Dvanáctiletý hrdina Hitlerovy propagandy. Alfred Zech zachránil 12 vojáků a sám riskoval život

Mezi mladičkými vojáky čekajícími na vyznamenání je i dvanáctiletý Alfred Zech nejmladší z celé skupiny. S hubenou dětskou postavou v černé uniformě Jungvolku se výrazně odlišuje od starších – je o hlavu menší než ostatní. Konečně přichází samotný vůdce: je pobledlý, shrbený a levou ruku si drží za zády, aby nebylo vidět její třes. Hitlerův unavený obličej však na okamžik ožívá propagandistickým nadšením – chystá se dekorovat své „nejmladší hrdiny“ v boji proti bolševismu.

Příběh Alfreda začíná o několik týdnů dříve ve vesnici Goldenau na Horním Slezsku (dnes Złotniki v Polsku). Válka se nezadržitelně blíží k jeho domovu. Je polovina března 1945 a sovětská Rudá armáda právě prorazila frontu až k Goldenau.

V okolí zuří boje a dvanáctiletý Alfred poprvé na vlastní oči vidí hrůzy války – kolem něj leží mrtví a zranění němečtí vojáci bránící vesnici. Chlapec ale nezaváhá. Když minometná palba zraní skupinu vojáků, Alfred jedná instinktivně hrdinsky: naloží postupně dvanáct z nich na zahradnický vozík svého otce a pod těžkou nepřátelskou palbou je převáží do bezpečí – odveze je až do domu svých rodičů mimo dosah střelby. Svým odvážným činem zachrání dvanáct lidských životů.

Jako by to nestačilo, podaří se mu dokonce odhalit sovětského špiona. Všimne si cizince, který si tajně fotografuje německé pozice v obci. Alfred chladnokrevně sleduje podezřelého muže a pomůže jednotce Wehrmachtu při jeho zadržení. Ve dvanácti letech tak vykoná činy, za něž by se nemusel stydět ani dospělý voják. Pro nacistickou propagandu je takový příběh hotový poklad. Netrvá dlouho a Alfredovy hrdinské skutky nezůstanou bez povšimnutí.

O několik dní později po bojích přijíždí na rodinnou farmu Zechových vysoký německý důstojník – generál. Dozvěděl se o mladém hrdinovi a má neobvyklou prosbu: chce, aby rodiče pustili Alfreda na slavnostní akt do Berlína, na audienci u samotného Hitlera.

Matka váhá – vždyť je to jen dítě – ale otec, sám veterán a invalida z předchozích bojů, nakonec souhlasí. Alfredovi sotva dojde, že svého tátu vidí naposledy. Otec je mezitím narychlo povolán do domobrany Volkssturm a krátce nato padne v bojích se Sověty. Rodina to ovšem hned neví – otec je dlouho veden jako nezvěstný a pravdu (smrt devastujícím zraněním krku) zjistí až měsíce po válce. Alfred tak nevědomky odjíždí do Berlína, zatímco jeho domov i rodina se hroutí pod náporem války.

Do Berlína je Alfred dopraven letadlem – pro chlapce z venkova nevídané dobrodružství. Ocitá se v metropoli v napjatých posledních dnech války. Spolu s dalšími devatenácti vybranými mládenci z Hitlerjugend jej ubytují a připravují na velkou událost. Následuje povinná teplá sprcha, vydatná snídaně a přidělení zbrusu nové uniformy.

Chlapci mají působit před kamerami co nejlepším dojmem – jako zdraví a čistí mladí hrdinové říše. Je 20. března 1945. Venku před bunkrem pod říšským kancléřstvím nastupují chlapci do řady a nedočkavě očekávají příchod Adolfa Hitlera. Pro nacistickou propagandu je vše pečlivě filmováno do týdeníku Die Wochenschau – půjde o poslední vydání, které o tři dny později odvysílá záběry vůdcova setkání s mládeží.

Hitler se objevuje se svou suitou a začíná ceremoniál. Vůdce je unavený, ale nasazuje mírný úsměv. Samotné předání medailí má na starosti říšský vedoucí mládeže Artur Axmann – Hitler už je příliš slabý na to, aby vyznamenání připínal osobně. Po jednom dekoruje všechny mladé bojovníky Železným křížem II. třídy a Hitler každému z chlapců potřese rukou a prohodí pár slov.

Když přijde řada na Alfreda, Axmann ho krátce představí jako nejmladšího hrdinu skupiny. Hitler se dvanáctiletému chlapci zadívá do očí a tiše se ptá: „Takže ty jsi ze všech nejmladší? Nebál ses, když jsi zachraňoval ty zraněné vojáky?“ Alfred, vycepovaný nacistickou výchovou k oddanosti, bez váhání a hlasitě odpoví: „Ne, můj Vůdce!“

Hitler se usměje, mohutně mu stiskne pravici a otcovsky ho štípne do tváře. „Tak pokračuj,“ pobídne chlapce führer. V Alfredových očích v tu chvíli plane nadšení – právě si vyslechl pochvalu od samotného Hitlera. Později vzpomínal, že v tom momentě cítil, jako by dokázal něco opravdu výjimečného.

Celá scéna trvá jen pár vteřin, ale stává se symbolem agónie nacistického Německa. Na záběrech, které obletí zbytek Německa, působí Alfred jako vzorový „Hitlerův chlapec“ – oddaný, neohrožený, odměněný slávou. Pro Hitlera to je poslední setkání s veřejností; o pár týdnů později spáchá v Berlíně sebevraždu.

Slavnostní ceremoniál skončil, kamery se vypnuly. Alfred by se nejraději vrátil domů pochlubit se matce, jenže do Goldenau už cesta nevede – jeho vesnice mezi tím padla do rukou Rudé armády. Německé velení proto pošle chlapce z Berlína znovu na frontu. Zní to neuvěřitelně, ale dvanáctiletý Alfred je i po svém vyznamenání nasazen do války, byť ne jako přímo bojující pěšák.

Ocitá se v jednotce Wehrmachtu ve městě Freudenthal (dnešní Bruntál), kde má pomáhat jako spojař nebo poslíček u zásobovací jednotky. Jenže fronta se hroutí na všech stranách a ani dětem v uniformě se válečné nebezpečí nevyhýbá. V posledních týdnech války, během ústupových bojů v oblasti, je Alfred těžce raněn – střepina nebo kulka ho zasáhne do hrudi a poškodí mu plíci. Zkrvavený chlapec padá do zajetí postupujících sovětských jednotek, které Bruntál obsadily.

Ještě než byl zraněn, stačil Alfred uposlechnout dobře míněné rady německého nadporučíka: zahodil svou uniformu i vzácný Železný kříž. Bylo mu řečeno, že jako civilně oblečený zajatec – navíc bez okázalého nacistického vyznamenání – snad u nepřítele vzbudí méně nenávisti. Není těžké si představit, že zajatý kluk s medailí od Hitlera by mohl rozzuřeným Sovětům padnout za oběť. Alfred tedy přežije i zajetí, byť o konkrétních podmínkách jeho věznění mnoho nevíme. V sovětské internaci stráví dva roky.

Teprve v roce 1947 je Alfred Zech propuštěn ze sovětského zajetí. Je mu čtrnáct let a válka pro něj konečně končí. S hlavou plnou traumat, ale také s nadějí, se pěšky vydává na 450 kilometrů dlouhou cestu zpátky do rodného Slezska. Netuší, že jeho domov mezitím přestal existovat – alespoň tak, jak si jej pamatuje. Po válce byly hranice posunuty a Goldenau připadlo Polsku, opět přejmenované na Złotniki.

Německé obyvatelstvo Slezska bylo z většiny vysídleno. Když Alfred konečně dorazí domů, čeká ho jen tichý šok: otec je mrtvý a cizí lidé obsadili jejich statek. Setká se sice se svou maminkou, ale dětství skončilo – ze zuboženého chlapce se musí rychle stát živitel rodiny.

Alfred se vyučí horníkem a pracuje v uhelném dole v oblasti zvané Cichowice (Cihy) na jihu Polska. V novém komunistickém Polsku však mladý Němec nemá na růžích ustláno. V roce 1951 se ožení s dívkou Gertrudou a narodí se jim první děti, postupně rozšíří rodinu až na deset potomků.

Přesto Alfred vnitřně touží opustit poválečné Polsko – necítí se tam doma. Celkem třináctkrát podá oficiální žádost o vystěhování do západního Německa. Úřady mu dlouho odmítají dát povolení. Aby zvýšil své šance, vstoupí dokonce do komunistické strany (Polské sjednocené dělnické strany) – paradoxní krok pro bývalého „Hitlerova hocha“, ale zřejmě nutný, aby získal důvěru režimu. Nakonec je jeho vytrvalost úspěšná: roku 1964 smí i s rodinou emigrovat do Spolkové republiky Německo.

Ve věku 32 let začíná Alfred nový život na Západě. Usadí se v Hückelhovenu v Severním Porýní-Vestfálsku a živí se jako tesař. Postupně vybuduje se ženou velkou rodinu a užívá si obyčejný klidný život, o jaký byl v dětství připraven. Na počátku 80. let odejde do důchodu. Do vysokého věku ho ale trápí následky starého zranění plic z konce války – střepina v hrudi mu lékaři nikdy neodstranili.

Přesto se Alfred Zech dožil požehnaných 78 let. Zemřel 13. června 2011 v německém Hückelhovenu, čtyři roky po smrti své milované manželky Gertrudy. Odešel tak poslední z „Hitlerových dětí“, konkrétně nejmladší známý nositel Železného kříže z dob druhé světové války.

Zajímavostí zůstává osud oné medaile, která mu přinesla tak rozporuplnou „slávu“. Svůj původní Železný kříž II. třídy Alfred, jak víme, ve válce zahodil. Po válce si však v Polsku obstaral náhradní – možná jako připomínku, čím prošel. A když jej v roce 2006 navštívil reportér německého časopisu Stern, Alfred přiznal, že dekret o udělení Železného kříže s Hitlerovým podpisem mu dodnes visí doma v obývacím pokoji. Ani po šedesáti letech se tedy úplně nezřekl památky na den, kdy mu diktátor potřásl rukou.

Zdroje:

https://www.independent.co.uk/news/world/europe/downfall-the-story-of-a-nazi-boy-hero-520880.html

https://www.armyweb.cz/clanek/nejmladsi-drzitel-zelezneho-krize

https://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Zech

https://www.armyweb.cz/clanek/nejmladsi-drzitel-zelezneho-krize

https://www.valka.cz/Zech-Alfred-t244798