Článek
Bylo mu teprve třiačtyřicet, když se nad ním začala stahovat temnota. Nejdřív nenápadná bolest v zátylku, pak zarudlý otok – drobný nežit, jemuž by jindy nevěnoval pozornost. Teď ale Jindřich Fügner ležel na lůžku zmítaný horečkou a v mrazivém potu. Jeho silné tělo, ještě nedávno plné energie, se třáslo vyčerpáním. V pokoji bylo ticho, jen praskot svící a přerývaný dech nemocného muže odměřovaly čas.
Vedle postele bděla jeho rodina a nejbližší přátelé. Nikdo z nich nedokázal skrýt strach. Všichni znali Fügnerovu odolnost a odhodlání – přesto teď bezmocně přihlíželi, jak mu uniká život. Muž, který dokázal strhnout davy, teď sám sváděl zoufalý zápas s neviditelným nepřítelem ve vlastní krvi.
Byl to paradox – právě on, silný a činorodý vůdčí duch sokolského hnutí, nyní upoutaný na lůžko. Ještě před pár lety stál v pražské tělocvičně plné mladých mužů a sálal životem. Psal se únor 1862 a v sále U Apolla v Ječné ulici panoval slavnostní ruch.
Probuzené vlastenectví české společnosti právě dostávalo konkrétní podobu: zakládal se tělocvičný spolek, první ryze český, který dostal jméno Sokol. Na ustavující valné hromadě 16. února 1862 zazněl návrh, aby se prvním starostou stal Jindřich Fügner – a celý sál nadšeně souhlasil. Fügnerovi bylo čtyřicet let a netušil, že mu osud dopřeje pouhé tři další roky, aby tento sen uvedl v život.
Nebyla to náhoda, že se ocitl v čele. Vlastenectví v něm planulo už od mládí. Narodil se jako Heinrich Anton Fügner v Praze do německy hovořící rodiny zámožného obchodníka, nevyrostl tedy v typickém „národním“ prostředí.
Přesto v sobě našel hluboký smysl pro českou věc – už ve svých šestadvaceti letech aktivně bojoval v pražských ulicích během revoluce roku 1848 jako velitel jednotky Národní gardy. Zažil barikády, dunění děl i trpké zklamání porážky.
Možná právě tehdy se zrodilo jeho odhodlání pracovat pro národ jinak, trpělivěji. Ač nenarodil se a nevyrostl v ovzduší vlasteneckém, vlastní pílí a energií vyspěl v muže vedeného nadšením národním. V době Bachova absolutismu se stáhl do soukromí, budoval kariéru a čekal na novou příležitost.
Přišel k obchodu i pojišťovnictví, procestoval kus světa. Ovládal několik jazyků, miloval hudbu a literaturu – byl to všestranně vzdělaný, moderní člověk se širokým rozhledem. Obchodně se mu dařilo, ale honba za ziskem ho neuspokojovala. V hloubi duše toužil po vyšším cíli.
Koncem 50. let 19. století vřela v českých zemích nová vlna společenského života: vznikaly vlastenecké spolky, pěvecké sbory, knihovny. Fügner se k tomuto hnutí přidal jako mecenáš – finančně podporoval české kulturní a vzdělávací aktivity. A pak přišel den, který změnil všechno: setkání s Miroslavem Tyršem.
Stalo se to v hájovně zvané Na Králi uprostřed křivoklátských lesů. Byl podzim nebo snad časná zima roku 1861 – převratná doba, kdy se po letech útlaku znovu směly zakládat spolky.
Tyrš, zanícený sokol, líčil svou vizi: tělocvičný spolek, kde by mládež sílila na těle i duchu. Mluvil o antickém ideálu kalokagathie, jednotě krásy těla a vznešenosti ducha. Cvičením k vlastenectví – myšlenka tak odvážná a prostá zároveň.
Z jejich přátelství se zrodil Sokol. Myšlenka bratrství, rovnosti a síly národa nabývala tvar – stačilo ji dovést do praxe.
Když o pár měsíců později pražští vlastenci připravovali stanovy nové tělocvičné jednoty, byl už Fügner klíčovou postavou příprav. Měl zkušenosti, charisma i kontakty – a byl ochoten dát v šanc své jméno i peníze. V polovině února 1862 se konečně konala ustavující schůze spolku Tělocvičná jednota Pražská – Sokol.
Miroslav Tyrš tehdy pronesl plamennou řeč, v níž navrhl Fügnerovo jméno jakožto nejvhodnějšího vůdce (starostu) nové organizace. Návrh byl přijat jednohlasně. Fügner stanul před zaplněným sálem.
Fügner se stal duší Sokola. Ihned se pustil do práce. Nezištný mecenáš – tak o něm psali už současníci. Z vlastních prostředků zaplatil pronájem prvního cvičebního sálu U Apolla a poskytl spolku bezúročnou půjčku na vybavení. Když museli sokolové brzy nato odejít z tělocvičny do provizorních prostor, Fügner neváhal a koupil za své peníze stavební pozemek poblíž pražských hradeb.
3. července 1863 se na něm začalo stavět – první sokolovna. Fügner dohlížel na každý krok. Cihlu po cihle tam rostl dům, o jakém snil: český svatostánek pohybu, síly a bratrství. Už za půl roku – neuvěřitelně rychle – se v nové sokolovně cvičilo.
V myšlenkách sokolství ztělesnil Fügner ideál rovnosti a bratrství. Odmítal staré společenské rozdíly – v tělocvičně si byli všichni rovni, šlechtic i měšťan, student i řemeslník. „Budeme si říkat bratře.“ S tímto návrhem vystoupil na jaře 1862, krátce po založení jednoty.
Překvapil tím možná nejednoho konzervativce, ale většina mladých vlastenců přijala tu myšlenku s nadšením. Bylo to víc než pouhá zdvořilostní formule – šlo o symbol skutečného přátelství a soudržnosti. Stejně tak Fügner prosadil, aby si členové jednoty při pozdravu podávali ruce – upřímně a pevně, jako rovný s rovným.
A do třetice: odložil černý kabát a poprvé se ukázal na cvičení v jednoduché červené blůze. Ta sice působila výstředně mezi tehdejší pánskou módou, ale Fügner věděl, co dělá – jasná červená se brzy stala nejen součástí sokolského stejnokroje, ale i symbolem krve a ohně, které nově proudily českým národním životem.
Pod jeho vedením Sokol rozkvétal nejen cvičením, ale i společenským životem. Fügner dbal na to, aby se bratři sokolové scházeli i mimo tělocvičnu a utužovali kolektiv. Vymyslel tradici sokolských šibřinek, bujarých maškarních plesů, kde se cvičenci a jejich rodiny mohli pobavit a poznat i z té neformální stránky.
Na podzim 1865 čekala sokoly první těžká zkouška – a nebylo to na cvičišti, nýbrž v nemocničním pokoji. Jindřich Fügner se, navzdory své síle, náhle roznemohl. Nenápadné zanícené místečko na kůži se během pár dnů změnilo ve vážný problém. Infekce pronikla krevním oběhem a způsobila otravu krve.
Tehdejší medicína na takovou pyémii neměla lék – nastalo hotové peklo. Fügner prudce onemocněl a musel ulehnout. Zdravotní stav se bohužel zhoršoval každým dnem. Horečka, bolesti, malátnost. Muž, který byl zvyklý denně sportovat a organizovat, byl najednou připoután na lože a odkázán na pomoc druhých.
Zpráva o jeho nemoci se šířila Prahou jako blesk. Sokoly zprvu uklidňovalo vědomí, že jejich vůdce je fyzicky zdatný – určitě brzy zase vstane. Jenže dny ubíhaly a Fügnerovi se neulevovalo. Právě naopak.
Teď, v polovině listopadu 1865, už i ti největší optimisté cítili tíseň. Zákeřná choroba připravila statného muže o síly. 15. listopadu 1865 zemřel - náhle a předčasně, tři roky po založení spolku, který tolik miloval.
Jindřich Fügner zanechal po sobě rodinu – manželku a jedenáctiletou dceru Renátu. Jeho nejbližší přítel Tyrš stál věrně po jejich boku. O sedm let později si Miroslav Tyrš vzal Renátu Fügnerovou za manželku.
Dva muži, kteří spolu založili bratrstvo sokolské, se tak stali i rodinou. Dnes odpočívají bok po boku v tichu pražských Olšan. Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš – sokolští bratři, jejichž jména sdílejí společný hrob.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_Fügner
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/sokol/panel08.pdf
https://www.sokol.eu/aktualita/pred-160-lety-zemrel-jindrich-fugner
https://prazskypantheon.cz/index.php/Jindřich_Fügner
https://www.ceskaposta.cz/documents/10180/7651138/CZ_1173_Osobnosti_Jindřich+Fügner.pdf/b25495e1-c49c-93ac-1c62-dc5027144f7c
https://denikn.cz/1466537/jak-heinrich-fugner-a-friedrich-tirsch-zalozili-cesky-turnersky-spolek-jehoz-clenum-vdeci-republika-za-mnohe/
