Omayra Sánchezová přes dva dny umírala uvězněná v bahně a sutinách. Doufala v zázrak, ten nepřišel

Rozpálené pyroklastické proudy bleskově rozpuštěly ledovec na vrcholu a uvolněná voda se mísila s popelem, bahnem a kameny. Z horských strání se tak řítily dolů čtyři ničivé lahary – mohutné bahenní proudy.

Valily se rychlostí kolem 60 km/h a cestou pohlcovaly menší říčky, takže narůstaly do obřích rozměrů. Okolo 23. hodiny vtrhla tato masa s ohlušujícím hukotem do údolí, na jehož dně leželo Armero, pouhých 50 km od sopky.

Během několika minut pohřbilo bahno celé třicetitisícové město. Ulice, domy, kostel, nemocnice – vše zmizelo pod dvěma metry tekuté hlíny a sutin. Většina obyvatel spala a úder přišel bez varování. Ozvaly se exploze, křik a pak nastalo strašidelné ticho. Na místě bujného města zůstalo jen moře páchnoucího bahna a trosky. Tragédie si vyžádala okolo 23 000 obětí a vešla do dějin jako nejhorší přírodní katastrofa v historii Kolumbie.

Ještě toho dne odpoledne někteří tušili, že se něco blíží. Armero pokrýval jemný popel a lidé byli neklidní. Přesto úřady ujišťovaly obyvatele, že žádné nebezpečí nehrozí – vždyť žádná velká erupce nepřišla 140 let a předchozí varování vědců označili mnozí za poplašná.

Večer proto většina usíná s pocitem falešného bezpečí. Když se pak krátce před půlnocí z temnoty ozvalo dunění a městem otřásl příval bahna, bylo už pozdě na útěk. Zkázu umocnilo, že nefungovaly sirény a bahno smetlo i mosty a silnice, takže záchranáři měli problém se do Armera dostat. Katastrofě tak nic nestálo v cestě.

Teprve s příchodem úsvitu se ukázal skutečný rozsah pohromy. Nad zpustošeným Armerem se povalovala mlha a ticho narušoval jen nářek těch, kdo přežili. Z trosek trčely ruce či hlavy lidí volajících o pomoc. Záchranné týmy, vojáci a dobrovolníci se brodili mazlavým bahnem a snažili se vyprostit živé. V tom pekle se zrodil příběh, který dojal celý svět: příběh třináctileté dívky jménem Omayra Sánchezová.

Omayra Sánchezová žila v Armeru se svou rodinou – rodiči, mladším bratrem Alvarem (11 let) a tetou, která měla malé batole. Osudovou noc byli vzhůru, znepokojeni dřívějším spadem popela. Když se ale na dům přiřítila bahenní vlna, betonová stavba se zhroutila a celou rodinu uvěznila uvnitř.

Omayra upadla do tmy a chaosu rozbíjeného nárazy trosek. Bahno ji strhlo, ale nějakým zázrakem zůstala naživu. Když se probrala, byla po pás ponořená ve studené husté vodě. Nemohla se hýbat – nohy měla zaklíněné pod sutinami, obtočené bezvládnými pažemi své zesnulé tety Nad hladinu jí trčel jen hrudník, ramena a hlava. Byla noc a všude kolem panovala tma protkaná nářky zraněných.

Za prvního světla se k místu probojují záchranáři. V dálce zpozorují drobnou dívku, jak se drží nějakého trámu trčícího z bahna. Omayra sebrala všechny síly a tloukla klackem do plechové střechy, která nad ní uvízla, aby na sebe upozornila. Záchranáři k ní opatrně postupují po provizorní lávce ze zbytků střech a pytlů s rýží.

Naskýtá se jim srdcervoucí pohled: dítě uvězněné v bahnité jámě, celé špinavé, prokřehlé a vyčerpané, ale živé. Okamžitě se pouštějí do práce, odstraňují suť a opatrně se snaží dívenku vyprostit. Podaří se jim uvolnit Omayřiny ruce a trup. Když ji však zkusí vytáhnout, dívka vykřikne bolestí – její nohy drží pod hladinou těžké trosky a nepovolí. Sebemenší pohyb způsobuje nesnesitelný tlak. Navíc vždy, když ji záchranáři nadzvednou, okolní voda se na ni začne valit a hrozí, že ji utopí. Aby Omayra nemusela neustále bojovat o dech, nasadí jí kolem hrudníku nafukovací pneumatiku jako plavací kruh.

Začíná dlouhý zápas s časem. Záchranáři vědí, že Omayru musí dostat ven rychle – je podchlazená, nohy má pravděpodobně rozdrcené a okolní voda je plná bakterií a chemikálií z erupce. Bahno navíc stále pomalu stoupá. Na místě však chybí těžká technika i lékařské vybavení. Do odříznutého Armera se nedostaly potřebné stroje ani zdravotníci.

Skupinka vyčerpaných dobrovolníků tak má k dispozici jen vlastní ruce a pár základních nástrojů. Přesto se nevzdávají. Střídají se po směnách u dívky, aby nikdy nezůstala sama. Někdo jí neustále jemně podpírá bradu nad hladinou. Další mezitím holýma rukama odhrabávají bahno a sutiny kolem jejího těla. Voda je ledová a páchne sírou; všichni jsou zanedlouho pokryti blátem a na pokraji sil.

Někteří záchranáři v tichosti pláčou zoufalstvím, ale před Omayrou se snaží držet statečnou tvář. Nemohou ji vidět trpět, ale jsou bezmocní – nemají lana, kladky, ani lopaty v dostatečném množství. V duchu se modlí za zázrak.

Malá Omayra je však neuvěřitelně statečná a klidná. Přestože musí nesmírně trpět, téměř si nestěžuje. Záchranáře překvapuje její odhodlání a důvěra. Když se jí ptají na jméno a snaží se s ní udržet rozhovor, mluví tichým unaveným hlasem a odpovídá na otázky. Dokonce se na ně pokouší povzbudivě usmát.

Prosí je jen občas o trochu sladkého jídla nebo limonádu, protože má žízeň a hlad. „Všichni běžte, najezte se, a pak mi přineste sušenky,“ řekne prý v jednu chvíli s bezelstným úsměvem promodralými rty. Záchranářům se derou slzy do očí. Jak mohou odejít, když děvčátko v jámě bojuje o holý život? Nikdo ji neopouští. Místo toho jí pošlou nějaké sušenky a předstírají veselí, aby jí dodali naději.

Čas se vleče a Omayra stále vězí v bahně, už dlouhé desítky hodin. Záchranáři mezitím zoufale shánějí čerpadlo na vodu – jedině odčerpáním bahna by se dalo dostat k jejím nohám. Jedno čerpadlo je k dispozici až ve vzdáleném městě Medellín. Běžnou cestou by putovalo celé dny a helikoptéra není po ruce. Pomoc je příliš daleko. V okolí uvázly stovky dalších raněných a záchranáři musí volit, kam soustředit omezené síly.

Omayra však zůstává středem pozornosti: je při vědomí, komunikuje a celý tým k ní přilnul, jako by byla jejich vlastní dítě. Navíc kolem stojí reportéři a kamery a vysílají její zápas o život do světa. V přímých vstupech v televizi Omayra slabým, ale klidným hlasem odpovídá na otázky novinářů.

Do objektivu vzkazuje: „Maminko, jestli mě slyšíš, modli se, ať mi ti lidé pomůžou a já zase můžu chodit.“ Zmíní dokonce, že ji mrzí, že zmeškala ve škole písemku z matematiky. Její velké tmavé oči hledí přímo do kamery – pohled plný oddanosti a naděje. Miliony lidí u televizních obrazovek po celém světě sledují tyto záběry se zatajeným dechem. Všichni tuší, že času ubývá.

Druhý den neúprosně přechází v třetí. Omayra strávila v bahně už více než 50 hodin a její tělo začíná podléhat vyčerpání. V noci trpí halucinacemi – blouzní o škole a opakuje, že nesmí přijít pozdě. Její hlas slábne. Tvář má opuchlou, oči podlité krví, prsty promodralé. Záchranáři ji zahřívají, jak se dá, a za svitu baterek jí zpívají, aby ji uklidnili. Ona jim na oplátku potichu zpívá také písničku, kterou zná. Občas se pomodlí Otčenáš a rozpláče se.

„Mám strach, že se utopím, protože neumím plavat,“ šeptá v slzách jednomu z dobrovolníků. Ten ji pevně drží za ruku a lhát jí v tu chvíli musí pro její klid: „Neboj se, vytáhneme tě, přísaháme,“ ujišťuje ji chvějícím se hlasem. V hloubi duše ale i on cítí, že zázrak nepřichází.

Už i nejzkušenější členové týmu začínají uvažovat o krajním řešení: jediné, co Omayru drží, jsou nohy uvězněné pod rozvalinami. Amputace by ji mohla vysvobodit. Ale dá se něco takového provést přímo v bahně? Na místě není potřebné chirurgické vybavení ani krev pro případnou transfúzi. Polní lékař varuje, že by dívka při amputaci pravděpodobně zemřela na šok.

Navíc je tu riziko infekce – bahno je plné zákeřných bakterií. Dilema je děsivé: ponechat Omayru svému osudu, nebo ji zkusit zachránit za cenu možného okamžitého konce? Lékaři i záchranáři po těžkém zvažování dospějí ke stejnému závěru – pokus o vyproštění amputací by byl spíše usmrcením. Pokud má dívka zemřít, stane se to bez další bolesti. Na místě zavládne tísnivá rezignace.

K ránu třetího dne dorazí na místo přeci jen přivezené čerpadlo. Záchranáři ještě jednou mobilizují síly. Začnou odčerpávat vodu, bahno pomalu klesá – možná svitla poslední naděje! Omayra je ale už v polovědomí. Tělo po bezpočtu hodin v kaluži zachvátila infekce a rozvíjející se sněť. Dívka má horečku a slábne. Když hladina klesne natolik, že jsou konečně vidět její nohy, všichni jen zděšeně zalapají po dechu.

Omayřiny nohy jsou skrčené pod velkou betonovou deskou, jako by klečela. Jsou úplně necitlivé a zřejmě zhmožděné k nepoznání. Jasně se ukazuje, že bez okamžité amputace se s ní nedá pohnout. Jenže na razantní zákrok už je pozdě – dívčin stav je kritický. Srdce to možná brzy vzdá samo.

Krátce po desáté hodině dopoledne v sobotu 16. listopadu se naplní to, co všichni tak dlouho oddalovali. Omayra ještě naposledy zvedne oči k obloze a zašeptá: „Už mě volá Pán Bůh.“ Záchranáři u její hlavy jen nehnutě přikývnou, lapajíce po dechu v zoufalství. Dívka se na ně slabounce usměje, jako by je chtěla utěšit. Pak zavře oči a vydechne naposledy.

Po téměř 60 hodinách útrap končí život dítěte, které tak statečně bojovalo. Na místě vypukne pláč a otřes. Mnozí záchranáři se sesypou vyčerpáním a žalem. Reportéři odvracejí tváře od kamer, aby skryli slzy. Přesto ještě stihnou do světa oznámit tragickou zprávu: Omayra Sánchezová je mrtvá.

Zpráva o smrti Omayry se šířila médii jako lavina – stejně rychle jako předtím naděje v její záchranu. Fotografie drobné dívky s velkýma černýma očima, která bezmocně čekala na svou smrt v kalné vodě, obletěly celý svět. Nejznámější snímek nazvaný Agónie Omayry Sánchezové pořídil francouzský fotoreportér Frank Fournier jen pár hodin před koncem dívčina života.

Zachytil na něm Omayru s unaveným pohledem a bolestí ve tváři, ale přesto s podivuhodnou důstojností. Když byl tento snímek později zveřejněn v časopise Paris Match, vyvolal šok a pobouření. Mnoho lidí nechtělo uvěřit, že by v dnešní době mohla pomoc přijít tak pozdě.

Obviňovali kolumbijskou vládu, že nechránila své občany. Objevily se i hlasy hanící samotného fotografa za to, že dívku vyfotil v tak trýznivé situaci místo toho, aby pomáhal – nazvali ho dokonce „supem čekajícím na smrt“.

Fournier se bránil slovy: „Cítil jsem, že je důležité přinést ten příběh světu. Kdyby se lidé nezajímali, bylo by to ještě horší. Věřím, že má fotografie pomohla vyburcovat veřejnost a ukázat nezodpovědnost našich vůdců“.

Kolumbie vřící emocemi hledala viníka tragédie. Už během záchranných prací vyšlo najevo, že v Armeru chybovaly úřady. Místní lidé vypověděli, že je starosta a další představitelé před katastrofou ubezpečovali, že „se nic neděje“. Vláda navíc včas nerozdistribuovala informace o rizicích, které geologové vypracovali už měsíc před erupcí.

Varovné signály byly ignorovány – včetně zvýšené seismické aktivity a menších výbuchů sopky v měsících před tragédií. Když pak udeřila katastrofa, zásah byl pomalý a chaotický. Kritiku přeživších i médií sklidilo zejména to, že záchranný systém nebyl připraven na podobnou situaci: chyběla koordinace, zařízení i plán.

Armáda i vládní složky měly v té době plné ruce práce s vrcholícím konfliktem s povstalci a na varování z odlehlého venkova nedbaly. Prezident Belisario Betancur čelil otázkám, zda šlo neštěstí odvrátit. Odpovídal vyhýbavě, že „jsme chudá země a nemáme potřebné vybavení“.

Pro pozůstalé to však byla slabá útěcha. Viděli v Omayřině smrti symbol selhání státu. „Za její smrt může vláda,“ psaly hněvivě noviny. Někteří poukazovali, že kdyby byly oběti vyprošťovány rychleji a s lepší technikou, mohla Omayra i další přežít.

Hrob Omayry se stal poutním místem – lidé z široka daleka sem nosili květiny a dárky, modlili se za ni a žádali ji o přímluvu, jako by byla svatá. Když Kolumbii v červenci 1986 navštívil papež Jan Pavel II., poklekl u tohoto provizorního pomníku a tiše se pomodlil za všechny oběti tragédie. Pro mnohé to bylo potvrzením, že Omayřina oběť nebyla zapomenuta.

Ve světě se příběh statečné dívky dočkal mnoha zpracování. Chilská spisovatelka Isabel Allende napsala povídku Čas je z hlíny (šp. De barro estamos hechos), inspirovanou událostmi v Armeru, v níž líčí bezmoc novinářky snažící se pomoci děvčátku zasypanému v bahně.

Kolumbijský novinář Germán Santa María Barragán, který byl osobně u Omayry jako dobrovolník, vylíčil její příběh v knize No Morirás (Nezemřeš), za niž získal literární ocenění – sám později prohlásil, že pohled do Omayřiny tváře v agonii byl to nejbolestnější, co kdy zažil.

Frank Fournier získal za svůj snímek umírající Omayry světovou cenu World Press Photo za nejlepší fotografii roku 1986. Díky němu obletěl příběh Armera zeměkouli a vyvolal obrovskou vlnu solidarity i tlaku na kolumbijskou vládu, aby za svou nedbalost nesla odpovědnost.

Zdroje: