Článek
Teď obě plakaly v náručí vyděšené matky Juliány, zatímco Jirouse vedli pryč. Znovu. Už potřetí během necelých deseti let si balil několik osobních věcí na cestu. Věděl, co ho čeká: transport do Valdic, drsného vězení pro nejhorší zločince, kam ho komunistická justice poslala na tři a půl roku za údajné „výtržnictví“ a šíření nepovoleného časopisu.
Ve skutečnosti se provinil jen tím, že psal a šířil pravdu: samizdatový magazín Vokno a otevřené dopisy, ve kterých neústupně pranýřoval nesvobodu. Dveře bytu se zabouchly. Julie zůstala sama se dvěma malými dětmi – a básník Jirous pod dohledem ozbrojené eskorty opět mířil do vězení, odkud se vrátí až za dlouhé čtyři roky.
Magor z Vysočiny
Ivan Martin Jirous pocházel z malého města Humpolec na Vysočině, kde se narodil v roce 1944 jako syn venkovského úředníka a učitelky. Od dětství rád četl, hrál na klavír a fotografoval.
V Praze vystudoval dějiny umění – původně chtěl sice na filmovou školu FAMU, ale bratránek, kritik Jiří Padrta, ho nasměroval ke kunsthistorii. Studoval pilně, jenže obrazy a sochy mu nakonec učarovaly méně než rocková hudba a nekonvenční umění.
Koncem 60. let, v dusné atmosféře po sovětské okupaci, našel Jirous zalíbení v rostoucí undergroundové scéně: nejprve spolupracoval s provokativní kapelou The Primitives Group a záhy ho zcela pohltila psychedelická skupina The Plastic People of the Universe. Tam se realizoval bezezbytku – stal se uměleckým vedoucím a duchovním otcem téhle kapely i celého českého undergroundu.
Právě v té době získal svou legendární přezdívku „Magor“. Vymyslel mu ji kamarád, básník Eugen Brikcius – pronesl jednou na Jirousovu adresu „to je doopravdy magor“, když viděl jeho výbuch vzteku. Hudebník Milan Mejla Hlavsa z Plastic People to slyšel, a začal od té chvíle Jirousovi říkat Magor – jako by to bylo jeho druhé jméno.
https://www.citarny.cz/nove-knihy/knihy-pro-deti/pohadky-deti/jirous-magorova-velikononi-pohadka
Posted by Ivan Martin "Magor" Jirous on Saturday, April 16, 2022
A Jirous přezdívku přijal. Sám říkával, že „nerad používá jméno Ivan, připomíná mi, že jsem pijan“ – ale Magor, to byla identita, která mu sedla. Provokativní, výstřední, svobodomyslný šílenec.
Koncem 60. let býval Ivan Jirous vysoký štíhlý mladík s rozvernými nápady, v očích jiskru vzdoru. Se skupinou přátel bohémů založili recesistickou Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu, recesi kombinovanou s uměním. Mladý Jirous tam zastával žertovný „post ministra vnitra“ a vymýšlel happeningy, které posouvaly hranice únosného.
Tehdy možná netušil, jak brzy jej skutečná StB – komunistická tajná policie – začne brát smrtelně vážně. Poprvé na sebe Magor strhl jejich pozornost roku 1973, když se s přáteli dostal v pražské hospodě do potyčky s jedním podnapilým důchodcem. Nebyl to však obyčejný strejda: ukázalo se, že jde o bývalého důstojníka StB.
Jirous a jeho kumpáni v hospodě zpívali naplno sokolskou píseň s pozměněným textem – místo „ženeme Prušáky z Prahy“ křičeli „ženeme Rusy-vrahy do pekel“. Bývalému estébákovi okamžitě ruply nervy. Došlo k ostré výměně nadávek a Jirous v provokaci zašel ještě dál: popadl rudé noviny Rudé právo, demonstrativně vytrhl a snědl jejich titulní stranu, pak si prorval zbytkem novin hlavu a zařval na celý lokál: „Dnes jsem sežral Rudé právo – a takhle jednou sežereme my všechny bolševiky!“ Kolem ztichlo. Když na místo dorazila policie, Magor ještě pořád měl v ústech cáry papíru a smál se na celé kolo.
Tahle buřičská epizoda nezůstala bez následků. Jirous, Brikcius a další dva přátelé byli zatčeni a putovali před soud za výtržnictví. Poprvé okusil komunistický kriminál: odseděl si necelý rok (1973–1974) a tvrdá zkušenost ho zocelila. „Byl to neviditelný boj s mocí, že jsem se nenechal zadupat do země,“ řekl později o svých letech v base. „Utíkal jsem do poezie před tím zlem.“ Právě za mřížemi se z rebelského bohéma definitivně stal básník. Psaní veršů a fantazie se pro něj staly útočištěm před šedou beznadějí normalizace.
Po propuštění se Jirous ocitl pod bedlivým dohledem režimu. Profesionálně se nesměl věnovat literatuře ani umění, a tak žil na okraji: pracoval manuálně jako noční hlídač či zahradník. Nikde ho nechtěli zaměstnat, protože v očích státu byl nepřizpůsobivý potížista.
Jenže Magor se odmítal podvolit. Místo toho se ponořil zpět do alternativní kultury a začal kolem sebe budovat to, co nazýval druhou kulturou – kulturní život naprosto nezávislý na komunistických institucích. V samizdatu vydal první sbírku básní Magorův ranní zpěv a dál organizoval utajené koncerty rockových kapel po vesnických sálech a stodolách.
Vyvrcholením téhle snahy se stal První festival druhé kultury v září 1974. Jirous a spol. jej uspořádali potají v sokolovně v Postupicích pod hlavičkou fiktivní „svatby“ jednoho ze známých. Na festivalu zahrály kapely The Plastic People, DG 307, Umělá hmota a další „máničky“, jak se tehdy říkalo dlouhovlasým rockerům. Úspěch podzemního setkání dodal Jirousovi kuráž pokračovat.
„Opožděná svatba“
Dne 21. února 1976 čekal Ivana Jirouse moment, který mu měl navždy změnit život. Tehdy si bral za ženu malířku Juliánu Stritzkovou, vnučku známého moravského nakladatele. Zamilovaný pár se rozhodl spojit příjemné s užitečným: svatbu oslavit velkolepým koncertem jako Druhý festival druhé kultury.
V sále vesnické hospody v Bojanovicích se tak onoho zimního večera opět sešla pestrá společnost – hippies, rockeři, básníci. Z pódia duněla hudba Plastic People, Umělá hmota, zpíval uhrančivý Svatopluk Karásek. Novomanželé se radovali s přáteli a Jirous možná na chvíli uvěřil, že i v nesvobodné zemi může existovat ostrůvek svobody. Jenže příslušníci VB a StB akci monitorovali a pečlivě si zaznamenávali jména a tváře.
O pár měsíců později, v létě 1976, spadla klec: Jirous a další hlavní aktéři byli zatčeni a postaveni před soud pro „pobuřování“.
Soudní proces s undergroundovými muzikanty a básníky se odehrál v září 1976 v Praze – a režim z něj udělal odstrašující divadlo. Ve vykonstruované obžalobě je líčil jako nebezpečné „narkomany a teroristy“, kteří chtějí rozvrátit socialismus. Televize dokonce natočila tendenční „dokument“ Atentát na kulturu a propagandistický seriál 30 případů majora Zemana věnoval undergroundu pomlouvačnou epizodu Mimikry.
Ivan Jirous byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně – stejně jako jeho kolegové Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec či Karásek. Během procesu se poprvé naplno propojil svět původně apolitického undergroundu s kruhy disidentů a intelektuálů, kterým došla trpělivost.
V soudní síni tehdy seděli i Václav Havel a další známí spisovatelé; mnozí z nich se zastali Plastiků veřejně. Na chodbě soudu se rodí iniciativa Charta 77 – právě tam se několik odvážných lidí rozhodlo sepsat petici na obranu pronásledovaných muzikantů. Jirousův „divoký mejdan“ tak paradoxně stál u zrodu nejvýznamnější občanské iniciativy proti komunistickému režimu.
Když Magor vyšel na podzim roku 1977 na svobodu, za pouhých 37 dní na svobodě byl znovu zatčen. Byl totiž „nepoučitelný“ . Na jedné vernisáži veřejně pronesl zanícený proslov o propasti mezi oficiální a nezávislou kulturou. Přesně takové řeči režim nechtěl tolerovat. Výsledek? Dalších osm měsíců vězení za „podvracení republiky“ a „výtržnosti“. Jirous se odvolal – a soud mu přidal dalších 10 měsíců navrch. Na svobodu se dostal až v dubnu 1979.
Ani po tomto třetím věznění se Magor nevzdával. Sotva se trochu zotavil, vrhl se znovu do víru svých aktivit: stál u zrodu samizdatové Edice Vokno, kam přispíval svými eseji a poezií. Dokončil také prozaickou kroniku Pravdivý příběh Plastic People, v níž zdokumentoval celou historii milované kapely.
Stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a pomáhal jiným disidentům, na které režim tvrdě dopadal. Jméno Ivan Jirous už v té době bylo pro komunisty něco jako červený hadr pro býka – symbol vzdoru, kterého je třeba eliminovat. A tak udeřili počtvrté. Na jaře 1981 proběhl velký proces s tvůrci Vokna: Jirous byl obviněn, že patří k hlavním strůjcům výroby a distribuce „závadného tiskovinového materiálu“.
Za přísných bezpečnostních opatření padly exemplární tresty. Jirous dostal 3,5 roku nepodmíněně, a zamířil do nechvalně proslulého žaláře ve Valdicích. Tam – za mřížemi nejpřísnější káznice – vznikla jeho nejznámější básnická sbírka Magorovy labutí písně. Jirous psal v té temnotě verše plné smutku a touhy. Za tuhle sbírku později obdržel prestižní Cenu Toma Stopparda.
Jirousovi se do Valdic dostaly i radostné zprávy – třeba že se mu v roce 1981 narodila druhá dcera Marta. Velkou část dětství svých dcer prožil Jirous ve vězení, odkud rodině jen směl psát dopisy. Dcerky rostly a tátu znaly skoro jen z vyprávění a pohlednic s úhledným krasopisem. Jirousova druhá žena Juliána na vše zůstala sama – a trpělivost i láska mají své limity. Krátce po Jirousově návratu domů se jejich manželství rozpadlo. Magor se ocitl opět sám, bez rodiny, ale ne bez odhodlání pokračovat ve svém boji.
Na sklonku komunismu zažil ještě poslední perzekuci: v roce 1988 spolusepsal petici „Tak dost!“, která reagovala na otřesnou smrt politického vězně Pavla Wonky a připomínala i staré zločiny režimu z 50. let. Jirous a další iniciátoři v ní vyzývali komunistické vůdce, aby už „dali pokoj“ a propustili všechny vězně svědomí.
Dopis odeslali záměrně 21. srpna 1988 – na výročí srpnové invaze vojsk. Režim zuřil. Jirous, coby jeden z garantů pravosti podpisů, byl zatčen popáté a obviněn z „útoku na státní orgán“. Dostal 18 měsíců natvrdo – a ironicky řečeno, Listopad 1989 ho zastihl opět za mřížemi.
Teprve v průběhu sametové revoluce se vězni svědomí dočkali svobody: 25. listopadu 1989 byl Ivan Jirous na základě prezidentské milosti propuštěn.
Nová doba
Na začátku 90. let byl Ivan Martin Jirous pro mnohé modlou a hrdinou. Měl pověst „frontového vojáka“ z první linie boje proti totalitě. Obdivovatelé mu tiskli ruce, vycházely jeho knihy, a dokonce se ocitl i v učebnicích literatury. Stal se členem českého PEN klubu a užíval si nově nabyté literární svobody.
Na rodném statku na Vysočině každoročně pořádal festival Magorovo Vydří, kam se sjížděli jeho přátelé muzikanti a básníci zavzpomínat na staré časy. Žil střídavě v Praze a na venkově – pražský byt mu za symbolickou korunu pronajal přítel, šlechtic a politik Karel Schwarzenberg. A co je nejdůležitější, dál psal. V poezii nacházel smysl a útěchu. V roce 2006 mu za celoživotní básnické dílo udělila Nadace Charty 77 nejvyšší literární ocenění v zemi – Cena Jaroslava Seiferta.
Jenže skutečný Magor nezůstal nic dlužen své přezdívce ani v čase svobody. Představa, že se z něj stal klidný literát od rodinného krbu, by byla naivní. Jirous si s sebou nesl jizvy let v kriminále a také démony, které tišil alkoholem.
Stačil pohár vína navíc a z něžného milovníka poezie se stávala výbušná, hlučná bytost. V takových chvílích byl, slovy jedněch přátel, „vulgární a konfliktní, někdy i fyzicky agresivní“. Leckdo z okruhu jeho blízkých to však toleroval – věděli, čím si prošel, a vážili si jeho lepší stránky, jeho laskavého srdce a nezlomnosti.
Někdy ale Magor zašel už příliš daleko a musel znovu před soud, tentokrát ve svobodné zemi. Například jednou v Jihlavě před radnicí uspořádal výstřední scénu, snad na protest či z žertu – každopádně skončil na policii a soud jeho případ projednával ještě roku 1992.
Jindy se popral v hospodě, protože ho někdo „naštval blbými kecy“. Bulvár začal psát o Jirousovi jako o „potížistovi“, který se nedokáže vpravit do normálního života.
I jeho osobní život zůstával bouřlivý. Po rozpadu druhého manželství nezůstal sám – krátce žil s překladatelkou Danou Degtěv, která mu roku 1992 porodila syna Daniela. Ani tenhle svazek se neudržel. Až v polovině 90. let nalezl Jirous relativní klid po boku písničkářky Dáši Vokaté.
Tato „undergroundová šansoniérka“ s drsným hlasem a dobrým srdcem s ním setrvala až do jeho posledních dnů. Společně brázdili republiku, vystupovali na koncertech a střídali pobyty na Jirousově milovaném venkovském statku v Prostředním Vydří a v pražském bytě. Magor dožil jako nespoutaný básník – milující svobodu, pravdu a také dobré víno, kterého se nikdy nevzdal.
Dne 9. listopadu 2011 Ivan Martin Jirous náhle zemřel ve věku 67 let. Podle přátel se ještě chystal nastoupit do nemocnice na další léčení, snad tušil, že jeho tělo je unavené.
Na pohřeb v Kostelním Vydří dorazila tisícovka lidí: rodina, někdejší máničky, kolegové básníci i čelní představitelé státu. Musela to být podivná směsice lidí. Rakev zdobil věnec v podobě bílé labutě – dojemné připomenutí jeho nejznámější knihy Labutí písně, napsané kdysi v temné cele. Magorův přítel, biskup Václav Malý, odsloužil smuteční mši, která byla tak plná, že lidé stáli i venku na podzimním chladu.
Já si dolezu k své smrti
a nebudu potřebovat ani
úmrtní list
tím jsem si jist
a nebude mě už zajímat
zda nad mou rakví
sněží
či padá podzimní listí
ani mě zajímat nebude
zda nad mou rakví
kecají kněží
Nicméně doufám
že bude sněžit
Tahle hořká slova napsal Magor ve své básni Rok krysy, několik let před smrtí. Vyjádřil v nich lhostejnost k tomu, co se bude dít po jeho odchodu – jen jediné přání si dovolil: aby sněžilo. Když v listopadu 2011 lidé naposledy uctili jeho památku, první sníh ještě nepadal. Pro Ivana Jirouse to ale beztak nebylo důležité.
Zdroje:
https://plus.rozhlas.cz/ivan-martin-jirous-byl-jen-hulvat-nebo-velky-basnik-7805907
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-s-ivanem-jirousem-se-loucily-stovky-lidi-take-vondra-a-schwarzenberg-136501
https://babylonrevue.cz/svatba-ktera-stvorila-spolecenstvi/
https://www.pametnaroda.cz/en/jirous-ivan-1944
https://plus.rozhlas.cz/ivan-martin-jirous-byl-jen-hulvat-nebo-velky-basnik-7805907
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Martin_Jirous
