Ložnicí krásné a tajemné Anouk Aimée prošlo mnoho mužů, štěstí však nenašla u žádného z nich

Kritici o ní psali, že hrává ženy, v jejichž osudech je cosi záhadného a podmanivě krásného – Aimée se stala synonymem křehkého půvabu s nádechem smutku a nostalgie. Na filmovém plátně zanechávala dojem, který v publiku dozníval ještě dlouho po závěrečných titulcích. Není divu, že americký magazín Life ji v polovině 60. let označil za „nejkrásnější obyvatelku pařížského Levého břehu Seiny“, tehdejší Mekky umělců a bohémy.

Vrchol kariéry Anouk Aimée přišel v šedesátých letech, kdy zářila v několika dnes již legendárních filmech. Režiséři ji obsazovali do rolí charismatických žen s tajemstvím – byla to femme fatale s melancholickou aurou, která dokázala být okouzlující i nedostupná zároveň.

V italském opusu Sladký život (La Dolce Vita, 1960) ztvárnila bohatou Maddalenu, znuděnou aristokratku proplouvající nočním Římem po boku Marcella Mastroianniho. S temnými brýlemi na očích a v elegantních černých šatech zde ztělesnila chladnou noblesu vyšší třídy – její svůdná odměřenost dokonale vystihla dekadentní tón filmu.

Federico Fellini si Aimée oblíbil a o pár let později jí svěřil roli ve svém dalším mistrovském díle 8½ (1963). Tentokrát hrála manželku hlavního hrdiny – trpělivou, ale zraňovanou ženu, která za cynickou maskou skrývá bolest ze záletů slavného režiséra. Aimée dokázala i v malé scéně tichým pohledem vyjádřit smutek a zklamání, čímž si získala uznání kritiky.

Francouzský režisér Jacques Demy využil její půvab v romantickém filmu Lola (1961), kde Aimée ztvárnila kabaretní tanečnici čekající na ztracenou lásku. Postava Loly byla koketní a zároveň zranitelná – Aimée ji pojala jako „malou holku v plášti vampa“: nestydatě flirtuje, oslňuje muže kolem sebe, ale v očích má stín osamění.

Právě kombinace svůdnosti a zranitelnosti se stala hereččinou doménou. Každou postavu obdařila jakousi záhadností – často měla nepřítomný zasněný pohled, jako by věděla něco o lásce a životě, co divákům zůstává skryto. Toto kouzlo ji odlišovalo od jiných hvězd té doby a činilo z ní múzu pro nejednoho režiséra. Filmoví tvůrci v ní viděli ideální představitelku ženských hrdinek, které jsou krásné a silné, ale zároveň křehké a nevyzpytatelné.

Roku 1966 přišla role, která z Anouk Aimée učinila hvězdu první velikosti: romantické drama Muž a žena (Un homme et une femme) v režii Claudea Leloucha. Aimée v něm ztvárnila Anne Gauthier, mladou ovdovělou ženu, jež se zamiluje do závodníka (Jean-Louis Trintignant) při nedělních návštěvách internátu, kde oba mají své děti.

Snímek, prokládaný poetickými záběry mořského pobřeží a závodní dráhy, působil na diváky jako zjevení – byla to romance plná elegance a citu, natočená moderním stylem. V době, kdy filmovému světu vládla nová vlna a jistá skepse, nabídl Lelouchův film upřímné city a vizuálně podmanivý zážitek.

Muž a žena zaznamenal obrovský úspěch u publika po celém světě a nejinak tomu bylo v Československu. Do tuzemských kin dorazil v roce 1967 a zdejší diváci si jej zamilovali – na plátně se odehrávala láska tak trochu všední a přece výjimečná, navíc prezentovaná s francouzským šarmem, kterému bylo těžké odolat.

Film získal v roce 1966 Zlatou palmu v Cannes a o pár měsíců později i Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Zajímavostí je, že v téže kategorii byla nominován i československý film Lásky jedné plavovlásky. Prestižní ocenění nakonec připadlo Aimée a spol., což neuniklo pozornosti ani zdejšího tisku – francouzská kinematografie tak na okamžik zastínila domácí nové tváře.

Každopádně Muž a žena se stal fenoménem. Z filmu doslova zlidověla ústřední melodie skladatele Francise Laie s nesrozumitelným popěvkem „Daba daba da…“, která si žila vlastním životem. V roce 1967 nazpívala zpěvačka Judita Čeřovská tuto píseň s českým textem, takže si ji u nás mohli broukat opravdu všichni.

Aimée za roli Anne získala Zlatý glóbus a nominaci na Oscara, ale hlavně si získala srdce milionů diváků. Nejedna žena v hledišti se v Anne viděla a možná tajně toužila prožít podobný příběh, nejednoho muže okouzlil její inteligentní půvab a přirozenost na plátně.

Zajímavé je, že chemie lásky nezůstala jen ve filmu. Při natáčení přeskočily jiskry i ve skutečnosti – Anouk Aimée navázala vztah s charismatickým Pierrem Barouhem, který ve filmu hrál jejího zesnulého manžela (a v reálném životě byl zároveň autorem textu oné slavné písně).

Vzali se v roce 1966 a tvořili pár krásný stejně jako film sám. Jejich manželství však trvalo jen do roku 1969. Aimée tehdy žila rychlý a vášnivý život, podobně jako hrdinky, které hrála: milostné vzplanutí bylo intenzivní, ale dlouho nevydrželo.

Osobní život Anouk Aimée by vydal na román, i když spíše francouzsky existenciální než červenou knihovnu. Byla čtyřikrát vdaná a všechny její sňatky nakonec skončily rozvodem. Už jako velmi mladá se provdala za režiséra Édouarda Zimmermanna, na to za řeckého filmaře Nikose Papatakise, s nímž měla dceru.

Oba tyto rané vztahy byly krátké a bouřlivé – Aimée dávala přednost kariéře a svobodě před domácím usedlým životem. Třetím manželem se stal zmíněný Pierre Barouh, který ji pojal za ženu v době její největší slávy. Po rozvodu s Barouhem nezůstala Aimée sama dlouho: na sklonku šedesátých let okouzlila britského herce Alberta Finneyho.

Vzali se v roce 1970, a i když tento svazek vydržel z jejích vztahů nejdéle (do roku 1978), nakonec i on skončil rozchodem. V bulvárních magazínech se tak Aimée zařadila mezi hvězdy s pestrým milostným životem – což jen přiživovalo její obraz femme fatale, ženy osudové a nedostižné.

Kromě oficiálních manželů se kolem ní točila celá plejáda slavných mužů. Díky svým filmům se „ocitla v náručí“ mnoha hereckých kolegů na plátně – a někdy i mimo něj. Uvažovalo se například o jejím románku s legendárním Marcellem Mastroiannim, který proslul jako nenapravitelný milovník.

Ať už šlo o skutečnost či pouhé klepy, jisté je, že Aimée a Mastroianni měli výjimečné pracovní porozumění. Sama herečka později prohlásila, že Mastroianni byl jejím nejoblíbenějším partnerem před kamerou – „sen jako herec i jako člověk,“ vzpomínala s nostalgií.

Společné měli nejen filmy od Felliniho, ale i podobnou lehkost a vřelý humor ve skutečnosti. Mezi další slavná jména, s nimiž se na plátně potkala, patřil třeba egypťan Omar Sharif – v dramatu Schůzka (1969) s ním Aimée vytvořila atraktivní pár, o němž si fanoušci rádi mysleli, že mohl přeskočit i do reality.

Navzdory několika rozchodům a složitému soukromí si Aimée uchovala auru nedotknutelné filmové bohyně. Působila dojmem, že muži jí padají k nohám, ale ona sama zůstává tak trochu sama ve vlastním světě. Možná i díky této dichotomii – ohromující krásce, již však provází lehký smutek v očích – se stala legendou už za svého života. Veřejnost ji vnímala jako hvězdu s tajemstvím, kterou nikdy nelze zcela polapit.

V Československu 60. let měla francouzská kultura silný ohlas a Anouk Aimée byla jedním z jejích ztělesnění. Její filmy se k nám dostávaly s menším zpožděním, ale přece – a budily zaslouženou pozornost. Felliniho Sladký život se promítal spíše klubově pro náročné diváky (a možná i trochu pobuřoval konzervativce otevřeným zobrazením dekadence).

Muž a žena naopak zasáhl široké publikum a stal se u nás jedním z nejoblíbenějších zahraničních filmů konce dekády. Domácí tisk psal o Aimée s obdivem: zdůrazňoval její nevtíravou krásu a hereckou civilnost, se kterou dokáže vyvolat silné emoce. V tehdejším magazínu Kino či v kulturních rubrikách novin se objevovaly fotografie Aimée – elegantní dáma v jednoduchých šatech, s výraznou linkou na očích a tajemným výrazem.

Pro československé publikum představovala jiný typ ženského ideálu, než na jaký bylo zvyklé z domova. Místní hvězdy jako Jana Brejchová či Olga Schoberová byly nádherné a talentované, ale zosobňovaly spíše čistou, bezprostřední krásu. Aimée naproti tomu přinášela francouzský chic: kombinaci kultivovanosti, módní elegance a jakési nedostupnosti.

Aimée uměla vyvolat sen – sen o romantice, která je krásnější než realita, a přesto uvěřitelná. Její kariéra sice po 60. letech pokračovala dál a získala ještě mnohá ocenění, ale právě tato dekáda jí zajistila nesmrtelnost v paměti filmových nadšenců u nás. Zemřela v požehnaném věku 92 let, v červnu roku 2024.

Zdroje: