Petr Muk miloval své fanoušky i rodinu, přesto kvůli psychické nemoci nedokázal najít trvalé štěstí

Její manžel Petr ležel nehybně, oči zavřené, jako by tvrdě spal. Na konferenčním stolku vedle něj stála prázdná sklenice a lahvička od léků. „Petře?“ zašeptala nejistě a dotkla se jeho ramene. Neodpovídal.

Petr Muk nikdy nepůsobil jako někdo, kdo by se dobrovolně vydal vstříc konci. Naopak – pro mnoho lidí ztělesňoval čistou energii. Narodil se 4. února 1965 v Českém Krumlově a od mládí ho přitahovala hudba. Chtěl být baskytaristou, stát spíše v pozadí.

V patnácti hrál v první kapele na basu a na pódiu se držel u zesilovačů. Jenže když tehdy kapela marně sháněla zpěváka, sklopil oči a přistoupil k mikrofonu. V té chvíli se zrodil zpěvák, který měl brzy poznat celý národ.

S partou stejně naladěných přátel založil v roce 1985 skupinu Oceán. Inspirovali se britskou novoromantickou a synthpopovou scénou – jejich písně plné atmosféry poskytovaly „útočiště zjitřeným emocím mladých duší“.

Už před pádem komunismu se Oceán stal kultem české pop music, vyprodával sály a jeho temně lyrické skladby rezonovaly s pocitem jedné generace. Po sametové revoluci čekal kapelu ohromující zážitek: v prosinci 1989 vyjela jako předskokan slavných Erasure na turné po Anglii. Mladý Petr stál na britských pódiích vedle svých idolů – se svými dlouhými vlasy, v černém kabátě, s typicky zasněným pohledem. „Bon soir, mademoiselle Paris“, „Ráchel“, „Dávná zem“… nové hity Oceánu zněly tisícům fanoušků.

Mukův zpěv, novoromantický tenor s nenapodobitelnou barvou hlasu, dodával kapele nezaměnitelný zvuk. Tehdejší československá hudební scéna v něm získala výjimečný talent a oceňovala to – v roce 1992 právě Petr Muk obdržel prestižní cenu Anděl pro nejlepšího zpěváka.

Úspěch však přinesl i napětí uvnitř kapely. Neustálé koncerty, cestování a odlišné povahy muzikantů vedly k ponorkové nemoci. „Trávili jsme spolu dvě třetiny roku, pak jsme už nemohli vydržet ani v autě,“ přiznal později Petr s hořkým úsměvem.

Vnitřní neshody, vyhrocené spory o směřování tvorby – to vše vyvrcholilo roku 1992 rozpadem Oceánu. Pro fanoušky šok, pro Petra konec jedné éry. Ale on se hudby vzdát nechtěl. Ještě tentýž rok stál znovu na scéně jako lídr skupiny Shalom.

Shalom byla pro Muka víc než jen náhradou Oceánu. Poprvé naplno promítl do hudby i své srdce – a své duchovní hledání. Přihlásil se k židovské víře a kapela Shalom nesla toto poselství i názvem. Když v roce 1992 poprvé vstoupil do pražské synagogy na svátek Jom Kippur, oblékl si bílý třásnitý kostým – nevšední, nápadný.

Věřící kolem byli v civilu, ale Petr pevně trval na tom, že „dodrží tradici“. Takhle intenzivně šel do všeho, co dělal. Shalom v 90. letech vydržel jen čtyři roky a dvě alba, přesto zanechal stopu. Písně jako „Až jednou“ či „Já chci tvý [dlaně]“ nesly nezaměnitelný rukopis – a Mukův hlas, ve kterém se i do hebrejských textů promítala hluboká naléhavost a cit.

Koncem 90. let se Petr Muk vydal na sólovou dráhu. Zúročil textařský talent i lásku k melodiím, které v sobě nosil. Desky jako „Jizvy lásky“ (2000) se staly platinovými a písně „Stín katedrál“, „Tančíš sama“ nebo „Zrcadlo“ rázem zlidověly.

Petr se nebál ani kariérních odboček – účinkoval v mnoha muzikálech (Rusalka, Johanka z Arku, Galileo, Golem…) a pokaždé zaujal svým hereckým nasazením. Kolegové ho respektovali pro profesionalitu: „Rozezpívával se i před televizním vystoupením – nikdy jen neotvíral pusu do prázdna,“ vzpomíná producent Luděk Fiala.

K fanouškům měl blízko, po koncertě klidně objal nadšené fanynky kolem ramen a podepisoval s úsměvem vše, oč ho žádaly. Zpívání bral jako vzácnou šanci komunikovat – a lidé to cítili.

V té době se zdálo, že Petr Muk je na vrcholu: sympatický čtyřicátník s nezaměnitelně sametovým hlasem, zářící hvězda české pop-music. Jen málokoho by napadlo, že zatímco jeho písně přinášely radost fanouškům, on sám za zavřenými dveřmi svádí vyčerpávající boj s vlastními démony.

Za Mukovým věčným úsměvem se totiž léta skrývalo něco temnějšího. Už od konce dospívání ho pronásledovaly prudké výkyvy nálad – jen on a pár nejbližších věděli, jaké peklo se v něm odehrává. První záchvěvy bezdůvodného smutku ho zasáhly už v devatenácti letech.

Tehdy to nikdo nediagnostikoval; ani sám Petr netušil, že jde o počátek nemoci, která jej bude provázet celý život. Plně se rozvinula až o dekádu později, kdy byl v jednom kole díky úspěchu Oceánu. Teprve koncem 90. let, po naléhání okolí, poprvé vyhledal odbornou pomoc. Verdikt zněl: bipolární porucha, maniodepresivní psychóza – nemoc způsobující střídání depresí a mánií.

Petr dlouho tajil své trápení. Snažil se „fungovat normálně“, nemoc přepít nebo přebít prací. Období euforie mu to snadno dovolovala: v manické fázi překypoval energií, plánoval projekty na roky dopředu a sršel nápady. Jenže pak přišel pád – a deprese, v nichž se utápěl celé týdny.

„Je to, jako by někdo kalil týden v kuse, pak přestal a dostavil se absťák s úzkostmi a výčitkami,“ popisoval Petr depresivní vlny. „Ten stav trvá klidně tři měsíce. Každý den je na nic. Občas se probouzím ve tři ráno, zpocený a plný děsu.“ Takové noci znal bohužel důvěrně.

Zprvu se lékařům bránil. Předepisované léky vysazoval, nevěřil jim. Zkoušel nemoc přemoci po svém, potají a bez cizí pomoci. Lithium, stabilizátor nálady, nakonec přijmout musel – a kupodivu zabíralo. „Ten lék sráží manickou i depresivní fázi. Cítím, že mi pomáhá,“ řekl otevřeně v roce 2007. 

Dokonce s úlevou žertoval, že bere hned troje antidepresiva najednou, aby mohl zase normálně vstát z postele. Jeho tehdejší manželka Eva poznala změnu: „Říkala, že je to strašně znát – že jsem v pohodě a výbušnost, kterou mívám v mánii, mizí,“ svěřil se Petr. Po letech zoufalství svitla naděje, že by se jeho stav mohl držet v přijatelných mezích.

Jenže cesta k stabilitě byla trnitá. Než našel správnou kombinaci léků, prošel si muky – a nejen duševními. Některé léky mu nesedly, trpěl vedlejšími účinky, jindy upadal do apatie. V roce 2006 se propadl do tak těžké deprese, že byl hospitalizován.

Lékaři se nakonec rozhodli pro krajní řešení: elektrošoky. Osm jich absolvoval na jaře, dalších sedm na podzim. Po sérii celkové narkózy a krátkých elektrostimulací mozku se vždy probouzel s bolestí hlavy – ale také s malou jiskřičkou pocitu, že žije.

„Miloš Kopecký jich za život měl přes sto padesát,“ utěšovali ho psychiatři, kteří stejnou léčbu kdysi nasazovali slavnému herci trpícímu týmž neduhem. Petr Muk se nevzdával. Přijal, že léky bude muset brát až do konce života. Snažil se s nemocí žít, nejen přežívat.

Jeho nejbližší ale věděli, jak zle na tom Petr občas je. Partnerka Michaela Klímková, s níž žil 11 let v 90. letech, zažila jeho noční můry zblízka. „Bylo období, kdy byl úplně v pohodě,“ vzpomínala, „ale pak přišly minusy. Petr spal sotva pár hodin a neustále jen bloumal bytem.“

V takových chvílích z něj padaly ty nejtesknější texty. Podle Klímkové právě tehdy vznikla píseň „Tančíš sama“, osamělý dialog s milovanou, která nemůže pomoci. Jindy ho zachvátil tak černý splín, že si sáhl na život – údajně se pokusil podřezat si žíly; na předloktích potom nosil jizvy, o nichž nerad mluvil.

„Dlouho a skrytě zkoušel nemoc překonat po svém,“ řekl o něm blízký přítel Karel Deniš, „až později přijal pomoc odborníků. Nebyl dokonalý pacient, ale mám obrovský respekt k tomu, co i v tak těžkých podmínkách dokázal vytvořit.“

Navzdory všem pádům dokázal Petr Muk znovu a znovu vstát. Jeho práce ho naplňovala. Vždy, když vystupoval, cítil se šťastný. Na jevišti jako by jeho trápení neexistovalo.

Mukův osobní život byl nemocí pochopitelně poznamenán. Dvakrát se oženil, třikrát se stal otcem. První manželství s mladickou láskou Michaelou Mukovou přineslo dvě dcery, Michaelu a Šárku. Jenže Petrovy epizody nálad, střídavá odtažitost a výbuchy, byly pro rodinný život ničivé.

Následoval rozvod – a pak dlouhých jedenáct let po boku Michaely Klímkové, gynekoložky a zároveň zpěvačky jeho doprovodné skupiny. Ta po čase také odešla; vztah s milovaným člověkem zmítaným euforiemi a zoufalstvími nebyl pro ni udržitelný. A přece zůstali přáteli. Petr se vždy snažil udržet si blízkost svých dcer i bývalých partnerek.

Hledal dál lásku. Ta přišla v podobě fanynky Evy, Slovensky, která ho kdysi obdivovala z hlediště a nakonec stanula po jeho boku. Vzali se v roce 2006 v pražských Vinohradech a Petr zářil štěstím – ve svých 41 letech věřil, že teď už bude líp. Brzy nato se jim narodila holčička Noemi. Malý uzlíček naděje, který jako by Petru Mukovi vléval novou sílu do žil.

V soukromí byl Muk tichý, hloubavý člověk. Když mu bylo dobře, miloval humor (měl slabost pro Monty Pythony) a rád trávil čas s přáteli na rybách či v přírodě. Když bylo hůř, uzavíral se do sebe anebo utíkal k tomu, co bylo po ruce – často bohužel k alkoholu.

Petr věděl, že by pít neměl. Ve světlých obdobích byl schopen abstinovat úplně, maximálně si dal jedno pivo. Ale v krizích hledal útěchu na dně sklenky vína, které umocňovalo účinek tlumicích léků. Byl to bludný kruh – a Petr v něm balancoval s vědomím, že riskuje.

Přesto nepřestal tvořit, pracovat, těšit publikum. Roku 2010 vydal po delší pauze nové autorské album „V bludišti dnů“ – po všech těch bludištích ve vlastní hlavě symbolický název. Měl s ním velké plány; chtěl ho představit na koncertní šňůře, kterou už spřádal v představách. Zdálo se, že se blýská na lepší časy. Na jaře 2010 byl relativně v pořádku, stabilizovaný léky a natěšený na budoucnost.

Právě tehdy pronesl Petr Muk myšlenku, která dnes – s odstupem – mrazí svou osudovostí. V jednom z posledních rozhovorů se rozpovídal o svém pohledu na život a smrt. „Nevíme, co bude, až se zaklapnou víka od rakve,“ řekl zamyšleně. „Nevíme, jestli bude tma, nebo světlo.“ Bylo to pouhých šest dnů předtím, než se ta slova naplnila.

Neděle 23. května 2010 patřila v Česku euforii. Naši hokejisté právě vyhráli mistrovství světa – porazili Rusy a národ slavil další historické zlato. Petr Muk byl velký sportovní fanoušek. Ten večer měl dvojí důvod k radosti: ještě odpoledne si splnil klukovský sen, když v Praze navštívil koncert legendární rockové kapely Kiss, a hned poté spěchal domů, aby stihl finále v televizi.

S kamarády si po telefonu vyměňoval nadšené dojmy. Když čeští hokejisté zvedli nad hlavu pohár, volal manažerovi: „To je paráda! Příští rok jedeme na finále osobně, slibuju!“ Pak si otevřel láhev vína. Cítil se šťastný jako už dlouho ne. V bytě na Vinohradech zatím manželka Eva uspávala malou Noemi a nechávala Petra, ať si užije svůj spokojený večer.

K ránu už byl byt tichý. Televize běžela potichu v repríze hokejového záznamu. Petr seděl na gauči, hlavu opřenou o polštář. Prázdná sklenice po víně stála u nohou. Když Eva kolem čtvrté hodiny ranní tiše prošla kolem do kuchyně, nechtěla ho budit – vypadal tak pokojně. Až o hodinu později, kdy se vrátila a viděla ho ve stejné pozici, přišel instinktivní úlek. Nereagoval. Žádný dech. Volání jeho jména – nic.

Ta zpráva potom obletěla republiku: Petr Muk, ve 45 letech, byl nalezen mrtev ve svém bytě. Zprvu nikdo nechápal, co se stalo. Jedni spekulovali o sebevraždě – vždyť veřejně mluvil o svých depresích. Jiní věřili spíše na nešťastnou náhodu. Policie nakonec vyloučila cizí zavinění i úmysl; smrt označila za tragickou shodu okolností.

Pitva odhalila, že v krvi měl Petr 2,65 promile alkoholu a stopy léků na bipolaritu. Ta kombinace se mu stala osudnou. Po bujarém večeru zřejmě upadl do hlubokého spánku a udusil se vdechnutím obsahu svého žaludku – zkrátka ho zabilo obyčejné zalknutí zvratky v bezvědomí. Na místě tragédie zůstala zdrcená manželka, která našla Petra příliš pozdě a v šoku se zhroutila. Zemřel milující manžel a otec, jehož dcera Noemi byla v té chvíli teprve čtyřletá.

Na pohřbu v rodném Českém Krumlově se sešly zástupy lidí. Zněla tichá klavírní verze písně „Opuštěný anděl“ a slzám se neubránili ani ostřílení muzikanti. Jeden z nejdojemnějších projevů pronesla zpěvačka Bára Basiková, která s Mukem kdysi jezdila turné.

„S neskrývaným obdivem jsem chodila na tvoje koncerty a poslouchala tvoje desky,“ řekla směrem k rakvi. „Tvůj zpěv byl pro mě vždycky čarovným symbolem bolesti v duši. Ve tvém hlase bylo tolik smutku, ale přece tak vroucího, naléhavého, plného naděje a světla.“

Jeho poslední žena Eva se s bolestí z jeho ztráty vyrovnávala dlouho, nakonec se i s dcerkou odstěhovala do ústraní na Slovensko. Pečuje však o odkaz svého muže – spravuje dodnes jeho oficiální stránky a pořádá vzpomínkové akce, kde zní Petrův hlas z nahrávek znovu a znovu.

V roce 2025, kdy by slavil 60. narozeniny, uspořádala koncert na jeho počest a bylo beznadějně vyprodáno. Zpívala i Noemi, jeho nejmladší dcera, dnes nadaná tanečnice a herečka.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-petr-muk-bral-zpivani-jako-vzacnou-sanci-komunikovat-40311749

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Muk

https://zpravy.tiscali.cz/petr-muk-by-vcera-oslavil-60-na-rodinu-by-urcite-byl-pysny-co-dela-talentovana-dcera-586357

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-petr-muk-bral-zpivani-jako-vzacnou-sanci-komunikovat-40311749

https://dvojka.rozhlas.cz/petr-muk-hudba-vira-laska-do-vseho-sel-naplno-9406160

https://www.ireport.cz/smrt-si-rika-rock-n-roll/20294-smrt-si-rika-rocknroll-petr-muk-178