Článek
Při pohledu na slavné obrazy starověkých bitev, jako je třeba Trumbullova dramatická smrt římského generála Paula Aemilia u Kann, vidíme většinou heroické výjevy: stateční muži v dramatických pózách, vznešená gesta vítězů a poražených, jakési romantické drama krve a cti. Jenže mě při pohledu na ně napadá jedna praktická otázka. Co se dělo se všemi těmi mrtvými těly poté, co utichly válečné bubny a armády odpochodovaly ze scény?
Vezměme si například bitvu u Kann z roku 216 př. n. l. Hannibalovo vítězství nad římskými legiemi skončilo absolutním masakrem: padesát tisíc mrtvých římských vojáků zůstalo ležet na pláni v jižní Itálii. Takové číslo vyvolává otázky nejen historické, ale čistě praktické: Jak tak obrovské množství mrtvol zmizelo z krajiny? Čím déle trvalo, než se těla začala odklízet, tím horší musela být realita, která se dnes již obtížně představuje.
Ponecháni svému osudu
Je pravděpodobné, že nejčastější osud padlých nebyl hrdinský pohřeb se všemi poctami, nýbrž prosté ponechání těl svému osudu. Z čistě pragmatických důvodů se velká část těl nechávala napospas mrchožroutům, hmyzu a času. Staří Římané někdy záměrně ponechávali nepřátelské vojáky hnít na slunci jako varování dalším protivníkům, což představovalo mimořádně krutou formu psychologické války.
Nelze si dost dobře představit, jak odporné musely být tyto scény: mrtví pokrytí rojem much, supů a hyen, zápach, který byl tak intenzivní, že jej dobové prameny označují za nesnesitelný i několik kilometrů daleko. Historické zprávy mluví dokonce o tom, že desítky let po některých bitvách, byl pach rozkladu stále cítit na vzdálených cestách. Válka se v antice zkrátka neodehrávala jen v bitevní vřavě, ale pokračovala ještě dlouho poté – v podobě děsivých, strašidelných scenérií zkázy.
Hromadné hroby
Ti, kteří měli více štěstí – pokud se tomu tak dá vůbec říct, skončili v masových hrobech. Dnes archeologové na místech dávných bitev často nacházejí kostry v chaotických polohách, poskládané přes sebe bez jakékoli důstojnosti. Odklízení těl totiž znamenalo gigantickou práci, která připadla nejčastěji otrokům či zajatcům. Těžko si představit horší zaměstnání než přetahovat dny a týdny těžká, rozkládající se těla svých bývalých druhů či protivníků.
I tento způsob pohřbívání měl ovšem svůj účel – zabránit epidemiím a očistit krajinu od rozkládajících se těl, která mohla kontaminovat okolí na celé roky.
V ohni jsou si všichni rovni
Třetím způsobem, jak se zbavit těl po velkých bitvách, bylo hromadné spalování. Ohromné hranice, jejichž plameny sahaly vysoko k obloze, se staly jakýmsi posledním svědectvím o tragédiích, které se odehrály. Bylo to sice rychlejší a hygieničtější než masový hrob, ale stejně hrůzné.
Úcta jen pro vyvolené
Z historických pramenů ale víme i o jiné možnosti, určené většinou jen pro elitu: těla generálů, vůdců či vážených bojovníků měla privilegium, že byla většinou odnášena z bojiště, aby se dočkala individuálního pohřbu. Toto elitářství v pohřebních rituálech ostře kontrastuje s osudem běžných vojáků. Zatímco vysoce postavení byli uloženi s veškerou důstojností, tisíce dalších, jejichž krev smíšená s blátem a prachem, zůstaly zapomenuty navždy. Na druhou stranu, bylo by to dnes jinak?
Z moderního pohledu se nám může zdát starověká brutalita odstrašující. Ale při hlubším zamyšlení nad tragickou realitou antických bitev se nabízí jedna důležitá paralela: i současná válka se svými moderními zbraněmi, které dokážou ničit z větší vzdálenosti a snad méně osobně, nakonec zanechává stejný výsledek – anonymní mrtvé, kteří zmizí z historie a stanou se jen číslem v kronice zkázy.
Zdroje:
https://www.reddit.com/r/history/comments/5v9tk2/how_were_bodies_disposed_of_after_battles_in/
https://www.quora.com/What-happened-to-dead-bodies-after-medieval-battles
https://www.youtube.com/watch?v=HZq_HjKCRB4
https://lieber.westpoint.edu/dead-bodies-war-legal-historical-context/
