„Chtěl jsem být slavný.“ Bohumil Klepl se styděl za svůj původ a toužil patřit mezi hvězdy

Nechápal všechny souvislosti, ale vycítil tu změnu atmosféry. Když se ho kamarád ve škole zeptal, odkud že to doopravdy pochází, raději zalhal. „Z Pardubic,“ špitl mladý Bohouš a sklopil oči. Nebyl ještě připraven čelit zlým pohledům, které ho pronásledovaly od chvíle, kdy lidé zjistili, co stojí v jeho rodném listě. Bohumil Klepl se totiž narodil 31. března 1958 v Moskvě.

Jeho tatínek byl Čech od Jičína, maminka Arménka z Gruzie. Potkali se v polovině 50. let v Moskvě – on tam studoval a později i vyučoval strojní inženýrství, ona pracovala jako letecká navigátorka.

Syn Bohumil přišel na svět v centru Sovětského svazu, ale dětství prožil mezi dvěmi zeměmi. Rodiče ho vychovávali střídavě v rušném velkoměstě a ve východočeských Pardubicích, kam jezdil na prázdniny. Poté se tam rodina přestěhovala po letech života v Moskvě. Malý Bohouš tak od mala vnímal dva jazyky, dvě kultury.

Dodnes plynně mluví rusky, ale v duši nosí i hrdé arménské kořeny po mamince. Jako kluk jezdíval také za prázdninovými dobrodružstvími k babičce na pobřeží Černého moře v Gruzii; v paměti mu dodnes vytanou letní večery, kdy mu babička při světle lampy předčítala z Gogolových povídek.

Jenže v normalizační šedi 70. let zněla ruština v českých ulicích jedovatě. V srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy rozdrtila naděje Pražského jara a v očích mnoha Čechoslováků se proměnila ve ztělesnění agresora.

Kleplova rodná Moskva tak pro okolí představovala spíš cejch nepřítele než exotickou zajímavost. „Tam byl problém roku 1968… Nechtěl jsem být spojovaný s Moskvou, protože na mě lidi začali koukat zle. I na moji mámu,“ vzpomínal Klepl po letech.

Malý Bohumil se tehdy uchýlil ke lži z pudu sebezáchovy – začal si vymýšlet jiné rodiště, aby zapadl. Jeho otec, hrdý Čech, to těžce nesl. „Bohouši, ty jsi normální Čech z Pardubic, tak ze sebe nedělej chvíli Arména a chvíli Gruzínce,“ napomínal syna přísně. Jenže v dětské duši už klíčil neklid – drobná nejistota, že možná není „normální Čech“, se s ním potáhne ještě dlouho.

Přesto Bob (jak se Bohumilovi začalo říkat) miloval Pardubice a Česko jako svůj domov. Hrál s kluky hokej na zamrzlých dvorech a snil o kariéře sportovce. Brzy ho ale okouzlila jiná oblast: filmové plátno.

Chtěl být režisérem, fascinován světem filmu. Nakonec se však vydal na hereckou dráhu – po maturitě na pardubickém gymnáziu zamířil do Prahy na DAMU, kterou roku 1981 úspěšně absolvoval.

Po promoci se mladý Klepl vrhl do práce s energií sobě vlastní. Hereckou kariéru začínal „na prknech“ v malém Západočeském divadle v Chebu. Jeho talent byl od počátku nezpochybnitelný, ale cesta k opravdové slávě se ukázala trnitější, než si vysnil.

Působení v oblastních divadlech znamenalo spoustu dřiny a málo slávy. Přes Cheb a menší pražské scény (Rokoko, Divadlo komedie aj.) vedly další štace mladého herce. Už tehdy bylo patrné, že pro humor má dar od Boha – na jevišti uměl publikum rozesmát extrémně snadno.

Když s první manželkou založil malý rodinný loutkářský soubor, dokázal rozchechtat dětské obecenstvo doma i ve světě, kam s loutkami vyjeli hostovat. Všednodenní realita byla ale méně poetická: spousta cestování, nejistota angažmá a také ekonomické potíže.

„Chtěl jsem být slavný.“ Těmito slovy popsal Bob Klepl upřímně svou mladickou ambici. Toužil po tom, aby ho lidé poznávali na ulici, aby sklízel obdiv. Jeho zklamání rostlo s každým rokem, kdy se to nedařilo.

Z paměti už pomalu lovil varovná slova zkušeného kolegy Vlastimila Brodského: „Když se ti to nepovede do třiatřiceti, tak se na to vykašli“. Bohumilu Kleplovi bylo skoro čtyřicet a stále hrál „jen“ v divadle kdesi v pozadí, pro širší veřejnost neviditelný. Hořkost a pocit promarněných let se v něm hromadily.

Pak ale osud zasáhl nečekaným způsobem. Psal se začátek 90. let a na scéně Divadla Na zábradlí v Praze se rodila progresivní divadelní parta kolem geniálního režiséra Petra Lébla. Klepl dostal nabídku přidat se – a neváhal.

„Zachránilo mě angažmá v Divadle Na zábradlí… to bylo moje nejumělečtější období“, vzpomíná. Najednou byl obklopen tvůrčí euforií a odvahou experimentovat. Ve hrách jako Racek či Ivanov se ponořil do náročných rolí a cítil, že skutečně něco tvoří. Divadelní kritici jeho výkonům tleskali; Bob vnitřně pookřál. Možná nebyl „slavný“ v bulvárním smyslu, ale konečně zažíval pocit naplnění.

Paradoxně právě tahle umělecká epizoda ho nakonec katapultovala i k vytoužené popularitě. V roce 2000 si režisér Karel Smyczek vzpomněl na Kleplův osobitý komediální projev a obsadil ho do televizního seriálu „To jsem z toho jelen“ – do titulní role dobrosrdečného poplety Eduarda Jelena.

Rázem se z Boba Klepla stala tvář, kterou znal celý národ. Jeho svérázný humor a bezprostřednost začali milovat diváci napříč republikou. Následovala plejáda oblíbených filmových i seriálových postav: bodrý řidič v Hřebejkově Pupendu, komický delegát ve Účastnících zájezdu, či pravidelná účast v populární zábavné show Hádej, kdo jsem.

Z nenápadného divadelního dříče se během pár let stal herecký fenomén a vyhledávaný komik, jehož jméno plnilo titulky.

Sláva přišla pozdě, ale přece – a Bob Klepl si ji uměl vychutnat. Na prknech i před kamerou zářil. V soukromí pak konečně mohl shodit tíhu svého původu: publikum ho milovalo pro to, kým je na jevišti, neřešilo město kde se narodil ani arménskou krev.

Když po roce 2000 navštívil s dětmi poprvé historickou vlast své matky, Arménie ho dokonce uvítala s otevřenou náručí. Místní ho znali z českých filmů a vítali jako významnou osobnost – cizince, který je přesto „jeden z nich“.

Pro muže, který kdysi tak moc toužil po slávě, to bylo dojemné zadostiučinění. Ironií osudu patří Bob Klepl k těm několika málo lidem, které v dětském věku choval v náručí sám Leonid Iljič Brežněv.

Do Ruska se vracet však nechce. Navzdory hezkým vzpomínkám na dětství má dnes plné zuby „široké ruské duše“ a velmocenského fanatismu. Jeho místo je doma, v Praze.

Zatímco navenek prožíval Klepl své hvězdné roky, v nitru sváděl mnohem těžký boj. Být v jednom kole – dopoledne natáčení, večer divadelní představení, poté bujarý večírek s kolegy – to vše mělo svou daň. Bob byl odjakživa společenský živel, ozdoba každého mejdanu, jak sám říkával.

Láhev vodky či pár sklenek koňaku k hereckému životu patřily tak samozřejmě jako potlesk diváků. Alkohol se stal součástí jeho života tiše a nenápadně, plíživě jako stín. „Ráno vodka, večer vodka,“ popisoval období, kdy pil denně. Starší kolega Leoš Suchařípa ho naučil trik: zapít panáka vodky šťávou z petržele, aby alkohol nebyl cítit z dechu.

Bob tuhle fintu poctivě praktikoval. Každé ráno si tak dal deci vodky s petrželí – „hladinka“ alkoholu ho udržovala v klidu. Bez ní byl nervózní, nejistý, nesvůj. Nějaký čas to fungovalo. Pil a přitom spolehlivě hrál i točil, okolí nic nepoznalo. Až později, plíživě, se pití vymklo kontrole a začalo se podepisovat i na jevišti.

Texty mu vypadávaly z paměti, tělo vypovídalo službu, výpadky střídaly úzkosti. Roztočil se začarovaný kruh – aby zahnal strach z nezdaru, musel se znovu posilnit dalším panákem.

Klepl se řítil do pekla závislosti. Jako mnoho jiných závislých svůj problém dlouho popíral, omlouval si ho pracovním stresem, nutností „dobít baterky“ či rozptýlit únavu. Ale blížil se bod zlomu. Jednoho dne, před více než šesti lety, zmizel Bob Klepl na tři týdny z veřejného života.

Přestal odpovídat na telefonáty, kolegové i přátelé o něj měli strach – nevěděli, zda se mu něco nestalo. Pravda nakonec vyšla najevo: herec se tajně odebral do protialkoholní léčebny. Nejprve to zkusil státní cestou, v Bohnicích, ale po týdnu zděšeně utekl – tamější prostředí mu nevyhovovalo.

Uvědomil si však jasně, že musí pokračovat jinak, chce-li si zachránit život a důstojnost. Vyhledal soukromou kliniku, kam docházejí manažeři i slavní umělci, a nastoupil odvykací kúru. Ambulantně strávil měsíc a půl docházením na terapie – a mezitím pokračoval v hraní, aniž kdokoliv z publika tušil, že po večerech na jevišti ráno podstupuje léčbu své závislosti.

Když se vrátil, byl už jiný člověk. „Jsem takzvaně abstinující alkoholik,“ prohlásil otevřeně a neměl problém to přiznat. Ve skutečnosti mu právě otevřenost pomáhá – neskrývá svůj boj, a tím získává sílu.

Jak sám přiznává, k absolutnímu vítězství nad démonem to byla dlouhá cesta. Velkou roli sehrály jeho dospělé děti a také principál divadla, Michal Hrubý, kteří mu společně nastavili zrcadlo a ultimátum: buď přestaneš pít, nebo končíš. Tato hrozba Bobem otřásla – nechtěl přijít o milované hraní ani zklamat rodinu.

A tak zabojoval. Léčbu úspěšně dokončil a od té doby, už šestým rokem, střízliví každý den. Někdy s hořkým úsměvem poznamená, že život bez alkoholu už není taková jízda jako dřív: „Vždycky jsem byl ozdobou mejdanu, teď jsem nudný a jdu domů“.

V září 2025 se jedna dlouhá linka uzavře. Jeho slavná hra Vysavač má derniéru po deseti letech hraní; sám herec to říká bez patosu, jen s prostou úlevou, že fyzická náročnost už je nad jeho síly a že text si občas trošku pozmění. „Už to nemůžu hrát… je to fyzicky moc náročné,“ zazní v letním rozhovoru Boomer Talk s Milošem Pokorným. Přidá i větu, která je možná překvapivá: „Být sám na jevišti mi vyhovuje nejvíc.“

Program Studia DVA přitom mluví jasně – derniéra Vysavače je nasazená na 20. září 2025. Kdo tu hru neviděl, zkuste ještě koupit lístky. Je neskutečně brilantní.

Klepl ale nekončí. „Mám kolem pětadvaceti představení do měsíce“ – která by někoho vyčerpala, jemu však dává rytmus dne a důvod vycházet z bytu. „Kdybych nehrál, nevím, co bych dělal,“ dodává bez okolků. Stále je ve stejném divadle, už asi dvacet let.

K jeho zvláštnostem patří i drobná posedlost, kterou nemá důvod zamlčovat: vysávání. „Jsem milovník vysávání a všichni to vědí,“ utrousí v rozhovoru a právě z téhle soukromé úlevy před lety vznikla slavná ra – muž, co luxuje, vytírá a je u toho šťastný.

Maminka Natalia mu byla vždy blízká. V době pandemie spolu bydleli; vařila boršč, mluvila přes Skype s příbuznými, specifický přízvuk nezmizel ani po desetiletích v Čechách. V létě 2024 zemřela. Když o tom později mluví, nepřidává ozdoby: říká, že si „už přála umřít“ a že to přání respektoval.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/bohumil-klepl-barbora-tacheci-osobnosti-plus-cesky-rozhlas_1804011403_haf

https://pardubice.rozhlas.cz/za-ze-jsem-se-narodil-v-moskve-se-na-me-lide-divali-zle-8128582

https://www.extra.cz/herec-bob-klepl-v-slzach-zemrela-mu-milovana-armenska-maminka-natalia-c0877

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/bohumil-klepl-barbora-tacheci-osobnosti-plus-cesky-rozhlas_1804011403_haf

https://dvojka.rozhlas.cz/armeni-me-vitali-jako-vyznamnou-osobnost-rika-herec-bohumil-klepl-8197920

https://globe24.cz/domov/52760-vadi-mi-ceska-malost-priznal-bob-klepl-tak-pridal-par-slov-o-zemanovi

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-boomer-talk-bohumil-klepl-vzdy-jsem-byl-ozdobou-mejdanu-ale-ted-jsem-nudny-283365

https://radiozurnal.rozhlas.cz/bohumil-klepl-ma-mnoho-vychytavek-v-uklizeni-predvede-je-ve-hre-vysavac-6209084

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Klepl

https://zena.aktualne.cz/celebrity/maminka-rikala-ze-uz-chce-umrit-prozradil-herec-bohumil-klep/r~f09811fe809f11ef9a9dac1f6b220ee8

https://www.facebook.com/watch/?v=241985300375834