Eva Olmerová zpívala jako Bůh a mluvila jako dlaždič. Režim ji trestal už od jejích sedmnácti let

Zahleděl se na své dlaně a rozplakal se. Vůbec netušil, že jeho dcera právě prožila dva dny v mrazivém pekle vyšetřovny Státní bezpečnosti. Když ji estébáci odváděli, nedovolili jí ani zatelefonovat domů.

Seděla nahá na studené podlaze a paže si křečovitě tiskla k hrudi. V šeru výslechové místnosti slyšela jen vlastní dech – přerývaný, vystrašený. Důstojník bezpečnosti mlčel. Nechali ji poníženou klečet, až pak „kápli božskou“: chtěli, aby donášela na vlastní rodinu.

Její dědeček býval diplomatem a spolupracovníkem exilového prezidenta Edvarda Beneše, strýc sloužil u britského letectva – to stačilo, aby komunistická policie zkusila mladou Evu zlomit.

Jenže ona odmítla. Vyslechla si ledové varování: „Však vy si to, slečinko, ještě ráda rozmyslíte, až si tady pár měsíců pobudete“. Eva si to nerozmyslela. Nikdy. Raději přijala, že může strávit mládí po kriminálech, než aby zradila své blízké.

Narodila se 21. ledna 1934 do pražské měšťanské rodiny jako vytoužené jediné dítě. Vyrůstala obklopená láskou – měla vlastního pejska, chodila s maminkou do kina na Disneyho Sněhurku, doma zpívala s tatínkem, který při hrách představoval prince. Byla ale neobyčejně citlivá.

Podle matky ji pokaždé rozplakala stará ukolébavka Osiřelo dítě, přestože dvouletá Eva ještě ani nerozuměla slovům. Už v šesti letech posadili rodiče holčičku ke klavíru. Paní Aurelie Káanová-Bubnová, která ji učila, v ní viděla talent – devítiletou Evu hrdě předvedla na přehlídce mladých klavíristů ve Smetanově muzeu.

Pak ale idylický svět malého děvčátka rozdělila válka a politika. Po osvobození se z londýnského exilu vrátili prarodiče, dědeček získal diplomatický byt a malá Eva najednou doma slýchala anglické šlágry – drnkat si je dokázala podle sluchu a klasické etudy ji rázem přestaly bavit.

Zamilovala si jízdu na koni, stolní tenis i závodní plavání. V únoru 1948 ovládl zemi komunistický režim a krátce nato se rozvedli její rodiče. Čtrnáctiletá dívka neměla na vybranou: úřady rozhodly, že zůstane s otcem. On si brzy našel nové partnerky – mladé ženy, které Eva vnímala spíš jako sokyně než náhradní matky.

Domov se pro ni změnil ve „věčný nedomov“, jak později říkala. Začala trávit co nejvíc času mimo něj, potulovala se s kamarády. A právě v té době se poprvé střetla s bezohlednou mocí státu – v sedmnácti letech, v mrazivé cele při výsleších, které by navždy poznamenaly její duši.

Z vězení Evu nakonec pustili. Odmítla se zlomit, a tak musela režimu „za trest“ zmizet z očí. Ze střední školy odešla a nastoupila jako učnice v krejčovském salonu Podolská. Úmorné šití ji ale nebavilo. O to víc ji to táhlo k hudbě. Praha v 50. letech žila jazzem v zakouřených kavárnách – a Eva tam nesměla chybět.

Jako šestnáctiletá se poprvé odhodlala na improvizovanou scénu: na odpoledním „čaji“ v kavárně Jednota zazpívala pár písní s kapelou Arnošta Kavky. Zpráva o tom rychle obletěla zdejší muzikanty – mluvilo se o „jazzovém klenotu“, který se zrodil.

Podniky si ji začaly samy zvát. A Eva? Učila se přežít. V bohémské společnosti získala drzost, kouřila jednu od druhé a poprvé ochutnala opojnou úlevu po alkoholu. Přespávala po kamarádech, často zmizela na několik dní. Toužila rozhodovat sama o sobě.

V osmnácti se proto nečekaně vdala – z lásky, ale i natruc otci, jak přiznala. Jejím mužem se stal soused a kamarád Vladimír Falout. Domácí štěstí se však nekonalo: každý z nich dál bydlel u svých rodičů a na manželství si jen hráli.

Po třech letech následoval rozvod. Eva tou dobou dávno opustila jehlu a nit – mnohem častěji ji člověk potkal s kytarou, na kterou se naučila brnkat na trampských slezinách u ohně ve vesnici Třebsín nedaleko Štěchovic.

Tam na tátově chatě sedávala s kamarády, poslouchala tklivé country melodie, které ve vnímavých duších rozdmychávaly dávné touhy. Žila nespoutaně a „naučila se trochu se o sebe postarat“. Ve věku, kdy se jiné dívky teprve rozhlížely po životě, ona už dávno ztratila iluze. Sázela vše na jedinou kartu – svůj hlas.

V roce 1959 získala první vlastní byt – maličkou garsonku na pražské Kampě, v přízemí starého domu. Tam ji také v roce 1962 našel osud: jednoho podvečera zaklepal na dveře hudební skladatel a dramaturg divadla Semafor Karel Mareš.

Přišel jí nabídnout místo v Semaforu. Tehdy jednadvacetiletá Eva, která do té doby zpívala jen po barech, se ani nestačila leknout a už stála na pódiu slavného divadla. Z Semaforu právě odešla hvězda Eva Pilarová a uvolnilo se místo v programu.

Mareš slyšel o mladé talentované zpěvačce a rozhodl se zariskovat. Písničku pro Evu už měl napsanou – „Jsi jako dlouhý most“ na text Rostislava Černého – a okamžitě ji s ní poslal do rozhlasové soutěže Hledáme písničku pro všední den.

Eva Olmerová tam svým procítěným hlasem vyhrála první cenu odborné poroty. Neznámá holka z kavárny náhle porazila všechny populární zpěváky. Černobílá televize ten triumf odvysílala a přes noc se zrodila nová hvězda.

Mohla veřejně vystupovat, natáčet pro rozhlas. Její hlas si získával srdce posluchačů – hluboký a temně zabarvený, s naléhavou teskností v každém tónu. Zněl, jako by se v jediném hrdle spojily všechny radosti i bolesti světa.

Vypadalo to jako pohádka. V jedné ruce mikrofon, ve druhé pomyslný lístek do světa zářivých reflektorů. Jenže těsně před branou na Evu čekala zrada – pomsta z řad těch, kteří nezapomínají. Úředníci Státní bezpečnosti ji nechali chvíli rozletět, pak ale znovu zasadili úder. “

Sedmadvacetiletou zpěvačku znovu dohonila fízlovská pomsta,” glosuje trefně hudební publicista Jiří Černý. Psal se rok 1963. Eva v Semaforu pilně zkoušela novou roli v hudební komedii Šest žen Jindřicha VIII. – měla tam jako Anna Klévská zazpívat nádherné jazzové sólo. Vše bylo připraveno k premiéře, hlediště vyprodané, když tu náhle pražský magistrát vydal zákaz: Eva Olmerová nesmí nadále vystupovat v hlavním městě. Žádné vysvětlení. Prostě ne.

Ředitel divadla Jiří Suchý to nechtěl vzdát – neváhal přesunout celou premiéru do Plzně, jen aby Eva nepřišla o svou životní šanci. Plzeňské publikum tak díky jednomu odvážnému úředníkovi ještě šestkrát vidělo hru Šest žen Jindřicha VIII. i s Olmerovou v obsazení. Jenže pak už ani to nešlo.

Pražští mocipáni trvali na svém: Eva nesmí na velkou scénu, ani v Plzni. Suchý a Šlitr složili pro Olmerovou vzkaz režimu v podobě nové písničky – jmenovala se „Můj lidskej profil“ a zazněla v ní vzdorovitá slova: „Můj lidskej profil neúnavně hodnotili čas od času… A tak tu stojím a jsem jiná, než původně byl ideál. Není to ale moje vina. Řekněte mi však, co bude dál?“. Co bude dál? Eva to nevěděla. Nikdo to nevěděl.

Po zákazu v Praze se musela rozloučit s milovaným Semaforem. Ve hře Z mého života už její pěvecké party převzala Hana Hegerová a její vlastní vítěznou píseň Jsi jako dlouhý most raději rozhlas rychle přetočil nanovo s hlasem Evy Pilarové. Jako by chtěli vymazat její stopu. Včerejší senzace se ze dne na den stala neviditelnou. Nechtěli ji znát.

Mladá zpěvačka se přes noc ocitla v hudebním exilu ve vlastní zemi. Co teď? Eva Olmerová se nezlomila. Zpívala dál – kde to šlo a co se dalo. Po kavárnách, v malých klubech, na venkovských tancovačkách. Její hlas zněl ve všech možných žánrech, jako by nechtěla být spoutaná žádnou škatulkou.

S bigbeatovou skupinou Mefisto zpívala rock, s Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka dixieland, s triem klavíristy Míši Poláka zase klasický jazz. Karel Krautgartner ji zval do svého rozhlasového orchestru. A s Country Beatem Jiřího Brabce dokonce nazpívala i pomalé country balady s českými texty od Jiřího Grossmanna.

Ona se nikdy nenechala svázat šablonami. Když jí kritikové později vyčítali žánrové „zálety“ k trampské nebo taneční hudbě, jenom se ušklíbla: „Nejsem žádná jazzová zpěvačka. Jsem prostě zpěvačka. A zpívám, co mě baví,“ prohlásila vzdorně. Život byl sám o sobě dost tvrdý – neviděla důvod si ho ještě komplikovat čistotou stylu.

„Když je ti dobře jen tak – svítí sluníčko, nikdo tě zrovna nenaštval, plaveš ve Vltavě nebo se cpeš šnyclem a opečeným buřtem – tak tam gospel nenacpeš. Ale když máš v sobě strašně moc citů a emocí, gospel je dobrej k tomu, aby tě neudusily,“ vysvětlovala, proč ze sebe potřebuje vyzpívat i to nejtěžší.

Nahrála několik singlů, jezdila s kapelami po republice. Její hlas začal pronikat i do filmu – poprvé zazněl ve snímku O něčem jiném režisérky Věry Chytilové (1963) a naposledy v melancholické Lásce mezi kapkami deště (1979) Karla Kachyni. Byla aktivní na mnoha frontách.

Jen vlastní desku pořád neměla. A v cizině? Tam o ní nevěděli vůbec. Za železnou oponou přitom začínali tušit, že v Praze roste výjimečný talent – do ČSSR mířili jazzoví reportéři a ptali se: „Who is Eva Olmerova?“ Když v březnu 1969 vystupovala v Lucerně americká hvězda Ella Fitzgeraldová, šeptalo se, že s Evou po koncertě jamovala na palubě vltavského parníku.

Prý byla ohromená hlasem té české holky a chtěla ji vzít na světové turné. Zní to jako hospodská povídačka – možná to tak doslova nebylo, ale podstatné je, že se o Evě začínalo mluvit. Jenže doma zatím všechno zůstávalo při starém: Olmerová směla zpívat, ale jen tam, kam ji režim pustil.

Až v roce 1968 – paradoxně ve stejný rok, kdy ruské tanky zadusily pražské jaro – dostala Eva konečně příležitost natočit vlastní album. Desku příznačně nazvala Jazz Feeling a vložila do ní všechno, co v sobě do té doby dusila. Absolutní vrchol jejího talentu, soudí kritici.

Producent Leo Jehne coby šéf exportního labelu Artia prosadil riskantní projekt: sehnal špičkové jazzmany (Rudolf Rokl s kapelou ji doprovodil v gospelových sborech, Karel Velebný se svým kvartetem v evergreenech) a dal Evě maximální volnost.

Výsledek stál za to – syrová, emotivní nahrávka, která se stala milníkem českého jazzu. Na západ od hranic ale deska oficiálně nevyšla. Přesto si i tam Jazz-Feeling své posluchače našla. Jaké to bylo asi pro Evu zadostiučinění, když poprvé slyšela sama sebe z rozhlasového éteru cizí země?

Stalo se to díky dramatikovi Ivanu Vyskočilovi. Ten Evin sugestivní zpěv obdivoval, a když dostal v hamburském rozhlase prostor jako hostující „diskžokej“, odvysílal celou půlhodinu písní z desky Jazz-Feeling.

Němečtí posluchači oněměli úžasem. Žena s hlasem černošské bluesmanky z východní Evropy? Během pár týdnů zaplavily Prahu dopisy a pozvánky pro Olmerovou: koncerty v NSR, Dánsku, Belgii, Nizozemsku, dokonce v Anglii. Mohl to být start světové kariéry.

Eva dobře věděla, jak malicherná zášť dokáže zničit lidské osudy. Pragokoncert – jediná agentura, která směla umělcům zařídit zájezd ven – byl nechvalně proslulou „filálkou Státní bezpečnosti“. A tahle filiálka zařídila, že Eva mohla jezdit leda tak po vlastech českých. Svět o ní nevěděl. Železná opona zůstala neprostupná.

Přesto se nevzdávala. Koncertovala, točila v rozhlase i pro televizi. Její život však začal provázet nešťastný refrén sebedestrukce. Už během natáčení druhé desky Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio (1973) se ukázalo, jak těžký zápas svádí sama se sebou.

„Natáčecí dny měly vždy stejný průběh,“ popisoval producent Leo Jehne. „Nejdřív si poslala někoho z personálu pro láhev červeného a půl láhve vypila, než byla správně nažhavená. Pak začala točit – v podstatě samé perly – ale tu bylo třeba opravit intonaci, jindy zase angličtinu, jak už to při nahrávání bývá. Na to Eva neměla trpělivost, a tak posílala ‚někam‘ tu hudebního režiséra, tu angličtinářku… postupně uvadala, až nebyla schopná točit vůbec. Bylo moc smutné pozorovat, jak taková velká zpěvačka ničí nejen sebe, ale i svou kariéru,“ líčil Jehne smutné chvíle ve studiu.

Olmerová prostě nedokázala vydržet v kondici po celý den – démon alkoholu ji srážel do kolen. „Její světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, se stále zkracovaly“ vzpomínal Jehne. Nejtěžší prý bylo vůbec jí oznámit, že pro dnešek končí, a odvézt ji domů: „Obyčejně se té role ujal Pavel Smetáček, ale co si ten novodobý gentleman musel vyslechnout, ví asi jen on sám. Nadávka ‚suchoprd‘ byla určitě ta nejmírnější,“ dodal s hořkostí.

Hlas Evy Olmerové byl nezaměnitelný, ale její soukromý život následoval až příliš známé vzorce – prudké zamilování, následované deziluzí a bolestí. Druhé manželství uzavřela ve svých čtyřiadvaceti letech. Tajně doufala v klidný vztah; vzala si obyčejného hodného muže, taxikáře Jana Dvořáka. Jenže klid netrval ani čtyři měsíce.

Jednoho dne se Eva vrátila z turné a našla svůj byt prázdný: holé stěny, žádný nábytek, jen prach na zemi. Jan mezitím odjel za hranice – i s jejími věcmi. Emigrace manžela byla poslední kapkou. „Nikdy nestála jsem o muže,“ zpívala pak hořce v písni Blues samotářky od Jiřího Suchého. „A už se nechci vdát.“

Ovšem život pro ni měl připravené ještě jedno překvapení: ve svých osmatřiceti letech se Eva přece jen vdala potřetí. Jan Vaník, kterého si zvolila, byl o čtrnáct let mladší. Nezkušený kluk, který si vzal slavnou ženu – a rychle zjistil, že soužití s ní je nad jeho síly. Žili spolu v maličké suterénní garsonce v Dejvicích. Když do dvora přivezli uhlí, celý byt pokryl černý mour. Byli spolu sotva rok. Pak se i tenhle třetí manžel sbalil a utekl.

Rok 1972, kdy se třetí svatba odehrála, byl pro Evu vůbec kritický. Její třetí muž zmizel a téměř zároveň se stala další tragédie: jedné noci Eva v opilosti rozbila auto. Půjčila si Wartburga od kamaráda, kontrabasisty Luďka Hulana, a havarovala – naštěstí nikoho nezabila, ale škoda byla veliká.

Soud k ní tentokrát neměl slitování. Eva už měla „škraloup“ z dřívějška (jedna autonehoda předtím znamenala podmínku), a tak si šla na deset měsíců znovu sednout do vězení.

Bylo to právě v té době, na začátku 70. let, kdy se ji rozhodl zachytit publicista Jiří Černý pro svůj měsíčník Melodie. Strávil s Evou jeden zářijový den od rána do večera – a dodnes prý na ten „film v hlavě“ nemůže zapomenout. Pod jeho perem ožívá fascinující portrét ženy plné rozporů: „Vzorně čistý byt, Olmerová jako vždy vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná,“ píše Černý.

Eva ho přivítala upravená a s úsměvem, ale v policích za ní trůnila obří keramická socha falusu. „To je Mao!“ zachechtala se drze, když zaregistrovala novinářův překvapený pohled. Ve dveřích se objevil fotograf Kíťa – Evina dávná láska na jednu noc – a ona ho halasně vítá: „To je Kíťa! My jsme spolu kdysi š**ali!“.

Černý nestíhal žasnout. Během pár minut mu Eva předvedla snad celý kaleidoskop své povahy. Když kolem domu prošel nic netušící pouliční metař v uniformě, vyklonila se z okna a z plných plic za ním zařvala: „Ty šmejde zasraná!“

Pak zabouchla okno, obrátila se zpět k hostům a jen pokrčila rameny: „Já prostě uniformy nenávidím,“ odsekla s tváří brunátnou hněvem. Bylo to, jako by se dosud krotká kočka v zápětí změnila v rozzuřeného tygra – a zase zpátky.

Později odpoledne naložila Eva novináře i fotografa do auta a rozjeli se za Prahu, na ranč ke Štěchovicům. Cestou na Smíchově je zastavila dálniční hlídka – dva zelení uniformovaní dopraváci. Černý s fotografem ztuhli, ale Eva bez zaváhání stáhla okénko a zahartusila proti oficírům tak sprostě, že se to ani nedalo otisknout. Policisté oněměli šokem.

A pak – neuvěřitelné – jen udýchaně pronesli: „Slečno… můžete jet dál.“ Eva měla svá pravidla. Svět mohla rozdělit na své milované publikum, na přátele a na „ty druhé“ – na autority v uniformách, které z hloubi duše nenáviděla.

Když toho dne večer dorazili do trampské hospůdky v Jílovišti, Olmerová tam za chvíli zpívala s místními štamgasty a všichni se smáli. Eva se sborově přidala i ke kýčovité odrhovačce Niagára, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Přes ramena jim padala noc a okolo zněly kytary. Idyla brdského trampingu… Jenže idyla trvala vždycky jen chvíli. Eva nedokázala být sama, a přece zůstávala stále osamělá.

Po půlnoci měla ve zvyku zvednout telefon a zavolat své kamarádce, novinářce Evě Střížovské. „Hned přijď, musíme psát tu knížku,“ dožadovala se naléhavě. Kamarádka opravdu přijela – jen aby byla obratem poslána pro víno. „Dáme si stříček, aby se nám ta kniha líp psala,“ mrkla na ni Olmerová spiklenecky, protože obě dobře věděly, že z žádného psaní nebude nic.

Eva prostě jen nechtěla trávit noc sama. V záplavě humoru a ironie, kterou kolem sebe šířila, byla cítit tíha stesku. Čím byla starší, tím hůř snášela prázdnotu. „Když měla dobrou náladu, pila málo. Když byla nešťastná, tak se nalila,“ vystihla její stav Střížovská.

A takových smutných nocí přibývalo. „Potkáváš tisíce prima chlapů a mnozí z nich by tě chtěli… ale ty nic, ani když jsi sama – prostě nemůžeš,“ svěřila se jednou Eva své jmenovkyni novinářce. „A pak potkáš jednoho, on se na tebe podívá takovýma krásně sprostýma a přitom něžnýma očima, nádherně modrýma… a ty víš, že je to hodnej člověk… prostě se zamiluješ. A je to průser.“

Byl to průser. Tím „jedním“ byl modrooký popelář Jirka – alkoholik, kterého Eva vášnivě milovala a on jí zlomil srdce. Kamarádům vyprávěla, jak by ho nejradši zabila železnou tyčí a vypíchala mu oči… a pak vstávala ve čtyři ráno, aby mu usmažila řízky k snídani.

Jirka nakonec utekl za starší paní, která ho finančně vydržovala. Eva pak s hořkostí říkala, že ona „neumí udržet ani psa“. Zůstala sama – zase a znovu. Právě takovou ji zachytila v roce 1991 režisérka Drahomíra Vihanová ve svém dokumentu Proměny přítelkyně Evy.

Bezmocně vzteklou, zranitelnou, někdy plačící, jindy vulgárně křičící. Ten film získal několik cen, ale Olmerová zuřila: prý režisérku zabije, nebo aspoň zažaluje. „Taková ona opravdu byla – tu uzavřená, skromná, jindy extrovertně hysterická, ba i agresivní do nejvyšší míry,“ hájil Vihanovou kritik Leo Jehne. Eva v tom dokumentu viděla sama sebe bez příkras – a to ji bolelo.

Přesto ještě zažehla malou jiskru naděje. 80. léta pro ni kupodivu znamenala comeback do studia a návrat na pódia, tentokrát už s oficiálním požehnáním. Na domácí hudební scéně nastala generační obměna a mladí tvůrci chtěli s Olmerovou spolupracovat.

Rockový muzikant Michael Kocáb ji obsadil do svých projektů a věděl, že v Evě netkví jen jazzová nostalgie, ale především živelnost a pravdivost projevu. Kocábův orchestr jí doprovodil na její dvě alba, která konečně – po dlouhých osmnácti letech – vyšla na domácí značce Panton.

První z nich se jmenovalo Zahraj i pro mne (1983) a Olmerová na něm ve svých 48 letech stála před mikrofonem a nahrávala české písně, jako by to byla samozřejmost. „Osmačtyřicetiletá debutantka byla asi světová rarita,“ podotkl s nadsázkou Jiří Černý. Album to bylo komornější a vláčnější; orchestr zněl možná až příliš uhlazeně.

Kocáb ale pochopil, že Eva není žádná uhlazená dáma, ale drsná žena – a na druhé desce Vítr rváč (1983) tomu přizpůsobil aranže. Výsledkem byly moderně pojaté skladby, kde dominovala její osobnost a instrumentální sóla ustoupila do pozadí. Po mnoha letech se Olmerová znovu našla: její hlas stále dokázal pohladit i zaútočit zároveň.

Získala dokonce cenu pojmenovanou po svém dávném příteli Luďku Hulanovi. Na chvíli to vypadalo, že život vstoupil do klidnějších kolejí. Eva pravidelně hostovala s tradičními jazzmany (Metropolitan Jazz Band, Steamboat Stompers), ale i s folk a country muzikanty jako Wabi Ryvola. V roce 1986 nazpívala úspěšnou desku duetů Dvojčata s kolegyní Jitkou Vrbovou. Zpěvačka, na kterou se málem zapomnělo, byla zpátky.

Když na podzim 1989 začaly v Praze demonstrace proti komunistickému režimu, stála Eva Olmerová nadšeně v davu na Václavském náměstí. Tleskala, plakala dojetím, zvonila klíči – tohle vítězství svobody si nemohla nechat ujít. Po dvaceti letech zákazů a příkoří se dočkala pádu totality.

Sametová revoluce pro ni znamenala pozdní satisfakci. Brzy nato zamířila na Pražský hrad pogratulovat starému známému – Václavu Havlovi, nově zvolenému prezidentovi.

On kdysi jako mladý dramatik a kulisák obdivoval její zpěv, teď ji přijal v prezidentské pracovně jako vzácného hosta. Bylo to krásné – a bylo pozdě. Olmerová měla tehdy 55 let a tělo zničené desítkami let strádání. Z Hradčanského náměstí odcházela se smíšenými pocity. Svoboda, o níž snila, konečně přišla – ale ona sama už pomalu ztrácela sílu ji využít.

Poslední nádech energie vložila do svého finálního alba. V roce 1992 ji oslovili kolegové Jana Koubková a Peter Lipa, aby spolu nazpívali kolekci jazzových duetů Svíčka a stín. Eva kývla, přestože se její zdraví rychle horšilo.

Ve studiu se zprvu držela statečně – dokud nevyčerpala všechny síly. Při jedné zkoušce se zničehonic sesunula k zemi. Kolaps. Rychlá záchranka ji sice odvezla do nemocnice, ale Eva jako by se bála, že už by se ke zpěvu nemusela vrátit.

Jakmile se trochu vzpamatovala, nechala se podepsáním reversu pustit a přišla dokončit rozdělanou práci. Za tuhle zarputilost a lásku k hudbě ji obdivovali všichni kolem. Album Svíčka a stín nakonec vyšlo – a bylo z něj znát, že dny Evy Olmerové už pohasínají. Její hlas tu zněl „malinko odevzdaně“ – původní vzrušený, emocemi nabitý projev se scvrkl na slabý stín někdejší velikosti.

Na obalu desky stála vedle Jany Koubkové; oproti o patnáct let mladší kolegyni vypadala Eva jako její vrásčitá starší sestra. Přesto stále zpívala. „To bylo to nejlepší, co pro ni onoho posledního podzimu mohli její přátelé udělat,“ poznamenal trefně Leo Jehne.

10. srpna 1993 odpoledne se Eva Olmerová naposledy nadechla. Zemřela v pražské nemocnici Na Bulovce na selhání jater – doslova se prozpívala a propila k smrti. Bylo jí 59 let.

Pohřeb se konal za týden, v poledne, v malé obřadní síni strašnického krematoria. Přišlo jen pár nejbližších přátel a kolegů – žádné okázalé rozloučení se nekonalo. Z reproduktorů zazněly tři písně v podání zpěvačky Jitky Zelenkové, kterou měla Eva ráda.

Tou poslední – symbolicky – byla Evin vlastní slavná balada Čekej tiše. „Počkej si tichounce na lásku,“ šeptal text písně do dusného letního vzduchu. Ti, kdo Evu dobře znali, se při tom museli pousmát. Věděli totiž, že Čekej tiše Olmerová neměla vůbec ráda.

Na holešovickém hřbitově, hned u vchodu, pak spočinula urna s jejím popelem. Dnes tam s Evou leží i její maminka – mají to jen kousek ke kopci ve Stromovce, kde spolu sáňkovaly a byly šťastné.

Zdroje:

https://www.casopisharmonie.cz/recenze/jaroslav-krizenecky-eva-olmerova-kniha/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Olmerov%C3%A1

https://www.reflex.cz/clanek/causy/89136/eva-olmerova-vymydlena-vonava-vulgarni-a-uprimna.html

https://dvojka.rozhlas.cz/pila-aby-zapomnela-osudove-zeny-eva-olmerova-7453057

https://www.ireport.cz/clanky/smrt-si-rika-rocknroll/eva-olmerova-zpivala-jako-bohyne-a-zila-jako-bohem-svym-divokym-pribehem-se-vyrovna-rockovym-hvezdam

https://podcasty.seznam.cz/podcast/pribehy-z-kalendare/eva-olmerova-zpevacka-s-dusi-kterou-znicil-okolni-svet-486072