Bedřich Šetena: jeho hlas milovaly miliony diváků, ale tvář by na ulici poznal málokdo

Bylo pozdní jaro roku 2006. V malé smuteční síni pražského krematoria stojí šestašedesátiletý muž a rukama se křečovitě opírá o hranu černé rakve. Místnost je plná tlumeného šepotu.

Jeho jediný syn právě leží bez života uvnitř polstrované schránky a slova jako „podsvětí“ a „vyřizování účtů“ se nesou z tichých rozhovorů v koutě místnosti. Bedřich nepláče. Jen zírá na lesklé víko, nehybně a mlčky, jako by mu došel dech. Vždy uměl mluvit za druhé – stovky hrdinů promlouvaly jeho hlasem. Teď ale nenachází hlas.

O devět let později, 3. dubna 2015, se Bedřich Šetena probudí na nemocničním lůžku a zadívá se do stropu. Na Karlově náměstí právě svítá a on cítí v plicích tupou bolest. Je sám. Z venku doléhá vzdálený hluk probouzejícího se města, jinak panuje klid. Během dopoledne Bedřich Šetena tiše vydechne naposledy.

Odejde tak, jak žil – nenápadně, po anglicku. „Umřel ve spánku, netrpěl, byl do poslední chvíle svěží,“ potvrdí později zdrcená manželka Helena. Za několik dní se v malé síni strašnického krematoria znovu sejdou smuteční hosté.

Bedřich Šetena se narodil 19. dubna 1939 v Praze, několik týdnů po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Dětství prožil ve stínu heydrichiády a spojeneckých náletů, ale on sám o těchto raných letech nikdy veřejně nemluvil. Rodinné zázemí zůstává dnes spíše tajemstvím.

Jisté je, že už jako desetiletý kluk v sobě objevil výjimečný hlas a touhu vyprávět příběhy. Psal se rok 1949, válka byla pár let pryč a v československém éteru se rodila nová tradice – dětské rozhlasové vysílání. Právě tehdy vstoupil drobný tmavovlasý Bedřich poprvé do studia Československého rozhlasu a stal se členem Dismanova dětského souboru.

Jeho hlas zněl jistě a klidně, přestože před mikrofonem stál ještě školák. Rozhlasový režisér Bohumil Disman vedl poválečné děti k lásce k divadlu a kultivovanému projevu – a Bedřich byl talent, který mezi ostatní rychle vynikl. Z rozhlasu vedla jeho cesta přirozeně na divadelní prkna.

Roku 1956, v pouhých sedmnácti letech, nastoupil Bedřich Šetena jako elév do Divadla Jiřího Wolkera v Praze. Tady dostal základy hereckého řemesla. Čekaly ho ale i méně zářivé povinnosti – zametal jeviště, stěhoval kulisy a díval se mistrům pod ruce. Pro diváky to byl však pořád neznámý kluk a přesto jeho hlas znala většina z nich.

O rok dříve se psal rok 1955 a filmový kouzelník Karel Zeman právě dokončoval Cestu do pravěku, dobrodružný snímek o čtyřech chlapcích putujících proti proudu času. Film kombinující hranou akci s trikovými záběry prehistorických zvířat neměl v československé kinematografii obdoby.

Zeman obsadil do hlavních rolí skutečné kluky ve věku od jedenácti do patnácti let a při natáčení vzniklo plno nezapomenutelných zážitků. Jenže když byl film sestříhán, ukázalo se, že hlas jednoho z chlapců – třináctiletého Josefa Lukáše – nemá v namáhavém natáčení dostatečnou sílu a možná působí příliš dětsky. Režisér Zeman proto učinil neobvyklé rozhodnutí: nechal Jirku předabovat starším hercem.

Tehdy seděl v rozhlasovém studiu mladičký Bedřich Šetena a čekal na svůj životní okamžik. Bylo mu šestnáct let a měl poprvé v životě propůjčit svůj hlas filmové postavě. „Jako šestnáctiletý přemluvil v roce 1955 jednu z hlavních postav v Cestě do pravěku,“ zaznělo o něm později v tisku.

Tou postavou, kterou Josef Lukáš hrál byl Petr – nejstarší z chlapců a vypravěč celého dobrodružství. Bedřich se zavřel v malé zvukové kabině a četl repliky tak, aby dokonale seděly pohybům rtů mladého herce na plátně. Jeho hlas se stal hlasem Petra, kronikáře výpravy do pravěku.

O několik měsíců později měla Cesta do pravěku premiéru a dětské publikum bylo uneseno fantastickým výletem mezi mamuty a dinosaury. Nikdo z diváků tehdy netušil, že mužný, klidný hlas, který provází filmem, nepatří žádnému z malých hrdinů na plátně, ale dospívajícímu mladíkovi z Prahy.

Kolegové na něj vzpomínají s úsměvem: „Béďa daboval už od dětství,“ říkával jeho dlouholetý přítel a herec Ladislav Županič. „Znali jsme se přes čtyřicet let. Byl to šarmantní chlap.“ Županičova slova vystihují do jisté míry paradox Bedřicha Šeteny: jeho hlas milovaly miliony diváků, ale tvář by na ulici poznal málokdo.

Už v Cestě do pravěku slyšely tisíce dětí jeho hlas, aniž by tušily, komu patří. Bedřich tehdy sklidil první drobný úspěch – pro něj samotného však bylo důležitější, že objevil svou celoživotní vášeň. Dostal se k filmovému dabingu a brzy pochopil, že právě tomuto řemeslu by se chtěl věnovat.

Na konci 50. let nadále piloval své divadelní umění, a přestože se musel na dva roky přerušit kariéru kvůli povinné vojenské službě (1957–1959), zůstal herectví věrný. Po návratu z armády nastoupil do Státního zájezdového divadla, kočovné scény objíždějící malá města (1959–1961).

Když byla tato scéna zrušena, ukotvil na několik sezón v Divadle S. K. Neumanna na pražské Libni (1961–1965), kde získal cenné zkušenosti po boku uznávaných herců. Následně ho zlákalo experimentální divadélko Maringotka (1965–1967) – malá scéna s velkými ambicemi, kam se chodilo na odvážné novinky. Bedřich Šetena v té době patřil ke generaci mladých umělců, kteří hledali moderní výraz i přes limitující dohled komunistické cenzury.

V roce 1967 se osmadvacetiletý Bedřich rozhodl opustit stálé angažmá a stát se hercem „na volné noze“. Nebál se nejistoty, lákala ho svoboda volby. Začal přijímat menší filmové role a intenzivněji se ponořil do dabování. Před kamerou se skutečně objevil, ovšem většinou jen v epizodních úlohách.

Jeho civilní zjev – obyčejná tvář každodenního muže – ho předurčoval pro nenápadné postavy. Ve válečném velkofilmu Nebeští jezdci (1968) se mihl mezi letci RAF, v kriminálce Šest černých dívek (1969) zaujal jako bodrý výpravčí jménem Sodoma. V komedii Romance za korunu (1975) zahrál pro změnu vidláckého chasníka Volejníčka.

Nikdy z něj nebyla filmová hvězda první velikosti, ale spolehlivě oživoval pozadí slavných snímků. Sám říkal jen málo – často mu svěřovali role, kde stačilo postávat či přikyvovat hlavnímu hrdinovi. Jeho největší vášní už stejně dávno nebylo před kamerou být, nýbrž se za ni schovat a propůjčovat hlas těm, kteří jej potřebovali.

Koncem 60. let se ještě jednou objevil v projektu pro děti. Legendární seriál Pan Tau vyprávěl o dobrotivém muži s buřinkou a kouzelnou schopností proměnit svět dětské fantazie ve skutečnost.

Bedřich Šetena si v jedné epizodě střihl drobnou roličku. V té době už však Bedřich mnohem častěji mířil nikoli na Barrandov před kameru, ale do nuselského studia, před mikrofon. Dabing se stal jeho doménou.

„Kariéru dabéra, která tvořila hlavní část jeho profesního života, započal dabováním postavy Petra z legendárního filmu Cesta do pravěku,“ shrnuje výstižně Československá filmová databáze. Tím to skutečně začalo – a od poloviny 60. let dál se už Šetena v dabingu nezastavil. Namluvil 517 filmů a 100 seriálů, jak spočítala jedna bilance jeho celoživotního díla. Jeho hlas znaly generace diváků: od dětských pohádek přes akční trháky až po animované grotesky.

Když v 90. letech nastoupila éra soukromých televizí a příval zahraničních filmů, stal se Bedřich Šetena jedním z klíčových mužů českého dabingu. Byl u toho, když Nova a Prima začaly vysílat americké seriály, hollywoodské blockbustery i legendární ságy. Jeho baryton se výtečně hodil k postavám starších mužů – vůdců, stařešinů, čarodějů či zločinných padouchů.

Fanoušci sci-fi ho mohou znát například jako Obi-Wana Kenobiho: v českém znění původní trilogie Hvězdných válek to byl právě on, kdo moudrými slovy provázel mladého Lukea Skywalkera po cestě rytíře Jedi. I jako Spocka ve Star Treku – a to hned několikrát, neboť daboval jak filmy s Leonardem Nimoyem, tak seriály s Patrickem Stewartem, kde namluvil postavu kapitána Picarda.

V akčních klasikách 80. let zase promlouval jako plukovník Trautman v Rambo: První krev – tedy drsný velitel a náhradní otec samotného Johna Ramba. Tato role mu snad byla tak trochu blízká i osobně: i Bedřich Šetena byl kolegům z branže určitým „tátou“, zralým dobrákem, který rád předával klid a jistotu mladším.

„Vnášel do práce úžasný klid a pohodu,“ vzpomíná herec Karel Richter, jenž s ním léta daboval a později sám režíroval české znění mnoha filmů. Richter nešetřil obdivem – Šetena byl v dabingovém studiu vždy připravený, soustředěný a profesionální.

Za dlouhá desetiletí propůjčil hlas stovkám nezapomenutelných postav. Byl lakomým strýčkem Skrblíkem z Kačerova i ušatým Dobyem v Harrym Potterovi. V animovaném světě měl široký rejstřík: jeho hřmotný hlas patřil panu Krabsovi v kresleném seriálu Spongebob, chamtivému majiteli hamburgerového bistra.

V pixarovce Auta namluvil bodrého náklaďák Macka, v Hledá se Nemo promluvil jako moudrý hnědý pelikán, který pomůže malému rybce zpátky do moře. Režiséři ho rádi obsazovali i do vedlejších rolí, jimž dokázal vdechnout uvěřitelnost a šarm.

Z vypjatých hollywoodských dramat si „odskakoval“ k dabování mexických telenovel nebo k nekonečným německým kriminálkám, kde jeho hlas dodával vážnost stárnoucím komisařům v baloňáku.

Stal se z něj pan Neviditelný – herec, jehož obličej nikdo neznal, ale jehož hlas rezonoval domácnostmi napříč republikou. Vlastně to byla svým způsobem ironie: Bedřich Šetena se nesmazatelně zapsal do dějin české filmové a televizní tvorby, přestože si jeho tvář vybaví málokdo.

Z přehršle Šetenových dabingových rolí však přece jen některé vyčnívají nad ostatní. Tou nejproslulejší je bezesporu Montgomery Burns, zlotřilý majitel springfieldské jaderné elektrárny v animovaném seriálu Simpsonovi. Když v roce 1991 přivezla Česká televize první epizody amerického fenoménu, hledal se překladatel, režisér i vhodní herci pro české hlasy žluté rodinky.

Bedřich Šetena tehdy získal roli pana Burnse – a okamžitě se v ní našel. Jeho projev byl sžíravý, kousavý a cynický, přesně jak se na prastarého miliardáře patří. Každé Burnsovo „Výtečně, Smithersi“ znělo z úst Bedřicha Šeteny mrazivě a pobaveně zároveň.

Žlutý padouch se stal jednou z nejoblíbenějších postav seriálu a svůj podíl na tom měla i česká verze. Šetena namlouval pana Burnse nepřetržitě téměř čtvrt století. Během té doby Simpsonovi přešli z ČT na TV Prima, vystřídali se překladatelé i režiséři, ale hlas pana Burnse zůstal stále stejný – Šetenův.

Jeho protažené „Znamenitě…“ a zasyčené „Vypusťte psy!“ zlidovělo mezi českými fanoušky seriálu,kteří znali Simpsonovy nazpaměť a milovali specifický humor dabingové party. Když Bedřich Šetena v dubnu 2015 náhle skonal, běžela v Česku už 26. série Simpsonových. Televize musela narychlo shánět náhradu za nezaměnitelného dabéra.

Sám Bedřich si přitom slávu příliš nepřipouštěl. Byl povahou spíše tichý a skromný, vyhýbal se společenskému pozlátku. Nevlastnil mobilní telefon, nechodil do televizních talk-show. Po dabingových frekvencích spěchal domů, do ústraní. Jeho jméno se vyhýbalo bulvárním plátkům – až do jednoho chmurného dne.

Bedřich Šetena se oženil s Helenou v 60. letech. Brzy po svatbě se jim narodil jediný syn, Bedřich Šetena mladší (1970). Rodiče v něm viděli ztělesnění štěstí a celý život se snažili chlapce chránit před nástrahami doby. Jenže 90. léta přinesla novou svobodu i nová rizika.

Malý Bedřich vyrostl ve svobodomyslného mladíka a vrhl se do víru podnikání. Stal se majitelem několika diskoték na Příbramsku – lákal mladé na hlasitou hudbu, barevná světla a dlouhé noci plné tance. Ve své branži byl úspěšný, nebál se ani kontroverze.

Místní si stěžovali na hluk z jeho klubů a úřady s ním vedly složité debaty o nočním klidu. Bedřich senior sledoval synovy odvážné plány s obavou, ale jako milující otec stál vždy za ním. V koutku duše si možná přál, aby syn vedl klidnější život – třeba jako on, u mikrofonu v tichém studiu.

Pak přišel březen 2006. Bedřichu Šetenovi ml. bylo teprve 36 let, když našel smrt za volantem svého vozu. V noci z 28. na 29. března jeho auto sjelo z mostního nájezdu nedaleko Příbrami a dopadlo z několika metrů přímo na střechu. Mladý podnikatel byl na místě mrtvý. Jak se později ukázalo, v kapse u sebe měl nabitou pistoli.

Okamžitě se vyrojily spekulace: ve městě se šeptalo, že nešlo o nehodu. Šuškalo se, že Bedřich ml. možná doplatil na kontakty s podsvětím. Znal se prý s kontroverzním bossem Jaroslavem Starkou.

„Prý začal mluvit, a proto musel zemřít,“ šířily se tehdy mrazivé dohady. Oficiální vyšetřování však cizí zavinění vyloučilo. Policie uzavřela případ s tím, že Bedřich ml. řídil silně opilý a havaroval vlastní vinou. Ať už byla pravda jakákoli, pro Bedřicha Šetenu staršího se zřítil svět. „Pro rodiče není nic horšího, než když přežije vlastní dítě. Bedřich se s tím nikdy nevyrovnal,“ prohlásil rodinný známý po letech, když vzpomínal na Šetenovu skrytou bolest.

Tichý, nenápadný herec od té doby nosil v srdci hlubokou jizvu. Jeho kolega Karel Richter vzpomínal, že Bedřicha ta tragédie navždy změnila – i když navenek dál pracoval a žertoval, v očích mu sídlil stín.

Rok 2015 měl být pro Bedřicha Šetenu rokem klidného bilancování. V dubnu se měl dožít 76. narozenin a stále byl aktivní. Jeho hlas nezeslábl ani v sedmé dekádě života. Ještě v zimě 2014 pracoval na dabingu hollywoodského sci-fi filmu Interstellar, kde namluvil postavu starého farmáře Donalda.

Když pak v televizní premiéře Interstellaru zazněl jeho hlas, mnozí ani netušili, že je to jeho poslední dabing. Na přelomu roku 2014 a 2015 ho však zasáhla těžká infekce plic. Hlas, který vždy zněl pevně a neochvějně, se poprvé zachvěl únavou. Zápal plic dokázal zlomit i tak vitálního člověka, jakým Bedřich byl. V únoru 2015 skončil v nemocnici na Karlově náměstí. Ležel na pokoji, nechtěl návštěvy, prý jen poslouchal rádio a občas se usmál sám pro sebe. Jeho manželka věřila, že se z toho dostane – vždyť byl ještě plný sil.

Opak byl pravdou. „Umřel ve spánku, netrpěl…“ popsala Helena Šetenová, jak klidně její muž skonal. Zemřel 3. dubna 2015 nad ránem, pouhý týden před svými narozeninami. Zpráva se rozšířila překvapivě rychle, na poměry jinak nenápadného dabéra. Jeho odchod zasáhl televizní fanoušky napříč generacemi.

Poslední rozloučení s Bedřichem Šetenou proběhlo 9. dubna 2015 v 8:40 ráno v pražských Strašnicích. Přišlo asi čtyřicet nejbližších přátel a kolegů. Nad rakví promluvil herec Karel Richter, který tiše ocenil klid a pokoru, s jakou Bedřich celý život pracoval.

Vedle vdovy Heleny seděla mladá žena se svým malým synkem – Šetenova vnučka Karolína a vnuk Bedřich, pojmenovaný na počest dědečka. Zazněla píseň My Way v originále od Franka Sinatry. A pak už se jen všichni tiše dívali, jak rakev mizí za sametovým závěsem.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bedřich_Šetena

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/106384/zemrel-jeden-z-nejlepsich-ceskych-daberu-smrt-prisla-ve-spanku.html

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/9086/bedrich-setena

https://www.csfd.cz/tvurce/31845-bedrich-setena/biografie/

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-bedrich-setena.A150408_102341_filmvideo_ts

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/311932/vime-prvni-zemrel-daber-bedrich-setena-hlas-pana-burnse-ze-simpsonovych.html

https://www.kinobox.cz/clanky/filmy/10272-zemrel-bedrich-setena-daber-pana-burnese-a-pruvodce-cestou-do-praveku

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/312880/sbohem-nezapomenutelny-hlase-pohrbili-legendarniho-dabera-bedricha-setenu.html

https://dabingforum.cz/viewtopic.php?t=1105

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/312172/tajemstvi-dabera-bedricha-seteny-zahadna-smrt-syna.html