Zdenka Baldová: až smrt manžela jí nastartovala hereckou kariéru. Její „dcera“ bez ní nedokázala žít

Když se mladá žena jménem Ludmila Hirschová dozvěděla, že její nevlastní maminka odešla z tohoto světa, tiše za sebou zavřela dveře koupelny v opuštěném domě. Otočila plynovým kohoutkem a nasládlý pach svítiplynu začal prostupovat zimním chladem místnosti. Slibovala si, že svou dobrodějku nikdy neopustí – a teď byla odhodlaná dodržet ten slib, i kdyby ji to mělo stát život.

Umírající maminkou nebyl nikdo jiný než Zdenka Baldová, jedna z nejoblíbenějších českých hereček první poloviny 20. století. Té „mamince“, jak jí Lída říkala, bylo tehdy 73 let a právě ležela v Praze na smrtelné posteli.

Bledá tvář, unavené oči. Tělo vypovídalo službu po letech trápení s ledvinami. Ještě před pár dny ji však diváci viděli naposledy zazářit – sama nemocná herečka trvala na tom, aby ji posadili do lóže při premiéře jejího nového filmu. Zdenička, jak jí kolegové důvěrně říkali, seděla vysoko v šeru hlediště a zhlížela na plátno, kde se odvíjela její první a zároveň poslední výrazně záporná role.

Těžko říct, co se jí honilo hlavou při pohledu na vlastní herecký koncert. Možná cítila mrazivé tušení konce. Možná si v duchu přála, ať alespoň tahle rozloučená stojí za to. Publikum dole v kině se smálo a tleskalo – netušilo, že jejich milovaná tetička Pa z komedie Eva tropí hlouposti sedí nad nimi v lóži naposledy.

Narodila se 20. února 1885 v České Třebové jako Zdeňka Rosalie Balašová. Její dětství nezačalo pohádkově: přišla na svět jako nemanželské dítě obuvníkovy dcery. Až rok po narození ji matka nechala dát příjmení svého manžela, strojníka Josefa Baldy – tak se z malé Zdeňky Balašové stala Baldová.

Když jí bylo šest let, rodina se odstěhovala do Prahy. Malá Zdenička byla bystré dítě, které milovalo umění. Recitovala básničky, kreslila, hrála na klavír. Talent od pánaboha, říkalo se o ní. Přesto nezamířila na konzervatoř. Rodiče chtěli, aby nejdřív vystudovala „řádné“ školy – a tak mladá Zdenka v Praze vychodila průmyslovku.

Ani tam ale na múzy nezanevřela: po vyučování běžela na hodiny hudby a pilovala správnou výslovnost. Doma se místo odpočinku učila nazpaměť verše a snila o divadle. Jakmile padl soumrak, mířila do sokoloven a sálů, kde ochotnické spolky v Žižkově a Karlíně secvičovaly představení. Drobná tmavovláska se rychle stala hvězdou žižkovského spolku Pokrok i ochotnických večerů v Měšťanské besedě na Vinohradech.

V roce 1907 přišla osudová nabídka: ředitel František Adolf Šubert ji doporučil do zbrusu nového souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Bylo jí pouhých 22 let, neměla profesionální průpravu – a přesto se na jevišti velkého divadla neztratila.

Hrála drobné epizodky: služky, roztomilé naivky, dcerky z dobrých rodin. A publikum si tu energickou dívenku s jasným hlasem oblíbilo. Brzy však do jejího života zasáhla láska. Ve Vinohradském divadle se Zdenka seznámila s ambiciózním režisérem Karlem Hugem Hilarem.

On byl charismatický bohém s vizí moderního divadla, ona oddaná herečka s jiskrou v očích. Zamilovali se. Vzali se roku 1914, uprostřed válečné bouře. Hilarovi bylo pouhých 29, Zdeničce o rok méně. Zanedlouho se z téhle dvojice stala respektovaná součást české divadelní scény – ale manželství přineslo i stín.

Hilar byl výrazná osobnost a tvrdohlavý inovátor. Vyžadoval na hercích i technicích absolutní nasazení. Kolegové o něm říkali, že je to svéráz a pedant. Zdenka Baldová svého muže obdivovala a také se ho trochu bála. Jako herečka byla skromná a podřizovala se jeho vizi.

Manžel na prvním místě. Svou kariéru odsunula do pozadí, aby mohla být po Hilarově boku. Hrála jen to, co jí přidělil – a byly to většinou malé role. Z ambiciózní mladé divy se tak stala trpělivá členka ansámblu, která čeká na svou příležitost.

Ve Vinohradském divadle Baldová účinkovala do roku 1922. Tehdy Hilar přijal nabídku stát se šéfem činohry pražského Národního divadla a Zdenka ho následovala. Zlatá kaplička pro ni však zpočátku zlatá nebyla. Národní divadlo mělo spoustu hvězd a ona mezi nimi stála tiše v pozadí. Zase jen menší role, často bezejmenné postavičky.

Zdenička trpělivě čekala v zákulisí, a když se nehrálo, starala se doma o manžela. Pekla mu a nosila na zkoušky buchty, aby nabral síly. Hilar její starostlivost ale bral jako samozřejmost.

Jednou jí na zkoušce donesené koláče odmítl: zamračil se a odehnal ji, že teď nemá čas. Uražená Zdenička odnesla pečivo oponáři. O pár hodin později během pauzy viděl Hilar onoho oponáře spokojeně chroupat buchty. Režisér slupl kousek a překvapeně pokýval hlavou: „Fajn, pane! A vidíte, ta moje mi nikdy nic takového neudělá!“

Netušil, že právě jeho vlastní žena je napekla. V téhle drobné humorné historce se skrývá celé manželství Baldové a Hilara – oddaná herečka a věčně zaneprázdněný režisér génius, který si neuvědomoval, jaký poklad má doma.

Hilar byl posedlý prací. Jeho neúnavnost byla obdivuhodná i sebedestruktivní zároveň. Ve svých 39 letech zkolaboval přímo na jevišti – ranila ho mrtvice. Na rok zmizel z divadla, ale po návratu z léčení se vrhl do práce ještě zběsileji než dřív. Možná tušil, že nemá času nazbyt.

V roce 1935 ho postihl druhý záchvat mrtvice a tentokrát přišla smrt. Karlu Hugo Hilarovi nebylo ani padesát, když „padl ve službách Národního divadla“. Pro Zdenku Baldovou to byla rána – ztratila milovaného muže, přítele, učitele. Z Baldové se rázem stala vdova, navíc bezdětná. Jenže ani v tom nejhlubším zármutku nezahodila hereckou šanci, která se před ní nečekaně otevřela.

Najednou se z ní stala nepřehlédnutelná komička s nezaměnitelným projevem. Na jevišti ožila – její herecký styl najednou nikdo nebrzdil ani neškatulkoval. Patřila k nejoblíbenějším osobnostem souboru Národního divadla. Diváci milovali její šišlavou, trochu skřehotavou mluvu, chápavý úsměv a živelná gesta.

Zdenka Baldová dokázala s neobyčejnou přesností vystihnout povahu „malého českého člověka“ v celé jeho směšnosti i dojemnosti. Vnášela na scénu život z ulice – drbny, bodré tetičky, potrhlé tetičky, obstarožní panny i ustarané maminky, které vždy všem pomohou.

Její humor měl vitální základ – nikdy nesklouzla ke karikatuře zlých babizen, vždy v postavách nechávala i kousek laskavého lidství. Možná i díky téhle střídmosti byly její komické role tak uvěřitelné a nestárnou dodnes.

Pro svou přátelskou, nekonfliktní povahu dostala Baldová mezi herci něžnou přezdívku „Baldinka“. Mladší herečky k ní chodily pro rady. Pro herce a herečky Národního divadla byla něco jako pečující teta nebo dohlížející maminka.

„Chodili jsme se k ní zpovídat jako k panu páterovi. Ona měla pro každého z nás čas. Uměla poslouchat a dovedla říct právě to, co potřebujeme slyšet,“ vzpomínal herec Ladislav Pešek.

Tahle slova potvrzuje i dlouhá řada herců první republiky, kteří Baldovou ve svých pamětech zmiňují vždy s úctou a láskou. Nosila v sobě dobrosrdečnost a pochopení. Možná i proto ji osud těžce zkoušel v jiných ohledech.

S Karlem Hilarem Baldová vlastní děti neměla. Mateřskou lásku však v sobě nezapřela. Ještě během manželství se s mužem rozhodli vzít si z pražského sirotčince malou holčičku – Ludmilku, řečenou Lída. Vyrostla po jejich boku. Vyučila se ošetřovatelkou a jako dospívající dívka se stala pravou rukou stárnoucí herečky.

Když Hilar roku 1935 zemřel, byla to právě Lída, kdo pomohl Zdeničce zahnat samotu. Dělala jí společnost v divadle i doma. Pečovala o ni, vedla domácnost, aby se paní Baldová mohla plně věnovat jevišti.

Schovanka ji milovala a starala se o ni v době, kdy Baldinka onemocněla. Vztah pěstounky a osiřelé dívky přerostl v hluboké citové pouto, skoro jako mezi skutečnou matkou a dcerou. Lída Hirschová neřekla Baldové jinak než „maminko“. A slavná herečka rozdávala lásku i jí – tak jako ji rozdávala všem kolem sebe, kolegům i divákům.

Ve filmu většinou hrála ženy výrazně starší, než byla sama. Okamžitě se z ní stala ideální představitelka dobrosrdečných maminek, výřečných tetiček, domovnic a klepavých měštek. Například ve filmu Škola základ života ztvárnila věčně ustaranou maminku jednoho studenta, v komedii Roztomilý člověk pro změnu upovídanou vdovu.

Její nejznámější rolí se však stala potrhlá teta Pa z crazy komedie Eva tropí hlouposti (1939). Když tahle ztřeštěná tetička se zálibou v pěstování květin sype jednu hlášku za druhou na Oldřicha Nového a Natašu Gollovou, je to právě Baldová, kdo krade slavnějším kolegům každou scénu pro sebe.

Proslavily ji role tetiček, babiček, hospodyň – mnohdy roztržitých, vždy ale laskavých a roztomilých. Naopak dramatické úlohy dostávala zřídka; výjimkou bylo třeba vážné drama Daleká cesta (1949), kde si troufla na tragickou postavu židovské matky v transportu do koncentračního tábora. Publikum ji však chtělo hlavně jako komičku.

Svou hereckou dráhu Zdenka Baldová nikdy nepřerušila. Na rozdíl od některých kolegů hrála a točila filmy i po druhé světové válce, ba dokonce i po roce 1948, kdy nová komunistická moc leckteré prvorepublikové umělce odstavila. Baldové se politické změny nijak nedotkly – pokračovala v oblíbených rolích bodrých žen z lidu, které nový režim shovívavě toleroval.

Naopak, dostalo se jí poct. Roku 1953 obdržela od státu čestný titul Zasloužilá umělkyně a o dva roky později se stala Národní umělkyní. Bylo jí 70 let a stále ještě vystupovala na jevišti Národního divadla. Jenže zdraví měla jen jedno – a to začalo vypovídat službu.

V polovině 50. let Baldovou trápily vážné problémy s ledvinami. Opakovaně skončila v nemocnici a lékaři jí doporučili klid. Omezila tedy hraní na minimum. Léta dřiny a nasazení se podepsala na jejím drobném těle; trpěla silnými bolestmi a k tomu se přidala i obrovská únava.

Pokaždé, když vstoupila na scénu, přemáhala vlastní slabost. Kolegové ji v divadle vídali shrbenou a udýchanou. Ona však odmítala odejít do penze dřív, než ještě něco dokáže. Navzdory této smutné skutečnosti na ni životní role teprve čekaly.

V roce 1957, když už jí bylo 72 let, dostala Zdenka Baldová překvapivě velkou filmovou příležitost. Režisér Bořivoj Zeman jí svěřil hlavní ženskou úlohu v komedii Páté kolo u vozu. Baldová v ní hraje bodrou venkovskou babičku Skořepovou, kterou všichni zneužívají pro její dobrotu – a která se nakonec vzepře a rodině otevře oči.

Starou, obětavou babičku zahrála Baldová s takovou něhou a zároveň rázností, že mnozí kritici mluvili o její nejlepší filmové roli. Jenže jedno splněné přání jí ještě zbývalo: zahrát si před smrtí něco úplně jiného, opravdu zápornou postavu. A osud jí to dopřál.

Jiří Krejčík připravoval filmovou adaptaci slavné polské divadelní hry Morálka paní Dulské. Hledal představitelku titulní paní Dulské – despotické, panovačné měšťky, která šikanuje celou rodinu i nájemníky. Zdenka Baldová kdysi tuhle roli hrála na divadle a byla v ní výtečná. Teď si ji mohla zopakovat před kamerou. V roce 1958 se tak Baldové splnil životní sen: zahrála si na stříbrném plátně čistě negativní postavu. Nikdo netušil, že je to naposled.

Natáčení Morálky paní Dulské probíhalo v létě 1958 a bylo pro nemocnou herečku nesmírně vyčerpávající. Během scén musela dělat dlouhé pauzy, kdy seděla stranou a odpočívala. Únavou se jí prý točila hlava, ale vždy se zvedla a naostro zase odehrála, co bylo potřeba. Film byl dokončen v rekordním čase – všichni věděli, že Baldová už na tom není dobře a nesmí se čekat.

Premiéra byla stanovena na 19. září 1958. A Zdenička se zařekla, že ji uvidí. I kdyby ji na to představení měli donést. A tak se i stalo: oslabenou Baldovou skutečně posadili na židli a vynesli do promítací lóže, aby mohla být přítomna slavnostnímu uvedení svého posledního filmu.

Podívala se na plátno, kde jako zlá paní Dulská řádí a intrikuje – a publikum v kině netušilo, že ta křehká dáma v šále v horní lóži je právě ona. Týden poté, 26. září 1958, Zdenka Baldová v Praze zemřela. Příčinou byla urémie, selhání ledvin. Ještě několik dní poté lidé v kinech po celé republice tleskali jejímu výkonu v Morálce paní Dulské, aniž tušili, že tleskají už jen jejímu stínu.

Toho smutného podzimního dne se však odehrála tragédie, o níž se herečka už nedozvěděla. Její smrt spustila nečekaný řetěz událostí. Když se oddaná Lída doslechla, že zdravotní stav Zdeničky je beznadějný, zachvátila ji panika. Celé ty roky neopustila svou náhradní maminku ani na krok – a teď si nedovedla představit, že by měla žít bez ní.

Byla večer 26. září 1958, když Lída vyběhla z nemocnice ven. V přítmí potemnělé ulice našla první opuštěný dům a vklouzla dovnitř. Vyhledala koupelnu s plynovým ohřívačem. Otočila kohoutkem a do místnosti začal proudit jedovatý plyn. Zoufalá dívka se zhroutila na podlahu a čekala na smrt. Nikdo ji včas nenašel.

„Tichá Lída, jakmile věděla, že nastala agónie, běžela do opuštěného domu a spáchala v koupelně sebevraždu svítiplynem, aby, jak oznámila, mohla tam na druhé straně milostpaní přivítat a sloužit jí jako doposud tady na zemi,“ popsala dvojnásobnou tragédii spisovatelka Olga Scheinpflugová.

Lída Hirschová zanechala dopis na rozloučenou, ve kterém vysvětlila své pohnutky: cítila, že „své náhradní umírající matce musí být přece oporou i na druhé straně“. A tak se rozhodla odejít s ní.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdenka_Baldov%C3%A1

https://temata.rozhlas.cz/zdenka-baldova-7965631

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/104528/podivny-osud-zdenky-baldove-73-zakernou-majitelku-domu-obchazela-smrt.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/573599/zdenka-baldova-73-teticka-z-eva-tropi-hlouposti-dcera-se-zabila-aby-ji-mohla-slouzit-v-nebi.html

https://www.csfd.cz/tvurce/1089-zdenka-baldova/biografie/

https://www.super.cz/clanek/celebrity-zdenka-baldova-se-proslavila-rolemi-teticek-kdyz-umirala-jeji-schovanka-spachala-sebevrazdu-aby-ji-privitala-v-nebi-1140824

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/28798/zdenka-baldova

https://www.super.cz/clanek/celebrity-pritelkyne-a-druzka-slavne-ceske-herecky-v-hodine-jeji-smrti-spachala-sebevrazdu-aby-ji-mohla-privitat-v-nebi-366957

https://www.vlasta.cz/clanek/zdenka-baldova-brebtala-byla-roztrzita-ale-vsichni-ji-meli-radi-20250525.html