Film, který se stal legendou: Vesničko má středisková a její kouzlo

Kolik diváků už se nechalo okouzlit filmem, který vypráví o docela obyčejné české vesnici, jejích drobných radostech, svérázných postavách a laskavém humoru. Jiří Menzel a Zdeněk Svěrák v 80. letech 20. století stvořili dílo, které si k sobě publikum i po letech volá nečekanou silou: film Vesničko má středisková. Nejspíš ani samotní tvůrci na začátku netušili, že vzniká nadčasový fenomén.

Jde o jednu z těch komedií, co dovedou v divákovi probudit ten správný druh nostalgie a touhy hledat dobré v lidech i ve světě kolem nás. Přitom vznikla v době, kdy už pomalu doznívala normalizace a Husákův režim se chýlil ke konci. Roky 1985 a 1986, kdy se točila a poprvé promítala, zažívaly vliv perestrojky. A právě tahle doba – plná rozporů, ale i nových nadějí – možná pomohla tomu, že se snímek nese v duchu obyčejného lidství a pospolitosti, namísto budovatelských proklamací.

Vznik „Vesničky“ se dnes vypráví jako filmová anekdota: Zdeněk Svěrák omylem obdržel dvojnásobný honorář za film Na samotě u lesa. Barrandovští dramaturgové, v čele s Karlem Copem, tehdy navrhli vyřešit situaci vskutku českým způsobem: „Napište do zítřka nějaký námět, který zaúčtujeme, aby to sedělo v papírech.“ A tak Svěrák sepsal pouhé dvě strany o mentálně opožděném závozníkovi a jeho upovídaném řidiči. Vznikl tak jakýsi mini-příběh „Chalupa“, určený původně do šuplíku.

Dostalo se to ovšem náhodou do ruky Jiřímu Menzelovi, který přesně vycítil, že ze zdánlivě prostého nápadu může vzniknout „něco hezkého“. V dalších letech se nápad rozpracovával, měnil a krystalizoval, až z něj vylezl plnohodnotný scénář s názvem, který známe dnes: Vesničko má středisková. Dá se říct, že komedie, která je postavená na poetice venkova, humoru a lidské vzájemnosti, spatřila světlo světa kvůli účetnímu omylu, jenž měl vlastně zůstat bez povšimnutí.

V době, kdy Menzel pracoval na příběhu, ho trápilo, jak ukázat autentickou vesnici, ale zároveň neopakovat staré filmové klišé typu „stoh slámy, žebřiňák, babka v šátku“. Hledal takovou krajinu a takové kulisy, které budou mít ještě původní ráz bez betonových nástaveb, unifikovaných železobetonových sušáren či nevzhledných přístaveb. Nakonec zvítězily Křečovice nedaleko Sedlčan (mimo jiné rodná obec skladatele Josefa Suka). V exteriérech Křečovic našel Menzel to, co potřeboval: malebnou ves, kterou sice socialismus už poznamenal, ale ne příliš. Mnohé stavby a vesnické rohy zůstaly „normálně nevzhledné“, přesto nefalšovaně české.

K dokonale poetické náladě přispívají i další drobnosti vyčtené (či odpozorované) přímo ze života. Třeba Otíkovo šoupání nohama v písku, tichá jízda vejtřaskou, drobná zastavení sousedů na návsi, rýpavé poznámky o papaláších z Prahy či tiché žertíky kolem družstevního lékaře. Film se tak stal jakousi mozaikou pitoreskních situací, v nichž se režisér i scenárista mohli „vyřádit“ na drobných, ale lidsky silných motivech.

Jedním z klíčů k úspěchu Vesničky je bezesporu volba herců. Marián Labuda se pro mnohé diváky stal „Pávkem“ na celý život, ačkoli původně autor scénáře Zdeněk Svěrák prý myslel na Petra Nárožného. Jenže Jiří Menzel prosadil Labudu – a rázem tu byla kulatá postava, která sice nezapře slovenský přízvuk, ale zato má obrovské charizma. Labuda navíc skutečně uměl řídit starou Pragu V3S, protože s ní kdysi jezdil na vojně. Produkce tak ušetřila za řidiče-kaskadéra.

Otík Rákosník v podání maďarského herce Jánose Bána byl ještě složitější oříšek. Když se sešel s Menzelem, měl sice Bán výborné herecké schopnosti, ale nerozuměl ani slovo česky a navíc nijak nepřipomínal „jednoduššího prosťáčka“ s odstálýma ušima. Celé to vyřešila geniální drobnost: Bán si nechal vyrobit speciální zubní protézu, tzv. „koňské“ zuby. K tomu se přidalo pár triků v líčení a jeho mírně nechápavý, tichý výraz byl na světě. Ve filmu navíc mluví tak málo, že jazyková bariéra nepůsobí potíže – spíš dodává postavě autentičnost. A co se stalo s těmi slavnými zuby? Bán je prý po natáčení schoval a ještě léta je doma opatroval jako neobvyklou památku.

Ve filmu se to jen hemží hláškami, z nichž mnohé doopravdy zlidověly. Kdo by neznal rčení „Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore?“, nebo ještě údernější „Po žních půjdeš k Turkovi“. Všichni víme, jak to Otík s Pávkem myslí – a jak Turek (Petr Čepek) reaguje svým ponurým „Až pokvetou hrábě…“.

Další kultovní moment? „Oni jsou teď v Praze asi jiný starosti,“ bručí družstevníci, nebo líbezná scéna s verši z Máchova Máje, které recituje doktor Skružný (Rudolf Hrušínský) jezdící na silnici od krajnice ke krajnici. A jako třešnička na dortu: Skružného ponaučení o Pelhřimovu, kde prý mají vyhlášené krematorium pro každého, kdo se nechal unést kocháním. Podobné drobné gagy se do filmu dostaly prý „jakoby nic“, ale přitom se staly největšími perlami, které dnes opakujeme se smíchem.

Paradoxem je, že film budil emoce (a budí je dodnes) z různých stran. Krátce po premiéře v polovině 80. let mu někteří funkcionáři vyčítali, že „zesměšňuje socialistickou vesnici“, a shledávali tam výsměch družstvům i papalášům z Prahy. Po roce 1989 se zase ozvaly hlasy, že jde o „nostalgii za komunismem“, a že film navozuje dojem idylické pohody, v níž se pije pivo na sedmém schodu a dojíždí se pro cement vejtřaskou.

Ve výsledku je ale jasné, že Vesnička je především o lidech a jejich malých soukromých starostech, nikoli o režimní agitaci. Jak se pak vyjádřil i scenárista Zdeněk Svěrák, nehledal ve filmu žádnou politickou satiru, jen lidsky humornou atmosféru, kde tragédie, radost, sousedská nevraživost i horké hlavy jdou ruku v ruce s humorem a nadsázkou.

Jedním z překvapení normalizační éry byl ohromný úspěch Vesničky v zahraničí. Film putoval na festivaly, a dokonce to dotáhl až na nominaci na Oscara v kategorii neanglicky mluvený film (1987). Těžko říct, zda tenkrát papaláši chápali, co se děje, když Jiří Menzel a šéfové Filmexportu vyrazili do Los Angeles. Nakonec si sošku neodvezli, ale o skvělý mezinárodní ohlas bylo postaráno.

V Paříži dokonce získal János Bán cenu pro nejlepšího herce. Kritici ho ve Francii přirovnávali ke komikům ve stylu Laurela a Hardyho, protože s Mariánem Labudou tvořili podobnou kontrastní dvojici. V USA se film nazýval My Sweet Little Village a i tam si vysloužil dobré recenze. Pro malé československé drama (nebo spíš komedii) – vcelku nezvyklá čest.

Proč se k Vesničce stále vracíme? Snad je to kombinace humoru, který neútočí, ale hladí, s lehkým smutkem, který přichází, když se ve filmu přece jen objeví tvrdší realita (jako Turek po pár pivech, osobní bolístky některých postav, nedorozumění…). Nebo je to poetika Menzelova režijního oka: detailní záběry na ospalou náves, starou Škodu 100, polní cesty a klapot mlátiček. A nezapomeňme na svěrákovskou osobitost dialogů, které v sobě spojují hořkosladký humor a přirozenou mluvu venkova.

Samotné charaktery – od bodrého Pávka po tichého Otíka či svéhlavého Turka – navozují pocit, že jsme se všemi kdysi seděli v hospodě, nebo aspoň na zápraží. Z každé scény dýchá, že tohle mohla být klidně i naše dědina, naši strýcové, naši sousedi. A i to je jeden z důvodů, proč je film stále oblíbený a uváděný.

Pro ty, kteří se někdy chtějí nadechnout atmosféry Vesničky, je ideální navštívit Křečovice a blízké okolí. Ta původní krásná chalupa u hřbitova, kde sedávali Pávek s panem doktorem a snili o světě nahoře bez, tam pořád stojí. Sice se v reálu jednalo o garáž, ne sklep se sedmi schody, ale i tak to působí podmanivě. V okolí je krásná příroda, rybníky, a pokud se projedete směrem k Neveklovu, můžete objevovat místa, kde Turek „chladil hlavu“. Samotná sedlčanská krajina, kdysi částečně využívaná jako vojenský prostor, si dodnes zachovala venkovský ráz.

Která hláška z filmu utkvěla nejvíc v paměti vám?

Zdroje:

https://www.csfd.cz/film/6672-vesnicko-ma-strediskova/zajimavosti/

https://www.kafe.cz/celebrity/vesnicko-ma-strediskova-zajimavosti/

https://gamebot.cz/2023/08/vesnicka-ma-strediskova-nezapomenutelne-prihody-z-nataceni-s-rudolfem-hrusinskym/

https://www.forum24.cz/do-nevite-o-filmu-vesnicko-ma-strediskova-sverak-ho-napsal-omylem-a-chtel-aby-tam-hral-narozny

https://www.lifee.cz/trendy/vesnicko-ma-strediskova-film-od-ktereho-nikdo-moc-necekal-a-presto-dostal-nominaci-na-oscara_2788.html