Gene Tierneyová: Jedné z nejkrásnějších hereček Hollywoodu zničila život její fanynka

Chladný noční vzduch jí čechral vlasy, když se bosýma nohama opatrně postavila na úzkou okenní římsu. Pod sebou měla čtrnáct pater prázdna a daleko dole matně svítila světla New Yorku. Stačilo udělat jediný krok vpřed a všechen ten bolestný chaos by skončil.

Gene Tierneyová zavřela oči. V hlavě jí rezonovala zvláštně klidná myšlenka: „Nechtěla jsem skončit na chodníku jako hromádka míchaných vajíček… Když už mám zemřít, chci, aby to bylo vcelku,“ říkala si později hořce.

V poslední vteřině ji právě tahle marnivá představa zastavila. Zhluboka se nadechla a zůstala stát. Ta křehká žena balancující mezi životem a smrtí bývala jednou z nejzářivějších hvězd Hollywoodu. A právě teď sváděla nejtěžší boj svého života – sama se sebou.

Gene Tierneyová měla ve své době vše, o čem se jiným jen snilo. Narodila se roku 1920 do zámožné rodiny, vyrůstala obklopená láskou a přepychem. Byla výjimečně krásná – Darryl Zanuck ji nazval „nepochybně nejkrásnější ženou v dějinách filmu“.

Navzdory privilegiím zlaté mládeže ji to ale táhlo na divadelní prkna a před filmovou kameru. Odmítla být jen okrasou smetánky a tvrdohlavě si šla za svým snem stát se herečkou. Už jako teenagerka okouzlila broadwayské publikum a brzy si jí všimlo Hollywoodské studio 20th Century Fox.

Ve dvaceti letech debutovala ve filmu The Return of Frank James a na plátně okamžitě zaujala svým noblesním půvabem. Následovaly další role – Západ slunce, Láska není hřích, Laura. Za Smrtelný hřích byla dokonce nominována na Oscara. Bylo jí pouhých pětadvacet a Amerika ležela Gene Tierneyové u nohou.

Její tvář zdobila obálky časopisů, její herecký talent vyzdvihovali kritici. Navenek působila jako dokonalé ztělesnění hollywoodského snu. Uvnitř ní se ale už tehdy začínaly formovat první vlasové trhlinky osudu – drobné pukliny v lesklém zrcadle jejího života, kterými pomalu pronikal stín.

Za druhé světové války patřila Gene k mnoha filmovým hvězdám, které obětavě podporovaly spojenecké vojáky. Vystupovala na dobročinných akcích, prodávala válečné dluhopisy a navštěvovala vojáky v Hollywood Canteen, populárním klubu pro odpočinek uniformovaných mladíků.

Byla mladá, okouzlující a těhotná – s manželem Olegem Cassinim čekali první dítě. Neuvědomila si, že v davě fanoušků může číhat neviditelné nebezpečí. Někdy na jaře 1943 ji v Canteen zastavila nadšená dívka v uniformě námořní pěchoty. Objala ji a dala jí pusu na tvář. Gene se na ni usmála, podepsala se jí – vždyť chtěla být milá ke všem obdivovatelům.

O pár dní později herečka onemocněla prudkou vyrážkou a horečkou. Diagnóza zněla spalničky, přesněji řečeno zarděnky. Několik týdnů musela ležet. Netušila, že právě tohle krátké setkání s neznámou fanynkou odstartovalo tragédii, která navždy rozdělí její život na „před“ a „potom“.

V říjnu 1943, po těžkém porodu, přivedla Gene na svět předčasně narozenou dceru Darii. Drobná holčička vážila jen kolem 1,5 kilogramu a hned se ukázalo, že něco není v pořádku. Lékaři sdělili zdrceným rodičům krutou pravdu: v důsledku prodělání zarděnek v těhotenství se Daria narodila téměř slepá, později se ukázalo, že i zcela hluchá, a s těžkým mentálním postižením.

Gene se zhroutil svět. Sama nemoc dávno překonala, ale teď se obviňovala za osud svého dítěte. Nechtěla uvěřit, že její prvorozená nebude nikdy žít normální život. S Cassinim obcházeli jednoho specialistu za druhým, zoufale hledali lék. Dokonce i excentrický milionář a letecký magnát Howard Hughes – starý přítel Tierneyové – zaplatil nejlepší lékaře, aby dítě prohlédli.

Přesto verdikt zněl nemilosrdně: Darii nezachrání žádná léčba, bude potřebovat doživotní péči. Gene se upnula k plané naději, když dcerka zpočátku vypadala jako zdravé miminko. Teprve s časem se plně projevilo postižení – Daria zůstala na úrovni necelých dvou let.

Byla neustále neklidná, vyžadovala čtyřiadvacetihodinovou pozornost. Po několika letech vyčerpávající domácí péče pochopili i milující rodiče, že takhle to dál nejde. Se zlomeným srdcem umístili Darii ve čtyřech letech do specializovaného ústavu v Pensylvánii a snažili se dál fungovat. Gene však byla od té chvíle navždy jiným člověkem.

O dva roky později došlo k nečekanému setkání, které hereččiny staré rány znovu krutě rozjitřilo. Gene Tierneyová stála na jakémsi večírku u tenisových kurtů, když k ní přistoupila cizí mladá žena. „Vzpomínáte si na mě, paní Tierneyová?“ zeptala se. Gene zavrtěla hlavou.

Neznámá se usmála a připomněla jí jejich někdejší setkání: byla to ta nadšená fanynka z Hollywood Canteen. A teď z ní bezelstně vypadlo i malé tajemství: „Tenkrát jsem měla zarděnky a utekla z karantény, abych vás mohla vidět.“ Gene strnula. Beze slova se otočila a odešla pryč – co také na něco takového říct?

Až později doma plně procítila hrůzu toho doznání. Právě tahle cizí žena – její obdivovatelka – byla přímou příčinou Darčina postižení. „Potom mi už bylo jedno, jestli budu ještě někdy něčí oblíbenou herečkou,“ napsala Gene hořce ve svých pamětech. Už nezáleželo na slávě, úspěchu ani na přízni publika. Všechny blyštivé ceny Hollywoodu najednou neměly váhu proti nekonečné bolesti matky, která si navždycky bude klást otázku: Proč zrovna moje dítě?

Rodinná tragédie si vybrala svou daň. Manželství Gene a Olega nápor smutku dlouho nevydrželo. K tomu naštěstí nikdy nedošlo, ale situace byla i tak neúnosná. Partneři se postupně odcizili. Už během války neměli téměř žádný společný čas; Oleg sloužil v armádě a Gene natáčela či vystupovala pro vojáky.

Po válce zkoušeli vztah udržet, cestovali spolu po Evropě, pracovali na stejných filmech. Ale trhliny se zacelovat nedařilo. Kolem roku 1948 se Gene ocitla v hluboké emoční krizi. Žila jako na houpačce – chvíli horečně točila jeden snímek za druhým, pak ji přepadaly stavy zoufalství a apatie.

Manžel ji prosil, ať si odpočine, zpomalí tempo, ale Gene neposlouchala. Snad se bála zastavit, aby ji nedohnaly stíny. V té době navíc do života Tierneyové vstoupilo i pár slavných mužů, kteří jí připravili další citové bouře.

Krátce po rozchodu s Cassinim navázala romanci s mladým válečným hrdinou a začínajícím politikem Johnem F. Kennedym. Zamilovala se a věřila, že by mohl být jejím druhým manželem. Ale sen skončil dřív, než začal – Kennedy jí upřímně přiznal, že kvůli svým politickým ambicím a rodinnému zázemí si nikdy nebude moci vzít rozvedenou herečku.

Gene ho s bolavým srdcem opustila. Dalším nápadníkem se stal charismatický princ Aly Chán, proslulý playboy a exmanžel herečky Rity Hayworthové. S Alym procestovala půl Evropy, uvažovali dokonce o svatbě. Jenže pohádka se opět zlomila – princův otec, obávající se skandálu a ztráty dědictví, sňatek se „zkaženou“ hollywoodskou hvězdou rázně zatrhl. Aly Chán později (začátkem 60. let) tragicky zahynul při autonehodě.

V polovině 50. let už bylo zřejmé, že něco není v pořádku. Na place náhle nedokázala udržet pozornost, vypadávaly jí repliky, paměť jí selhávala. Při natáčení dobrodružného filmu Po levici Boha Otce v roce 1955 si její problémy všiml i legendární Humphrey Bogart. Viděl, jak se krásná kolegyně mezi záběry třese a z ničeho nic propuká v pláč.

Místo pohrdání projevil Bogart překvapivou něhu: pomáhal Gene s dialogy, šeptal jí zapomenuté věty a kryl ji před štábem, jak mohl. Večer ji však vzal stranou a vážně jí doporučil vyhledat odbornou pomoc. Tierneyová zprvu nesouhlasila – měla strach a styděla se. Hollywood byl tehdy nemilosrdný k jakémukoli náznaku „slabosti“.

Když pak odmítla další nabízené role, studio ji dočasně pozastavilo činnost. Mnozí kolegové ji začali označovat za „problémovou“. Nikdo pořádně nechápal, co se s Gene děje. Ona sama to nevěděla. Trpěla ochromujícími pocity úzkosti a viny, slyšela neexistující hlasy, viděla děsivé obrazy.

Někdy prospala dva dny v kuse, jindy se celou noc bála usnout. A přesto statečně bojovala dál – odmítala to vzdát. Dotáčela ještě film za filmem, i když ji vnitřní bolest stravovala. Až jednoho dne došly síly definitivně.

Na jaře 1957 se Gene Tierneyová nervově zhroutila. Rodina ji pod nátlakem odvezla do psychiatrického sanatoria Harkness Pavilion v New Yorku a herečka se podrobila léčbě, kterou lékaři té doby považovali za převratnou. Následující měsíce se proměnily v noční můru plnou svěracích kazajek a elektrických šoků.

Každý týden upoutali krásnou Gene k lůžku a pustili jí do spánků dávku 90voltových výbojů. Bezmocnou hrůzu z takového zákroku – při plném vědomí, bez umrtvení – si lze jen stěží představit. Gene jich prodělala celkem dvacet sedm. „Bylo to nejponižující období mého života,“ vzpomínala trpce na pobyt v ústavu. „Cítila jsem se jako laboratorní krysa.“

Šoky jí na pár dní zmírnily deprese, ale vedlejší účinky byly katastrofální. Přišla o značnou část paměti. Jednoho rána se probudila a uplynulé tři roky jejího života byly pryč – jako by se propadly do černé díry. Nevěděla, kdo je Elvis Presley, netušila nic o raketách mířících do vesmíru ani o tom, kdo právě řídí zemi. Z aktivní inteligentní ženy se stala prázdná schránka ve věku pouhých sedmatřiceti let.

Lékaři tvrdili, že „její nemoc je léčitelná“, jenže šoková terapie Gene spíš zlomila, než uzdravila. Ze sanatoria v Hartfordu dokonce jednou zoufalá utekla, personál ji však brzy dopadl. Poté byla převezena do další, třetí léčebny – na vyhlášenou Menningerovu kliniku v Kansasu. Tam se rozhodli přerušit drastičtější zásahy.

Zkusili mírnější přístup: dlouhé terapeutické rozhovory s empatickou psychiatričkou a jednu neobvyklou metodu – balení do ledových mokrých prostěradel, která měla zchladit a zklidnit rozbouřenou mysl pacientky. Tyhle „studené zábaly“ byly ovšem pro Gene tak šokující, že je po pár sezeních raději vzdali. Co ale zabralo, byl docela jiný lék: obyčejná lidská práce.

V létě 1958 usoudila komise lékařů, že zdravotní stav Tierneyové se stabilizoval natolik, aby mohla opustit ústav. Jenže sotva ji propustili do domácí péče, úzkosti a deprese udeřily znovu plnou silou. Gene s matkou odjela na klidný venkov do Aspenu, ale brzy se pohádaly kvůli maličkosti – maminka totiž nechtěla dceři dovolit nic nedělat.

Po prudké výměně názorů matka rozzlobeně odešla z domu a nechala Gene samotnou. Netrvalo dlouho a herečka si v záchvatu zoufalství vzala klíče, vyšla v nejvyšším patře na balkón a vylezla na jeho okraj. Naposledy se zahleděla dolů. Po tvářích se jí koulely slzy, když pomyslela na svou milovanou Darii. Zvedla jednu nohu nad propast… a vtom se zarazila.

V představivosti jí bleskl morbidní obraz, jak dole na chodníku leží její rozbité tělo, tvář znetvořená k nepoznání. Tahle vteřina prožitá ve strnulém děsu Gene paradoxně zachránila. Otřeseně slezla z římsy zpět.

Druhý den ráno zamířila Tierneyová zpět do léčebny. Teprve teď, po osmnácti měsících marného trápení, svitla naděje: na Menningerově klinice jí přiřadili laskavou terapeutku a především – dovolili jí vrátit se k smysluplné činnosti. K údivu ostatních pacientů začala slavná filmová hvězda dojíždět do města a inkognito pracovat jako obyčejná prodavačka dámských šatů v malém obchodě v Topece.

Tato na první pohled ponižující zkušenost měla překvapivě léčivý účinek. Gene získala nový důvod, proč ráno vstát z postele – její ruce zase něco vytvářely, pomáhala zákaznicím, byla užitečná. To bylo přesně to, co její zlomená duše potřebovala.

Koncem roku 1959 konečně lékaři propustili Gene Tierneyovou natrvalo domů. Bylo jí devětatřicet let. Když se o tom dozvěděli její známí z filmové branže, mnozí lámali nad labilní herečkou hůl. V ateliérech kolovala pověst, že je „nepojistitelná“ – tedy příliš riziková pro natáčení.

Málokdo byl ochoten dát jí znovu práci. Jeden člověk ale nezapomněl: režisér Otto Preminger, který jí kdysi otevřel dveře ke slávě filmem Laura. Preminger nezištně nabídl Gene menší roli ve svém politickém dramatu Rada a souhlas. Osobně obcházel pojišťovny a dožadoval se, aby jeho bývalou múzu pojistily na natáčení.

Nakonec uspěl a Tierneyová se roku 1962 skutečně vrátila před kameru – vyspělejší, s hlubším hlasem a stříbrnými pramínky ve vlasech. Z krásné naivní dívky vyrostla elegantní zralá žena. Hollywood byl k ní pořád krutý: nabídli jí už jen pár vedlejších postav, mezi nimi hudební komedii The Pleasure Seekers v roce 1964, kterou symbolicky splnila svůj starý kontrakt u studia Fox.

Pak sama sobě řekla dost. Rozloučila se s filmovou kariérou nadobro. Tou dobou měla po boku nového partnera, který jí dodával sílu – texaského ropného magnáta Howarda Leeho. Poznali se ještě během léčby a Howard, klidný starší gentleman, byl ochoten přijmout Gene i s její křehkou psychikou. Vzali se roku 1960 a Tierneyová se za ním odstěhovala do Houstonu.

Gene si s Howardem zvolila obyčejný život v ústraní. U snídaně luštili noviny, hráli golf, jezdili na výlety. Navenek vypadal jejich vztah idylicky, uvnitř se Tierneyová stále prala s přízraky depresí. O svém duševním zdraví však tentokrát mluvila otevřeně a bez příkras – nic neskrývala. Stala se jednou z prvních celebrit, která veřejně sdílela svou zkušenost s bipolární poruchou a hospitalizací v psychiatrických klinikách.

Ještě koncem 60. let to bylo obrovské tabu. Gene se ale rozhodla své nemoci postavit čelem. Její upřímnost dodala odvahu mnoha dalším. Pomáhala destigmatizovat témata, o kterých se do té doby šeptalo jen za zavřenými dveřmi. Z křehké filmové divy se stala tichá bojovnice za duševní zdraví.

Posledních dvacet let života prožila Gene Tierneyová poměrně poklidně. Věnovala se charitě – podporovala zejména organizace pečující o mentálně postižené děti. Pravidelně navštěvovala lékaře, brala udržovací léčbu, aby předešla návratu temných stavů.

Po manželově smrti v roce 1981 zvažovala, že se přestěhuje zpátky na východ USA, blíž k rodnému Connecticutu. Nakonec zůstala v Texasu – v Houstonu si našla dobré přátele a nový domov. S dcerou Christinou a vnoučaty udržovala blízký vztah, a pokud jí zdraví dovolilo, cestovala za nimi.

Její někdejší démoni se už nevrátili. Místo nich přišel jiný nepřítel – vleklé zdravotní obtíže. Gene trápila rozedma plic, následky letitého kouření. Osudová ironie: cigarety kdysi začala kouřit z rozmaru, aby si uměle „zhruběla hlas“ pro kameru, a teď ji pomalu připravovaly o dech.

Zemřela tiše ve spánku 6. listopadu 1991 ve svém houstonském bytě, třináct dní před 71. narozeninami. Příběh Gene Tierneyové však žije dál. Navždy je zapsán v křehkých filmových roličkách, v nichž se kdysi zračila její okouzlující tvář. A také v jedné slavné detektivce – spisovatelka Agatha Christie se inspirovala skutečným osudem hollywoodské herečky a napsala román Prasklé zrcadlo, v němž hvězdu stříbrného plátna dožene podobná tragédie.

V knize se filmová bohyně po zjištění pravdy uchýlí k vraždě. Gene Tierneyová ve skutečnosti nic takového neudělala.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gene_Tierneyov%C3%A1

https://bestmoviesbyfarr.com/actors/the-true-and-tragic-life-story-of-hollywood-beauty-gene-tierney/

https://www.latimes.com/local/obituaries/archives/la-me-gene-tierney-19911108-story.html

https://www.thefamouspeople.com/profiles/gene-tierney-35596.php

https://people.com/archive/gene-tierney-began-her-trip-back-from-madness-on-a-ledge-14-floors-above-the-street-vol-11-no-18/

https://www.ourmental.health/stars-struggles/hollywoods-heartache-gene-tierneys-battle-with-bipolar-disorder

https://www.life.com/arts-entertainment/gene-tierney-the-frankness-and-courage-of-the-laura-star/

https://www.bfi.org.uk/sight-and-sound/features/only-dream-gene-tierney

http://www.popticon.com.au/2017/07/20/gene-tierney/

https://backlots.net/2011/11/01/star-of-the-month-gene-tierney/

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/tierney-gene

https://zivotopis.osobnosti.cz/gene-tierney.php