Článek
Kořeny Poloczkova drsného naturelu, neústupné povahy a specifického smyslu pro spravedlnost sahaly hluboko do rázovitého kraje Těšínského Slezska. Narodil se 7. srpna 1939 v obci Horní Suchá v dramatické době, kdy byla celá pohraniční oblast Zaolží pod polskou správou a vzápětí ji obsadila hitlerovská okupační vojska.
Jeho otec Franciszek Poloczek byl vážený a nesmlouvavý polský lesník a dřevař, který svého syna od raného dětství vedl k železné disciplíně, fyzické odolnosti a hluboké lásce k přírodě.
V rodině se mluvilo výhradně polsky a malý Bronislav dlouhá léta neuměl česky téměř ani slovo. V jejich domě vládla přísná otcovská autorita a absolutní úcta k těžké manuální práci. Bronislav trávil celé dětství v hlubokých a neprostupných beskydských lesích, od útlého věku pomáhal otci svážet pokácené kmeny a v uličkách se pravidelně pral s kluky z okolních hornických vesnic.
K divadelnímu umění se dostal zcela náhodou a neplánovaně díky nadšenému ochotnickému souboru na polském gymnáziu v Českém Těšíně.
V pouhých šestnácti letech poprvé vstoupil na profesionální jeviště Polské scény Těšínského divadla (Teatr Cieszyński). Místní zkušení režiséři byli okamžitě fascinováni jeho neobyčejně hlubokým hlasem, mohutnou tělesnou konstitucí a naprosto přirozeným, neučesaným projevem.
V roce 1957 byl bez váhání přijat ke studiu činoherního herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění (JAMU). V Brně musel zpočátku překonávat těžkou jazykovou bariéru, protože jeho mluvená čeština měla silný polský a slezský intonační přízvuk. Poloczek však dřel dvanáct hodin denně, neúnavně piloval jevištní výslovnost a v roce 1961 úspěšně absolvoval s pověstí jednoho z největších a nejvýraznějších talentů svého ročníku.
Grossmanova přísná škola
Po slavnostním absolutoriu na brněnské akademii nevedla jeho přímá cesta do oslnivé záře pražských reflektorů, ale do každodenní reality oblastních scén. Prošel divadelními angažmá v Uherském Hradišti a v Mladé Boleslavi, kde musel hrát desítky různorodých rolí týdně a poznávat všechny odstíny řemesla.
Zásadní zlom v jeho uměleckém zrání přineslo v roce 1966 angažmá v prestižním Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
V Liberci se v té době sešla zcela mimořádná sestava divadelních vizionářů a nonkonformních tvůrců v čele s režiséry Evaldem Schormem a Janem Grossmanem. Legendární Jan Grossman v Poloczkovi okamžitě rozpoznal ideálního a tvárného představitele moderního brechtovského a existenciálního dramatu.
Poloczek na libereckém jevišti exceloval v náročných shakespearovských kusech i v avantgardních novinkách.
Právě zde se naučil geniálnímu úspornému herectví, v němž dokázal pouhým nepatrným pohledem, záškubem v tváři a změnou intonace vyjádřit hluboké vnitřní drama postavy. V divadelním zákulisí si však brzy získal pověst nekompromisního a těžko přístupného solitéra.
Z duše nesnášel povrchní divadelní tlachání, okázalé večírky, odmítal se účastnit povinných politických schůzí a po každém představení raději odcházel zcela sám do své oblíbené zapadlé hospody na pivo a cigaretu.
V polovině sedmdesátých let si Poloczkova mimořádného hereckého formátu a syrové energie všimli vlivní režiséři v hlavním městě. Režisér Ladislav Smoček ho v roce 1975 po zásluze přivedl do legendárního Činoherního klubu, který byl v té době absolutním uměleckým centrem celého českého moderního divadla.
Poloczek se v Činoherním klubu okamžitě vřadil po bok hereckých velikánů jako Petr Čepek, Josef Somr, Jiří Menzel, Jiřina Třebická nebo Pavel Landovský.
Jeho divadelní i filmové postavy byly drsní, zemití chlapi z lidu, kteří pod maskou cynismu a věčného brblání skrývali hluboký morální kompas a lidskost. Filmoví a televizní režiséři ho začali pravidelně obsazovat do výrazných rolí ve snímcích Lásky mezi kapkami deště, Kalamita nebo Smrt krásných srnců, kde vytvořil nezapomenutelnou postavu rázovitého vesnického řezníka.
V roce 1988 přišel formální vrchol jeho celoživotní divadelní kariéry. Poloczek přijal prestižní nabídku na trvalé angažmá v činohře Národního divadla v Praze. Vstup do naší první scény vnímal jako obrovskou profesní čest a uznání své dlouholeté práce, ale zlatá kaplička se pro něj brzy stala také trvalým zdrojem vnitřní frustrace a rozpaků.
Poloczek byl po celý život zvyklý na komorní, psychologické a intimní hraní a velmi těžko si zvykal na monumentální jevištní prostor a byrokratický provoz velkého kamenného divadla. Přesto na scéně Národního divadla strávil neuvěřitelných čtyřiadvacet let a vytvořil zde desítky charakterních rolí ve hrách Antona Pavloviče Čechova, Nikolaje Vasiljeviče Gogola i Williama Shakespeara.
Smrt milované manželky
Největší televizní popularitu mu přinesl kotelník Tomáš Babula v seriálu Hospoda. Poloczek patřil s Ladislavem Potměšilem a Janem Kanyzou k pouhým třem hercům, kteří se objevili ve všech 52 dílech. Celý seriál vznikal v jediném barrandovském ateliéru a natáčení jedné epizody trvalo dva dny.
Pivo před kamerou bylo skutečné, pouze slabší, zpravidla pěti- až sedmistupňové. Půllitry měly skleněnou výplň, takže ve skutečnosti obsahovaly jen asi třetinu běžného množství. Diváci se nikdy nedozvěděli jméno hospody ani značku čepovaného piva.
K roli věčně žíznivého Babuly přitom Poloczek nastupoval krátce po největší osobní tragédii svého života. V roce 1995 mu po těžké nemoci zemřela milovaná manželka Zdenka, z jejíhož odchodu se už nikdy nevzpamatoval.
Byli spolu ve spokojeném svazku více než třicet let a Zdenka pro něj představovala naprosto celý jeho svět. Byla jeho nejlepší přítelkyní, ráznou manažerkou, skvělou kuchařkou i jediným člověkem na světě, před kterým dokázal bez obav odložit svou drsnou ochrannou skořápku a naplno otevřít své citlivé srdce. Její nečekaný odchod zlomil Poloczkovu zkoušenou duši na tisíce drobných kousků.
Od toho tragického dne se jeho velký a kdysi pohostinný byt na pražských Vinohradech proměnil v temné a osamělé vězení.
Poloczek se zcela a nekompromisně uzavřel před okolním světem i před svými nejbližšími kolegy. Přestal se stýkat s dlouholetými přáteli, rezolutně odmítal chodit do divadelního klubu i do společnosti a telefon zvedal jen v nejnutnějších případech svému milovanému synovi Bronislavovi. Začal trpět hlubokými, paralyzujícími depresemi, které se pokoušel zahánět krabičkami tvrdých cigaret a samotářským popíjením u zapnuté televize.
Jeho fyzický zdravotní stav se v důsledku chronického smutku a životní rezignace začal dramaticky a nevratně horšit.
Tělo, které dříve překypovalo obrovskou silou a energií, začalo pomalu a jistě selhávat. Přidaly se těžké kardiovaskulární potíže, chronicky vysoký krevní tlak, cukrovka a nesnesitelné bolesti kloubů. Poloczek musel začít používat dřevěnou vycházkovou hůl a každý jednotlivý krok mu působil nesnesitelná muka.
V posledních letech svého života už Bronislav Poloczek téměř vůbec nevycházel ze svého vinohradského bytu mezi lidi. V březnu roku 2012 byl ve velmi vážném a kritickém stavu narychlo hospitalizován ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze.
Jeho unavené srdce a selhávající ledviny už nedokázaly déle zvládat dlouhodobé vyčerpání organismu. Ležel na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, byl napojený na dýchací přístroje a v tichu nemocničního pokoje čekal na své definitivní vysvobození.
Dne 16. března 2012 Bronislav Poloczek ve věku dvaasedmdesáti let navždy vydechl naposledy.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/2877/bronislav-poloczek
https://www.patriotmagazin.cz/bronislav-poloczek-sverazny-milovnik-zivota-z-horni-suche
https://www.divadlo.cz/clanky/ve-veku-72-let-zemrel-herec-bronislav-poloczek/
https://www.denik.cz/spolecnost/bronislav-poloczek-21250703.html
https://cnn.iprima.cz/herec-poloczek-se-ozenil-se-spoluzackou-kdyz-zemrela-ztratil-chut-zit-cekal-uz-jen-na-smrt-506871
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/70885/bronislav-poloczek-vedel-ze-se-blizi-smrt.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/42903/bronislav-poloczek-70-lidi-koncim-ceka-me-smrt.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/70886/posledni-rozhovor-s-bronislavem-poloczkem-citim-v-kostech-ze-to-co-nevidet-prijde.html
