Život sv. Jenovéfy, ochránkyně Paříže, byl plný zázraků. Měla jen štěstí, nebo historie přikrašluje?

Mnozí uvažují o zoufalém útěku, jiní propadají beznaději. Dokáže někdo zachránit město před osudem, který potkal tolik jiných? V té chvíli vystoupí z davu nenápadná mladá řeholnice – Jenovéfa Pařížská. S vírou v srdci se odváží postavit hrůze, před kterou se třásla celá Evropa, a podle legendy tím zachrání Paříž před zkázou.

Jenovéfa (francouzsky Geneviève) se narodila kolem roku 420 ve vesnici Nanterre nedaleko Paříže. Pocházela z prostých poměrů – její rodiče Gerontia a Severus byli podle tradice chudí galsko-římští rolníci. Už jako dítě však Jenovéfa vynikala zbožností a vážností. Když vesnici navštívil slavný biskup German z Auxerre, všiml si malé Jenovéfy v zástupu posluchačů svého kázání.

Legendy vyprávějí, že German nad dívkou rozpoznal zvláštní dar víry a předpověděl jejím rodičům, že povede svatý život a stane se duchovní oporou mnoha lidí. Ještě téhož dne jí požehnal a symbolicky jí dal medailonek s křížem na znamení zasvěcení .

Toto proroctví se začalo naplňovat překvapivě brzy. Když Jenovéfa dospívá, rozhodne se plně zasvětit víře. V patnácti letech skládá slavnostní slib panenství před pařížským biskupem a volí život řeholnice. Po smrti rodičů odchází natrvalo do Paříže – tehdy se starobylé město ještě nazývalo Lutetia – aby tam sloužila Bohu a lidem. Žije skromně a oddaně: podle dochovaných zpráv až do vysokého věku jedla jen ječný chléb slazený medem a pila vodu. Přísný půst a modlitba se stávají její každodenní rutinou.

Ani hluboká víra však Jenovéfu neuchrání před nepochopením. V Paříži její zbožnost a údajné mystické vize vzbuzují zprvu nedůvěru. Někteří ji mají za podivínku nebo dokonce za podvodnici – příliš prostou dívku na to, aby rozmlouvala s Bohem.

Pomluvy a strach z neznámého jdou tak daleko, že se podle legendy několik odpůrců spikne a rozhodne se Jenovéfy zbavit. Jejich plánem je shodit odvážnou řeholnici do Seiny a utopit ji. K tragédii naštěstí nedojde: zasáhne sám biskup Germanus, který se dozví o úkladech, veřejně se Jenovéfy zastane a uklidní rozvášněné pochybovače.

Mladá žena tak překoná první těžkou zkoušku – místo aby podlehla tlaku okolí, upevní svou pověst oddané křesťanky. Pařížský biskup ji dokonce pověří vedením ostatních zasvěcených panen ve městě. Jenovéfa se tak stává uznávanou duchovní autoritou pařížské křesťanské komunity – právě včas, neboť nadcházejí dramatické události, které ji proslaví.

Píše se rok 451 a Západořímská říše se hroutí. Ze severu se valí nájezdníci pod vedením obávaného hunského krále Attily. Tento dobyvatel získal přezdívku „Bič Boží“, protože soudobí kronikáři jeho řádění vnímali jako trest shůry za hříchy světa. Attila už má na kontě drancování měst od Balkánu po Galii a nyní obrací zrak k bohatému regionu na Seině.

Paříž, ač stále formálně součást Římské říše, nemá kde brát posily – římští vojevůdci jsou zaměstnáni jinde a spojenecké kmeny Franků či Vizigótů ještě nevytvořily jednotnou obranu. Když zprávy o postupu hunské hordy dorazí do Paříže, ve městě zavládne děs a chaos.

Představme si tu hrůzu: Attilovo vojsko údajně čítá statisíce jezdců (ve skutečnosti mohlo jít o desítky tisíc, což však stačilo na vyvolání paniky) a je proslulé nemilosrdností. Lidé si šeptem vyprávějí o vypálených sídlištích a horách lebek, které po sobě Hunové zanechávají. Není divu, že Pařížané začínají uvažovat o útěku – raději opustit domovy, než padnout do rukou „černého děsu“, jak Attilu nazývali vyděšení obyvatelé některých míst.

Situace je kritická. Kroniky uvádějí, že obyvatelé Paříže už se chystali prchnout z města, protože nevěřili, že by jejich osud mohl být jiný než osud tolika jiných poražených měst. Římský místodržící ani vojenská posádka nedokážou paniku zkrotit – zprávy o Attilovi působí jako ochromující jed. Paříž v těch dnech ztělesňuje střet strachu a víry: zdá se, že víra v pozemské zdi a vojáky padla, zbývá jen obrátit se k Bohu. Ale i víra mnohých křesťanů prochází zkouškou – vždyť pokud je Attila skutečně Božím bičem, jaký smysl má odpor?

Právě v tomto bodě nejhlubší sklíčenosti se ke slovu znovu hlásí Jenovéfa. Nyní 27letá řeholnice chápe, že nadešla její chvíle: musí svůj lid povzbudit, tak jako to kdysi činili starozákonní proroci pro Izrael. Podle legendy si Jenovéfa vyprosí slovo na shromáždění Pařížanů (snad v místním kostele či na fóru) a zapřísahá všechny, aby neztráceli naději v Boží pomoc.

Oznámí, že měla zvláštní vidění: Paříž bude ušetřena, pokud její obyvatelé setrvají v modlitbách a pokání. Naopak varuje, že ty, kdo zbaběle utečou, stihne neštěstí a smrt mimo městské hradby.

Její slova znějí odvážně až troufale – vždyť kdo si může být jist, že Attila skutečně nezautočí? Někteří posluchači zprvu možná kroutí hlavou. Najdou se i tací, kteří Jenovéfu osočí, že šíří „falešné naděje“ či bludy. „Není to spíš prorokyně zkázy?“ šeptají prý muži, kteří nevěří, že by modlitba mohla zastavit hunskou lavinu.

Jenovéfa však neústupně trvá na svém a získává na svou stranu další duchovní autority. Podporuje ji i archidiákon posel biskupa Germana, který lidem dosvědčí Jenovéfinu poctivost a vyzve je, ať naslouchají jejímu poselství víry. Mladá řeholnice následně svolává zejména pařížské ženy – manželky a dcery těch, kdo chtěli prchat – a nabádá je ke společnému modlitebnímu bdění a přísnému postu za záchranu města.

Začíná tak legendární „modlitební maraton“. Jenovéfa a ženy tráví dny a noci na modlitbách, zpěvem žalmů a prosbami ke Kristu i Panně Marii, aby odvrátili krveprolití. Pokorně činí také pokání, odříkají si jídlo i spánek – ne snad ze zoufalství, ale jako dobrovolnou oběť a výraz důvěry v Boží milosrdenství.

A skutečně, stane se něco nečekaného. Zatímco Paříž se modlí, Attilovy plány se záhadně mění. Obávaný hunský dobyvatel nikdy k Paříži nedorazí. Místo aby udeřil na bezbranné město na Seině, stočí z ničeho nic své hordy směrem k jihu, údajně k městu Orléans. Paříž jako by rázem zmizela z Attilova radaru.

Podle legendy Bůh vyslyšel Jenovéfiny prosby a Attilu od města odvrátil. Kronikáři později zaznamenají lakonickou větu: „Attila se skutečně Paříži vyhnul.“ Pro vyčerpané Pařížany to znamená jediné – zázrak! Město jásá úlevou a vděčností. Když dorazí zpráva, že Attilovo vojsko bylo vzápětí poraženo římsko-vestrogótskou aliancí v bitvě na Katalaunských polích u Châlons (30. června 451), je všem definitivně jasné, že nebezpečí pominulo. Paříž zůstala uchráněna před vražděním a pleněním, které jinde zanechalo spoušť.

Z prosté řeholnice Jenovéfy se v očích Pařížanů rázem stává zachránkyně města. Lidé, kteří se jí dříve posmívali nebo se jí báli, nyní padali na kolena a děkovali jí za svou záchranu. Začali ji uctívat téměř jako živou světici – prostřednici, skrze niž Bůh projevil svou moc. Jenovéfa však nepřijímá slávu pro sebe: obrací ji k Bohu.

Celé město prý vzdalo díky a slavnostně oslavilo své ušetření. V těch dnech musela Paříž působit jako vyměněná – strach vystřídala naděje a euforie. V paměti obyvatel zůstává navždy zapsáno, že modlitba dokázala to, co nedokázaly meče: zastavit Attilu, „bič Boží“, před branami města.

Historie si však pro Paříž nachystala další těžkou zkoušku, tentokrát zcela pozemskou. Uběhne jen něco málo přes deset let od Attilova neúspěchu a město na Seině opět čelí ohrožení – nyní však od nových pánů země, Franků. Římská říše se mezitím definitivně rozpadá a moci se ujímají germánští králové.

Roku 464 přitáhne k Paříži vojsko frankského krále Childericha I. (otce později slavného krále Chlodvíka) a zahájí obléhání. Pařížané, donedávna chránění římskými hradbami, se ocitnou odříznuti od okolního světa. Zásoby potravin dojdou a ve městě propuká krutý hladomor. Lidé znovu upadají do zoufalství – tentokrát je neohrožuje rychlá smrt mečem, ale pomalé umírání hlady.

A opět je to Jenovéfa, kdo se stává světlem v temnotách. Nyní již zkušená a všemi vážená žena neváhá riskovat vlastní život, aby pomohla svým bližním. Rozhodne se podniknout smělou výpravu za potravinami. S malou flotilou člunů se potají vydá po řece Seině z obklíčeného města. Plaví se desítky a desítky kilometrů proti proudu – podle některých pramenů urazila přes 200 km daleko – a v každé vesnici a osadě úpěnlivě prosí o pomoc pro hladovějící Paříž.

Její pověst světice jí otevírá srdce lidí: venkované a měšťané ze vzdálených míst ze soucitu věnují obilí a potraviny ze svých zásob, ač sami nemají nadbytek. Jenovéfa tak po několika týdnech shromáždí celé loděnice jídla. Za zády nepřátel poté připluje zpět do Paříže s jedenácti loďmi plnými obilí.

Představme si tu scénu: vyhladovělí obyvatelé na hradbách nejprve nevěří vlastním očím – z mlžného rána po Seině připlouvají čluny obtěžkané pytli obilí. Když rozpoznají na přídi stojící postavu Jenovéfy, vypukne na hradbách jásot. Tento odvážný „humanitární konvoj“ vedený neozbrojenou řeholnicí tak zachrání nesčetné životy, než Frankové vůbec stihnou město ztéci.

Childerich, ohromen vytrvalostí a morální autoritou Jenovéfy, nakonec svolí k vyjednávání. Podle kronik světice neváhá jít osobně za nepřátelským králem v doprovodu několika starších mužů. Tváří v tvář dobyvateli odvážně prosí za svůj lid a za zajatce, které Frankové drží.

Její nezdolný soucit a charisma nakonec slaví úspěch – Childerich se uvolí propustit alespoň část pařížských zajatců na svobodu. Díky Jenovéfě tak obyvatelé Paříže uniknou nejen smrti hladem, ale i masakru či zotročení, které často provázely dobytí města. Dokonce se traduje, že krutí Frankové se pod Jenovéfiným vlivem stali mírnějšími.

Kroniky uvádějí, že Childerich i jeho syn Chlodvík vykazovali „nebývalou shovívavost“ vůči obyvatelům Paříže, jakou by od dobyvatelů málokdo čekal. Světice si svým sebeobětováním získala respekt i těchto bojovných vládců.

Po skončení obléhání Franky se Paříž ocitá v nové éře – stává se součástí rodícího se Franckého království. Jenovéfa však nepolevuje ve své péči o město ani v době míru. Myslí nejen na tělesné potřeby lidí, ale i na jejich duchovní povznesení. Nedaleko za městskými hradbami nechává vystavět malou kapli zasvěcenou mučedníkovi sv. Divišovi (Denisovi), prvému pařížskému biskupovi z časů římských.

Kolem této kaple později vyroste slavné opatství Saint-Denis, které se stane posvátným pohřebištěm francouzských králů. Jenovéfa tak propojila svou dobu s odkazem dřívějších světců a položila základ další významné duchovní instituce.

Zatímco roky plynou, Jenovéfina pověst dále roste. Frankové si jí váží stejně jako kdysi Římané. Obyčejný lid i vznešení občané jí až do pokročilého stáří prokazují mimořádnou úctu. V očích Pařížanů už dávno není jen „tou prostou dívkou z Nanterre“ – stala se živoucí legendou a ochránkyní města.

Podle zpráv prý stále každou sobotu probdí celou noc na modlitbách, aby vyprosila požehnání pro svůj milovaný národ. A legendy dokládají i temné pokušení, které ji při tom potkalo: Jednou v noci se prý Jenovéfa modlila při svíci, když vtom se zjevil ďábel a sfoukl jí plamen. Ona však nezareagovala kletbami ani strachem – pokračovala v modlitbě potmě a prosila Boha o světlo. Tu se vedle ní objevil anděl a svíci zázračně znovu zapálil; její plamen už žádná pekelná síla nedokázala uhasit. Tento drobný zázrak se stal symbolem Jenovéfina života – její víra byla světlem, které žádná tma nedokázala uhasit.

Po všem, co vykonala, nebylo pochyb, že Jenovéfa je svatou ženou. Dožila se úctyhodného věku a zemřela přibližně roku 502 (některé prameny uvádějí 512). Celé město Paříž oplakávalo její odchod. Král Chlodvík I. a jeho manželka sv. Chlotilda, kteří mezitím přijali křest, si Jenovéfiny víry nesmírně cenili. Ještě za jejího života s ní udržovali přátelské styky a naslouchali její radě.

Na její popud začal Chlodvík budovat velký kostel zasvěcený sv. Petrovi a Pavlovi na vyvýšenině nad městem. Tento chrám byl dokončen krátce po Jenovéfině smrti a její tělo v něm bylo slavnostně uloženo k odpočinku. Zástupy truchlících tehdy zaplnily Paříž – všichni chtěli své zachránkyni vzdát poslední hold. Brzy poté se začaly dít na jejím hrobě podivuhodné věci: zázračná uzdravení a vyslyšení proseb věřících. Jenovéfa sice zemřela, ale Pařížané cítili, že je nadále jejich mocnou přímluvkyní v nebi.

Není divu, že onen chrám sv. Petra a Pavla, bohatě obdarovávaný králi a věřícími, získal brzy nové jméno – Chrám svaté Jenovéfy. Jenovéfa Pařížská byla prohlášena oficiálně za svatou a patronku Paříže, přičemž její lidová úcta je doložena už od 7. století. Stala se jednou z nejuctívanějších osobností francouzské historie. Každoročně 3. ledna (na den sv. Jenovéfy) si město připomínalo její svátek slavnostmi a procesími.

K relikviím svaté Jenovéfy – jejím ostatkům uloženým ve zdobené schráně, kterou zhotovil proslulý zlatník a biskup sv. Eligius – přicházely generace Pařížanů prosit o přímluvu. A podle kronik jejich důvěra nebyla marná: svatá Jenovéfa mnohokrát pomohla Pařížanům i dlouho po své smrti. Například roku 834 odvrátila svými zásluhami ničivou povodeň, která hrozila smést město. Ještě slavnější zázrak se stal roku 1129, kdy Paříž sužovala strašlivá epidemie „ohnivé nákazy“ (pravděpodobně ergotismus či mor).

Nemoc tehdy zahubila přes 14 tisíc lidí, a zoufalství zachvátilo metropoli. Tehdy si pařížští vzpomněli na svou patronku. Konalo se prosebné procesí s ostatky sv. Jenovéfy, při němž lidé volali o nebeskou pomoc. Kroniky zaznamenaly, že během průvodu jako zázrakem epidemie náhle ustala – mnoho nemocných se uzdravilo doslova na místěn.

Udivený svědek této události, papež Inocenc II., který pobýval roku 1130 v Paříži, nechal celý případ důkladně prošetřit. Když shledal zprávy pravdivými, nařídil na památku zázračného zažehnání moru slavit každý rok zvláštní svátek sv. Jenovéfy. Tak silná byla víra v moc patronky Paříže.

Staletí plynula a kult svaté Jenovéfy provázel Paříž při všech jejích vzestupech i pádech. Její sochy a obrazy se objevily v mnoha kostelech – obvykle je zobrazována jako prostá žena se zapálenou svící v ruce (na paměť legendy o andělem zapálené svíci) a s knihou modliteb. Tento symbol obětavosti – svíce, která při svícení sama sebe stravuje – dokonale vystihuje Jenovéfin život ve službě druhým.

Ani v časech nejistoty a revolucí lidé na svou patronku nezapomněli. Během Velké francouzské revoluce na sklonku 18. století sice fanatičtí revolucionáři zničili mnohé náboženské relikvie – a nešetřili bohužel ani Jenovéfu. Její mumifikované ostatky byly roku 1791 v Paříži veřejně spáleny a popel rozptýlen v Seině.

Stejně tak revoluce znesvětila i její velkolepý chrám: kdysi posvátný kostel sv. Jenovéfy byl z rozhodnutí revoluční vlády přeměněn na Pantheon, mausoleum „hrdinů vlasti“. Zdi, které po staletí slýchaly modlitby ke skromné světici, se tak měly stát chladným národním pomníkem.

Ovšem příběh Jenovéfy Pařížské žije dál. Po odeznění revolučních běsů byla část jejích relikvií (které se podařilo uchránit) uložena v kostele Saint-Étienne-du-Mont a dodnes si věřící její památku připomínají. Paříž už možná není středověkým městem víry, jakým bývala, ale legenda o dívce, která se s modlitbou na rtech postavila Attilovi, zůstává součástí historie dál

Použité zdroje

https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Paris_(451)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Attila

https://www.newadvent.org/cathen/06413f.htm

https://nasregion.cz/odvazna-jenovefa-zachranila-hladovejici-pariz-jak-se-ji-to-povedlo-78454/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatá_Jenovéfa