Expedice Lambaréné: 8 studentů z ČSSR se v roce 1968 vydalo v Tatrovce přes celou Afriku

„Bonjour, monsieur,“ zdraví Míla zdvořile. Místo odpovědi dostává tvrdou ránu do obličeje. Raději nezdravím, ale ráně uhnout nestačím. Zvedáme ruce nad hlavu… Rána pažbou do zad mi naznačuje, že mám vyprázdnit kapsy. Míla také sahá do kapes, ale dostává pažbou přes ruce. Sami mu prohrabávají kapsy a všechno házejí mezi pražce… Pažbou Mílu obracejí. Pak přijde řada na mne…

Ruce nahoře. Horká krev v ústech. V zádech hlavně pušek a před očima tma africké noci. Co se jim asi honilo hlavou? Zoufalství? Nebo pevné odhodlání přežít? Osm mladých Čechoslováků stálo uprostřed džungle se zvednutýma rukama a hlavou přitisknutou ke špinavé stěně nákladního vagonu.

Kolem byli jen ozbrojení vojáci a jejich nesmlouvavé hlasité rozkazy v cizí řeči. Takhle tedy měl skončit jejich velký sen, pomyslel si možná vedoucí výpravy Petr Bartůněk, když koutkem oka zahlédl, jak pažba samopalu znovu dopadá na záda jeho přítele. Stačila vteřina a celý příběh Expedice Lambaréné se mohl na konžské železniční stanici Kisamba v roce 1968 definitivně uzavřít krví.

O necelý rok dříve, na Nový rok 1968, stáli ti samí studenti v jiné tlačenici – naopak přátelské a nadšené. Mrzlo a hustě sněžilo a přesto se na pražském Staroměstském náměstí sešlo obrovské množství lidí.

Přišli se rozloučit s výpravou osmi dobrodruhů, kteří se tísnili v kabině obřího expedičního vozu Tatra 138 s něžnou přezdívkou Drobeček. Motor zaburácel, přes zasněžené náměstí se přelila vlna potlesku a volání. Bylo 1. ledna 1968, 10 hodin a 23 minut – chvíle, kdy Expedice Lambaréné vyrazila na svou velkou osmiměsíční cestu za svobodou.

„Byl to šok, protože jsme se pořádně dostali dál za železnou oponu,“ vyprávěl po letech kameraman Jiří Stöhr, když popisoval první zastávku v Alexandrii. Tou dobou už výprava urazila lodí tisíce kilometrů od Evropy a poprvé nasávala vůně severní Afriky. Citrusy, rybina, slaný mořský vzduch.

Studenti se rozhlíželi v arabském přístavu a smáli se nad nečekanými obrazy každodennosti, které jim doma byly zapovězeny. „Vzpomínám si, jak třeba pomeranče na nákladní lodi, kterou jsme jeli, se pak válely všude v přístavu,“ líčil Stöhr se smíchem ten první kulturní šok.

Už při plavbě si uvědomili, že se pořádně poprvé v životě dostali daleko za ostnaté dráty izolace své země. V Egyptě pak tajně v noci vyšplhali na vrchol Cheopsovy pyramidy – i kdyby nic jiného, tenhle zakázaný kousek symbolicky zpečetil jejich nově nabytou volnost.

Na cestu napříč kontinenty je vypravila touha a jistá naivní víra, že i malá skupina lidí může dokázat velké věci. Myšlenku uspořádat studentskou expedici s humanitárním posláním nosil v hlavě medik Petr Bartůněk už od roku 1966.

Tehdy se doslechl o vážných potížích, v nichž se ocitla legendární pralesní nemocnice doktora Alberta Schweitzera v africkém Gabonu – v zemi zmítané občanskou válkou chyběly léky a vybavení.

Bartůňka napadlo naložit kamion zdravotnickým materiálem a do Lambaréné ho dovézt. Potřeboval k tomu ale spolehlivé druhy. Našel je mezi svými vrstevníky: inicioval expedici společně s novinářem Petrem Bártou, a postupně se kolem nich utvořila parta osmi nadšených mladých mužů.

Každý z členů výpravy měl v budoucnu sehrát významnou úlohu – tušili to tehdy? Byli to cestovatelští začátečníci, nejmladším bylo teprve 23 let a nejstarším 28. Vedoucí Bartůněk, syn venkovského lékaře, se chtěl stát chirurgem, ale v hloubi duše obdivoval cestovatelské legendy a humanisty; Petr Bárta byl zapálený reportér a fotograf, který později své zážitky sepsal v knize Dobrý den, Afriko!.

Tlumočníkem se stal kultivovaný orientalista Luboš Kropáček, který se později vypracoval v předního českého znalce islámu; mechanikem byl technicky nadaný student ČVUT Josef Vavroušek – pozdější významný ekolog a dokonce federální ministr životního prostředí; úlohu zásobovače a kuchaře plnil farmaceut Klement Kunz; řidičem a druhým mechanikem byl medik Jiří Plaček.

Celou cestu kamerou a fotoaparátem dokumentoval Jiří Stöhr, mladík, který se do Tatry zamiloval natolik, že s ní o dvacet let později procestuje celý svět; a konečně psychologický dohled i vlídný humor zajišťoval Miloslav Topinka – básník, který ještě netušil, že jednou získá nejvyšší literární ocenění. Osm odvážných mužů, osm různých povah, jeden společný sen.

Být dobrodruhem ale v komunistickém Československu nebylo snadné. Jednotlivé cesty do světa režim dlouho vůbec nepovoloval a před rokem 1968 jste v českých zemích nenašli nikoho, kdo by měl dost peněz a svobody, aby se na vlastní pěst vypravil třeba do Afriky. Každá expedice musela mít oficiální záštitu nějaké instituce, účel a schválený rozpočet. Petr Bartůněk a jeho druhové to dobře věděli.

Trvalo mnoho měsíců, než oběhali úřady a dokázali mocným v Praze, že jejich projekt stojí za podporu. Ve druhé polovině 60. let se ale poměry uvolnily, společnost se nadechla a s ní dostaly zelenou i smělé nápady studentů. Expedice Lambaréné se tak stala jednou z prvních velkých výprav moderní doby – a ve své době také podnikem velmi sledovaným.

Mladí cestovatelé rozdávali rozhovory a fotografie už před odjezdem; byli zkrátka v pravý čas na pravém místě. Samotné dobrodružství by se však nikdy neuskutečnilo, kdyby selhal jediný klíčový prvek: vzájemná soudržnost.

Průkopník československých dálkových jízd František Alexander Elstner ostatně Bartůňkově skupině prorocky radil jediné: „Nedostatek vzájemného přátelství a pochopení… Tyto vlastnosti jsou hlavním klíčem k úspěchu početnějších expedic,“ varoval je zkušený cestovatel.

Získat expediční vůz se ukázalo být první velkou zkouškou trpělivosti a kamarádství. Kopřivnická automobilka Tatra zprvu nabídla, že studentům postaví jedno expediční vozidlo ze dvou starších aut. Bartůňkovi hoši s nadšením sehnali dokonce tři staré tatrovky 805 a těšili se na přestavbu.

Místo ní přišla studená sprcha: „Podnik Tatra nemá zájem na propagaci vozu, který už nevyrábí… tento vůz je pro cestu Afrikou nevhodný, nepočítejte s tím“ – takhle odmítavě zněla zpráva z továrny. Mladíci se ale nevzdali. Veřejně se o jejich snažení už vědělo a možná i to pomohlo: houževnatí a neodbytní studenti nakonec v Tatře přece jen vyprosili zcela nový náklaďák Tatra 138 VN, navíc upravený pro potřeby dlouhé cesty.

Na pevný podvozek inženýři nainstalovali unikátní obytnou skříňovou nástavbu – tu samou, která měla být původně sešrotována a kterou si studenti doslova vyžebrali od Univerzity Karlovy. Vůz dostal jméno Lambaréné a pro štěstí také přezdívku Drobeček. Náklady na expedici zaštítilo Ministerstvo těžkého strojírenství a podnik Motokov, vývozce automobilů.

Krátce před Vánoci 1967 bylo vše připraveno: mladíci sbalili přístroje, hromady léků, náhradní díly a potraviny, k Tatře připojili jednoosý vlek s další tunou nákladu. Napětí stoupalo. Za pár dnů měli vyjet do světa.

Bartůněk s kolegy ještě vyrazili pro symbolické požehnání: navštívili hrob slavného cestovatele Emila Holuba na Vídeňském centrálním hřbitově a také si sjednali schůzku s nestorem automobilových expedic Elstnerem, kterého zasypali dotazy.

Elstner kromě svých rad neopomněl studenty připravit na to nejhorší – a nejhorší nebezpečí podle něj nečíhalo v džungli, ale v nich samotných. Bude záležet, zda si dokáží odpustit chyby a podat pomocnou ruku, i když přijde ponorka a únava. Tehdy možná nikdo netušil, jak brzy se tahle slova naplní.

Po úspěšném vylodění v egyptské Alexandrii expedice zamířila přes Káhiru k jihu podél Nilu. V Asuánu se Tatře 138 postavily do cesty první skalnaté úseky a žhnoucí poušť – drobeček s mohutným motorem přesto zarputile šplhal dál na jih. Súdán uvítal Čechoslováky opuštěnými přístavy a nekonečnou pustinou kolem Nilu.

V súdánském Suakinu viděli na vlastní oči válkou poničené město duchů, v jehož rozvalinách tančil prach a vítr. Přes Chartúm se dostali do Etiopie, kde je čekal křest ohněm: úzké rozbité silnice v etiopských horách by leckdo považoval pro těžký náklaďák za nesjízdné – oni to nevzdali. Zatáčku po zatáčce se Tatra s československou vlajkou na kapotě škrábala výš do mlžných hvozdů a zanechávala pod sebou tisíce výškových metrů.

Když zastavili na odpočinek, kolem se z džungle sbíhali zvědaví domorodci: usměvaví kluci z vesnic v rákosových sukních, muži s oštěpy, ženy s kojenci v šátcích. Pro obě strany to byl exotický pohled – Češi poprvé na vlastní kůži zažívali „pravou“ Afriku a místní lidé nevěřili svým očím, jaký podivný velký stroj se zničehonic objevil na jejich kozí stezce.

V polovině března výprava překročila rovník. Šest členů výpravy se rozhodlo pokořit Kilimandžáro – nejvyšší horu Afriky, ležící na území Tanzanie. Po strastiplném výstupu stanuli 30. března 1968 na vrcholku Uhuru (svahilsky „svoboda“), právě v den, kdy byl v Praze prezidentem zvolen Ludvík Svoboda.

„Takže to bylo do jisté míry symbolické,“ vzpomínal Petr Bartůněk na ten mrazivý summit, kde se s nimi příroda nemazlila. Měli za sebou půl cesty a svět se zdál otevřený – svobodný. Odhodlaně pak sjeli zpět na pobřeží Indického oceánu a v metropoli Dar es Salaamu zamířili na nechvalně proslulou cestu Hell Run, Pekelnou dráhu, která spojuje Tanzanii se Zambií.

Nekonečné výmoly, rozmoklý písek a bahno pro ně představovaly výzvu, jakou dosud nepoznali. Tatra poskakovala v kolejích vyjetých kamiony, snažila se objet převrácené vraky, brodila se červeným bahnem mezi vesnicemi. Okolo ní občas ležela poražená auta jiných cestovatelů – ale československý vůz si razil cestu bušem dál a dál.

Nejjižnějším bodem expedice se staly Viktoriiny vodopády na hranici Zambie a Zimbabwe – tam Tatru 138 ovanula chladivá mlha z burácející vody. Odtud už výprava zamířila zase k severu, do temného srdce Afriky. Za volant usedal vyčerpaný Jiří Plaček, křídově bílý od všudypřítomného prachu, a vedle něj navigátor Josef Vavroušek kontroloval polohu v mapě.

Před nimi bylo Kongo – v té době krajina zmítaná nepokoji a sužovaná krutými následky odcházející kolonializace. Už na první pohled bylo jasné, že vjedou do neklidné země. Úsměvy a vstřícnost východoafrických zemí najednou vystřídala podezřívavost. Poblíž města Kisangani výpravu zastavila ozbrojená hlídka a rozkázala všem vystoupit.

Vojáci, neklidní a ostře nabití, považovali partu bílých Čechoslováků za žoldáky nebo špiony. Když Petr Bárta s Miloslavem Topinkou zkusili situaci odlehčit pozdravem a francouzsky něco vysvětlit, odpovědí jim byly už zmíněné rány pažbou. Nastal chaos – křik v cizí řeči, nervózní hbité pohyby hlavní kolem dokola, adrenalin stoupající až do morku kostí.

Studentská expedice se během vteřin proměnila v bezbranné klubko vystrašených kluků, kterým jde o život. Byli daleko od domova, daleko od jakékoli pomoci. Napadlo je asi, že se sem už žádná zpráva nedostane, že v zeleném pekle zmizí stejně jako jiní před nimi. Nakonec – po dlouhých hodinách a opakovaném dokazování neviny – vojáci pochopili, že nejde o žádné vetřelce.

„Trvalo hrozně dlouho, než uznali, že jde o nedorozumění,“ popisoval později Petr Bartůněk situaci, kdy celá expedice málem skončila předčasně katastrofou.

Z Konga, otřesení a fyzicky zničení, se cestovatelé přeplavili přes řeku do Brazzavillu. Před nimi byl poslední úkol: dostat zásilku léků do cíle. Nemocnice v Lambaréné byla co by kamenem dohodil – stačilo překročit hranici do Gabonu. Ale právě tam na ně čekalo nečekané zklamání.

„Gabonská vláda odmítla vpustit do země Expedici Lambaréné,“ ozvalo se v červnu 1968 z éteru Československého rozhlasu. Bartůňkova prosba o povolení vjezdu neprošla. „V prvních hodinách jsme se domnívali, že jde o nedorozumění,“ vzpomínal vedoucí výpravy, „a bohužel nezbývalo, než abychom se vrátili do hlavního města a přes ambasádu se bombardoval celý svět.“

Nepomohl ani apel organizace UNESCO, ani prosby rektorátu Karlovy univerzity – Čechoslováci do Gabonu zkrátka nesměli. Až o mnoho let později vyšlo najevo, co za tím stálo: diplomatická roztržka: jeden z vůdců nedávného puče v Gabonu tehdy získal azyl na čs. velvyslanectví v Nairobi a pod diplomatickým krytím utekl ze země. Malá česká expedice se stala obětí velké politiky.

Museli se s tím smířit. Do Lambaréné nedojeli – ale svůj úkol přesto splnili. Část zdravotnického daru byla v předstihu odeslána po lodi a v nemocnici už tou dobou sloužila svému účelu. Zbytek se účastníkům podařilo předat osobně: v gabonském přístavu Libreville, na palubě francouzské lodi Général Mangin, se sešli se zástupci Schweitzerovy nemocnice.

Přišla i vzácná žena – dcera zakladatele Rhena Schweitzerová. Podala československým studentům ruku a s dojetím převzala bedny léků a přístrojů. Kdo ví – možná se v tu chvíli Petrovi Bartůňkovi honilo hlavou známé motto Alberta Schweitzera: „Život je plný strastí – je však také plný překonávání strastí.“ Oni teď překonali obrovskou překážku. Nebylo to vítězství, jaké si vysnili, ale přesto hřálo. Cíl cesty výprava nedosáhla, účelu ano.

Návrat domů už pro expedici Lambaréné neměl být triumfálním. Z Libreville se Drobeček i s posádkou nalodil na loď do Nigérie, země zmítané občanskou válkou o Biafru. Přesto projel v pořádku napříč západní Afrikou až do Alžírska, kde výprava na konci léta 1968 opět najela na trajekt směřující do Evropy.

Když se jejich unavený vůz 20. srpna 1968 vyhoupl na pevninu v Marseille, nikdo na ně nečekal s fanfárami – samozřejmě, čekala je vlastně jen další noc v nákladním autě na opuštěném parkovišti. 21. srpna brzy ráno je z dřímoty vytrhl mohutný rachot.

„Po vylodění jsme spali v autě a ráno nám bušili marseillejští dělníci na auto a říkali: ‚Jste okupovaní!‘ Takhle nás zase Evropa přivítala,“ vzpomínal Jiří Stöhr na kruté probuzení do nové reality. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se k nim donesla dřív, než vůbec stihli dojet domů.

Středomořské slunce ještě neprohřálo plech jejich Tatry, když už se uvnitř vozu mezi hromadami prázdných beden a špinavých kanyst­rů ozýval pláč. Osm mladých cestovatelů se vracelo do země, kterou nepoznávali. Namísto oslav je čekalo rozčarování a ticho. Jejich příběh – ještě na jaře v novinách oslavovaný jako hrdinství a vlastenectví – byl teď najednou nepohodlný. Ve vlasti začínala dlouhá noc normalizace.

Výprava dorazila do Prahy 13. září 1968, skoro přesně po 257 dnech od startu. Z původně plánované oslavy sešlo – v novinách se o ní objevilo jen pár nenápadných zpráv, na uvítací ceremoniál nepřišel téměř nikdo. Co na tom, že tatrovka urazila přes 35 000 kilometrů a projela 18 zemí světa.

Co na tom, že přivezli pomoc potřebným a proslavili československou techniku. Domů se vrátili tiše, bez fanfár, do země obležené cizími tanky. Každý člen expedice záhy pochopil, že jejich zážitky se teď nehodí vyprávět veřejně a jejich filmy není radno příliš pouštět. Střihli tedy svůj unikátní záznam do osmnáctidílného dokumentárního seriálu, který dokončili v následujícím roce– ale Československá televize ho nikdy nevysílala.

Dlouhá léta zůstal jen v archivu. Teprve po pádu režimu, roku 2009, se záznam Expedice Lambaréné konečně objevil na DVD. To už však z původní osmičky byli zralí muži, které život zavál na nejrůznější místa. Většina z nich dosáhla ve svém profesním životě velkých úspěchů a stali se veřejně známými osobnostmi. Jako by síla toho mládí stráveného na dobrodružné cestě zůstala v nich a poháněla je kupředu i ve zkouškách života.

Dnes mohou návštěvníci kopřivnického Muzea nákladních automobilů Tatra spatřit stříbřitě šedý vůz Tatra 138 Lambaréné na vlastní oči. Stojí tu, věrně zrestaurovaný, a jeho velká kabina se v neonovém světle haly leskne jako nová. Jen zasvěcený člověk si všimne drobných jizev – na rámu, na prazích, na vlnitém plechu nástavby. Jsou to šrámy z cest, paměť horkého asfaltu a ostrých kamenů, které tatrovku kdysi vezly Afrikou.

Jejich sny nakonec přece jen nezapadly. O dvacet let později se našla nová generace, která navázala na jejich odkaz: v roce 1988 vyrazila do Lambaréné druhá studentská expedice, vedená medikem Miroslavem Křížem. S nákladním Liazem projela rychlou trasou přes Saharu a 2. února 1989 triumfálně dojela až do cíle – vezla už ne léky, ale symbolický dar: 13 000 kusů brýlí pro chudé Afričany. Ta radostná zpráva, že se do Lambaréné konečně dostala československá pomoc, byla jednou z posledních dobrých zpráv končící komunistické éry.

Čas běží. V gabonském Lambaréné dnes stojí moderní nemocnice, která nese jméno Alberta Schweitzera – staré dřevěné baráky uprostřed pralesa se proměnily v muzeum a o někdejší slávě svědčí jen fotografie, rezavé chirurgické nástroje a hrob starého doktora za nemocniční kaplí.

Místním lidem by se asi ani nesnilo, že kdysi odněkud z daleké Evropy vyjela parta snílků, co jim přes půl světa vezla pomoc. Ten příběh upadl v zapomnění – ale nezmizel. Možná jen čeká na svoje objevení. Ve zdejším jazyce kmene Galoa prý slovo „Lambaréné“ znamená „zkusme to“. Osm kluků z Prahy to zkusilo. A i když na konci zůstali stát před branami, jejich odvaha se navždy zapsala do dějin.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Expedice_Lambar%C3%A9n%C3%A9

https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-osobnosti/94538/ceska-expedice-lambarene-z-prahy-do-africkeho-gabonu-vozem-tatra-138.html

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/cestovani/expedice-lambarene-vyprava-ceskoslovensko-praha-afrika-egypt-pul-stoleti_1801011940_mis

https://www.idnes.cz/auto/historie/expedice-lambarene-tatra-138.A180820_151307_auto_ojetiny_fdv

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/dve-vyroci-alberta-schweitzera-pralesni-doktor-je-stale-prikladem-132418

https://edu.ceskatelevize.cz/video/4319-expedice-lambarene

https://www.autokaleidoskop.cz/Ruzne/Tatra-vyjela-na-cestu-kolem-sveta/

https://www.adamek.cz/blog/?blogpost=186

https://www.csfd.cz/film/274184-expedice-lambarene/zajimavosti/