Desetiletou Mary Ellen nepouštěli ven z pokoje a bili bičem. Týrané dívce policie nedokázala pomoct

V dubnu 1874 přivedli do newyorského soudu malou dívku. Bylo jí deset let, ale vypadala mnohem mladší. Byla drobná, vyhublá, bosá a na těle měla stopy bití. Jmenovala se Mary Ellen Wilson.

Soudce se jí ptal, co se doma dělo. Dívka mluvila klidně, jako by popisovala běžný den. Řekla, že ji „mamma“ bila skoro každý den. Bičem z hovězí kůže. Na těle jí po tom zůstávaly modřiny. Na hlavě měla další rány a na čele jizvu od nůžek. Potom řekla větu, která se v případu opakuje dodnes. Nepamatovala si, že by ji někdo někdy políbil.

Nikdy ji nebrali na klín. Nikdy ji nehladili. Když se pěstounka vzdálila z bytu, zamkla ji v ložnici. Mary Ellen řekla, že si nepamatuje, že by kdy byla venku na ulici. V soudní síni byli dospělí muži. Někteří podle dobových popisů plakali.

Nebyl to první týraný chlapec nebo dívka v New Yorku. Byl to ale případ, který změnil práva dětí v Americe.

Mary Ellen se narodila v New Yorku v roce 1864. Její matka Frances Connor Wilsonová přišla do Ameriky z Anglie a pracovala jako pradlena v hotelu. Její otec Thomas Wilson byl Ir a pracoval v hotelové kuchyni. Krátce po narození dcery odešel do armády Unie. Ve stejném roce padl v občanské válce.

Frances zůstala sama a musela pracovat. Mary Ellen dala do péče ženě, které platila dva dolary týdně. Takové hlídání nebylo výjimečné. Chudé ženy v New Yorku často neměly jinou možnost. Dítě skončilo u někoho, kdo ho za peníze držel při životě, zatímco matka pracovala.

Když Frances přišla o práci a přestala platit, dítě se dostalo do systému městské chudinské péče. Mary Ellen skončila na Blackwellově ostrově, kde byly nemocnice, ústavy a zařízení pro chudé. Odtud ji převzali Thomas a Mary McCormackovi. Úřady je nechaly dítě odvést a dál se o ni nezajímaly. Krátce nato Thomas McCormack zemřel a Mary se provdala za Francise Connollyho. Mary Ellen zůstala s ní. A dveře bytu se za ní zavřely.

Byt v Hell’s Kitchen nebyl místo, kde by měl člověk soukromí jako v domě se zahradou. Lidé žili namačkaní v činžácích, zvuky procházely stěnami a sousedé věděli, kdy někdo pláče, křičí nebo dostává rány. O Mary Ellen se začalo mluvit mezi lidmi v okolí. Jedna sousedka se bála, že dítě v bytě trpí. Zpráva se dostala k Ettě Angell Wheelerové, metodistické misionářce, která v chudých čtvrtích navštěvovala rodiny a nosila jim jídlo, věci i pomoc.

V prosinci 1873 přišla Wheelerová do onoho domu na West 41st Street. Nebyl to žádný úřední zásah. Byla to návštěva ženy, která se pokusila dostat dovnitř a dítě aspoň vidět. Když Mary Ellen zahlédla, pochopila, že nejde o přehnanou sousedskou pomluvu. Viděla bledé, hubené dítě v tenkých, roztrhaných šatech. V zimě bylo bosé. Na rukou a nohou mělo stopy po bití. Wheelerová odešla a začala hledat pomoc.

Nejdřív šla na policii. Tam narazila. Policisté jí řekli, že bez soudního příkazu nemohou prostě vejít do bytu a dítě odnést. Charitativní organizace by se o Mary Ellen možná postaraly, ale nejdřív ji někdo musel legálně dostat z domu Connollyových. A právě tam všechno vázlo.

Dnes člověku přijde samozřejmé, že existují úřady, sociální pracovníci, linky pomoci, oznamovací povinnost a pravidla pro ochranu dítěte. V New Yorku roku 1874 nic takového v dnešním smyslu nefungovalo. Když se dítěti dělo něco doma, bralo se to dlouho jako soukromá věc rodiny. Wheelerová tři měsíce obcházela lidi, kteří by mohli pomoci.

Narážela na stejný problém pořád dokola. Každý viděl, že dítě trpí. Nikdo nevěděl, jak ho z bytu dostat. Pak si vzpomněla na Henryho Bergha.

Henry Bergh byl v New Yorku známý muž. V roce 1866 založil Americkou společnost pro prevenci krutosti na zvířatech, ASPCA. Chodil po ulicích a zasahoval proti týrání koní, které se v tehdejším městě používaly na všechno.

Bergh uměl vyvolat pozornost. Zastavoval vozy, hádal se s kočími, vstupoval do konfliktů, které ostatní přehlíželi. Lidé ho kvůli tomu někdy obdivovali a jindy nesnášeli. Wheelerové připadalo absurdní jít za ochráncem zvířat kvůli dítěti. Později psala, že ji to napadlo víckrát, ale neměla odvahu. Jenže jiné dveře zůstávaly zavřené.

V dubnu 1874 za Berghem nakonec šla. Bergh ji hned neposlal pryč. Chtěl přesné svědectví. Potřeboval víc než dojem jedné návštěvy. Wheelerová mu připravila písemné prohlášení a Bergh dal případ prověřit. Potom napsal právníkovi Elbridgi T. Gerrymu. Nebylo času nazbyt.

Kolem případu se později rozšířila známá legenda. Podle ní Mary Ellen zachránili proto, že ji Bergh prohlásil za „malé zvíře“ a použil zákony na ochranu zvířat. Takhle jednoduché to nebylo. Bergh opravdu přišel z organizace na ochranu zvířat. Právě jeho jméno a jeho zkušenost s veřejnými zásahy pomohly případ rozhýbat. Ale právník Elbridge Gerry nepoužil jako hlavní cestu zákon proti týrání zvířat.

Šel přes starý právní prostředek de homine replegiando. Argumentoval tím, že Mary Ellen je držena v nezákonné péči a hrozí jí nenapravitelná újma, pokud zůstane v bytě. Dne 9. dubna 1874 Bergh a Gerry předstoupili před soudce v New Yorku. Ještě tentýž den byla Mary Ellen vyvedena z bytu a přivedena k soudu. V soudní síni poprvé veřejně popsala, co se dělo za dveřmi bytu.

Řekla, že nesměla chodit ven. Nesměla si hrát s jinými dětmi. Když promluvila s někým cizím, hrozil jí výprask. Spala na podlaze. Měla jen málo jídla. Bití bylo podle jejích slov téměř každodenní. Nemluvila jako někdo, kdo chápe, že jeho slova se stanou přelomem v dějinách ochrany dětí. Bylo jí deset a jen říkala, co zažila.

Mary Connollyová byla obžalována z několika útoků na dítě. Mary Ellen proti ní znovu vypovídala. Pěstounka byla nakonec odsouzena za napadení a dostala jeden rok vězení s těžkou prací.

Po zásahu neskončila Mary Ellen hned v idylickém domově. Nejprve ji umístili do zařízení pro starší dívky vedeného městským úřadem. Wheelerová proti tomu protestovala. Nechtěla, aby dítě po letech násilí znovu skončilo v ústavu. Podařilo se jí prosadit, aby Mary Ellen šla k její rodině. Nejdřív k Wheelerové matce. Po její smrti k mladší sestře Wheelerové.

Tam se ukázalo, co znamená dítěti vracet obyčejný život. Mary Ellen podle pozdějších vzpomínek neznala les, pole ani hru s dalšími dětmi. Musela se učit chodit po zemi, která nebyla rovná jako podlaha v bytě. Ostatní děti ji učily hrát si. Učila se nebát. Učila se, že může mluvit, aniž by za to přišla rána.

Případ Mary Ellen změnil i práci dospělých. Dne 15. prosince 1874 založili Henry Bergh, Elbridge Gerry a další Newyorskou společnost pro prevenci krutosti na dětech, NYSPCC. Byla první organizací svého druhu ve Spojených státech a stala se vzorem pro další podobné společnosti. Už v prvním roce vyšetřovala stovky podezření na týrání dětí.

Nebyla bez kritiky. Někteří lidé se báli zásahů do rodin a chudých domácností. Ten spor nikdy úplně nezmizel. Kde končí soukromí rodiny a kde začíná povinnost chránit dítě. Jak poznat rozdíl mezi chudobou, zanedbáním a týráním. Kdo má právo vstoupit do bytu a odnést dítě pryč. Mary Ellen ale ukázala, co se stane, když nikdo nevstoupí.

Když jí bylo čtyřiadvacet, provdala se Mary Ellen za Lewise Schutta, vdovce se třemi dětmi. Měli spolu dvě dcery. Jednu pojmenovala Etta, po ženě, která ji zachránila. Přijali také osiřelou dívku Eunice a Mary Ellen pomáhala vychovávat i manželovy děti z prvního manželství.

Její dcera Florence později vzpomínala, že matka byla vážná žena, ale ožila, když slyšela irskou hudbu. O dětství mluvila nerada. Dcerám ale ukazovala jizvy na rukou a stopu po nůžkách na tváři. Mary Ellen zemřela 30. října 1956. Bylo jí dvaadevadesát let.

Zdroje:

https://history.nycourts.gov/case/mccormack-case/

https://www.americanheritage.com/first-chapter-childrens-rights

https://daily.jstor.org/origins-of-child-protection/

https://mystchristophers.org/about-us/our-founder-her-legacy/our-founder-her-legacy.html

https://childrenscourt.nsw.gov.au/documents/history---documents/John_Crawford_-_THE_CHILD_WHOSE_ABUSE_TOUCHED_THE_CONSCIENCE_OF_AMERICA.pdf

https://books.google.com/books/about/The_Mary_Ellen_Wilson_Child_Abuse_Case_a.html?id=eQCUMG5E4_AC

https://archive.org/details/maryellenwilsonc0000shel