Článek
Dospělí se k němu nesmějí ani přiblížit. Malý chlapec uprostřed smečky toulavých psů výstražně pozoruje, co se děje okolo. Jakmile se k němu přiblíží neznámý člověk, psi začnou vrčet a semknou se kolem dítěte.
Stejně tak ho obklopují každou noc: tisknou se k jeho drobnému tělu v úkrytech na moskevském předměstí Reutov, aby ho zahřáli v krutých mrazech. Ve dne s ním pobíhají ulicemi a společně hledají něco k jídlu. U místní pekárny dostává chlapec od kolemjdoucích drobné pečivo – nikdy si ho nenechá jen pro sebe. Radostně se o něj rozdělí se psy, kteří ho na oplátku střeží jako jednoho z nich.
Šlo o neobvyklý pohled i v tehdejším Rusku: malé dítě funguje jako člen pouliční psí smečky. Pracovníci sociální služby a policisté v Reutově si ho poprvé všimli na jaře 1998. Zprvu nebylo snadné se k němu vůbec dostat. Smečka kolem Ivana byla velmi ostražitá a ke „svému“ chlapci nikoho nepustila.
Trvalo bezmála měsíc a tři neúspěšné pokusy, než se úřadům podařilo dítě od psů odloučit. Nakonec zvolili lest – přinesli smečce jídlo a zdrželi psy krmením. Teprve pak mohli policisté rychle popadnout zmrzlého a vyhublého hocha do náručí a odnést ho do bezpečí.
Když se ocitl v teple a obklopen lidmi, kteří mu chtěli pomoci, reagoval nedůvěřivě. Na otázky sociálních pracovníků odpovídal úsečně, ale promyšleně. Proč raději žil na ulici se psy? „U psů mi bylo líp. Měli mě rádi a chránili mě,“ řekl prý malý Ivan.
Překvapení úředníci záhy pochopili, že nejde o žádné „vlčí dítě“ z divočiny – chlapec mluví rusky plynně a srozumitelně. Navzdory zanedbanému zevnějšku a dlouhým měsícům mimo civilizaci byl evidentně zvyklý komunikovat s lidmi.
Útěk v pěti letech
Ivan Mišukov se narodil v květnu 1992. O dětství v jeho biologické rodině se mnoho neví, ale podle dochovaných svědectví v něm panovaly velmi těžké podmínky. Otec byl alkoholik a v raném věku chlapce zřejmě opustil.
Ivan pak žil s dědečkem, který však na vnouče často zcela zapomínal. V roce 1996 – to byly Ivanovi čtyři roky – se ocitl na ulici v satelitním městě Reutov nedaleko Moskvy. Není jasné, zda odešel sám, aby unikl, anebo ho příbuzní cíleně vyhodili z domu. Jisté ovšem je, že v zoufalé situaci neměl po ruce nikoho z lidí, kdo by se o něj postaral.
Polovina devadesátých let byla v postsovětském Rusku dobou masivního společenského rozvratu. Miliony rodin se propadly do chudoby a sociální systém zčásti přestal fungovat. Počet opuštěných nezletilých tehdy dosáhl alarmujících hodnot.
Odhady hovoří o statisících až milionech dětí, které se tou dobou potulovaly po ruských městech bez domova a bez péče dospělých. Mnohé končily v přeplněných sirotčincích, jiné žebraly na ulicích. Příběh malého Ivana tedy nebyl úplným unikátem – přesto zaráží, jak neobvykle si dokázal poradit.
Život v psí smečce
Ivan Mišukov se po útěku z domova neocitl zcela sám. Na ulici se kolem něj brzy objevili toulaví psi. Možná to bylo náhodou, možná se vydal za prvními zvířaty sám, ale faktem je, že se mezi čtyřnohými tuláky cítil bezpečněji než mezi lidmi.
Zvířata na něj neútočila – naopak k němu přilnula, zejména když zjistila, že od chlapce mohou dostat jídlo. Ivan přes den prosil o něco k snědku a vysloužil si drobné milodary, okoralé pečivo nebo zbytky masa. Všechno poctivě nosil „domů“ své psí rodině.
Tím si smečku definitivně získal. Mezi smečkou a pětiletým dítětem se vytvořil pevný symbiotický vztah: psi malého hocha brali za jednoho ze svých a stejně nezištně, jako on krmil je, oni chránili jeho.
Dítě a psi spolu strávili na ulici přibližně dva roky. Smečka měla čtyři stálé členy – psi, kterým Ivan říkal Jesse, Goga, Máša a Seva. Ivana přijali mezi sebe a podle některých záznamů se dokonce stal vůdčí postavou této malé skupiny. Byl to totiž on, kdo obstarával potravu.
Psi jej díky tomu respektovali a instinktivně mu opláceli péči svojí oddaností. Toulky ledovými ulicemi přežil Ivan ve zdraví hlavně díky nim: když v zimě noční teploty padaly hluboko pod bod mrazu, zavedli ho do závětří a zahřívali ho vlastním tělem.
„Olizovali mi tvář – tak mi psi dávají pusu,“ vzpomínal po letech Ivan, s jakou něhou se k němu zvířata chovala. Vždy když se přiblížilo nebezpečí, byli jeho čtyři ochránci okamžitě ve střehu. Cizí lidi od chlapce nekompromisně odháněli štěkotem a v případě potřeby i ceněnými tesáky.
Během té doby se Ivan prakticky nestýkal s žádnými lidmi. Přesto nezapomněl mluvit ani rozumět řeči. První roky svého života totiž strávil v civilizaci a stačil si osvojit základní jazyk i sociální návyky. Na ulici si sice postupně zvykal spíš psímu „stylu života“, ale jeho mentální vývoj se úplně nezastavil. Když ho nakonec našly úřady, uměl jasně říct, co potřebuje – a také co pro něj jeho zvířecí přátelé znamenají.
Záchrana na potřetí
Koncem jara 1998 se existence „psího chlapce“ rozkřikla mezi obyvateli Reutova i místní policií. Bylo jasné, že dítě potřebuje lékařskou péči a bezpečné prostředí. Jenže jak ho odebrat smečce, která ho zuřivě bránila? První pokusy o přiblížení selhaly. Strážníci zkoušeli Ivana vylákat, ale ve chvíli, kdy se přiblížili, psi startovali proti nim a chlapec s nimi vždy zmizel neznámo kam.
Trvalo několik týdnů, než úřady vymyslely účinný plán: skupina pracovníků nejprve odlákala psy potravou stranou a mezitím další rychle popadli chlapce. Ten se energicky bránil, kousal a škrábal, ale dospělí ho nepustili. Ivan křičel na své psí kamarády a ti kolem zuřivě štěkali – zásahová skupina však už dítě držela pevně. Drobný, špinavý a vyhladovělý kluk skončil zabalený v dece a putoval do dětského domova.
Bezprostředně po odchytu měl Ivan velký strach a nedůvěru k okolí. Byl převezen do reutovského internátu pro opuštěné děti. Podle svědectví si tam dlouho nezvykl a stýskalo se mu po psí společnosti.
Jeho čtyři psí ochránci ho dokonce údajně vypátrali: několik dní po zásahu stála stejná smečka před branou ústavu, jako by čekala, kdy se k nim jejich „štěně“ vrátí. To se však nikdy nestalo – úřady nechaly bloudící toulavé psy pochytat a utratit. Ivan Mišukov tak přišel o svou zvířecí rodinu nadobro.
Pěstounka Taťána
Osud malého „psího chlapce“ vzbudil v Rusku velkou pozornost. Ivanovi se díky tomu dostalo rychlejší pomoci, než bývalo v podobných případech obvyklé. Ujala se ho pěstounka Taťána Babaninová, žena, která s opuštěnými dětmi měla už zkušenosti. Vyhublý a zaostalý chlapec v ní našel trpělivou pečovatelku – a poprvé po dlouhé době také lidskou náruč.
Taťána mu zajistila pravidelnou stravu, lékaře i bezpečný domov a začala s ním procvičovat hygienu, oblékání a další základní dovednosti. Ivan byl v době „nálezu“ výrazně podvyživený a vývojově pozadu, ale díky individuální péči se mu podařilo většinu tohoto manka rychle dohnat.
Po několika měsících v rodinném prostředí nastoupil do školy. Pěstounka jeho minulost příliš nerozebírala a ta postupně zapadala do pozadí. Ivan si vedl dobře i na střední škole. Dokonce tak dobře, že byl přijat na prestižní námořnické učiliště v Kronštadtu poblíž Petrohradu.
V nové uniformě a s ostříhanými vlasy by tehdejšího suverénního kadeta poznal jen málokdo. Při jedné slavnostní přehlídce pochodoval v kronštadtské delegaci přímo před zraky prezidenta Vladimira Putina.
Po absolvování základní vojenské služby se kolem roku 2012 vrátil do rodného Reutova a rozhodl se pro obyčejnější život. Nastoupil jako dělník do továrny na kovové dráty a žije nenápadně mimo pozornost světa.
Reutov, po dvaceti letech
Ivan Mišukov dnes patří k těm několika málo ruským dětem ulice, kterým se podařilo svou nelehkou startovní čáru zcela překonat. Je mu přes třicet let. Má stálé zaměstnání a zázemí v rodinném kruhu. Na svůj někdejší život se smečkou psů vzpomíná jen nerad a veřejně o této kapitole téměř nemluví.
Výjimku udělal až po mnoha letech v ojedinělém rozhovoru, který poskytl ruským médiím. Otevřeně v něm přiznal, jak velký dluh má vůči zvířatům, která ho kdysi zachránila. „Dobře vím, že kdyby nebylo těch psů, na ulici bych nepřežil,“ řekl Ivan po více než dvou desetiletích od své neobyčejné záchrany.
Dodal také, že cítí vděčnost policistům, kteří ho tenkrát ze spárů ulic a zimy dostali, a samozřejmě i své pěstounce Taťáně, jež mu poskytla opravdový domov.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/books/2002/jan/19/extract
https://www.wsws.org/en/articles/1998/07/ivan-j23.html
https://www.tribuneindia.com/1998/98jul20/world.htm
https://www.independent.co.uk/news/world/europe/siberian-boy-7-raised-by-dogs-after-parents-abandoned-him-555343.html
https://woman.forumdaily.com/el-iz-odnoj-miski-s-sobakoj-vyrosshie-deti-maugli-rasskazali-o-svoem-detstve/
https://realworldrecords.com/features/blogs/the-incredible-story-of-9bach-and-the-boy-who-lived-with-dogs/
https://imrussia.org/index.php?Itemid=99&catid=56%3Asociety-a-trends&id=245%3Abesprizorniki&lang=en&limitstart=1&option=com_content&view=article
https://www.bloomsbury.com/us/ivan-and-the-dogs-9781408144855/
https://www.theguardian.com/film/2018/jun/08/the-boy-brought-up-by-hounds-andrew-kotting-on-a-true-shaggy-dog-story
