George Orwell: muž, který se upsal k smrti, aby varoval svět před hrůzami totality

„Bylo mu třiatřicet, když se nad suchými aragonskými poli rozlehla prudká rána.“ V chladném úsvitu španělské fronty se vysoký Angličan zapotácel a klesl do prachu zákopu. Kulka fašistického odstřelovače mu právě prolétla hrdlem. Necítil bolest – jen ohromující úder a čirý šok.

Ten muž se nejmenoval Orwell. Narodil se jako Eric Arthur Blair v roce 1903 v kolonální Indii, v prostředí, které později sám popsal jako „nižší vyšší střední třídu“. Otec sloužil jako drobný úředník v britské správě a matka pocházela z neúspěšné obchodnické rodiny – jejich zvyky byly upjatě viktoriánské, třebaže finance tomu neodpovídaly.

Malého Erica odvezla maminka už jako ročního kojence z dusného Bengálska do Anglie; tatínka znovu spatřil až po několika letech. Dětství prožil v poklidném Oxfordshiru po boku starší a mladší sestry. Ve viktoriánské společnosti však znamenalo i dětství nemilosrdný boj o status.

Eric vyrůstal obklopen „atmosférou zchudlé vznešenosti“ – rodina lpěla na zdvořilosti a původu, přestože neměla prostředky typické pro aristokracii. Tichý, citlivý chlapec to vnímal: byl uzavřený podivín, který raději utíkal do světa knih a fantazie.

Brzy poznal i odvrácenou tvář elitní výchovy. Jako stipendista nastoupil na prestižní internátní školy. Nejdříve krátce na Wellington College a poté na Eton, kde patřil k nejchudším žákům mezi syny britské smetánky.

Spolužáci i učitelé mu dávali pocítit, že je outsider – byl „ten chudý a výjimečně bystrý“ mezi ostatními. Jedním z jeho profesorů literatury byl mladý Aldous Huxley, budoucí autor Konce civilizace.

Avšak ani věhlas Etonu Ericovi neotevřel dveře na univerzitu; rodina si nemohla dovolit platit mu další studia. Osmnáctiletý mladík tak stál před rozhodnutím, co dál. Potlačil své sny o spisovatelství a zvolil osud, který tehdy pokládal za čestný: službu Impériu.

Roku 1922 opustil Anglii a nastoupil k imperiální policii v Barmě (dnešním Myanmaru). Devatenáctiletý Eric Blair odjel na opačný konec světa plný ideálů o pořádku a spravedlnosti. Exotická Barma jej však krutě změnila.

Jako důstojník britské policie v koloniální provincii viděl z první ruky peklo imperialismu: každodenní ponižování domorodců, rasismus a bezpráví páchané ve jménu koruny. Začal se za svou roli stydět.

Jednoho dusného dne stanul tváří v tvář zraněnému slonovi řádícímu na tržišti – a davy barmánců čekaly, co udělá. Eric věděl, že zvíře už nikoho neohrožuje, přesto ho nakonec zastřelil, aby neztratil autoritu. Ten čin v něm zanechal mrazivou pachuť.

Pochopil, že imperialismus nutí kolonizátora páchat zlo jen proto, aby si udržel moc. „Nenáviděl jsem svou práci víc a víc,“ přiznal později v eseji o onom slonu. Po pěti letech v Barmě rezignoval – zkušenější o tropickou malárii, pár jizev na těle a nesčetně jizev na duši. Z mladíka loajálního říši se vrátil zpět do Londýna muž s hlubokou nenávistí k útlaku a koloniální nadřazenosti.

Své asijské deziluze proměnil v literaturu. Po návratu v roce 1927 se usadil v Anglii, odhodlán stát se spisovatelem. Poprvé také použil pseudonym George Orwell – podle řeky Orwell, která protékala krajinou jeho dětství.

Pod novým jménem se chtěl odstřihnout od minulosti a současně vzdát hold staré dobré Anglii. Začal psát eseje a články a hledal náměty k románům. Dobrovolně se vydal mezi nejchudší z chudých: nějaký čas žil jako tulák v londýnských noclehárnách pro bezdomovce, myl nádobí v zapadlých pařížských restauracích a potloukal se po periferiích s žebráky.

Poznal hlad, ponížení i špínu spodiny – a také nečekanou soudržnost lidí na dně. Tyto syrové zkušenosti zúročil ve své prvotině Na dně v Paříži a Londýně (1933), kde reportážním stylem vylíčil životy těch, které společnost přehlíží. Z bývalého strážce zákona se stal sociální kritik.

Politické dění třicátých let na něj silně doléhalo: nástup fašismu v Evropě a bída dělnické třídy v Anglii jej radikalizovaly. Orwell se stal přesvědčeným socialistou, antifašistou a hlasitým kritikem všech nedemokratických režimů. Věřil v rovnost a svobodu slova – ideály, za které byl brzy připraven bojovat i se zbraní v ruce.

Koncem roku 1936 odjel do Španělska uprostřed zuřící občanské války. Původně tam přijel jako novinář, ale pohled na republiku bojující o holou existenci proti fašistům ho nenechal stranou. Orwell se přidal jako dobrovolník k milicím POUM – levicové dělnické straně, která hájila republikánskou věc.

Na frontách v Aragonu a u Teruelu sloužil jako prostý voják i jako velitel hrstky mužů, šplhal v noci do země nikoho klást ostnaté dráty a ve dne střídal službu na stráži. V boji působil nemotorně – vysoký, hubený Angličan trčel ze zákopu, neuměl dobře střílet, ale odvahu měl.

20. května 1937 za úsvitu Orwell právě střídal stráž, když ho výstřel zasáhl přímo do krku. Měl obrovské štěstí – přežil, ač střela prolétla hrdlem skrz naskrz těsně vedle tepen.

Jeho zranění bylo těžké a na dlouho poznamenalo jeho zdraví i hlas: když se zotavil, mluvil už navždy jen tichým chraplavým šeptem. Španělská kulka mu trvale poškodila hlas, ale dala mu nové odhodlání.

V nemocnici v Barceloně se Orwellovi hojila rána na krku, zatímco kolem něj umíral jeden sen. Místo jednoty proti Frankovi se republikánský tábor sám rozštěpil. Moskvou řízené komunistické síly začaly v tylu pronásledovat své levicové spojence, včetně POUM, již označily za zrádce.

Orwell nevěřil vlastním očím, když viděl, jak si revolucionáři vzájemně vrážejí nůž do zad. V červnu 1937, ještě se zahojenou jizvou, musel spolu s manželkou tajně uprchnout ze Španělska, aby unikl zatčení komunistickou policií. Ideály socialisty v něm tehdy neutichly, ale jeho důvěra v sovětský komunismus se proměnila v doživotní děs a odpor.

O svých španělských zážitcích – o odvaze prostých milicionářů, o kulce, jež ho málem zabila, i o hořké zradě stalinských spojenců – napsal jednu z nejlepších reportáží své generace, knihu Hold Katalánsku (1938).

Vrátil se z boje jako jiný muž: zbavený všech iluzí, ale s jasným posláním. Zažil na vlastní kůži, jak totalita ničí vše, co je lidem drahé – a rozhodl se proti ní bojovat perem.

Druhá světová válka jej zastihla zpět v Londýně. Orwell se chtěl aktivně zapojit do boje proti hitlerovskému zlu, ale armáda ho kvůli chatrnému zdraví odmítla. Tuberkulóza, kterou si patrně už roky nesl v plicích, se začala ozývat – důsledek tropů, podlomené imunity a těžkého zranění.

On však nehodlal zůstat nečinný. Nastoupil roku 1940 do britské rozhlasové stanice BBC, odkud vysílal komentáře a zprávy do Asie, aby podkopal japonskou a nacistickou propagandu. S neutuchající energií psal také stovky sloupků, recenzí a esejů do novin. V té době vznikly jeho slavné literární studie, například o Charlesi Dickensovi či o nebezpečích nacionalismu.

Roku 1943 opustil rozhlasovou práci a stal se literárním redaktorem listu Tribune, kde publikoval politické komentáře z pozice demokratického socialisty. Zatímco Londýn sužovaly bomby, Orwell ve svých článcích neúnavně tepal fašismus i pokrytectví mocných a současně nabádal k obraně obyčejné lidské slušnosti. „Každou řádku, kterou od roku 1936 napíšu, píšu proti totalitarismu a pro demokratický socialismus,“ konstatoval bez obalu. Byl to jeho životní program.

V létě 1944 se Orwellům narodilo dítě – i když ne tak, jak plánovali. George a jeho manželka Eileen nemohli mít vlastní potomky, a tak uprostřed válečné vřavy adoptovali tří týdny starého chlapečka Richarda. Ve světě plném destrukce náhle pečovali o bezbranné novorozeně.

Orwell psal v té době svou bajku Farma zvířat, alegorii kritizující stalinský režim, a doma choval skutečné prasátko jako mazlíčka (než mu vyrostlo a skončilo na pekáči). Manželé Blairovi – jak znělo Orwellovo občanské jméno – prožívali krátké období rodinného štěstí. Jenže válka přinesla i osobní tragédii. V březnu 1945 odjela Eileen na rutinní operaci dělohy.

Neboj, za pár dnů jsem zpátky,loučila se. Už se však neprobrala z narkózy – ve věku pouhých 39 let nečekaně zemřela na operačním sále. Zdrcený Orwell se z telegramu dozvěděl, že zůstal sám s malým synkem. Když v květnu 1945 utichly zbraně druhé světové války, on stále oplakával milovanou ženu.

Trvalo mu několik měsíců, než znovu usedl k psaní. Právě tehdy dokončil rukopis, který mu navzdory tragédii změnil život – Farmu zvířat.

Ještě téhož roku vyšla Farma zvířat a přes ponuré téma Orwellovi zajistila světovou proslulost. Podobenství o zvířatech, která svrhla člověka tyrana, aby zjistila, že „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá si jsou rovnější“, trefilo bolestně do živého. Varovalo před zradou revoluce a ukázalo, že i bojovníci proti útlaku mohou sami zpychnout v nové tyrany.

Orwell tím reagoval na stalinismus – a najednou se ocitl na indexu. V Sovětském svazu a zemích východního bloku (včetně komunistického Československa) bylo jeho jméno zakázané a knihy se šířily jen potají v samizdatu. Na Západě však sklidil uznání. Ze zatrpklého idealisty se během pár měsíců stala literární celebrita, byť on sám o slávu nikdy nestál.

Spíš ho to znepokojovalo – Farmu zvířat dokonce nejprve málem nevydal, protože během války nechtěl poškodit spojenecké city Sovětů. Teď, po válce, se svět rychle rozděloval do táborů nové studené války a Orwell cítil, že musí varovat, dokud je čas.

Farma zvířat mu přinesla slávu, ale nikoli pokoj. Za obdivem čtenářů se skrývala hluboká osobní prázdnota, kterou nedokázala zaplnit ani práce.

Osobní život George Orwella v poválečných letech byl poznamenán samotou a hledáním lásky. Po Eileenině smrti se z něj stal osamělý vdovec. Ve své chalupě na ostrově Jura ve Skotsku, kam se uchýlil psát další knihu, zůstával se synkem a sám se svými běsy. Role otce pro něj byla nová a přetěžká – malého Richarda miloval, ale zároveň se ho kvůli své nemoci bál brát do náruče, aby ho nenakazil.

Večery na skotské samotě bývaly dlouhé a tiché. Orwell však ticho nesnášel – zoufale postrádal partnerku, oporu, někoho, kdo by byl matkou jeho synovi. V dopisech přátelům přiznával, že takhle nechtěl zůstat. Během čtyř let vdovství dokonce celkem požádal o ruku čtyři různé ženy.

Hledal ženskou blízkost horečně a bez ostychu, jako tonoucí lapající po dechu. Jeho nabídky k sňatku ale tři dámy se slzami v očích odmítly – děsila je jeho nemoc i posedlost psaním. Až napočtvrté Orwell uspěl: mladá literární redaktorka Sonia Brownellová, přítelkyně z londýnských intelektuálních kruhů, na jeho naléhavou žádost kývla.

Bylo to krátce před tím, než jeho nemoc propukla naplno, a zůstala mu nablízku i v nejtěžších chvílích.

Bylo to zvláštní spojení – Sonia byla o 16 let mladší, krásná a společenská, zatímco Orwell pohublý samotář s dutýma očima. Nehledala v něm milence ani životního druha v klasickém smyslu. Snad ji dojala jeho zranitelnost a literární génius, snad chtěla splnit poslední přání umírajícímu příteli.

V říjnu 1949, na zvláštní povolení a přímo v nemocničním pokoji, se konala tichá svatba. Orwell už byl upoután na lůžko v Londýně, k oltáři (či k posteli) nevěstu přivedl jeho blízký přítel, vydavatel David Astor. Za svědky stáli jen lékař, kaplan a pár kolegů spisovatelů.

Ještě před tou svatbou, navzdory zhoršujícímu se zdraví, sváděl Orwell svůj největší tvůrčí zápas. Izoloval se na odlehlém ostrově Jura uprostřed skotské divočiny, kde v dřevěné chatě bez elektřiny a vytápění psal román, který nosil v hlavě už roky.

Byl odhodlaný dokončit knihu stůj co stůj – i kdyby ho to mělo zabít. Podnebí na ostrově bylo vlhké a drsné; Orwella sužovaly horečky, noční pocení a kašel, při němž hubnul a chřadl doslova před očima. V zimě 1947 se jeho stav rapidně zhoršil a lékaři potvrdili těžkou plicní tuberkulózu.

Předepsali mu přísný klid na lůžku a silné léky. On ale místo odpočinku přidal na tempu – věřil, že dokud má v sobě knihu, tak nezemře. „Spisovatel, který má ještě co říct, neumře,“ tvrdil přátelům. S žalem po zesnulé ženě a smrtí v patách psal svůj opus magnum 1984.

Tvořil svět absolutní totality, který byl tak temný, až se v něm zrcadlily jeho vlastní prožitky bolesti. Hrůzy, jež v románu mučí hrdinu Winstona, čerpal z hlubin svých nemocničních zážitků – šokové terapie, pocity bezmoci, tělo vyhublé tak, že „kolena byla širší než stehna“.

Orwell se doslova upsal k smrti. Rukopis dokončil v konečné podobě na konci roku 1948 – s roztřesenýma rukama ho odevzdal vydavateli. Krátce poté zkolaboval. Dokázal to.

Dystopický román 1984 vyšel v červnu 1949 a okamžitě se stal senzací. Široká veřejnost s mrazením hltala Orwellovu vizi světa ovládaného všudypřítomným Velkým bratrem, manipulací jazyka a likvidací lásky. Nikdo netušil, že autor těchto strhujících stránek leží v té době na nemocničním lůžku a umírá.

Úspěch knihy už vnímal jen zdálky, skrze dopisy a zprávy od přátel. Tělo měl zlomené nemocí, ale mysl zůstávala bystrá. Plánoval si, že jakmile se trochu zotaví, odjede na léčbu do švýcarských Alp. Dokonce nosil v hlavě nové náměty – chtěl psát o Josephu Conradovi, přemýšlel o dalším románu inspirovaném Dálným východem. Život se ho však chystal opustit dřív, než stihl napsat jedinou další řádku.

Bylo 21. ledna 1950, hluboká noc v Londýně. Nemocniční chodbou na oddělení plicních chorob spěchal lékař k pokoji číslo 65. George Orwell právě prodělal masivní krvácení do plic. Když dorazila pomoc, byl spisovatel už bez vědomí. Krátce poté se jeho uštvané srdce zastavilo. Zemřel – ve spánku, ve věku pouhých 46 let.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/George_Orwell

https://george-orwell.org/

https://www.britannica.com/biography/George-Orwell

https://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/orwell_george.shtml

https://www.historyextra.com/period/20th-century/george-orwell-life-death-books-spanish-civil-war-legacy/

https://milodenison.medium.com/a-brief-biography-of-george-orwell-49c59274157a

https://www.youtube.com/watch?v=2iM8VUKmiEA