„Prostě spala s Němcem.“ Hvězda první republiky Nataša Gollová byla u diváků i kolegů v nemilosti

Bylo jí 65 let a právě opouštěla svůj milovaný domov s krásným výhledem na Vltavu – naposledy, navždy. Nataša Gollová, někdejší filmová hvězda, tichým hlasem děkovala sousedům za pomoc s kufry. Jen málokdo v té shrbené paní s unavenýma očima poznával onu zářivou herečku, idol mnoha srdcí z první republiky. Její sláva už dávno pohasla.

Na začátku šlo všechno jako po másle. Nataša Gollová se narodila 27. února 1912 do zámožné, vážené rodiny brněnského politika Františka Xavera Hodáče a jeho manželky Adély, rozené Gollové.

Po dědečkovi, historikovi Jaroslavu Gollovi, si později zvolila umělecké jméno – Gollová. V rodném listu měla křestní jméno Natálie, rodiče se inspirovali hrdinkou Tolstého Vojny a míru, ale říkali jí od mala Natašo.

Od dětství vynikala talentem a pílí. Vystudovala elitní dívčí gymnázium, mluvila čtyřmi jazyky, hrála na klavír, jezdila na koni a soukromě studovala herectví i moderní tanec. Už ve dvaceti letech se s tanečním souborem podívala do Paříže – a právě tam na jaře 1932 prožila setkání, které zanechalo hlubokou stopu v jejím srdci.

V ateliéru českého malíře Josefa Šímy se Nataša seznámila s Tristanem Tzarou, francouzským básníkem a zakladatelem dadaismu. Bylo mu o 16 let víc než jí, ale přes jazykovou i věkovou bariéru si porozuměli.

Pro dvacetiletou dívku byl charismatický Tzara životní láskou. Udržovali spolu kontakt až do roku 1948. Jejich cesty se však nakonec rozešly – Nataša se vrátila do vlasti za rodinou a vlastní kariérou, zatímco Paříž a Tristan zůstali jen romantickou vzpomínkou na jedno okouzlující jaro.

Herectví zpočátku ani neplánovala jako životní dráhu. V roce 1934 přijala první angažmá v olomouckém divadle, krátce působila i ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Brzy však nastal prudký vzestup: filmoví režiséři objevili její talent dřív než ti divadelní.

Už v roce 1932 ji Martin Frič obsadil do komedie Kantor ideál. Následovalo několik menších rolí, a pak přišel rok 1939. Jednadvacetiletá Gollová na sebe strhla pozornost ve filmu Příklady táhnou a vzápětí excelovala v nestárnoucí crazy komedii Eva tropí hlouposti.

Její temperament a moderní pojetí komiky si získaly srdce publika. Kritici o ní psali s nadšením – „půvabná a něžná… přinesla si k filmu píli, inteligenci a osobitost“. Na plátně zářila jako roztomilá ztřeštěná dívka, která však nikdy neztrácí eleganci.

Spolu s šarmantním partnerem Oldřichem Novým vytvořila oblíbenou dvojici českého filmu, například ve filmech Kristián, Hotel Modrá hvězda či Roztomilý člověk. Stala se idolem své generace – dívky chtěly být jako ona a muži jí leželi u nohou.

Za svítivým úsměvem filmové hvězdy se však odehrával i skutečný život. A ten pro ni přichystal zkoušky, na které nebylo možné se připravit.

Rok 1939 znamenal nejen vrchol popularity mladičké Nataši, ale také začátek temné válečné doby. Protektorát ovládl českou kulturu a i filmoví herci se ocitli pod drobnohledem okupační moci.

Gollová byla zpočátku chráněna – její otec František Hodáč byl známý prvorepublikový politik a vlastenec, který se veřejně stavěl proti nacistům. Nacisté zpočátku udržovali zdání české samosprávy a tak tolerovali (do jisté míry), prvorepublikové elity a jejich moc.

To však mělo i odvrácenou stranu. Známost jejího otce dělala z jeho rodiny cenný cíl pro nacistický nátlak a propagandu. Donutit dceru slavného vlastence, aby hrála v německém filmu, byl pro nacisty skvělý propagandistický tah.

Když proto Nataša dostala nabídku zahrát si v německém filmu, neměla na vybranou. Odmítnutí by mohlo znamenat odvetu vůči její rodině. A tak v roce 1940 přijala roli v nenáročné německé letní komedii Komm zu mir zurück (uvedené též jako Vrať se ke mně zpět), ovšem pod německým pseudonymem Ada Goll. Byla to lehká historka o žárlivosti, žádná propaganda – přesto později stačila k nařčení, že spolupracovala s nacisty.

Její osobní život v té době zažíval příběhy, které by vydaly na filmový scénář. Mezi herečkami Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou a Natašou Gollovou tehdy média i fanoušci vytvářeli obraz „soutěže o největší hvězdu“.

Ve skutečnosti byly Nataša s Adinou blízké přítelkyně – jedna bez druhé nedala ránu. Mladé, krásné a proslulé herečky držely spolu i tváří v tvář okupaci. Jenže nakonec je rozdělila láska k jedinému muži.

Tím mužem byl Dr. Wilhelm Söhnel, vlivný šéf výroby barrandovských filmových ateliérů a člen NSDAP. Söhnel, elegantní bonviván z Ostravy, měl pro slabost pro herečky – a ony pro něj. Adina Mandlová s ním udržovala poměr první. Když se však později zamiloval do Nataši, vztah obou hereček okamžitě ochladl. Gollová byla do Söhnela zamilovaná a ignorovala varování přátel i rodičů, kteří ji před ním důrazně varovali.

S ohledem na tragický kontext doby se však zamilovat do Němce rovnalo společenské sebevraždě. Režisér Otakar Vávra později suše poznamenal: „Doktor Söhnel nebyl fanatický nacista. Ale tehdy platilo, že Němec jako Němec… Nataša byla ve stejné situaci jako Baarová a Mandlová. Prostě spala s Němcem.“ Sama herečka tušila, že za lásku k muži s cejchem okupanta ji čeká krutá daň. A ta daň skutečně přišla – jen o něco později, než čekala.

Na jaře 1945 se blížil konec války. Nataša Gollová tehdy učinila rozhodnutí, které dodnes vzbuzuje úžas. Dobrovolně odjela do Terezína, kde mezi vězni vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Zatímco jiní se po okupaci skrývali v bezpečí, ona šla přímo do pekla terezínského ghetta, aby pomáhala jako ošetřovatelka těžce nemocným vězňům.

Pracovala neúnavně v otřesných hygienických podmínkách – a nakonec sama onemocněla. Tyfus ji srazil na lůžko na půl roku a málem ji zabila další komplikace jako svrab.

O život unikla doslova o vlásek. Její tělo však bylo navždy poznamenané: prodělaná nemoc jí mj. způsobila, že už nikdy nemohla mít děti. Bylo jí teprve 33 let a to nejhorší ji teprve čekalo.

Květen 1945. Válka skončila a v ulicích Prahy zněla euforie. Pro Natašu Gollovou ale nastalo hořké procitnutí. Navzdory jejímu skutku v Terezíně ji mnozí vnímali jen jako „tu herečku, co chodila s Němcem“. Společnost byla rozdělena na vítěze a poražené, soudce a souzené.

Stejný osud potkal řadu umělců spojovaných s protektorátní kinematografií. Nataša nebyla výjimkou. Ocitla se před očistnou komisí pro divadla a filmy, která posuzovala provinění vůči národu. Byla obviněna z kolaborace – hlavně kvůli vztahu se Söhnelem a německém filmu, ve kterém hrála.

Zprvu se zdálo, že ji neochrání ani prokazatelná fakta: namísto uznání za pomoc vězňům v Terezíně cynikové tvrdili, že tak chtěla jen naoko odčinit své hříchy. Kolegové ve Vinohradském divadle se proti ní dokonce otevřeně postavili a odmítli s ní dál hrát. Co se jí asi honilo hlavou?

Nakonec zvítězila spravedlnost, byť jen částečně. Úřady prošetřily i protinacistické aktivity Nataši Gollové během války. Ukázalo se, že tajně pomáhala odboji, zprostředkovávala styk s partyzány a šířila ilegální letáky. I díky tomu bylo trestní řízení proti ní zastaveno. Přesto nebyla úplně rehabilitována a nálepky „kolaborantka“ se nemohla dlouho zbavit.

Oficiálně dostala dvouletý zákaz filmování a hraní v Praze. Na rozdíl od Adiny Mandlové či Lídy Baarové, které raději odešly do exilu, mohla Gollová po čase zkusit znovu hrát – ovšem mimo hlavní město. V roce 1947 přijala angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Ve třiceti pěti letech tam začínala nanovo, daleko od pražské hlavní scény.

Právě v Budějovicích potkala muže, kterému nakonec řekla své „ano“. Byl jím Karel Konstantin, ředitel tamního divadla. V roce 1948 se za něj provdala. Těžko říct, zda to byla láska – spíš zoufalá snaha začít znovu. „Byl to hrozný alkoholik. Vzala si ho spíš ze zoufalství. Byla tam v těch Budějovicích úplně sama…“ vzpomínal herec Svatopluk Beneš na důvody její svatby.

Manželské štěstí se nedostavilo. Konstantin pil, a zatímco jeho žena kdysi zářila na stříbrném plátně, nyní tiše hrála provinční divadlo. Stejně jako zmizela z filmových pláten a zmizela i z povědomí diváků.

Zvrat přišel nečekaně. Na počátku 50. let už nová generace filmových fanoušků Gollovou téměř neznala. Československý film byl zestátněný a preferoval nové tváře. Přesto se našli lidé, kteří na Natašu nezapomněli.

V roce 1951 se na ni rozpomenul legendární komik Jan Werich. Připravoval právě velkorysý historický film Císařův pekař – Pekařův císař a hledal představitelku pro dvojroli krásné dvorní dámy a kouzelné bytosti Sirael. Werich prosadil, aby tu roli dostala právě Nataša Gollová.

Po šesti letech nucené pauzy se tak Gollová ve svých 39 letech vrátila před filmovou kameru. A návrat to byl stylový – film měl obrovský úspěch a ona znovu zazářila na plátně vedle Jana Wericha.

Manželé Konstantinovi se díky tomu vrátili do Prahy. Nataša opustila Budějovice i provinční samotu a našla nové ukotvení v Divadle satiry (pozdější ABC), kam ji Werich přizval do souboru.

Na prknech pražských divadel pak hrála nepřetržitě po celé 50. a 60. roky. Dokonce se vrátila i na filmová plátna a do televize – byť už jen ve vedlejších či epizodních rolích. Někdejší sláva prvorepublikové hvězdy se už neobnovila, ale pomalý a jistý krok zpět ke slavě to byl.

Gollová se znovu objevovala mezi kolegy, na jevišti, v menších filmech. Mladší publikum ji znalo například jako tetičku z oblíbeného seriálu Sňatky z rozumu. Na konci 60. let dokonce čekala Natašu Gollovou ještě jedna pozdní skvělá role: režisér Zdeněk Podskalský jí svěřil výraznou komediální roli v bláznivé komedii Drahé tety a já (1974). V titulní úloze tetičky Fany byla znovu živelná a okouzlující – a připomněla všem, jaký komediální poklad v ní kdysi český film měl.

Profesní satisfakce však nemohla zakrýt neúspěšný osobní život. V roce 1962 její manžel Karel Konstantin náhle zemřel – podlehl infarktu v pouhých 56 letech. Nataša ovdověla ve stejném roce, kdy končila i Werichova éra v divadle.

Zůstala sama v prostorném prvorepublikovém bytě na Janáčkově nábřeží. Aby utáhla nájem, musela si vzít podnájemníky. Sdílet domov s cizími lidmi bylo pro ni těžké, ale jinou možnost neměla – její herecký plat ani malá penze by velký elegantní byt nezaplatily.

Přesto se v té době snažila udržet aktivní. Ještě několik let hrála v Městských divadlech pražských, dokud jí to zdraví dovolilo. Její tělo však neslo následky válečných strádání i věku.

Trápily ji bolesti kyčlí a nohou, podstoupila několik operací, a nakonec musela kolem roku 1970 odejít do předčasného důchodu.

Když v roce 1969 zemřela i milovaná maminka Adéla, dopadla na Natašu krutá samota. Neměla vlastní děti, sourozenci žili po svém a vztahy neudržovali. Zůstal jí jen prázdný byt plný vzpomínek na dávné časy. A ani ten jí osud nenechal. V polovině 70. let do jejích dveří osudově vkročil člověk, který využil její dobroty.

Ze soucitu poskytla podnájem jistému muži bez domova – a on se jí odvděčil tím nejhorším způsobem. Získal si její důvěru, zmanipuloval úřady a dosáhl toho, že herečku úředně vystěhovali z vlastního bytu. Svůj bezpečný přístav na nábřeží tak Gollová vyměnila za maličkou garsonku ve Štěpánské ulici.

Nový domov naproti pražské hospodě Šumava byl skromný. Gollová tam trávila dny převážně o samotě. Nemocné nohy ji stále více zrazovaly – trpěla otoky a bércovými vředy, které se nechtěly hojit. Každodenní bolest těla i duše tišila tím, co měla po ruce.

Pár kroků přes ulici byl lokál a v něm štamgasti, kteří v té osamělé stařence občas ještě poznali slavnou herečku ze starých časů. Nataša tam chodila téměř denně na skleničku. V přítmí zakouřené hospody poslouchala řeči veselých opilců a na chvíli zapomínala, že večer se vrací do prázdné garsonky.

Démon alkoholu si ji pomalu připoutával, nenápadně, den za dnem. Místo potlesku a záře ramp teď měla útěchu ve víně nalévaném z ušmudlané karafy. Snad doufala, že ve víně najde zapomnění – ale našla jen hlubší zoufalství. Kdysi tak elegantní dáma začala chodit o holi, s tváří poznamenanou bolestí a pitím. Ztratila většinu přátel; mnozí ji už dávno vyškrtli ze života nebo sami odešli na věčnost. Zbývalo jen pár kolegů, kteří na ni nezapomněli a měli o ni starost.

Nakonec zasáhli dva takoví přátelé: herec Stanislav Fišer a zpěvák Josef Zíma. Podařilo se jim Natašu přesvědčit, že potřebuje péči, jakou jí může dát jedině odborný personál. Neochotně souhlasila a v roce 1982 se přestěhovala do domova důchodců v pražské Krči. Opouštěla tak i svou poslední svobodu – ale nebylo vyhnutí. Její zdraví se prudce zhoršovalo a samota v kombinaci s alkoholem by ji dříve či později stála život.

V šedivém pavilonu krčského ústavu trávila Nataša Gollová poslední roky života. Zpočátku se jí tam vedlo těžce; nechtěla se smířit s osudem opuštěné herečky v zapomnění. Občas za ní zašli novináři nebo věrní fanoušci – a byli překvapeni, že přes všechnu trýzeň si uchovala jiskru inteligentního humoru.

„Co mám dělat, nemá smysl složit ruce do klína a naříkat, že tohle je stáří,“ řekla jednomu z návštěvníků a odmítla psát jakékoli paměti: „Myslím, že není dobře, když se člověk pořád vrací ke vzpomínkám. Vždyť je tu přece ještě přítomnost a budoucnost!“

Přesto samota ji trápila. Trpce poznamenala, že do domova důchodců se bývalí kolegové nehrnou: „Jako by se báli… do nemocnice za vámi přijdou, ale do domova nepřijdou. O Vánocích mi bylo hodně smutno, to na mě tak nějak padlo…“

Když ji navštívil publicista Stanislav Motl, našel křehkou paní o berlích se zakalenýma očima, jíž však ve tváři dosud probleskovaly líbezné rysy z mládí. Na nočním stolku u postele měla položenou jedinou knihu – Mrštíkovu Pohádku máje. Na tu knihu s krásnými ilustracemi kdosi kdysi napsal věnování.

Nataša si ji už nemohla přečíst, ale nechtěla se jí vzdát. Byl to příběh o čisté lásce a jarní přírodě – příběh, v němž kdysi sama ztvárnila hlavní roli křehké Helenky. Možná právě v něm nacházela tichou útěchu.

Dne 29. října 1988 se v oknech domova v Krči dlouho do noci svítilo. V jednom z pokojů tiše dohoříval život Nataši Gollové, filmové komičky se smutným osudem. Zemřela ve spánku, tak tiše, jak tiše žila poslední léta. Bylo jí 76 let.

Na Vyšehradském hřbitově ji pak uložili do rodinné hrobky Hodáčových, nedaleko hrobů českých velikánů. Její jméno tam stojí vyryto se stejnou noblesou, s jakou ho kdysi vídal na filmových plakátech prvorepublikový divák.

Zdroje:

https://dvojka.rozhlas.cz/divaci-ji-milovali-za-lasku-v-osobnim-zivote-ale-tvrde-zaplatila-osudove-zeny-8287533

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/573438/posledni-rozhovor-natasi-gollove-76-po-30-letech-ho-student-objevil-v-odpadkovem-kosi.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nata%C5%A1a_Gollov%C3%A1

https://www.prahain.cz/celebrity/kde-zili-slavni-na-slavu-zbyly-4874.html