Babu Jagu hrál muž - Georgij Francevič Milljar. Jeho dědeček měl zlaté doly, bolševici je ukradli

Georgij Francevič Milljar se narodil 7. listopadu 1903 v Moskvě. Přišel na svět jako syn z bohaté a vznešené rodiny, která mu mohla dopřát pohádkové dětství. Otec Franz de Millieu byl francouzský inženýr a aristokrat z Marseille, pozvaný carskou vládou, aby v Rusku stavěl mosty.

Matka Elizaveta pocházela z rodu sibiřských průmyslníků – její rodina vlastnila rozsáhlé zlaté doly na Dalekém východě. Georgij tak do svých prvních let vyrůstal v přepychu. Měl francouzské vychovatelky, učitele hudby, jazyky, knihy, služebnictvo – všechno, co si lze představit. Když mu byly tři roky, zasáhla jej však první rána: otec náhle zemřel a malý Georgij zůstal jen s maminkou.

Matka ho vzala z rušné Moskvy pryč, na rodinné sídlo v lázeňském městečku Gelendžik u Černého moře. Tam spolu trávili časy v relativním klidu, zatímco Rusko se začalo zmítat nepokoji. Idylu blahobytu ukončil rok 1917 – ozvěny revoluce dolehnuly i sem do odlehlého kraje.

Bezstarostný život skončil rokem 1917, kdy bolševici připravili rodinu o veškeré bohatství. Přišli o dům, o podnikání, o všechny cennosti. Stát zabavil i dědečkovy zlaté doly a zkonfiskoval jejich majetek – nezbylo nic. Z prostorného moskevského bytu jim režim nechal „jen jeden jediný pokoj“, kam se po převratu museli nastěhovat. Z malého chlapce, kterého opatroval houf chův, se ze dne na den stal chudý sirotek bez domova.

Matka v obavách o budoucnost raději změnila sobě i synovi příjmení. Vzdali se urozeného „de Millieu“ a začali používat poruštěné „Milljar“, aby jejich cizokrajný a aristokratický původ zbytečně nedráždil nové sovětské pořádkové orgány. Georgij se musel naučit skrývat, odkud pochází.

Nikde v dotaznících později neuváděl, že plynně hovoří francouzsky a německy, a pečlivě tajil své prvotřídní vzdělání – věděl, že by to v komunistickém systému bylo spíše přitěžující. Třídní původ se stal stigmatem.

Takto smutně skončilo jeho pohádkové dětství. Mohl se mít až do konce života jako sultán, ale na světě se zkrátka objevil ve špatné době a na špatném místě. S matkou zůstali bez prostředků, ubytovaní v komunálním bytě s cizími lidmi.

Georgij se ocitl v novém světě, který byl chladný, nepřátelský a nebezpečný pro někoho jeho původu. Na ramena dospívajícího chlapce padla zodpovědnost – musel přežít a postarat se o matku v prostředí, kde jejich jméno kdysi znamenalo bohatství, ale teď mohlo znamenat i rozsudek.

Jediným únikem z drsné reality se pro mladého Milljara stalo umění. Od dětství tíhl k herectví a měl výtvarný talent. Jeho teta, kdysi slavná divadelní herečka, mu vštípila lásku k dramatu. Již jako malý chlapec si rád hrál na jeviště – a bral to vážně.

V sedmi letech se potají nalíčil jako Mefistofeles z Fausta a pokusil se vyděsit příbuzné. Místo strachu tehdy sklidil salvy smíchu, což ho nejdřív zklamalo. Netušil, že právě smích publika se jednou stane odměnou za většinu jeho rolí.

Po škole nastoupil Georgij do malého městského divadla v Gelendžiku. Byl pouhým kulisákem, rekvizitářem – děvečka pro všechno, jak sám později vzpomínal. Pracoval pilně, tiše přenášel kulisy a uklízel jeviště, ale v duchu snil o tom, že jednou bude stát přímo pod reflektory.

Každý večer poctivě sledoval všechna představení a uměl nazpaměť všechny role ostatních herců. Jeho velká chvíle přišla nečekaně v roce 1920. Jednoho dne totiž onemocněla herečka, která měla hrát hlavní roli v pohádce Popelka. Představení hrozilo zrušení – jenže v tu chvíli kdosi z ansámblu ukázal na drobného devatenáctiletého kulisáka, který znal všechny texty.

Georgij nezaváhal. Na jeviště vystoupil jako náhradník za nemocnou Popelku. Oblekl si dívčí kostým, na tvář nanesl líčidla a proměnil se v křehkou princeznu. V hledišti nikdo nepoznal, že okouzlující Popelka je ve skutečnosti mladík. Štíhlý mládeneček s pohlednou tvářičkou zahrál roli tak přesvědčivě, že sklidil bouřlivý úspěch. Ten večer poprvé si dosyta vychutnal potlesk obecenstva.

Od té doby ho prkna, která znamenají svět, už nepustila. Divadlo se pro Georgije Milljara stalo osudem. Z nevýrazného kulisáka byl rázem plnohodnotný člen souboru. Talentovaný mladík brzy dostával další role a publikum i kolegové si ho oblíbili. V provincii se stal malou místní hvězdou. Cítil však, že jeho ambice míří výš – do velkého města a do filmu, který ho odjakživa lákal.

Roku 1924 se proto vydal do Moskvy. Bylo mu necelých 21 let, když získal angažmá v nově otevřeném moskevském Divadle revoluce a zároveň nastoupil do tamní herecké školy. Nebylo to snadné období. Mladý Georgij nezapadal do obvyklých představ o adeptovi velkého herectví.

Učitelé si s ním nevěděli rady – byl drobounký, měl pronikavý skřípavý hlas starce, vypadal netypicky a hovořil s přízvukem staré Moskvy. Někteří pedagogové nad ním zlomili hůl a několikrát jen o vlásek unikl vyloučení. Nakonec školu dokončil v roce 1927, ale odcházel s pocitem, že ho ve světě herectví neberou vážně.

Kritika ovšem zaznamenala jeho neobyčejné schopnosti. Psalo se tehdy, že „Milljarovy skvělé schopnosti v oblasti mimiky a plasticity by se možná více uplatnily ve filmu.“ Georgij to cítil stejně – toužil po filmovém plátně.

Ještě několik let zůstal věrný divadlu. Každý den hrál, sbíral zkušenosti a snažil se budovat pozici. Stal se jedním z nejoblíbenějších herců souboru, lidé chodili na představení i kvůli němu. Jenže film ho nepřestával lákat. Kolem roku 1933 získal prvních pár příležitostí před kamerou – drobné epizodky úředníků, vojáků. Neuspokojovalo ho to. Skutečná filmová šance přišla až o pár let později a zcela změnila jeho život.

V roce 1938 se Georgij Milljar setkal s mladým režisérem, který hledal neotřelé herce pro svůj chystaný film. Jmenoval se Alexandr Rou a šlo o tvůrce specializujícího se na filmové pohádky.

Rou vyhlásil konkurz – Georgij se přihlásil, jenže při zkoušce ho zradila tréma a první pokus o filmové angažmá skončil neúspěchem. Režisér si však drobného herce s výraznou tváří a hlasem pamatoval. Vzniklo mezi nimi zvláštní porozumění, které se mělo zúročit v budoucnu.

O rok později Rou natáčel svůj samostatný debut, pohádku O plačtivé princezně (1938). Vzpomněl si na Milljara a nabídl mu roli – zlého cara Hráška. Georgij neváhal. Kvůli natáčení si nechal oholit vlasy i obočí, což v jeho rodině způsobilo menší šok, ale on byl ochoten pro roli udělat cokoliv.

V pohádce ztvárnil hašteřivého, směšně krutého krále – a vedl si výborně. Film i jeho herecký výkon přijala kritika nadšeně a diváci si podivného krále zamilovali. Rou a Milljar navázali dlouholeté přátelství a tvůrčí spojenectví. Režisér získal pro další filmy cenného „dvorního herce“ a Georgij Milljar našel svůj umělecký domov – svět pohádek.

Následovaly desítky společných projektů. Alexandr Rou obsazoval Milljara do každého svého filmu – a často mu svěřil několik různých rolí naráz. Drobný herec dokázal neuvěřitelně měnit podobu i hlas, miloval masky a převleky.

Nejraději se stylizoval do ženských postav nebo pohádkových bytostí. Brzy se stal nepřekonatelným představitelem všemožných ježibab, čertů a skřetů. Jeho nejznámějšími rolemi se staly Baba Jaga a Kostěj Nesmrtelný, dva ikonické archetypy ruských lidových pohádek.

Sám později vzpomínal, jak přišel na podobu své Baby Jagy. Jednou v Jaltě spatřil starou ženu, shrbenou při pasení koz – měla křivý nos, uhrančivý pohled a v ruce klacek. Pomyslel si, že přesně tak by mohla baba Jaga vypadat. Druhou inspiraci našel přímo doma: jeho hašteřivá sousedka v komunálním bytě byla známá svými hádkami a nevrlou povahou.

Georgij si vypůjčil některé její rysy pro svou čarodějnici. Když pak Rou v roce 1939 připravoval pohádku Zakletá nevěsta, marně hledal herečku pro roli děsivé baby Jagy. Nakonec se obrátil s prosbou na Milljara.

A tehdy Georgij pronesl větu, která vstoupila do dějin filmového zákulisí: „Tohle není ženská role. Řekněte mi, která herečka se nechá na plátně udělat tak děsivou? A já vydržím všechno.“ Rou se rozesmál a souhlasil – Baba Jaga bude muž.

Milljar se proměnil v čarodějnici s dlouhým křivým nosem, rozcuchanými vlasy a huhlavým hlasem. Jeho maska byla tak hrůzostrašná, že malé děti na place před ním s křikem utíkaly.

Natáčelo se v extrémním horku; v jedné scéně herec přes dvacetkrát sjížděl po klouzačce z kamenů, která byla rozpálená sluncem, až si popálil kůži na těle – nic z toho ho ale neodradilo. První filmová Baba Jaga roku 1939 měla u publika úspěch a nastolila nový trend: zlovolná pohádková ježibaba už navždy bude spojována s Georgijem Milljarem.

Během druhé světové války přijal Milljar další náročnou úlohu. V roce 1944 mu Rou nabídl roli legendárního černokněžníka Kostěje Nesmrtelného ve filmu Bohatýr Nikita. Georgij zpočátku váhal – bál se, že tak těžkou roli nezvládne. Nakonec výzvu přijal a opět do ní vložil vše.

Protože šlo o zosobnění samotného zla, vydal se do moskevských chrámů studovat, jak malíři ikon zobrazovali ďábla. Byl odhodlaný vtisknout Kostějovi věrohodnou temnotu. Natáčení probíhalo za války; štáb byl přesunut do Dušanbe ve Střední Asii. Všude kolem panoval hlad a nebezpečí, hygienické podmínky byly zlé.

Georgij onemocněl malárií a během týdne zhubl na pouhých 48 kilogramů. Jeho vychrtlou postavu pak filmaři využili – pro roli Kostěje už nepotřeboval ani make-up, stačilo mu znovu oholit hlavu a byl děsivý sám o sobě. Dokonce kůň, na kterém měl jet, se ho prý bál a odmítal herce pustit k sobě, takže museli zvířeti zavázat oči.

Milljar se i přes vyčerpání překonával. Film měl premiéru 9. května 1945 – v den, kdy skončila válka. Diváci v biografech tehdy přijali jeho Kostěje s nadšením a mnozí v něm viděli symbol poražených nacistických sil. Georgij skromně popřel, že by o takovou paralelu usiloval; roli prý pojal čistě jako zosobnění mytologického zla. Jeho Kostěj Nesmrtelný však vešel do dějin jako jeden z nejstrašidelnějších filmových padouchů své éry.

Po válce pokračoval Milljar v kolekci svých pohádkových postav, ale začal je po svém ladit více ironicky a komicky. Nebral se příliš vážně. Roku 1959 vytvořil roztomilou postavičku vodníkova sluhy jménem Kvak ve filmu Jak voják přemohl vodníka.

Celý natřený nazeleno a s plovacími blánami místo prstů poskakoval po jevišti a legračně šišlal – styl mluvy si vymyslel on sám a malí diváci se mohli uchechtat. Georgij Milljar s chutí rozdával radost v každé roli, i kdyby byla sebešílenější.

Rok 1964 znamenal vrchol jeho kariéry. Alexandr Rou natočil pohádku Mrazík, která se stala legendární nejen v Sovětském svazu, ale i v Československu a dodnes patří k vánočním pokladům. Scénář napsal známý dramatik Nikolaj Erdman a Milljar v ní po letech znovu ožil jako baba Jaga.

Pečlivě se připravoval – doma dokonce cvičil gymnastiku na hrazdě, aby vylepšil fyzickou kondici. Všechny kaskadérské kousky i v tomto filmu předvedl sám na vlastní kůži, beze strachu a bez dubléra. Jeho baba Jaga v Mrazíkovi je protivná babice, ale tentokrát jí vtiskl i lidské slabosti a groteskní humor. Stará čarodějnice v Milljarově podání trpí revmatismem, bolí ji záda, funí únavou při nekonečném dohadování s namyšleným Ivanem.

V jedné slavné scéně s funěním dosedne na práh chalupy a začne si třít bolavá bedra – spíše než zosobnění děsu připomíná nabručeného hospodského dědka, kterého zmohla hádka. Baba Jaga získala díky němu nevídaný komický rozměr, a právě proto se stala nezapomenutelnou. V české verzi ji navíc nezaměnitelně nadaboval herec František Filipovský, což popularitě postavy ještě přidalo.

Rou a Milljar spolu v dalších letech natočili ještě poslední snímky. Pohádka Ohněm, vodou a trubkami (1967) přinesla Georgijovi dvojroli – zahrál si zde babu Jagu i Kostěje zároveň. Jeho Kostěj se tentokrát z děsivého netvora proměnil v nešťastného ženicha, který působí spíše politováníhodně než hrůzostrašně.

Milljar se nebál dělat si legraci ze zla samotného a diváci to milovali. V roce 1970 se mihnul v historickém velkofilmu Balada o Beringovi a jeho přátelích jako dvorní šašek. Krátce nato přišla nabídka, aby ještě jednou ztvárnil babu Jagu v pohádce Zlaté parohy (1972). Georgij už váhal – cítil, že tuto roli hrál tolikrát, že nemá co nového vymyslet.

Teprve když za ním přišli s podmínkou, aby tentokrát zahrál ježibabu, která je už „dvě stě let v přechodu“, s chutí souhlasil. Nápad babizny sužované věčnými náladami ho pobavil a inspiroval k poslední kreaci. Bylo to naposledy, kdy pracoval s milovaným režisérem Rouem.

Krátce po dokončení Zlatých parohů, v únoru 1973, Alexandr Rou zemřel. Pro Georgije Milljara to byla těžká rána.Ztratil přítele a uměleckého partnera, jenž mu po tři desetiletí dával smysl života. Mnoho členů Rouova stálého týmu upadlo po jeho smrti v zapomnění – i Georgij najednou přestal dostávat větší role.

Objevoval se už jen v menších epizodkách u jiných režisérů. Jeho sen zahrát si někdy velkou dramatickou úlohu na úrovni třeba generála Suvorova se nenaplnil. Přesto neodmítal žádnou příležitost a hrál s nasazením i sebemenší postavičky. V posledních letech života vzal jakoukoli roli, byť sebemenší, ale vždy se na ni pečlivě připravil – s nezměrnou zodpovědností, která k němu patřila.

Kromě hraní na jevišti i před kamerou byl Milljar činorodý i v dalších oblastech. Namlouval animované filmy, daboval do ruštiny zahraniční herce (například postavu Jeana Témersona ve filmu Hrabě Monte Cristo) a ve volném čase se věnoval své další zálibě – kreslení. S gustem maloval vtipné karikatury kolegů i politiků a psal vzpomínky.

V Moskvě všichni věděli, že vzorným soudruhem nikdy nebyl. Spíše rebel, který dělá a vyznává pravý opak. Netajil se svou kritikou sovětských poměrů a pravidelně chodil do kostela. Ztělesňoval vlastně tak vše, co neměli soudruzi rádi. Nikoho nepřekvapilo, že titul národního umělce mu režim udělil až velmi pozdě – teprve roku 1988, v čase uvolnění poměrů. To už byl Georgij Frantsevič kmetem, jemuž táhlo na pětaosmdesát.

Zatímco před kamerou hýřil Milljar energií, grimasami a křiklavými převleky, v soukromí byl spíše plachý a nesmírně skromný člověk. Přátelé o něm říkali, že je laskavý a vždy elegantní – i v pokročilém věku dbal na dobré oblečení a uhlazené chování pravého gentlemana. Dětství v lepších kruzích se v něm nezapřelo.

Přesto dokázal být i rozpustile veselý. Měl rád zemitý humor a klidně sám sebe tituloval „Stařík Pochabovič“ – takovou přezdívku si dal, když tropil rošťárny. K lidem se choval přátelsky bez ohledu na jejich postavení.

Často se raději bavil s obyčejnými řidiči nebo rekvizitáři než se slavnými herci – říkal, že s „prostým lidem“ je větší zábava. A když někdo ze štábu dostal od fanoušků drahou lahev koňaku, vyměnil ji prý s chutí za levné portské. Byl pověstný svou vroucí láskou k alkoholu, ale práce pro něj i tak byla vždy na prvním místě.

Ačkoli byl obklopen obdivem publika a kolegů, v osobním životě zůstával dlouho osamělý. Žil skromně až asketicky v jednom koutku společného bytu, pečoval o svou starou maminku a sám neměl rodinu. O jeho milostném životě dlouho kolovaly jen dohady.

Někteří tvrdili, že ženy ho vůbec nezajímají. On sám takové řeči nikdy nekomentoval. Pravdou je, že první pokus o manželství učinil už jako dvaadvacetiletý, tedy v polovině 20. let. Vzal si tehdy mladičkou herečku z moskevského Divadla revoluce.

Manželství ale netrvalo dlouho a skončilo hořkým rozchodem – podle svědectví proto, že Georgij zjistil, že nemůže mít děti, a jeho žena mu mezitím oznámila radostnou novinu, že čeká dítě. Lékař Milljarovi soukromě sdělil diagnózu neplodnosti a mladý herec z toho poznal krutou pravdu: nastávající matkou nebude kvůli němu.

S bolestí v srdci své ženě popřál, aby šla za skutečným otcem svého dítěte, a požádal o okamžitý rozvod. Tahle kapitola jeho života se uzavřela dřív, než mohla vůbec začít. Od té doby Georgij Frantsevič žádnou partnerku veřejně neměl. Léta žil pouze se svou matkou ve stísněném moskevském bytě a veškerou lásku věnoval práci a svým blízkým přátelům.

Teprve když jeho maminka v roce 1971 zemřela, rozhodl se na stará kolena pro změnu. Zesláblý, téměř důchodový věk, a přece v něm jiskřilo cosi mladistvého – snad touha po rodině, kterou nikdy nepoznal. Ve svých 65 letech pojal za manželku sousedku Mariju Vasiljevnu, laskavou vdovu odvedle.

Marija přišla ve válce o muže a sama vychovala tři děti, nyní už dospělé. Když ji Georgij požádal o ruku, zpočátku se jen zasmála – říkala, že žádného muže už nepotřebuje. On se však nedal odbýt a s mírnou drzostí odvětil své proslulé: „Já nejsem muž, jsem baba Jaga.“

Tím ji odzbrojil. Svatba se konala bez velkých okázalostí, zato originálně: slavili ji přímo během natáčení pohádky Krásná Varvara na břehu řeky Moskvy. Nevěsta i ženich i všichni hosté byli oblečeni v kostýmech, jak odešli z placu. Mezi gratulanty nechyběli princové, čarodějové ani vodníci. Byla to svatba jako z pohádky – a přece zcela skutečná.

Říkalo se, že sňatek měl i svůj skrytý důvod. Mnozí tušili, že tím chtěl Georgij Milljar jednou provždy utnout zlé zvěsti o své pravé sexuální orientaci. V uměleckých kruzích i mezi kolegy se totiž léta šeptalo, že je homosexuál. V Sovětském svazu tehdy šlo o nebezpečné stigma – muž milující muže mohl skončit ve vězení nebo na léčení.

Režisér Rou se prý obával, aby jeho starý přítel nakonec neskončil pronásledovaný. Proto ho pobídl, ať se ožení. Ať to bylo jakkoli, Georgij si svou druhou ženu Mariju opravdu zamiloval. Dle svědectví jedné z jejích dcer ji zahrnoval něhou a plnil jí všemožná přání.

Trval na tom, aby přestala chodit do práce a doprovázela ho všude na natáčení, aby mu mohli být nablízku. Po pěti letech společného života dostal konečně rodinné štěstí – úřady jim přidělily samostatný dvoupokojový byt na moskevském předměstí. Poprvé od dětství tak měl Georgij Milljar svůj vlastní domov.

Poslední roky života už Georgij Milljar trávil stranou velkých kamer. Párkrát se ještě objevil v drobných rolích, než jej definitivně zradilo zdraví. Dožil se pádu komunistického režimu, na vlastní oči viděl konec systému, který kdysi připravil jeho rodinu o všechno.

Plánoval oslavu svých devadesátin, byl duševně svěží a těšil se, že pozve přátele – osud mu to však nedopřál. Zemřel 4. června 1993 v Moskvě, jen pár měsíců před svými devadesátými narozeninami, přirozenou smrtí ve spánku.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Georgij_Milljar

https://www.csfd.cz/tvurce/18773-georgij-milljar/biografie/

https://www.csfd.cz/tvurce/18773-georgij-milljar/zajimavosti/

https://www.lifee.cz/baba-jaga-z-mrazika-odvazny-rusky-herec-georgij-milljar-nesouhlasil-s-rezimem-a-chodil-pravidelne-do-kostela-eec3a

https://www.extra.cz/bez-baby-jagy-by-to-nebyl-mrazik-georgij-milljar-hral-zenu-nekolikrat-ozenil-se-az-po-sedesatce-39461

https://www.extra.cz/baba-jaga-z-mrazika-byla-muz-herec-divoce-nasaval-pohadku-ale-zachranil-pred-tragedii-fba7a

https://www.metro.cz/spolecnost/co-vam-rika-jmeno-georgij-milljar-nic-pritom-bez-nej-nejsou-svatky.A201124_164736_metro-spolecnost_hyr

https://www.kinobox.cz/osobnosti/887911-georgij-milljar

https://www.kinotip2.cz/clanky/celebrity-georgij-milljar-20241208-12025.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/baba-jaga-mrazik-pohadka-georgij-milljar-herec-rusko.A231214_170738_lidicky_lisv

https://aif.ru/culture/person/naposledok_sygrat_suvorova_nesbyvshiesya_mechty_georgiya_millyara