Článek
Bylo mu devětačtyřicet, když ho bosého a polonahého vlekl rozvášněný dav dlážděnými uličkami Starého Města. Na rozpukaných kamenech zůstávají šmouhy krve. „Zrádce! Kolaborant!“ křičí hlas v mase těl kolem něj. Jan Sviták, ještě včera vážený filmový režisér, dnes štvaná oběť. Netušil, že mu zbývají už jen minuty života.
Kopance a rány pěstí dopadají na vyhublé tělo, ženy ho zuřivě šlehají deštníky. Sviták klopýtá a nakonec vyčerpáním padá. Obličej má zalitý krví. „Vstaň!“ někdo ho zvedá za paži – musí pokračovat. V tom zmatku zahlédne v zástupu známou tvář: bývalý kolega z filmové branže. Zoufale na něj pohlédne, jako by čekal zastání. Marně. Nikdo dav nezastaví, nikdo ani nepomyslí vložit spravedlnost zpět do rukou soudů.
Lynč graduje u gotického kostela svatého Martina u zdi. Sviták, poháněný bolestí a děsem, ještě chraplavě volá na někoho z kolemjdoucích: „Policie!“ Jeho hlas zaniká v řevu. A pak zazní jméno, které rozpoutá poslední fázi pekla: „Toto je vrah Karla Hašlera!“ vykřikne z plných plic herečka v davu (podle svědků Ljuba Hermanová).
Ta slova v přítomných zažehnou zběsilost. K místu už někdo vleče mladičkého sovětského vojáka se samopalem. „Co se tu děje?“ ptá se nechápavě. „Máme tu nacistu, zločince – chtěl utéct!“ překřikují se lidé jeden přes druhého a žádají rudoarmějce, aby „vraha“ odpravil.
Ozve se krátká dávka. Kulky protnou květnové ráno. Jan Sviták se bezvládně skácí k zemi. Ještě ani teď nemá dav dost: několik mužů do mrtvého těla kope, než se pomalu rozejdou. Je konec. Na chladné dlažbě u kostela zůstává Svitákovo zhroucené tělo, opuštěné a zohavené. Leží tam celé hodiny – až teprve jeho bývalá žena Vilma vyrozumí pohřební službu.
Kdo byl Jan Sviták a čím se provinil, že musel zemřít tak krutou smrtí? Ještě krátce předtím patřil k nejmocnějším osobnostem českého filmu. Narodil se 27. prosince 1895 v Plzni a zamlada snil o námořnické kariéře. Za světové války nastoupil k válečnému námořnictvu Rakouska-Uherska, jenže osud mu přichystal mrazivou zkoušku: sloužil na bitevní lodi Wien, kterou v prosinci 1917 u Terstu potopilo italské torpédo.
Šestačtyřicet námořníků tehdy zahynulo – mladý Sviták přežil, ale pohled na tonoucí muže a hořící moře v něm zanechal hluboké trauma. Z vojenské dráhy vycouval a našel si nové poslání: herectví a film.
Po první válce se vypracoval z kočovných společností až na prkna Národního divadla. V počátcích zvukové éry filmu zkouší štěstí před kamerou a brzy i za ní jako režisér. Do konce 30. let natočil několik úspěšných snímků. Patřil k filmové elitě – roku 1937 například dokončil nedotočený film Hlídač č. 47 za zesnulého kolegu Josefa Rovenského.
V roce 1941 uvedl svou poslední režii, dnes již klasickou komedii Přednosta stanice s Vlastou Burianem v hlavní roli. Krátce na to převzal vedení pražských filmových ateliérů Foja v Radlicích – na vrcholu kariéry, ověnčený respektem kolegů.
Pak ale přišla válka – a morální kompromisy, jimž se nešlo vyhnout. Německá okupační správa zabrala český filmový průmysl a Svitáka dosadila do čela ateliérů začleněných pod německou společnost Prag-Film. Ocitl se v nevděčné pozici prostředníka: musel jednat s nacistickými cenzory a zároveň se snažil udržet při životě českou filmovou tvorbu.
Už nerežíroval – spíše organizoval produkci, schvaloval scénáře, hlídal, aby filmy prošly cenzurou. Za jeho působení vzniklo na třicet filmů různých žánrů. Úspěchů bylo málo a hořkosti přibývalo. Mnohým lidem kolem se zdálo, že má k Němcům až příliš blízko. „Kolaborant,“ šeptalo se. „Prodává se okupantům.“ Po Praze kolovaly pověsti, že Sviták donáší gestapu a pomáhá vybírat konfidenty.
Byla to pravda? Nikdo to nikdy spolehlivě neprokázal. Naopak – mnohé svědectví naznačovalo, že Sviták své postavení využíval, aby pomáhal jiným. Řada kolegů za ním prý chodila, když Gestapo sebralo jejich blízké, a Sviták dokázal zařídit, že někteří zatčení byli propuštěni.
„To, že by byl kolaborant, to je nesmysl. Naopak,“ vzpomínal kameraman Jaromír Holpuch, podle nějž Sviták často intervenoval ve prospěch ohrožených. Přesto na něj mnoho vlastenců hledělo skrz prsty – vadila jim už jen skutečnost, že s nacisty udržuje jakékoli styky. Sviták chodil po tenkém ledě mezi poslušností vůči okupační moci a snahou zmírňovat její nejhorší dopady.
Jaro 1945 zastihlo Jana Svitáka v nejistotě, ale nikoli v panice. Třetí říše se hroutila a kolegové z branže i příbuzní ho vyzývali, aby raději uprchl z Prahy na západ, do bezpečí americké zóny. Odmítl to. Nevěřil, že by mu hrozilo nebezpečí. Neměl strach. Prý prohlašoval, že se nemá čeho bát.
Možná spoléhal na všechny dobré skutky, které vykonal – nebo na pečlivě vedený zápisník, do něhož si během okupace zaznamenával podrobnosti zákulisních her. Tento sešit, kterým se občas pochlubil, měl obsahovat nejen údaje o penězích, jimiž Sviták finančně podporoval rodiny perzekvovaných, ale i jména lidí, kteří udávali své kolegy, a další kompromitující informace.
Právě existence onoho deníku se Svitákovi mohla stát osudnou. Po válce se záhadně ztratil a je jisté, že mnozí tehdy měli důvod chtít Svitákovy záznamy navždy umlčet.
Stačil jediný den svobody, aby se z uznávaného umělce stal vězeň a štvanec. Dne 9. května 1945, jen pár hodin po osvobození Prahy, vtrhla do Svitákova bytu na Smetanově nábřeží ozbrojená skupina tzv. Revolučních gard vedená jeho vlastním zástupcem z filmového studia.
Přišli v poledne, jako smyslů zbavení převrátili luxusní byt naruby a rozespalého režiséra vytáhli z postele rovnou na ulici. Sviták na sobě neměl nic než spodní prádlo. Neprotestoval – jen klidně žádal, zda si smí zatelefonovat. Zřejmě chtěl kontaktovat britské důstojníky, kteří by dosvědčili jeho spolehlivost, avšak únosci mu to neumožnili. Bez vysvětlení ho odvlekli do nechvalně proslulé věznice v Bartolomějské ulici a tam ho celou noc vyslýchali.
Zatímco seděl v cele, jeho domov už obýval někdo jiný. Do uvolněného bytu se podle dobových svědectví nastěhoval sovětský maršál Ivan Stěpanovič Koněv se svým štábem – paradox osvobození. Jan Sviták netušil, že se už nikdy nevrátí domů. Druhého dne časně ráno ho strážci náhle propustili. Vyvedli ho z věznice ven – stále jen ve spodkách – rovnou před nastoupený dav civilistů čekající před budovou. Jako by vše bylo připraveno předem.
A pak se roztočil onen obludný kolotoč pomsty, který jsme již viděli. Bezbranný polonahý muž proti smečce rozlícených. Zbytky Svitákovy důstojnosti se rozplynuly pod proudem nadávek a ran. Kdo v té chvíli velel běsnícímu davu? Spravedlnost to nebyla.
Když Vilma Kocourková-Svitáková dostala zprávu o smrti svého bývalého manžela, zařídila převoz jeho těla do krematoria v Motole. Urnu s popelem pak uložila v rodinném hrobě v Plzni – městě, kde kdysi začínal své sny. Zbylo jí tiché zděšení: jak se mohl život jejího muže tak náhle a krutě zvrtnout?
Ani v následujících letech ale otazníky kolem Jana Svitáka nezmizely. Byl skutečně zrádcem národa, nebo naopak spolupracoval s odbojem a hrál dvojí hru? Žádný soud už to neposoudil. Žádná obvinění z kolaborace se nepotvrdila.
Kdyby se něčeho doopravdy dopustil, zůstal by ve vězení a čekal ho řádný proces – jenže to se nestalo. Proč tedy musel zemřít? Měl snad někdo strach, že Jan Sviták ví příliš mnoho? Že má schované kompromitující materiály, které by mohly usvědčit jiné?
Dodnes zůstává záhadou i role oné herečky, jejíž výkřik u kostela zapůsobil jako jiskra v sudu prachu. Historikové její jméno raději nepotvrdili, ale šuškalo se, že to byla Ljuba Hermanová.
Nikdy se k tomu nepřihlásila – a pravda zemřela spolu s ní. Jisté je jen to, že populární písničkář Karel Hašler, jehož smrt měla jít na Svitákův vrub, byl obětí nacistů, nikoli Jana Svitáka. Hašlerův syn Zdeněk ještě v září 1945 pod přísahou prohlásil, že pokládá za vyloučené, aby jeho otce udal právě Sviták.
Pohnutý příběh Jana Svitáka nemá útěšné rozuzlení. Nepřišla žádná očistná pravda, žádný soud rehabilitace. Jeho jméno upadlo na dlouho v zapomnění – stejně rychle, jako se do něj kdysi opřela nenávist ulice.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Svit%C3%A1k
https://files.scriptum.cz/scriptum/noviny-sydney/noviny-sydney_2021_560_ocr.pdf
https://www.csfd.cz/tvurce/3295-jan-svitak/biografie/
https://www.lidovky.cz/serialy/jan-svitak-herec-prednosta-stanice-pohnute-osudy-okupace-tragicky-konec.A220721_153618_ln_specialy_ape
https://www.lifee.cz/trendy/slavneho-rezisera-svitaka-zlyncoval-dav-pomahat-mela-i-legendarni-herecka_69591.html
