Nashvillu nasadili dívce na nohu těžkou ocelovou dlahu spojenou se speciální ortopedickou botou.Doma v Clarksville se do léčby zapojila celá početná rodina. Sourozenci se střídali a čtyřikrát denně masírovali ochrnuté svaly, aby v nich obnovili krevní oběh. Wilma musela snášet posměšky dětí i těžkou izolaci. Místo běhání po dvoře sledovala svět z okna a trpělivě zkoušela první nekoordinované krůčky.
Zrození nepolapitelného komára
Pevná vůle a rodinná péče přinesly neuvěřitelný zlom. V devíti letech si Wilma poprvé troufla sundat těžkou kovovou ortézu a začala chodit pouze s ortopedickou botou. V jedenácti letech odložila i tuto pomůcku a poprvé vyběhla na trávník zcela bez podpory. Byla to naprostá senzace pro celé okolí.
Dívka okamžitě zatoužila dohnat všechny ztracené roky. Na černošské střední škole Burt High School v Clarksville se přihlásila do basketbalového týmu. Byla vysoká, neobyčejně štíhlá a na palubovce vynikala neuvěřitelnou rychlostí.
Její trenér Clinton Gray jí dal přezdívku Skeeter. „Jsi malá, rychlá a pořád se mi pleteš pod nohy jako komár,“ říkával jí s úsměvem.
Během jednoho středoškolského zápasu seděl na tribuně legendární atletický trenér Ed Temple z Tennessee State University. Okamžitě si všiml neobyčejné dívky, která kmitala po hřišti s lehkostí pírka.Temple v ní nerozpoznal pouze šikovnou basketbalistku, ale rodící se sprinterský diamant. Pozval ji na letní atletický kemp a začal z ní systematicky budovat atletku světového formátu.
Už v roce 1956 se teprve šestnáctiletá Wilma senzačně kvalifikovala na olympijské hry v Melbourne. Jako nejmladší členka amerického týmu pomohla vybojovat bronzovou medaili ve štafetě na 4×100 metrů. Byla to první velká ochutnávka slávy, ale Wilma chtěla víc.
Návrat z Melbourne přinesl složité životní zkoušky. V posledním ročníku střední školy Wilma otěhotněla se svým spolužákem. V konzervativní jižanské společnosti padesátých let znamenalo svobodné mateřství absolutní společenské tabu a konec jakýchkoli sportovních ambicí.
V roce 1958 se jí narodila dcera Yolanda. Trenér Ed Temple však nad svou svěřenkyní nezlomil hůl. Přijal ji na Tennessee State University a umožnil jí skloubit náročné studium, péči o dítě i tvrdý tréninkový režim.
Pravidla atletického drilu v univerzitním týmu Tigerbelles byla neúprosná. Dívky vstávaly v pět hodin ráno, polykaly stovky sprintů na škvárové dráze a po večerech seděly nad učebnicemi. Wilma dřela do úmoru. Věděla, že sport představuje její jedinou šanci na důstojný život a únik z rasově rozděleného jihu. Do Říma v létě 1960 odjížděla v životní formě a s jediným cílem: ukázat celému světu, co dokáže dívka, kterou kdysi odepsali.
Den, kdy Černá gazela omráčila italskou metropoli
Na Olympijském stadionu v Římě panovalo dusné odpoledne. Byl pátek 2. září 1960 a na startovní čáře nejkratšího sprintu na 100 metrů žen Stálo osm nejlepších atletek planety. Na tribunách sedí desítky tisíc diváků a televizní kamery poprvé v historii přenášejí atletické souboje v přímých přenosech do celého světa.
Wilma Rudolphová zaklekává do startovních bloků v dráze číslo jedna. Na nohou má lehké černé tretry, na dresu nápis USA a její dlouhé nohy působí dokonale uvolněně.
Startér zvedá pistoli. Výstřel protne horký vzduch. Wilma nevystartuje nejrychleji, ale po třiceti metrech zařadí neuvěřitelnou rychlost. Její běžecký krok měří přes dva metry, paže pracují v dokonalém rytmu a hlava zůstává klidná. Soupeřky odpadají jedna za druhou.
S obrovským náskokem tří metrů protíná cílovou pásku v čase 11,0 sekundy. Časomíra ukazuje nový světový rekord, který sice kvůli mírné podpoře větru nemůže být oficiálně uznán, ale v očích veřejnosti se zrodila nejrychlejší žena planety.
Italský tisk je v extázi a okamžitě jí dává poetické přezdívky: La Gazzella Nera (Černá gazela) nebo Černá perla. O tři dny později suverénně vyhrává finále na 200 metrů v čase 24,0 sekundy. Dvě zlaté medaile už má v kapse, ale to největší drama teprve čeká.
Sedmého září 1960 vrcholí atletické soutěže ženskou štafetou na 4×100 metrů. Americký tým je složený výhradně z atletek z Tennessee State University: Martha Hudsonová, Lucinda Williamsová, Barbara Jonesová a na posledním úseku Wilma Rudolphová. V semifinále vytvořily světový rekord časem 44,4 sekundy a ve finále platí za jasné favoritky.
Jenže finálový běh se mění v drama. Poslední předávka mezi Jonesovou a Rudolphovou je nepřesná, kolík se zadrhne a silný německý tým jde do vedení.
Wilma však předvádí nevídanou stíhací jízdu. Běží jako o život, stahuje ztrátu metr po metru a v cílové rovince německou běžkyni drtivě poráží. Časomíra se zastavuje na hodnotě 44,5 sekundy.
Třetí zlato je doma. Dvacetiletá dívka z chudého venkova v Tennessee se stává globální celebritou první velikosti. Gratuluje jí italský prezident, tleskají jí filmové hvězdy a její tvář plní titulní strany novin od New Yorku po Tokio.
Hrdinka odmítla slavit
Návrat do Spojených států však přinesl tvrdou srážku s realitou. Guvernér státu Tennessee Buford Ellington a vedení města Clarksville naplánovali pro olympijskou šampionku velkolepou uvítací slavnost s přehlídkou a banketem.
Mělo to však jeden zásadní háček. V Clarksville stále platila přísná pravidla rasové segregace a akce měla být uspořádána odděleně pro bílé a černé obyvatele.
Wilma Rudolphová prokázala stejnou odvahu jako na běžecké dráze. Vzkázala městským radním i guvernérovi jasné ultimátum: „Pokud nebude oslava přístupná pro všechny bez rozdílu barvy pleti, vůbec se jí nezúčastním.“
Politici museli ustoupit slavné šampionce. Uvítací průvod a slavnostní večeře v říjnu 1960 se staly vůbec první integrovanou veřejnou akcí v historii města Clarksville. Černošští i bílí občané stáli bok po boku na chodnících a společně provolávali slávu své hrdince. Wilma svým postojem prolomila rasovou bariéru dříve, než v zemi naplno propuklo hnutí za občanská práva pod vedením Martina Luthera Kinga.
Na sportovním vrcholu se Wilma Rudolphová rozhodla k nečekanému kroku. V roce 1962, ve věku pouhých dvaadvaceti let, oznámila definitivní konec své aktivní atletické kariéry. Chtěla odejít neporažená na absolutním vrcholu sil.
Dokončila vysokoškolské vzdělání, získala bakalářský titul v oboru vzdělávání a začala pracovat jako učitelka a atletická trenérka. Cestovala po světě jako zvláštní vyslankyně dobré vůle a v rodných Spojených státech neúnavně bojovala za rovnoprávnost žen a menšin ve sportu.
Založila nadaci Wilma Rudolph Foundation, která finančně i materiálně podporovala chudé děti a mladé sportovce z vyloučených lokalit. V osmdesátých letech ji uvedli do americké olympijské síně slávy a stala se celonárodním symbolem nezlomné lidské vůle.
Její životní příběh se však uzavřel příliš brzy. V létě roku 1994 jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na mozku a hrtanu. Rakovině podlehla 12. listopadu 1994 ve věku čtyřiapadesáti let ve svém domě v Brentwoodu v Tennessee.
Zdroje:
https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/wilma-rudolph
https://worldathletics.org/women-in-athletics/news/wilma-rudolph-1960-olympics-100m-usa
https://worldathletics.org/athletes/-/14372878
https://tennesseeencyclopedia.net/entries/wilma-rudolph-1940-1994-and-the-tsu-tigerbelles/
https://ww2.tnstate.edu/library/digital/Rudolph.pdf
https://digitalscholarship.tnstate.edu/conference-on-african-american-history-and-culture/
https://www.tnstate.edu/about_tsu/history.aspx
https://www.tnstate.edu/alumni/distinguishedtigers.aspx
