Článek
Ohlušující rámus, dusno, prach a benzínové páry. Místo divadelních replik a potlesku dřina u soustruhu. Mladý herec Gustav Hilmar stojí v dělnické blůze vedle dalších bezejmenných postav a celou noc vyrábí šrapnely k trhání lidí.
Je první světová válka a on se ocitl v pekle továrny, které pohltilo jeho sny i zdraví. Kovový prach mu dráždí plíce. Únava otupuje mysl, a tak aby neztratil rozum, představuje si šumící les – jako by se prodíral mlázím pod sluncem a sbíral houby. Jen tak dokáže zapomenout, kde doopravdy je.
Bylo mu pouhých čtyřiadvacet, když se poprvé zakuckal a v dlani uviděl světlou šmouhu krve. Zákeřná tuberkulóza plic, nemoc té doby, jej vyřadila z hereckého života na dlouhých pět let. V horečkách a bolestech ležel v sanatoriu, zatímco v Evropě dozněly poslední salvy války.
Každý nádech pálil a každý záchvat kašle v něm zas a znovu probouzel strach, že tímhle končí všechno, co začal budovat. Vzpomínal na prkna jeviště, která pro něj znamenala svět, a na večery, kdy stál v kuželu světla před publikem. Nevěděl, jestli se tam ještě někdy vrátí.
„Pracovali jsme v noci… Ohlušující rámus, dusno, prach a benzínové páry, a my, zvyklí pracovat se slovem a citem, tam jeden vedle druhého vyrábíme šrapnely k trhání lidí,“ vzpomínal jeden z Hilmarových kolegů na mrazivou válečnou zkušenost.
Léčba naštěstí zabrala a mladý muž nakonec nad nemocí zvítězil. Když se roku 1920 konečně zotavil, vážil o mnoho kilo méně, ale v očích měl tentýž tichý vzdor, s jakým přečkal nejhorší chvíle.
Ještě před několika lety nic nenasvědčovalo tomu, že by měl Gustav Hilmar okusit podobné peklo. Narodil se roku 1891 v poklidné vesničce Podlázky u Mladé Boleslavi jako Gustav Černý, syn venkovského fotografa.
Od dětství projevoval výtvarné nadání – stejně jako jeho starší bratr Bedřich, z něhož se stal uznávaný malíř. Gustav rád kreslil a zpočátku se zdálo, že půjde v rodinných šlépějích. Osud ale rozhodl jinak. V pražské reálce patřil mezi zvídavé studenty, ale skutečné okouzlení přišlo až v hledišti Národního divadla.
„Stačila jediná návštěva Národního divadla a všechno bylo jinak.“Mladý Černý viděl na scéně legendárního Eduarda Vojana v roli Hamleta – a byl ztracen. Strhující síla Vojanova herectví v něm probudila touhu, které nešlo odolat.
Odložil štětce a přihlásil se do dramatické školy u proslulého herce Karla Želenského. Rodiče naštěstí synovo rozhodnutí přijali s porozuměním. Už v roce 1912 – bylo mu teprve 21 let – nastoupil Gustav do svého první angažmá v Plzni.
Na jevišti se v něm záhy ukázalo něco z oné vnitřní zarputilosti, která ho udržela při životě během války. Jeho urostlá postava a chlapská, přísná tvář ho předurčily k charakterním rolím. Hrál mužné hrdiny a svérázné venkovany, často tvrdé sami k sobě i druhým.
Už v předválečných letech dokázal upoutat pozornost kritiků – v jednadvaceti působil dospěleji, než by napovídal jeho věk. Když ale přišla mobilizace a válka, kostýmy musely stranou. Během světového konfliktu ztratil pět let života v nemoci a ústraní.
Teprve vznik samostatného Československa mu otevřel cestu zpět. Z Plzně si odnesl cenné zkušenosti i nový umělecký pseudonym – od roku 1920 už vystupoval jako Gustav Hilmar, jméno, pod kterým ho brzy pozná celá země.
Po uzdravení se vrátil na divadelní prkna s o to větší chutí. Hrál několik sezon v Brně a v Ostravě, než konečně zakotvil v Praze. Roku 1926 nastoupil do souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Tam se během dvacátých a třicátých let vypracoval v jednu z opěrných osobností činohry.
„Stal se vyhledávaným představitelem svérázných mužů, mimořádně tvrdých k sobě i druhým, či přísných, bezohledných a leckdy až krutých otců,“ psalo se o něm tehdy. Diváky si získal upřímností projevu – jeho herectví bylo civilní, pevně ukotvené v realismu.
V každé postavě dokázal najít lidský rozměr a cit, i když šlo o sebevětšího mrzouta. Zkušenosti z těžkých časů vtiskly jeho projevu vážnost a hloubku. Vinohradská scéna mu dala desítky velkých příležitostí: od selských rebelů v českých klasických hrách až po shakespearovské padouchy. Na prknech prožil i temné období okupace – divadlo bylo pro něj i kolegy útočištěm, když kolem zuřila druhá světová válka.
Zatímco na divadle se Hilmar dočkal velkých rolí a uznání, před filmovou kamerou stál zpočátku spíš ve stínu pohledných milovníků. První filmovou příležitost dostal ještě v éry němého filmu – v roce 1926 si zahrál sklářského dělníka ve snímku Román hloupého Honzy.
Do zvukového filmu vstoupil naplno o pár let později a brzy se stal spolehlivým představitelem vedlejších postav. Tvůrci ho rádi obsazovali jako rázné tatíky, přísné profesory, tvrdohlavé sedláky či úředníky. Nebyli to hrdinové prvního plánu, přesto jejich přítomnost dodávala příběhům váhu a věrohodnost.
V paměti diváků utkvěl například jako nerudný továrník Záhorský v bláznivé komedii Eva tropí hlouposti, nebo přísný otec studenta Vaňka ve školské satiře Cesta do hlubin študákovy duše. Přes všechnu určitou jednostrannost těchto úloh se nikdy neurážel, že nedostává role milovníků. „Hilmar si však nestěžoval a podle svých slov si tyto role vychutnával.“
Marta Májová, Jiřina Sedláčková a Gustav Hilmar ve filmu Eva tropí hlouposti, rok 1939...
Posted by Marcela Kopplová on Monday, January 27, 2025
Ve skutečnosti to byl člověk tichý a skromný. „V soukromém životě byl však jiný. Byl laskavým a dobrosrdečným člověkem.“ Kdo ho potkal v šatně po představení, nenašel v něm tvrdého despotu, kterého často hrával, ale pozorného kolegu s vlídnýma očima.
Mladším hercům ochotně radil a nikdy neztratil trpělivost. Snad právě proto dokázal vdechnout svým přísným postavám i kousek laskavého humoru – diváci je pak vnímali jako přísné, ale spravedlivé a v jádru dobrácké figury.
Po válce se filmový svět změnil, ale Hilmar v něm zůstal stálicí. Ve znárodněné kinematografii padesátých let pokračoval v osvědčených charakterních rolích. Přibylo mu v nich něco navíc – životní moudrost stáří. Sám herec mezitím zestárnul a ztvárnil několik postav, které jako by odrážely i jeho vlastní osud.
Ve velkolepé husitské trilogii Otakara Vávry hrál rozvážného zemana Ctibora z Hvozdna a věrného přítele Jana Husa, rytíře Jana z Chlumu – tedy muže statečné a čestné. Hrál i profesora Vandase ve válečném dramatu Vyšší princip.
Divadelní prkna neopustil ani poté, co jeho vlasy zešedivěly. V roce 1950 přešel z Vinohradské scény do Městských divadel pražských a hrál na nich až do svého odchodu do penze v roce 1959. Za svou dlouhou kariéru vytvořil přes sedmdesát filmových rolí a nespočet postav na jevišti.
Byl poctěn titulem zasloužilého umělce a dočkal se i dokumentárního holdování – režisér Bořivoj Zeman o něm v roce 1961 natočil vzpomínkový filmový medailon. Když se pak jednoho podvečera tiše uklonil svému publiku naposledy, zavřel za sebou oponu jedné výjimečné herecké éry.
Na sklonku života se Gustav Hilmar vrátil ke své první lásce. V čase, kdy nehrál, mířily jeho kroky do ateliéru, kde voněly olejové barvy a opracované dřevo.
Zemřel jednoho březnového rána roku 1967. V pražském Vinohradském hřbitově dodnes stojí jeho náhrobek – prostý kámen se jménem, které přijal jako mladý muž. Gustav Hilmar.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Hilmar
https://naos-be.zcu.cz/server/api/core/bitstreams/c8cc9446-47f4-4723-867d-43deace90b67/content
https://www.krajskelisty.cz/praha/25330-mohl-se-stat-slavnym-malirem-ci-socharem-stacilo-ale-jedine-setkani-a-byl-ztracen-tajnosti-slavnych.htm
https://www.fdb.cz/osobnost/7956-gustav-hilmar
https://www.hrbitovy-adopce.cz/hroby-v-projektu/hrob/gustav-hilmar/
https://www.csfd.cz/tvurce/7958-gustav-hilmar/biografie/
https://www.vlasta.cz/celebrity/gustav-hilmar-augustin-cerny-herec-malir-rodina-bratr/
https://www.krajskelisty.cz/praha/25330-mohl-se-stat-slavnym-malirem-ci-socharem-stacilo-ale-jedine-setkani-a-byl-ztracen-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.ndm.cz/cz/osoba/5008-hilmar-gustav.html
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/68046/gustav-hilmar
https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=4210237489256408&id=2390693591210816
