Článek
Chladné lednové ráno roku 1966 probíhalo nad Andalusií rutinně. Ve výšce zhruba 9 kilometrů nad pobřežím provincie Almería se americký strategický bombardér B-52G Stratofortress pokoušel napojit na tankovací letoun KC-135, aby doplnil palivo při dalším z nekonečné série dálkových letů s jadernou výzbrojí v rámci operace Chrome Dome.
Šlo o běžný manévr studené války – americké bombardéry vyzbrojené nukleárními pumami nepřetržitě křižovaly oblohu jako odstrašení Moskvy. Tentokrát však rutina přešla v katastrofu. B-52 manévroval příliš agresivně a narazil do tankeru zespodu – během sekundy se oba letouny změnily v ohnivou kouli. Nádrže KC-135 se vznítily a čtyřčlenná posádka tankeru v momentě zahynula.
Bombardér se rozlomil ve vzduchu - z jeho sedmi členů posádky tři zahynuli a zbylí čtyři se stačili zachránit na padácích. K zemi se snášelo sto tun hořících trosek, které pokryly oblast o rozloze desítek čtverečních kilometrů.
Major Larry Messinger a jeho tři kolegové z posádky B-52 se na padácích zoufale rozhlíželi po krajině pod sebou. Pod nimi se rozkládalo moře a země posetá malými políčky; v dálce spatřili střechy domků rybářské vesničky Palomares. Ti muži věděli, že jejich letoun nesl děsivý náklad – čtyři termonukleární bomby.
V tom chaosu nikdo netušil, kam bomby dopadnou. Pak se ozvaly tlumené rázy: dvě ze střemhlav padajících pum aktivovaly při nárazu své konvenční trhaviny. Jaderný výbuch nenastal, avšak oblaka prachu, která se zvedla z rajčatových polí, obsahovala něco mnohem zlověstnějšího – jemně rozptýlené plutonium-239. Dvě vodíkové bomby se při dopadu roztrhly a rozptýlily tak přibližně 3 kg radioaktivního plutonia do okolí Palomares.
Třetí bomba dopadla na okraj vyschlého koryta řeky – téměř nepoškozená, s otevřeným padákem plápolajícím nad rozbitým trupem. A čtvrtá? Po té jako by se zem slehla.
Na zemi zatím panoval chaos. Když se prach a popel usadily, obyvatelé Palomares objevili v polích krátery a podivné úlomky. Kolem 10. hodiny dopoledne dorazily na místo první hlídky španělské civilní gardy. Nikdo jim však neřekl, co hledat – hovořilo se neurčitě o „prvku tajné vojenské povahy“.
Místní rolník Martín Moreno, zvědavý velkým kusem kovu trčícím z rozryté země, se vydrápal na zvláštní kovový válec – netušil, že sedí na americké vodíkové pumě. Plech bombového pláště byl popraskaný a něco z něj teklo. Moreno zkusil šroubovákem odchlípnout kousek na památku. Neměl strach ani ponětí, že se špinavé kapky kovu vryly do půdy kolem něj s neviditelnou radiací.
„Ani vteřinu jsem toho nelitoval a nebál se,“ vzpomínal později po desetiletích s úsměvem. Ještě než stihl cokoliv ukořistit, objevili se američtí a španělští vojáci, místo zajistili a poškozenou bombu naložili na náklaďák.
To už do Palomares proudila vojenská pomoc – kolony džípů a vrtulníky přivážely odborníky v ochranných oděvech. V Andalusii právě začala operace Broken Arrow, hon na ztracené jaderné zbraně.
Pátrání po ztracené bombě
Exploze ve vzduchu zaslechly i posádky rybářských člunů nedaleko pobřeží. Francisco Simó, přezdívaný Paco, po návratu na pevninu nahlásil, že viděl „něco velkého“ spadnout do moře severovýchodně od vesnice. Nebyl sám – další místní rybáři hlásili padáky snášející se nad vodou. Američané jeho svědectví zpočátku brali s rezervou.
Přesto zahájili rozsáhlou námořní pátrací operaci, do níž se brzy zapojilo 34 lodí, 130 potápěčů a také miniponorky a podmořské roboty. Pentagon měl pro hledání ztracené pumy pádné důvody. Byl to závod s časem: nejenže se obával úniku plutonia do moře, ale také měl strach, aby se potopené bomby nezmocnil někdo jiný – třeba Sovětský svaz.
Navíc šlo o diplomaticky výbušný problém. Spojené státy měly se Španělskem tichou dohodu, že na jeho území ani nad ním nebudou přítomny jaderné zbraně. Nyní ležela jedna z nich někde na dně Středozemního moře. Bylo nutné jednat rychle a v utajení.
Zpočátku pátrání připomínalo hledání jehly v kupce sena. Americké lodě pročesávaly sonarem mořské dno, ale bez úspěchu. Dny se táhly, armádní experti počítali možné balistické dráhy pádů na počítačích, avšak nenašli nic než úlomky letadel. Tlak na výsledky stoupal. Světový tisk si již začínal utahovat z marné snahy Pentagonu.
Teprve po několika týdnech, kdy se v moři nenašla jediná stopa po zbrani, vzpomněli si Američané znovu na Paco Simóa. Místní rybář je znovu nasměroval na oblast, kde bombu viděl dopadnout. Simó neměl mapy ani sonar, ale spoléhal na zkušenost – polohu pádu si zapamatoval pomocí orientace podle pobřežních bodů, což je stará námořnická technika triangulace. A tentokrát se štěstí unaveným záchranářům konečně ukázalo.
Dne 17. března 1966, po dvou měsících marného hledání, zachytil hlubinný dálkově ovládaný aparát CURV-III na kameře povědomý lesklý tvar pod nánosem bahna. Do oblasti se okamžitě ponořila miniponorka DSV Alvin – dvoumístný batyskaf, který byl narychlo dopraven z oceánografického institutu WHOI v USA. V hloubce kolem 700 metrů pod hladinou se v kuželu světla objevilo, co všichni hledali: neporušená termonukleární puma spočívající na mořském dně. Radost však záhy vystřídalo drama.
Alvin přerušil ponor, aby se vynořil a dobyl baterie, a když se o několik hodin později potopil zpět k bombě, nenašel ji. Přístroje ukázaly prázdné mořské dno – mezitím se totiž těžká puma sesunula po příkrém podmořském svahu o dalších 120 metrů níž. Následovaly další pokusy uchopit kluzký kovový válec robotickými rameny. Bomba při nich klouzala stále hlouběji do temné propasti.
Po několika napjatých dnech se to podařilo – 7. dubna 1966 miniponorka opatrně připevnila lana a konečně dostala ztracenou bombu na hladinu. V tu chvíli ležela hrůzná zbraň jen pár metrů od okraje podmořského příkopu hlubokého téměř dva kilometry. Kdyby se poslední pokus nezdařil, zmizela by nenávratně v hlubině.
Rybář Francisco Simó se mezitím stal místním hrdinou – a také prohnaným vyjednávačem. Podle mezinárodního námořního práva má totiž zachránce potopeného „pokladu“ nárok na podíl z hodnoty nálezu. A tak se Simó vydal do New Yorku s advokátem po boku, aby na americké vládě vymohl odměnu za nalezení bomby.
Ministr obrany USA sice prohlásil, že žádnou kompenzaci nevyplatí, ale zároveň odhadl cenu jaderné pumy na 2 miliardy dolarů – čímž nahrál rybáři na smeč. Simó totiž požadoval svých 1 % z hodnoty, tedy 20 milionů dolarů. Celá věc nakonec skončila mimosoudním urovnáním.
Částka zůstala tajemstvím, ale americké letectvo raději zaplatilo, než aby malý španělský rybář u soudu vysoudil oficiální uznání svého nároku. Paco Simó si tak vysloužil přezdívku „Paco de la Bomba“ a stal se trvalou součástí příběhu.
Plutonium v rajčatových polích
Zatímco námořnictvo pročesávalo mořské dno, vesnice Palomares na pobřeží stála uprostřed radioaktivního zamoření. Bezprostředně po dopadu bomb nikdo z místních netušil, čemu jsou vystaveni. Krátce po nehodě sice americký velvyslanec informoval vládu diktátora Franciska Franka, avšak veřejnosti se zatajila podstata problému.
Vesničané viděli na vlastní oči trosky letadel a tři nalezené bomby odvážené pryč, ale o čtvrté bombě a zejména o úniku plutonia nic nevěděli. První den se proto zvědavci pohybovali v kráterech po bombách bez jakékoliv ochrany. Mnozí sbírali úlomky svítících kovů jako suvenýry – podobně jako Martín Moreno lezoucí po pumě. Až s příjezdem amerických a španělských jednotek radiačního dozoru se začalo opatrně varovat, že v okolí hrozí kontaminace.
Prvotní zmatek vystřídala masivní úklidová operace. Američané společně se španělskými silami uzavřeli okolí nálezu bomb a během několika dní postavili kolem Palomares stanové městečko pro stovky specialistů. Za plot z ostnatých drátů místní neviděli – jen stoupající prach a kolony nákladních vozů. Během tří měsíců bylo nasazeno kolem 1 600 vojáků a dělníků, kteří odstraňovali vše, co mohlo být kontaminováno. Na polích se rozkládala úroda rajčat a zeleniny, typický zdroj obživy zdejších rodin.
Spálení úrody však byla chyba, která ještě více rozptýlila radioaktivní částice. Brzy proto dělníci začali raději všechnu podezřelou vegetaci a ornici shrabovat a odvážet v sudech. Každý sud pečlivě zapečetěný – uvnitř zemina zčernalá oxidy plutonia. Celkem bylo odvezeno kolem 1 700 tun půdy a rostlinného materiálu, který putoval loděmi k odstranění do specializovaného zařízení v Jižní Karolíně v USA.
V polích po úklidu zůstaly jen holé jámy vysypané vápnem. Na první pohled bylo hotovo: Palomares hlásil, že je „čistý“. Armádní konvoje odjely a stanový tábor s americkou vlajkou zmizel tak rychle, jak se objevil. Jen plakety na sudech s varováním před radiací připomínaly, co se zde stalo – a možná také to, co tu zůstalo neodklizeno.
Od prvních dnů po nehodě místní znepokojovalo, jak málo informací dostávají. Španělští představitelé je ujišťovali, že „není důvod k panice“, a američtí důstojníci se na přímé dotazy pouze omluvně usmívali. Ve skutečnosti ani rozsáhlý odvoz půdy neznamenal úplné odstranění rizika. Plutonium je kov, který se v přírodě nerozkládá – izotop ^239Pu má poločas rozpadu 24 tisíc let, takže jednou zamořená půda zůstane nebezpečná po stovky generací.
Ačkoliv tedy nejhorší únik byl zdánlivě zažehnán, odborníci věděli, že ve vesnické půdě stále ulpívají gramy plutonia v částicích prachu. Španělské úřady se rozhodly neřešit to – naopak, časem oblast znovu zpřístupnily. Lidé se vrátili na svá pole, pásli tam kozy a obdělávali půdu, jako by se nechumelilo. Z Palomares se stala tikající bomba – jen ne jaderná, ale politická a zdravotní.
Politické hry
Když americký velvyslanec Angier Biddle Duke dorazil 17. ledna 1966 na madridské ministerstvo zahraničí, byl generál Franco už informován a zuřil. Pro jeho režim to byla nečekaná rána: americký spojenec přivezl na španělskou půdu jaderné zbraně, ačkoliv oficiálně žádné v zemi být neměly.
Franco se obával mezinárodní ostudy a hlavně dopadu na španělský turistický ruch – zemi slunce a pláží neměl nikdo spojovat s jaderným nebezpečím. Okamžitě proto nařídil přísnou cenzuru zpráv o nehodě. Zpráva pro tisk hovořila mlhavě o srážce letadel s „neznámými vojenskými prvky“ a oznámila, že probíhá jejich hledání.
Výslovně se zakázalo použít slova „atomový“ či „jaderný“. Washington s tím souhlasil – americké Ministerstvo zahraničí instruovalo velvyslance Dukea, aby udělal vše pro zachování přeletů amerických letadel nad Španělskem. Na pět dní po nehodě byly sice tyto lety dočasně pozastaveny, ale již 22. ledna španělská vláda v tichosti povolila jejich obnovu. Operace Chrome Dome tak mohla pokračovat dál – ovšem za cenu hluboké trhliny v důvěře mezi Madridem a Washingtonem.
Počátkem února 1966 se zdálo, že strategie mlčení uspěje. Oficiální španělská média šířila uklidňující zprávy a zájem veřejnosti opadal. Španělský ministr informací Manuel Fraga Iribarne dokonce 8. března sehrál pro kamery bizarní divadlo: společně s americkým velvyslancem Dukem si za přítomnosti novinářů vzal plavky a vstoupil do moře u Palomares.
Usmívali se, cákali na sebe vodu a pózovali fotografům, aby demonstrovali, že vody a pláže jsou naprosto bezpečné. Tento obraz obletěl Španělsko jako důkaz, že „se nic nestalo“. A pro mnoho Španělů to byla také jediná informace, kterou o palomarské havárii kdy dostali – cenzura zajistila, že domácí tisk psal o celé události jen minimálně.
Jenže úplné ticho udržet nešlo. Již 18. ledna – den po nehodě – propašoval zahraniční tisk první zprávy, že pohřešovaná zbraň je nukleární bomba. Americká agentura UPI, díky investigativní práci reportéra Andrého Del Amo, zveřejnila informaci o chybějící vodíkové bombě a masivní pátrací operaci v Palomares. Když se tento článek objevil v The New York Times, generál Franco zuřil.
Nechal okamžitě stáhnout zahraniční noviny z prodeje a nařídil, že španělský tisk nesmí přetisknout ani slovo. Veřejnost tak zůstávala oficiálně v nevědomosti, avšak šeptanda a zahraniční rádia způsobila, že zprávy o „atomovce v moři“ se šířily. 4. února 1966 dokonce proti utajování v Madridu protestovalo na 600 lidí, převážně členů ilegální komunistické strany. Frankův režim tvrdě zakročil – demonstrace byla rozehnána a několik organizátorů skončilo ve vězení.
Pro USA i diktaturu ve Španělsku bylo klíčové situaci bagatelizovat. Z Palomares se tak stala epizoda, o níž se veřejně mnoho nemluvilo. Přesto měla dalekosáhlé důsledky: rozhořčené Španělsko zakázalo americkým letounům přelety s jadernými zbraněmi nad svým územím a podobná nehoda o dva roky později v Thule na Grónsku nakonec přiměla Pentagon celý program Chrome Dome raději ukončit.
Zprvu se zdálo, že Palomares čeká stejný osud jako mnoho jiných dramat studené války – bude zapomenut. Život ve vesnici se po úklidu vrátil do starých kolejí. Lidé obdělávali půdu, rodily se děti, jen přítomnost podivných vědců v ochranných oblecích, kteří čas od času přijeli odebrat vzorky půdy či vyšetřit vesničany, připomínala, co se stalo.
Oficiální studie financované Spojenými státy dlouhodobě tvrdily, že radiace nezpůsobila obyvatelům Palomares žádné zdravotní obtíže. Lékaři každoročně testovali kolem tisícovky místních a prý nezaznamenali zvýšený výskyt rakoviny. Starosta Juan Pérez po letech prohlašoval, že Palomares „má stejnou míru rakoviny jako zbytek Španělska“.
Mnozí však těmto uklidňujícím závěrům nevěřili. Nezávislý výzkum nebyl umožněn a zbytky plutonia v půdě zůstaly. V roce 1986 – po pádu diktatury – provedla konečně španělská vláda nové testy a zjistila, že půda v Palomares obsahuje zvýšené množství americia, produktu rozpadu plutonia. Ukázalo se, že v zemi dosud zůstává asi 50 000 m³ kontaminované zeminy.
V roce 2008 dělníci náhodně objevili dva zapomenuté příkopy plné radioaktivního odpadu, které tam vojáci v 60. letech zanechali. Španělská média v novém miléniu začala o Palomares psát jako o „španělském Černobylu, který nikdy nebyl zcela vyčištěn“. V postižené oblasti se nesmělo stavět – stavební uzávěra měla zabránit rozvíření plutonia v prachu. Španělská vláda dokonce v roce 2003 vykoupila části pozemků, aby zabránila jejich obdělávání.
Také na druhé straně Atlantiku dozníval příběh Palomares bolestně. Zatímco oficiální linie USA dlouho zněla, že „se nikomu nic nestalo“, američtí veteráni, kteří se v roce 1966 v Palomares účastnili úklidu, začali s přibývajícími lety trpět závažnými nemocemi.
Například Frank B. Thompson, který ve svých 22 letech v Palomares coby voják prohledával zamořená pole bez ochranného oděvu, onemocněl v pozdějším věku rakovinou jater, plic i ledvin. Další člen úklidového týmu, tehdy mladý důstojník radiologické laboratoře, dostal ve 28 letech rakovinu varlat, poté rakovinu močového měchýře a poruchu krvetvorby.
Podobných případů byly desítky – ale Ministerstvo pro záležitosti veteránů (VA) odmítalo uznat souvislost s ozářením při Palomares. Skupina veteránů nakonec podala v roce 2018 žalobu na americkou vládu, aby prosadili přiznání odškodnění a zdravotních benefitů.
Boj dosud není u konce. Veteráni se domáhají, aby Palomares byl oficiálně uznán za místo radiačního rizika, což by jim právně otevřelo cestu k náhradám. I tito muži jsou součástí lidského dědictví oné havárie – v jejich tělech možná dodnes dřímají alfa částice plutonia z andaluských polí.
Trvalo takřka půl století, než se velmoci k Palomares opět vrátily. V roce 2015 podepsaly USA a Španělsko novou dohodu o definitivní dekontaminaci Palomares. Ministr zahraničí John Kerry tehdy symbolicky stvrdil závazek, že Amerika odstraní zbývající kontaminovanou půdu a odveze ji k uložení na své území.
Navíc ani po roce 2015 se reálně s odvozem zeminy nezačalo – projekt vázl na byrokracii a změnách vlád. Palomares tak stále čeká na finální očistu. Geigerovy přístroje v některých oblastech dodnes ukazují zvýšené hodnoty a je zde zhruba půldruhého hektaru půdy, s níž se nesmí hýbat.
Stovky sudů s odpadem z roku 1966 zůstávají uskladněny v prozatímních skladech ve Španělsku, protože se nenašlo finální řešení.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/1966_Palomares_incident
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2003-aug-24-adfg-nightmare24-story.html
https://www.theguardian.com/world/2015/oct/19/us-to-clean-up-spanish-radioactive-site-49-years-after-palomares-plane-crash
https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/el-pais-mesto-palomares-jiz-desitky-let-trpi-radioaktivitou
https://english.elpais.com/elpais/2014/01/14/inenglish/1389699914_451699.html
https://www.wired.com/2012/01/jan-17-1966-h-bombs-rain-down/
https://www.nuclear-risks.org/en/hibakusha-worldwide/palomares.html
