Článek
Bylo mu dvanáct, když ho pohltila země. Jednoho odpoledne roku 1981 stál mladý Todd Domboski na dvoře babiččina domu, když se pod ním náhle otevřela zem. Propadl se do jícnu širokého jen pár metrů, ale hlubokého přes čtyřicet metrů – přímo do doutnajícího pekla pod městečkem.
Zoufale se zachytil kořene stromu, zatímco kolem něj stoupala oblaka horké páry a dusivého kouře. Nakonec byl v posledním okamžiku vytažen na povrch, živý a pouze s oděrkami.
Ten chlapec měl neuvěřitelné štěstí. Z čerstvé trhliny v zemi se valil horký dým – pozdější testy v něm odhalily smrtící koncentraci oxidu uhelnatého. Brzy se ukázalo, že příčinou nebylo zemětřesení ani pokus o vtip, ale léta doutnající požár pod městem. V hlubinách pod Centralií už téměř dvě desetiletí zuřil nekontrolovatelný oheň v uhelném dole.
Na jaře roku 1962 přitom vše vypadalo nevinně. Městečko zapálilo starou skládku, aby se zbavilo nahromaděného odpadu – řešení, které se tehdy zdálo běžné. Jenže plameny se nepozorovaně dostaly do opuštěných uhelných šachet pod skládkou a uchytily se v uhelné žíle. Od té chvíle hoří podzemí Centralie nepřetržitě a všechny pokusy o uhasení selhaly.
Hasiči a horníci sice zkoušeli rozkopat požářiště či odčerpat hořící uhlí, ale labyrint starých dolů byl proti nim. Oheň vždy našel skrytou cestu dál. Léta plynula a podzemní žár nabýval na síle. Teplota půdy pod městem místy vyšplhala k děsivým 500 °C.
Vozovky praskaly, země se propadala do hladových kaveren, ze štěrbin v asfaltu syčel dým a plyn naplňoval sklepy domů. Stěny domů se křivily a lidé začali trpět podivnými nevolnostmi. „Ani mrtví tu nenašli klid,“ psal jeden reportér v roce 1981 – hroby na městských hřbitovech se propadaly do ohnivé propasti pod zemí.
Centralia se už tehdy pomalu měnila v město duchů, kde i přízraky dusil štiplavý kouř. Přitom jen o jednu generaci dříve bývala Centralia obyčejným maloměstem plným života. V dobách svého rozkvětu tu žily přes dvě tisícovky obyvatel – horníci a jejich rodiny – a městečko prosperovalo díky bohatým zásobám antracitu v podzemí.
Uhlí z místních dolů zásobovalo okolí teplem a prací. Po hlavní ulici se táhl řetězec obchodů, barů a kostelů; děti si hrály na zahradách a ženy postávaly na zápražích a klábosily se sousedkami.
Když se silnice kroutily a domy zely prázdnotou, bylo jasné, že takhle to dál nejde. Místní úřady i vláda dlouho váhaly, ale po incidentu s Toddem už nešlo nečinně přihlížet. V roce 1983 schválil Kongres USA 42 milionů dolarů na záchranný program – ovšem ne na uhašení ohně, nýbrž na záchranu lidí. Začalo organizované stěhování. Většina rodin nabídku přijala, sbalili si to nejnutnější a s bolestí opustili své domovy.
Během několika let zmizelo z mapy přes 500 domů a ulic. Z někdejší komunity o tisícovce obyvatel zůstala pouhá stovka, pak pár desítek… V roce 1990 čítala Centralia už jen 63 obyvatel.
Atmosféra ve zbylé komunitě mezitím houstla a došlo i na tragédie. V roce 1987 otřásla Centralií hrůzná zpráva: hádka jednoho z manželských párů skončila tragédií. Muž nejprve zabil svou ženu a poté obrátil zbraň proti sobě – on chtěl odejít, ona zůstat.
Úřady nakonec rozhodly, že město musí zaniknout úplně. V roce 1992 stát Pensylvánie využil zákon o vyvlastnění a prohlásil veškeré nemovitosti v Centralii za propadlé státu. Poslední neústupní obyvatelé se soudili, ale marně. Sídla duchů nemají směrovací čísla – a tak pošta roku 2002 zrušila i to zdejší.
Do roku 2006 zůstalo stát pouhých 16 domů, do roku 2010 už jen pět. Obyvatel jednoho z nich, John Lokitis mladší, patřil k nejmladší generaci a do poslední chvíle se snažil udržet město při životě – sekal trávu na opuštěných pozemcích, uklízel smetí, natíral zábradlí.
Ani jemu se nakonec nevyhnulo nucené vystěhování. V létě 2009 musel dům, který zdědil po svém dědečkovi, definitivně opustit. Když za sebou zamkl dveře a rozhlédl se naposledy po prázdné ulici, bylo mu prý, jako by pohřbíval kus sebe. Centralia pro něj přestala existovat.
Jediný svatostánek na vršku nad městem zůstal stát – místní kostelík stál na skále, kam oheň nedosáhl. Jeho zlatá kupole se dosud tyčí nad krajem jako poslední maják zaniklého domova. Uhlí pod zemí hořelo dál, ale nahoře zůstávaly jen prázdné ulice, které si pomalu brala zpět divočina.
Tam, kde kdysi bývaly bloky domů a upravené předzahrádky, se rozprostřela houština a mladý les. Centralia zmizela z map – alespoň té politické. Ale pár lidí se odmítlo vzdát.
Těch několik nezdolných obyvatel – převážně starousedlíci, kteří tu prožili celý život – se drželo zuby nehty. Nevěřili ujištěním úřadů, že je to tu životu nebezpečné. Někteří dokonce tvrdili, že oheň je jen záminka – že stát ve skutečnosti touží po místním uhlí a potřebuje je vystrnadit, aby se mohl levně zmocnit bohatých slojí pod městem.
A i kdyby to tak nebylo, většině z nich to bylo jedno. Tady byl jejich domov, jejich minulost, všechno. Někteří si v tom tichém pekle pod širým nebem libovali v paradoxním klidu. Jiní přežívali ze dne na den obklopeni vzpomínkami a prázdnotou. Vlekly se roky.
Teprve v roce 2013 stát kapituloval a uzavřel s posledními obyvateli smír: sedmi lidem dovolil zůstat v Centralii až do jejich smrti. Jejich domy už nesměly být prodány ani předány dědicům, jen dožít a zmizet. Počítalo se, že městečko vymře přirozenou cestou. A tak se i stalo – dva z nich od té doby zemřeli.
Lačný podzemní oheň mezitím spaluje vše kromě jediného: vzpomínek. A právě vzpomínky drží těch posledních pár obyvatel na místě, které kdysi bývalo městem. Peklo pod jejich nohama může hořet klidně ještě dalších sto let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Centralia,_Pennsylvania
https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/napinavy-pribeh-jak-se-z-hornickeho-mesta-centralia-stalo-mesto-duchu
https://vreme.com/en/mozaik/dobrodosli-u-sentrejliju-napusteni-grad-koji-gori-60-godina/
https://daviddekok.com/centralia-mine-fire/centralia-news/
