Článek
Rakouská venkovanka byla poslední osoba, která viděla Miroslava Tyrše živého. Jedenapadesátiletý profesor estetiky na Karlo-Ferdinandově univerzitě, docent dějin umění na České technice a čerstvě jmenovaný profesor filozofie zmizel beze stopy.
Po spoluzakladateli tělocvičné jednoty Sokol, národním buditeli, kritikovi umění, historikovi a v neposlední řadě manželovi teprve třicetileté ženy bylo obratem vyhlášeno pátrání. Do pátrací akce se zapojili horalé, četníci i lázeňští hosté z okolí. Rakouské úřady pročesávaly údolí řeky Ötztaler Ache, vysoké štíty i hluboké strže – bez úspěchu.
Dobový tisk sledoval drama se zatajeným dechem. Deník Národní politika 14. srpna 1884 zoufale hlásil: „Přes nejbedlivější pátrání po zmizelém dosud nebylo ani stopy nalezeno!“.
Teprve třináct dní po zmizení přinesla horská řeka odpověď: Miroslav Tyrš byl nalezen mrtev – a jeho tragická smrt vyvolala (a dodnes vyvolává) více otázek než odpovědí. Spáchal snad sebevraždu? Nebo šlo o nešťastnou nehodu v horách? Nevyřešený konec prvního sokola dodnes budí mrazení.
Tyrš si přitom v životě vytrpěl už dost: prožil kruté dětství, během něhož přišel o celou rodinu, a později musel opustit i své milované Sokolstvo, až ho někteří vlastenci měli za zrádce. A teď – tohle? Co všechno předcházelo osudnému večeru v Tyrolsku? Jaký byl příběh života a smrti Miroslava Tyrše, neprávem pozapomenutého českého velikána?
Kruté dětství malého Friderika
Narodil se 17. září 1832 na zámku v Děčíně do německy mluvící rodiny lázeňského lékaře MUDr. Jana Vincence Tirsche a jeho ženy Vincencie. V děčínské matrice je zapsán jako Fridericus Emanuel Tirsch. Otec se však brzy nakazil tuberkulózou a rodina se roku 1836 odstěhovala za příbuznými do Döblingu u Vídně – tam lékař Tirsch ve svých 38 letech během jediného roku zemřel.
Smrtící souchotiny vzápětí skolily i obě Tyršovy maličké sestřičky a zakrátko podlehla téže nemoci také maminka Vincencie. Z celé početné rodiny zůstal malý Friderik sám. Bylo mu pouhých šest let.
Zázrakem a navzdory chatrnému zdraví přežil – ale stal se sirotkem, který bloudil od příbuzných k příbuzným jako nechtěný „balíček“. Naštěstí se nad osiřelým Friderikem slitovali dva strýcové z matčiny strany – a vzali ho k sobě. Oba byli velcí čeští vlastenci, naprostý opak nebožtíka otce, který si potrpěl na němčinu.
Zpočátku to bylo krušné: šestiletý hoch neuměl ani slovo česky. Brzy se však do učení jazyka ponořil s úžasnou intenzitou. Jako by tušil, že právě zde, v české kultuře a historii, najde nový domov – nový smysl své osamělé existence.
Už v chlapeckých letech se potýkal se záchvaty trudnomyslnosti a smutku. Lékaři mu doporučili pravidelný pohyb: malý Friderik začal cvičit v pražském tělocvičném ústavu p. Schmidta a cvičení mu viditelně prospívalo.
Z chatrného, nemocemi souženého dítěte se stávala fyzicky odolnější bytost. Především se však z německého Friderika rodí zapálený vlastenec Miroslav Tyrš.
V Praze našel malý Tyrš skutečný domov u strýce Antonína Kirschbauma. Ten ho vychovával jako vlastního a vštěpoval mu národní hrdost. Roku 1848 brával šestnáctiletého synovce i na pražské barikády – uprostřed revolučního kvasu Tyrš poprvé na vlastní oči spatřil odvahu bojovat za svobodu, slyšel burácet myšlenky obrozenců. Tehdy se v jeho srdci cosi zlomilo.
Fridericus Emanuel Tirsch definitivně zemřel – a zrodil se Miroslav Tyrš, přesvědčený Čech. Chtěl být odvážný, statečný – a Čech! Silně ho ovlivnila také studia klasické literatury: okouzlila ho antická idea kalokagathie – harmonického souladu krásného ducha i těla. Tyrš se rozhodl stát se právě takovým člověkem: vzdělaným, všestranným a fyzicky zdatným.
Po absolutoriu malostranského gymnázia Tyrš nastoupil – na přání příbuzných – ke studiu práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Brzy ale zjistil, že paragrafy nejsou nic pro něj. Přestoupil raději na filozofickou fakultu a pilně studoval filozofii a estetiku.
Mladý Miroslav měl ohromnou touhu po vědění: kromě humanitních věd navštěvoval i přednášky z anatomie, matematiky či archeologie. Roku 1855 promoval jako doktor filozofie (PhDr.) – se samými výtečnými. Jenže stipendium neměl a peníze docházely. Aby se uživil, přijal proto místo soukromého vychovatele v rodině zámožného pražského továrníka Eduarda Bartelmuse.
Mladému pedagogovi se naskytla příležitost předávat své nadšení pro pohyb i dalším: své žáčky denně bral do lesů na dlouhé túry a u potoka je učil lásce k přírodě a zdravému tělu. Právě při jedné takové procházce v křivoklátských lesích došlo k osudovému setkání, které navždy změnilo běh Tyršova života.
Přátelství a láska, která překonala smrt
Byl rok 1857. V lesní myslivně poblíž Nižboru narazil pětadvacetiletý Tyrš na všestranného, charismatického Jindřicha Fügnera (1822–1865). O deset let starší obchodník Fügner byl na procházce s manželkou Kateřinou a malou dcerkou Renátou.
Setkání mladého intelektuála a úspěšného obchodníka se změnilo v dlouhý srdečný hovor – a zrod velkého, upřímného přátelství, které trvalo až do Fügnerovy náhlé smrti o osm let později.
Oba muže spojovala vize národního obrození skrze fyzickou i duchovní sílu. Již 16. února 1862 společně založili v Praze tělocvičný spolek Sokol – první organizované sportovní a vlastenecké hnutí v českých zemích.
Tyrš se stal prvním náčelníkem (instruktorem) Sokola pražského a okamžitě se pustil do práce: vytvořil systém českého tělocvičného názvosloví i jednotná pravidla cvičení.
Ve stanovách Sokola se zrcadlily jeho ideály rovnosti, bratrství a národní hrdosti. Pod jeho vedením počet členů raketově rostl – Sokolové pořádali veřejná cvičení a stávali se morální oporou národa v době sílícího útlaku ze strany habsburské moci.
Když Fügner roku 1865 předčasně zemřel na zápal pobřišnice, otřáslo to celým sokolstvem i Tyršem osobně. Přišel o nejbližšího přítele – a Renáta Fügnerová (tehdy jedenáctiletá) o milovaného otce. Miroslav Tyrš zůstal nablízku pozůstalé rodině. Renátu po Fügnerově skonu prakticky vychovával – stal se jejím domácím učitelem, rádcem a opatrovníkem.
V mladé dívce objevil neobyčejnou inteligenci, půvab i duchaplnost. Byl jí okouzlen. Nejednou se přistihl, že k ní cítí víc než pouhou strýčkovskou náklonnost. Zamiloval se – a jak sám později přiznal, miloval ji odjakživa.
Miroslav ovšem počkal, až bude z copaté dívenky dospělá žena. S uzarděním pak sedmnáctiletou Renátu požádal o ruku – a 28. srpna 1872 se konala svatba. Jemu bylo 40 let, nevěstě 17. Manželství to bylo šťastné a plné porozumění, třebaže okolí na pár zpočátku pohlíželo se zdvihnutým obočím.
Vypadalo to, že sluncem zalitá budoucnost dvojice nemůže být jasnější. Jenže právě v té době se v Miroslavovi začaly probouzet temné stíny…
Mrákoty v duši a stihomam
Pouhé dva roky po svatbě, v roce 1874, se u Tyrše objevily první příznaky jakési podivné duševní choroby. Zpočátku se to projevovalo nevinně: byl skleslý, mlčenlivý a roztržitý. Zanedlouho se ale stav zhoršil. Tyrš se psychicky zhroutil. Co se přesně dělo v jeho mysli, to věděla jen zděšená Renáta.
Viděla, jak se manželova osobnost mění před očima: ze vzdělaného gentlemana se stával ustrašený stín. Podle dnešních lékařských analýz mohl Miroslav Tyrš trpět periodickou depresivní či bipolární poruchou, nebo dokonce schizofrenií. On sám si připadal jako v jiném světě.
Propadal halucinacím a stihomamu (chorobné paranoie): neustále měl pocit, že ho někdo pronásleduje. V návalech úzkosti vyjmenovával všechny své domnělé nepřátele (včetně těch dávno mrtvých), vídal je kolem sebe - paranoidně utíkal po ulicích Prahy, schovával se v průjezdech domů, aby je setřásl.
Doma pak ve své pomatené mysli nepoznával vlastní ženu – v halucinacích si vsugeroval, že Renáta není jeho manželka, ale nastrčená policejní donašečka!
Na naléhání rodiny odjel Tyrš na jaře 1874 do Švýcarska na zotavenou. Doufal, že čerstvý vzduch a klid mu navrátí duševní rovnováhu. Následovaly lázeňské pobyty a dlouhý ozdravný pobyt v italské Pise a Florencii. Miroslav naoko cestoval a studoval umění, ve skutečnosti zoufale utíkal před démony ve své hlavě.
Jenže útěku před sebou samým není. Nemoc se nelepšila. Tyrš se zuby nehty snažil postavit na nohy. Vrátil se do vlasti a vrhl se s fanatickou vervou zpět do cvičení se Sokoly, jako by silou paží chtěl rozehnat přízraky. Ale ani milovaná tělocvična už mu nepomáhala.
Slábnul. Při prostných se zadýchával a proklínal svou drobnou postavu – měřil jen něco málo přes 160 cm, takže ho kdysi ani nepřijali na vojnu. Děsil se rychle přibývajícího věku a fyzického chátrání. Přesto pracoval dál. Po pádu Bachova neoabsolutismu (v 60. letech) se zapojil i do veřejného života – stal se dokonce poslancem Českého zemského sněmu a zastupoval vlastence mladočechy.
V roce 1879 dokázal Miroslav Tyrš ještě na Všesokolském sletu přednést slavnostní projev. Stovky cvičenců v řadách křičely „Nazdar!“ a on jim odpovídal slovy sokolského hesla: „Tužme se!“ Nikdo z nich netušil, co se skrývá za usměvavou tváří jejich náčelníka. Tyrš pracoval s neuvěřitelnou pílí a širokým rozhledem, jako posedlý doháněl všechen ztracený čas.
Poslední rána
Na jaře 1882, po prvním všesokolském sletu, nastala pro Tyrše doba velkých změn. Splnil se mu sen: pražská Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou větev a on se jako uznávaný historik umění mohl ucházet o profesuru na nově vzniklé české univerzitě. Mít stálý profesorský plat a katedru – to mohla být finanční spása pro jeho domácnost, která kvůli četným neplaceným funkcím nebyla nijak bohatá.
Tyrš se tedy s nadějí přihlásil do konkurzu. V únoru 1884 přišla z Vídně oficiální zpráva: císař jmenuje Dr. Tyrše mimořádným profesorem filozofie! Miroslav zajásal. Jenže zároveň dorazil i dopis s krutou podmínkou: pokud chce být pan Tyrš profesorem, nechť se neprodleně veřejně zřekne všech svých funkcí v Sokole – a to navždy.
Vídeňská vláda nemínila trpět, aby vysoký akademický činovník vedl nacionalistické tělocvičné hnutí. Bylo to ďábelské dilema: vzdát se milovaného Sokola, svého životního díla? Nebo zaplatit za věrnost Sokolu ztrátou profesury a materiálního zabezpečení rodiny?
Nakonec s těžkým srdcem rezignoval na post sokolského náčelníka a opustil i redakci časopisu Sokol. Věřil, že po dvaceti letech je už Sokol natolik silný, že přežije bez něj. Nemýlil se – spolek fungoval dál. Jenže sokolští bratři jeho krok nepochopili. Část vlastenců se mohla pomátnout vzteky.
Viděli v Tyršově abdikaci zradu všech sokolských ideálů. Mnozí mu začali spílat do „německých konfidentů, prospěchářů a zrádců národa“. Časopis Humoristické listy uveřejnil jízlivou kresbu Tyrše s profesorským diplomem, jak utíká od sokolského praporu. Pomluvy a nenávist nesl Miroslav nesmírně těžce. Jako by dostal ránu přímo do srdce.
Nebyl to však konec ran: ta poslední se zdála být smrtící. Tyrš pod nátlakem událostí upadl do další epizody své psychické nemoci. Uzavřel se doma, neustále plakal, lomil rukama. Byl na dně. Renáta se bála, že si zoufalý manžel něco udělá. Poradila mu, ať si jede odpočinout do Alp.
Doufala, že v klidu hor najde její muž ztracenou rovnováhu a zapomene na všechnu hořkost. Tyrš poslechl. V červenci 1884 nasedl Miroslav Tyrš do vlaku a odjel na vysněnou „zdravotní dovolenou“ do Tyrol.
Podivný host v alpském údolí
Tyrš se ubytoval v hotelu Kassl v malebném městečku Oetz, obklopeném štíty Ötztalských Alp. Hostinský Johann Haid uměl trochu česky, a tak se s pražským hostem dával do řeči – a nelíbilo se mu, co vidí. Ten drobný profesor byl sice zdvořilý, ale jakoby nepřítomný, divný. Haid pozoroval, jak Tyrš každé ráno vyráží s holí v ruce na dlouhé horské pochody.
Toulal se po horách celé dny a doslova týral své tělo mnohahodinovými túrami. Často se vracel naprosto vyčerpán a hladový. Z Oetzu psal dlouhé listy své ženě Renátě. Nejprve líčil dojmy z krásné přírody, ale postupně se v nich vršila hořkost a podivné věty. Stěžoval si na příliš mnoho lidí – navzdory samotě hor mu vadili hluční turisté v hotelu.
Renáta se v Praze zděsila – jeho dopisy jí zneklidňovaly. Jako by se Miroslav loučil se všemi, kdo ho kdy znali. Hned začala balit kufry: co nejdřív za ním odjede do Tyrol. Netušila, že bude příliš pozdě.
Osudný pátek 8. srpna 1884 se blížil. Dopoledne se ještě vydal na jednu ze svých procházek a na oběd se vrátil – vše zdánlivě v pořádku. Po jídle se ale zničehonic převlékl do cestovního, nasadil klobouk a zamířil z hotelu pryč. Kolem divoké řeky míří výš do hor. Potká jediného člověka, kterému ani neodpoví na pozdrav.
Když Renáta Tyršová přijela do Oetzu druhý den ráno (9. srpna), našla v hotelu místo manžela jen zděšeného hostinského a rozruch. Tyrš byl nezvěstný. Právě probíhalo horečné pátrání – četníci a vesničané pročesávali celé široké okolí.
Zoufalá Renáta se přidala k pátracím četám. Osm dní naděje i zoufalství. Jako by se po Miroslavu Tyršovi slehla zem.
Nález v řece
Uběhlo dalších několik dní tíživé nejistoty. Teprve 21. srpna 1884, po třinácti dnech od Tyršova zmizení, vydala alpská příroda své temné tajemství. Místní horal se toho dne časně ráno vypravil na ryby k horské říčce Ötztaler Ache.
Muž si zrovna chystal udici u jedné tůňky, když koutkem oka zahlédl něco nepatřičného v korytě řeky. Mezi balvany trčelo lidské chodidlo. Informoval četníky.
Na břeh dravé řeky se seběhli obyvatelé celé obce. Když s námahou vytáhli tělo na mělčinu, mnozí jen s hrůzou couvli. Naskytl se děsivý pohled. Mužské tělo vězelo mezi balvany hlavou dolů, nohy trčely vzhůru ve zkroucené pozici. Ostatky byly v pokročilém stadiu rozkladu a divoká zvěř už z těla vzala, co mohla.
Identifikace mrtvého byla mimořádně obtížná – nakonec nešťastníka poznali podle zbytků oblečení a podle drobné postavy s mohutným hrudníkem. Byl to on – Miroslav Tyrš.
Paní Renáta Tyršová, která se okamžitě vypravila zpět do Tyrol, aby převzala tělo, zažila další šok. Než stačila dorazit, horalé mezitím Tyrše pohřbili – z administrativních i hygienických důvodů. Dne 23. srpna 1884 byl Miroslav Tyrš provizorně pochován na maličkém hřbitůvku v Oetzu.
Manželka o tom nevěděla. Teprve po příjezdu do Tyrol se dozvěděla, že její muž už leží v půdě cizí země… Okamžitě zařídila exhumaci. Po byrokratických průtazích byly koncem října 1884 Tyršovy ostatky vyzdviženy z tyrolského hrobu.
Mnozí historikové pochybují, že by si zakladatel Sokola vzal sám život. Argumentují několika fakta: nenašel se žádný dopis na rozloučenou (pravda, mohl ho zničit proud vody) a Tyrš si vždy zakládal na své pověsti „lvího siláka“.
Celý život hlásal jednotu mysli a těla, propagoval sílu, vytrvalost a odvahu – sebevražda by v jeho očích byla zbabělostí, kterou by si svou pověst navěky poskvrnil. Nikdy by prý dobrovolně neopustil svou krásnou mladou ženu, na kterou byl tolik pyšný. Věděl přece, jak trpký je osud sirotka. Proč by Renátu odsoudil ke stejnému utrpení?
Je fakt, že Miroslav Tyrš byl v posledních měsících svého života těžce psychicky nemocen. Přesto existuje vysvětlení, které by skloubilo obě teorie – nešťastnou náhodu i zatemnění mysli.
A tím klíčem je chloralhydrát. Tento tehdy moderní uklidňující lék (hypnotikum) byl Tyršovi předepsán na nespavost a úzkosti. On jej bohužel užíval dlouhé roky ve velkých dávkách. Až později lékaři zjistili, že pravidelné braní chloralu způsobuje vážné nežádoucí účinky: bolesti končetin, celkovou slabost, srdeční arytmie, mrákotné stavy, ba i halucinace.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tyrš
https://cs.wikipedia.org/wiki/Renáta_Tyršová
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_Fügner
https://epochaplus.cz/nehoda-nebo-sebevrazda-jak-zemrel-miroslav-tyrs/
https://cnn.iprima.cz/zakladatel-sokola-miroslav-tyrs-zahadna-smrt-v-alpach-nemecky-puvod-a-obdiv-k-umeni-i-pivu-444449
https://www.mestomseno.cz/msenske-noviny/rocnik-xxi-2015/0315/smrt-v-divoke-recehttps://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-tyrs-polozil-zaklady-ceskeho-sportu-pak-ho-cesi-oznacili-za-zradce.A160317_220118_lide_ele
https://udu.ff.cuni.cz/cs/ustav/historie-ustavu/osobnosti/miroslav-tyrs/
https://www.sokol-wien.at/dr-miroslav-tyrs/
https://is.muni.cz/th/tgsts/Miroslav_Tyrs_a_filozofie_sportu_pdf.pdf
https://sk.pf.jcu.cz/pdfs/stk/2016/03/26.pdf
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/109862/120339588.pdf?sequence=1&isAllowed=y
