Článek
Marianne Bachmeierová se narodila 3. června 1950 v Sarstedtu. Její rodiče po válce uprchli z Východního Pruska a doma podle pozdějších vzpomínek panovalo tvrdé, nestabilní prostředí. Otec byl bývalým příslušníkem Waffen-SS a rodinný život poznamenávalo násilí i strach.
Její dospívání bylo složité. V šestnácti letech porodila první dítě, o dva roky později druhé, obě dcery byly dány k adopci. Během druhého těhotenství se navíc stala obětí sexuálního napadení. Když se jí v roce 1973 narodila třetí dcera Anna, rozhodla se ji vychovávat sama.
Přestěhovala se do Lübecku, kde pracovala v pohostinství a později vedla vlastní podnik. Její život rozhodně nebyl uhlazený ani snadný, ale Anna pro ni představovala střed všeho.
Den, kdy Anna zmizela
Dne 5. května 1980 se sedmiletá Anna po hádce s matkou nevypravila do školy. Potkala Klause Grabowského, pětatřicetiletého řezníka, který žil v okolí a měl za sebou odsouzení za sexuální trestné činy vůči dětem.
Grabowski dívku odvedl do svého bytu a později ji usmrtil. Ještě téhož dne byl po upozornění své snoubenky zatčen. K zabití Anny se přiznal, sexuální zneužití ale popíral. Tvrdil přitom, že ho dítě vydíralo hrozbou, že matce řekne o jeho nevhodném chování.
Právě tato verze událostí Marianne Bachmeierovou hluboce zasáhla. Nejenže přišla o dceru, ale měla poslouchat, jak obžalovaný přenáší část viny na mrtvou sedmiletou holčičku.
Grabowski byl dříve odsouzen za zneužívání dětí, pobýval na psychiatrii a podstoupil dobrovolnou kastraci. Později ovšem se souhlasem soudu absolvoval hormonální léčbu, která měla obnovit jeho sexuální funkce. Tato okolnost vyvolala po Annině smrti obrovské pobouření.
Osm výstřelů v soudní síni
Proces s Grabowským začal na začátku března 1981. Třetí jednací den, 6. března, vstoupila Marianne Bachmeierová krátce před desátou hodinou do sálu č. 157 lübeckého zemského soudu.
Měla u sebe pistoli Beretta ráže .22. Přistoupila k obžalovanému zezadu a vystřelila osmkrát. Šest střel Grabowského zasáhlo; zemřel ještě v soudní síni.
Bachmeierová se následně bez odporu nechala zadržet. Později vysvětlovala, že nechtěla dopustit další veřejné ponížení své dcery. „Myslela jsem, že přijde další lež o oběti, kterou bylo moje dítě,“ uvedla v jednom z pozdějších rozhovorů.
Její čin nebyl sebeobranou ani bezprostřední reakcí na útok. Byl to násilný zásah proti člověku, o jehož vině měl teprve rozhodnout soud. Přesto pro mnoho lidí působil jako výbuch bolesti, kterou si dokázali představit, ale nechtěli ji připustit jako právně přijatelnou odpověď.
Případ okamžitě zaplnil německá média. Marianne Bachmeierová se stala jednou z nejsledovanějších žen tehdejšího Západního Německa. Část veřejnosti jí vyjadřovala soucit a otevřeně tvrdila, že Grabowski dostal to, co si zasloužil.
Druhá část společnosti varovala před tím, co by podobné ospravedlňování znamenalo. Právní stát nemůže fungovat podle toho, komu veřejnost zrovna fandí. Pokud by si každý poškozený směl sám rozhodnout o vině a trestu, soudy by ztratily svůj smysl.
Případ tak nebyl jen debatou o jedné matce a jednom obžalovaném. Otevřel širší otázky: Jak stát chrání děti před násilím? Jak má zacházet s opakovanými pachately sexuálních trestných činů? A co se stane, když pozůstalí přestanou věřit, že spravedlnost dokáže přijít včas?
Soud s Marianne Bachmeierovou
V listopadu 1982 začal proces s ní samotnou. Obžaloba původně zněla jako vražda, soud však případ nakonec vyhodnotil jako zabití a nedovolené držení zbraně.
Dne 2. března 1983 dostala trest šest let vězení. Soud zohlednil mimořádné okolnosti případu, její psychický stav po smrti dcery i selhání úřadů v předchozím dohledu nad Grabowským. Předčasně byla propuštěna v červnu 1985.
Rozsudek kritizovali lidé na obou stranách. Jedněm připadal příliš mírný, druhým příliš tvrdý. Právě to ukazuje, proč se z případu stal symbol: téměř každý na něm našel něco, co považoval za nespravedlivé. Po propuštění se Bachmeierová vdala, odjela s manželem do Nigérie a po rozvodu žila na Sicílii. V Palermu pracovala v hospici s umírajícími lidmi.
Od veřejnosti se nikdy úplně neodstřihla. Svůj životní příběh prodala časopisu Stern, poskytovala rozhovory a v posledních týdnech života dokonce dovolila televiznímu štábu zaznamenat své umírání. V pozdějších vystoupeních dávala najevo, že svého činu nelituje. V roce 1995 řekla, že Grabowského zabila po zralé úvaze.
V roce 1996 se Marianne Bachmeierová vrátila do Lübecku, už vážně nemocná rakovinou slinivky. Zemřela 17. září 1996, bylo jí 46 let. Pohřbena byla vedle Anny na lübeckém hřbitově Burgtorfriedhof. Společný hrob však byl po uplynutí dvacetileté lhůty v roce 2016 zrušen.
jejich společný hrob
Příběh Marianne Bachmeierové nemá jednoduché rozuzlení. Byla matkou, která přišla o dítě za děsivých okolností. Byla ženou, jejíž život předtím nesl mnoho bolesti. A zároveň byla člověkem, který se rozhodl zabít obžalovaného přímo v místě, kde měl padnout zákonný rozsudek.
Zdroje:
https://www.ndr.de/geschichte/chronologie/Marianne-Bachmeier-und-die-Rache-fuer-ihre-tote-Tochter%2Cmariannebachmeier101.html
https://www.zdfheute.de/panorama/marianne-bachmeier-selbstjustiz-tochter-mord-100.html
https://www.deutschlandfunk.de/rache-im-gerichtssaal-100.html
https://www.daserste.de/information/reportage-dokumentation/die-grossen-kriminalfaelle/sendung/2006/die-rache-der-marianne-bachmeier-wdr-100.html
https://www1.wdr.de/stichtag/stichtag5732.amp
https://www.upi.com/Archives/1981/03/06/A-distraught-mother-opened-fire-in-a-courtroom-Friday/9002507832627/
https://www.zeit.de/1996/40/Leben_ohne_Begnadigung
