Článek
Alici Herz-Sommerové jednou hudba skutečně zachránila život. Milovala ji od útlého dětství. Narodila se 26. listopadu 1903 v Praze do zámožné židovské rodiny a už jako pětiletá začala s nadšením hrát na klavír.
Měla talent od Boha – v pouhých 16 letech byla přijata na prestižní Německou hudební akademii v Praze jako jedna z nejmladších žákyň. Její dětství a mládí provázela kultura a blahobyt. Rodiče Frederic a Sofie Herzovi zvali domů slavné umělce a intelektuály.
V rodinném salonu malá Alice slýchala hovory Franze Kafky či Maxe Broda. Vyrůstala obklopená knihami, hudbou a láskou – nic nenasvědčovalo tomu, že o všechno brzy přijde.
Ve třiceti letech se Alice provdala za houslistu Leopolda Sommera a krátce nato porodila syna Raphaela. Jako uznávaná pianistka vystupovala na koncertech a předávala své umění i žákům. Jenže pak do jejího života neúprosně zasáhla velká historie.
V březnu 1939 obsadili nacisté Čechy a Moravu a pro židovskou rodinu Herzových tím začalo období systematického ponižování a strachu. Část příbuzných stihla před hrozbou uprchnout do zahraničí, ale Alice zůstala v Protektorátu – v Praze tehdy pečovala o těžce nemocnou maminku.
Brzy pocítila důsledky nové nenávistné ideologie na vlastní kůži. Nacisté ji připravili o domov, kariéru i občanská práva. Zkonfiskovali veškerý rodinný majetek, zakázali jí veřejně koncertovat i vyučovat „árijské“ studenty. Ze dne na den se ocitla bez prostředků, s malým dítětem a nemocnou matkou v péči.
Vzali domov, rodinu i svobodu
Letní ráno roku 1942 probodl ostrý úder na dveře. Alice věděla, co to znamená, a ztuhla. Přišli si pro maminku. Sedmdesátidvouletou Sofii Herzovou nacisté v červenci 1942 deportovali do neznáma. Dcera se s ní už nikdy nesetkala - stará paní patrně zahynula v některém z vyhlazovacích táborů.
Měsíc po mamčiných narozeninách, v červenci 1943, přišla řada i na Alici. Bylo jí necelých čtyřicet, když ji i s manželem a pětiletým synkem nacisté natlačili do dobytčího vagónu. Po cestě plné dětského pláče a stenů zoufalství se ocitla za zdmi terezínského ghetta.
V Terezíně strávila Alice Herz-Sommerová dva nekonečné roky. Spolu s manželem Leopoldem se zařadili do tzv. „oddělení pro volný čas“ – paradoxního projektu, jímž se nacisté snažili oklamat světovou veřejnost. Alice se stala členkou táborového orchestru. Vystupovala jako klavíristka a výjimečně i jako zpěvačka při provedení vězeňských oper.
Dokonce i malý Rafael našel útočiště v hudbě: účinkoval v dětské opeře Brundibár, kterou potají v ghettu zkomponoval skladatel Hans Krása. Hudba se pro Alici stala rajskou zahradou uprostřed pekla – prostředkem úniku z kruté reality hladu, ponižování a všudypřítomné smrti.
Odehrála v ghettu okolo 150 koncertů. Při každém koncertu dokázala na chvíli rozzářit tváře vyčerpaných spoluvězňů. A možná i díky tomu sama přežila.
Jenže ani hudba nedokázala odvrátit všechny tragédie. V Terezíně byla rodina ještě pospolu, brzy je ale osud rozdělil. Jednoho dne byl Leopold Sommer zařazen do transportu směr Osvětim.
Do Osvětimi a dále do Dachau putoval sám – Alici ani Raphaela naštěstí z Terezína už neodvezli. Manžela už však Alice nikdy nespatřila. Stejně tak nikdy neuviděla svou milovanou matku. Každodenní hrůzy terezínského ghetta ale mladou ženu nezlomily.
Musela zůstat silná kvůli synovi. A tak dál cvičila na rozladěné piáno, vystupovala před publikem vězňů a navenek si zachovávala pověstný optimismus. Její Rafael se nakonec stal jedním z pouhých 130 dětí, které přežily Terezín. Většina ostatních – včetně všech synových kamarádů – zahynula po transportu na východ.
Když v květnu 1945 Terezín osvobodila Rudá armáda, vyšla Alice i s dítětem z bran tábora jako svobodná žena. Na kost vyhublá, s očíma plnýma stínů, ale živá. Neměla skoro nic – manžel, matka, přátelé, ti všichni zmizeli v temnotách holocaustu. Co se jim asi honilo hlavou v posledních chvílích? A jak se člověk vyrovná s tak ohromnou ztrátou? Alice stála před branou tábora a v náručí svírala svého jediného syna. Jedinou kotvu v rozbouřeném moři nejisté budoucnosti.
Život je nádherný
Zpátky v poválečné Praze ji čekalo město plné přízraků. Domov, který znávala, byl pryč. Po nacistické diktatuře nastoupil represivní komunistický režim – a Alice cítila, že v rozvrácené zemi nemá budoucnost. Roku 1949 proto sbalila skromný kufr a i s Raphaelem emigrovala do nově vzniklého státu Izrael.
V Jeruzalémě se setkala se svými sestrami, které válku přežily v exilu. Začala znovu od nuly. Živila se jako pedagožka na konzervatoři a hudební akademii, vychovávala syna a po večerech se modlila, aby už nikdy nemusela zažít nic podobného.
V Izraeli strávila téměř čtyři desetiletí klidného života a později ta léta označila za nejšťastnější ve svém životě. Konečně volně dýchala, obklopena rodinou a hudbou.
Koncem 80. let se Alice přestěhovala za synem do Londýna. Raphael Sommer mezitím vyrostl v celosvětově uznávaného violoncellistu, založil rodinu a svou maminku chtěl mít nablízku. V britské metropoli prožila Alice požehnaný podzim života.
Osud pro ni však měl nachystanou ještě jednu krutou ránu – roku 2001 její milovaný syn náhle zemřel na infarkt během koncertního turné. Přežila tak i své jediné dítě. Přesto se nezhroutila. „Tehdy jsem byla zoufalá, nikdo ti nemůže pomoci – ne manžel, ne to krásné dítě, ne doktor. Jen ty sama,“ přiznala v jednom z rozhovorů.
Zůstala jí snacha a dva malí vnuci, pro které chtěla žít dál. Tahleta drobná usměvavá stařenka neměla v srdci místo pro nenávist. Přestože jí Němci způsobili tolik bolesti, nikdy k nim nechovala zášť. Vyrovnaně tvrdila, že nenávist plodí zase jen nenávist.
Každé ráno i ve svých sto letech vstala, posadila se ke klavíru a rozezněla klávesy krásnými melodiemi. Denně cvičila až tři hodiny – i ve stovce plavala a udržovala se v kondici. Své neuvěřitelné dlouhověkosti přičítala dvě tajemství: hudbu a nezdolný životní optimismus. „Život je nádhernej. Život je něco báječnýho!“ prohlašovala i po stovce let života, které by jiné dávno zlomily. Její slova zněla tiše, ale neuvěřitelně silně.
Fascinující osud Alice Herz-Sommerové dodnes inspiruje celý svět. V roce 2013 o ní britský režisér Malcolm Clarke natočil dokumentární film The Lady in Number 6: Music Saved My Life. Snímek získal Oscara, pouhý týden poté, co Alice 23. února 2014 zemřela ve věku úctyhodných 110 let. Pianistka z Terezína tak už úspěch filmu nestačila oslavit – její vlastní život však byl největším příběhem o vítězství lidského ducha.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alice_Herzov%C3%A1-Sommerov%C3%A1
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pianistka-z-terezina-zivot-je-nadhernej-257982
https://www.theguardian.com/world/2014/feb/23/alice-herz-sommer-holocaust-survivor-dies
https://www.klasikaplus.cz/az-na-konec-sveta-4-br-miluji-dobro-nebot-jsem-poznala-zlo-klaviristka-alice-herz-sommer/
https://rhapsodyinwords.com/2018/06/18/remarkable-women-the-life-and-times-of-alice-herz-sommer-part-1/
