Článek
Bylo úterý 22. dubna 1947, čtvrt na jedenáct dopoledne. Před pražským sídlem Autoklubu naskočil vzduchem chlazený osmiválec stříbrného vozu s aerodynamickou karoserií a ploutví nad motorem. Za volantem seděli dva mladí muži, kterým ještě nebylo ani třicet, a před sebou měli plán, jaký by většina lidí označila za bláznovství. Objet celý svět. Autem. Sami.
Nikdo velký je nevyprovázel. Jen šéf tatrovky a amatérský fotograf. O tři a půl roku později, 1. listopadu 1950, dorazila ta samá Tatra zpátky do Opletalovy ulice a tentokrát ji vítaly zástupy lidí. Mezitím se z dvou neznámých studentů stala nejslavnější česká cestovatelská dvojice historie.
Pětka
Potkali se v roce 1938 na pražské Vysoké škole obchodní. Miroslav Zikmund, rodák z Plzně, ročník 1919. Jiří Hanzelka ze Štramberku, o rok mladší. Oba je odmalička táhlo do dálek. Zikmund říkal, že to nebyla ani tak touha cestovat jako spíš zvědavost, potřeba vědět, jak se věci doopravdy mají. Ten rys ho pak provázel celý dlouhý život.
Studia jim přervala válka a zavřené vysoké školy, dodělali je až v roce 1946. Ještě jako studenti ale vymysleli plán, kterému říkali Pětka, podle pěti kontinentů, které chtěli poznat. A hned po válce udělali krok, který dělil sen od skutečnosti. Přesvědčili automobilku Tatra, aby jim výpravu zaplatila. Firma vycítila příležitost ukázat světu své vozy a věnovala jim stříbrnou Tatru 87, elegantní osmiválec, který uměl jet až sto šedesát. Tři měsíce se ho v Kopřivnici učili rozebrat a složit, protože na cestách si museli poradit sami.
To, co následovalo, znělo jako dobrodružný román. Zikmund s Hanzelkou projeli automobilem Afriku od severu přes východ kontinentu až dolů do Jižní Afriky a pak strávili dva roky v Latinské Americe. Dohromady projeli při první výpravě přes čtyřicet zemí, urazili přibližně 111 tisíc kilometrů a z toho asi 61 700 kilometrů připadlo přímo na jejich slavnou Tatru 87.
Zážitky se sypaly jeden přes druhým. V Egyptě přespali na vrcholu Cheopsovy pyramidy. V Tanganice vystoupali na Kilimandžáro. V konžském pralese se setkali s Pygmeji, v Ekvádoru s lovci lebek. Hanzelka se málem utopil ve vlnách na pláži Copacabana v Riu.
Do pasu jim za tu dobu přibylo úctyhodných dvě stě sedmdesát tři razítek a víz, v Argentině jim ho dokonce svázali do kůže. Auto s malou československou vlaječkou budilo takovou pozornost, že jim v Kapském Městě zakázali parkovat na ulici, protože se kolem něj tvořily davy, a na jedné jihoamerické hranici prý celníci začali salutovat.
Nešlo ale jen o romantiku. Šlo o hubu, jak říkal Zikmund. Hanzelku sužovala malárie, která se vracela, a jeden záchvat ho složil zrovna ve chvíli, kdy naměřili neuvěřitelných devětapadesát stupňů ve stínu. V habešské poušti Zikmund odrážel střelbou přepadení lupičů a jeden náboj pak omylem vystřelil přímo v kabině. Dodnes je po něm v palubní desce díra. Když v únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté, byli zrovna v Kongu. Vrátili se domů do úplně jiné země, než z jaké odjeli.
Okno do světa
Právě tady je klíč k tomu, proč se Hanzelka a Zikmund stali tak slavnými. Ze své první cesty poslali domů 293 novinových reportáží a 702 rozhlasových relací a ty se v letech 1947 až 1952 staly nejsledovanějším pořadem Československého rozhlasu. V zemi, kterou režim právě zamykal na sedm západů a odkud se běžný člověk nemohl podívat ani za hranice, přinášeli dva chlapi z rádia Kilimandžáro, poušť i oceán přímo do obýváků obyčejných lidí.
Stali se nejprodávanějšími autory východní Evropy dvacátého století. Jejich knihy se v socialistických zemích prodaly v nákladu přes šest a půl milionu výtisků a vyšly v jedenácti jazycích. Sovětský vůdce Nikita Chruščov prý vyžadoval, aby měl jejich Afriku snů a skutečnosti na nočním stolku, ať byl kdekoli.
Za celý život navštívili třiaosmdesát zemí, natočili 147 krátkých a 4 celovečerní filmy a napsali dvaadvacet knih. Na druhou výpravu, tentokrát Asií a Oceánií v letech 1959 až 1964, vyrazili už ve dvou upravených nákladních Tatrách 805. Na zaplněné Staroměstské náměstí se z ní vrátili k nadšeným davům 11. listopadu 1964. Byli na vrcholu. A pak přišel pád.
Archiv h+Z, fond Hanzelka Zikmund, Ekvádor 1950
V roce 1965 dvojice udělala něco, co režim nebyl ochoten odpustit. Během cesty Sovětským svazem sepsali důkladnou a nemilosrdně upřímnou Zvláštní zprávu č. 4 o chudobě a poměrech, které tam na vlastní oči viděli. Nebyla určená veřejnosti, mířila nahoru, k vedení. Jenže podle pozdějších výkladů popudila i sovětské vedení. Muži, kteří dvacet let ukazovali národu svět takový, jaký je, teď totéž udělali i se sovětským rájem. A to se nesmělo.
Definitivní tečku pak udělal rok 1968. Oba cestovatelé veřejně odsoudili okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Následoval trest, který v jejich případě znamenal skoro vymazání z existence. Od sedmdesátých let měli zakázáno publikovat i účastnit se veřejného života. O jejich cestách se řadu let nesmělo psát ani mluvit, jako by nikdy nebyly. Státní bezpečnost si Zikmunda vedla jako nebezpečnou osobu nejvyšší třídy nebezpečnosti. Národní hrdinové se přes noc stali nežádoucími osobami.
Zikmund to později glosoval po svém, s tím svým nadhledem: nebýt Husáka, prý by nikdy nestihl uspořádat svůj obří archiv. Dvacet let vynuceného klidu proměnil v čas na práci. Ale byla to léta, kdy dva muži, kteří dali celé generaci sen o dálkách, museli tenhle sen mlčky schovat do šuplíku.
Přesný součet náhod
Svůj život Miroslav Zikmund definoval jako přesný součet náhod. A ta poslední mu vyšla. Dožil se pádu komunismu i vlastní rehabilitace. V roce 1993 dostali s Hanzelkou Cenu Egona Erwina Kische, v roce 1999 jim prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy. Zikmund se znovu vydal do světa, do Japonska, Austrálie, na Sibiř, do USA i Egypta. Do Austrálie, která kdysi z plánu druhé cesty vypadla, se nakonec podíval sám. Nemocný Hanzelka ji poznal už jen z filmových záběrů.
Jiří Hanzelka zemřel v roce 2003. Zikmund po něm zůstal sám dalších skoro devatenáct let, ale svého parťáka nikdy neopustil. Jirka byl nejlepší přítel mého života, řekl na jedné výstavě jejich fotografií. Odešel, ale já s ním pořád žiju, protože každý den se stane něco, co je spojené s jeho jménem. Takže vlastně jsme pořád dva.
Sedmdesát let si každý den psal deník. Měl fenomenální paměť a nadhled člověka, který viděl skoro celé dvacáté století. Byl počat ještě za Rakouska-Uherska, narodil se pár měsíců po vzniku republiky, přežil válku, zažil nástup i pád komunismu. Zemřel 1. prosince 2021 ve věku 102 let.
Stříbrná Tatra 87 s poznávací značkou P-19720 dnes stojí v Národním technickém muzeu v Praze jako národní kulturní památka. Když v roce 2003 zemřel Hanzelka a o osmnáct let později i Zikmund, muzeum napsalo, že vůz osiřel úplně. Oba muži, kteří s ním objeli svět, byli pryč.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/fenomen-h-z-pred-70-lety-vyrazila-na-cestu-slavna-dvojice-hanzelka-a-zikmund-98640
https://www.muzeum-zlin.cz/media/userfiles/docs/silva_vycp%C3%A1vky/TZ/TZ_%C3%BAmrt%C3%AD_Miroslav_Zikmund.pdf
https://www.ntm.cz/archiv-clanku/tatra-87-cestovatelu-hanzelky-azikmunda-osirela-zemrel-miroslav-zikmund
https://www.ntm.cz/archiv-clanku/224-2017-70-vyroci-prvni-velke-cesty-hanzelky-azikmunda-pripomene-akce-vntm
https://strednicechy.rozhlas.cz/hanzelka-a-zikmund-nejslavnejsi-cesti-cestovatele-odjizdeli-na-svou-prvni-cestu-9044888
https://tel-aviv.czechcentres.gov.cz/program/jiri-hanzelka-a-miroslav-zikmund-cesti-cestovatele
