Hildegard Trutz: žena, která rodila pro Hitlera v luxusní „množírně“ Třetí říše

Bylo jí devatenáct, když jí neznámá žena v bílé uniformě odnesla z náruče novorozeného syna. Bez jediného slova opustila pokoj a zavřela za sebou dveře. Mladá matka zůstala sedět na lůžku v tichu přerývaném jen vlastním dechem.

Do prázdných paží jí vystřelila bolest, která ji pronásledovala od doby co před dvěma týdny porodila – bez umrtvení, bez úlevy – neboť žádná „správná“ Němka by prý nepotřebovala mírnit porodní utrpení. Teď už tu Hildegard zbyla sama. Její syn zmizel v útrobách státního programu, který kdysi přijala s hrdostí. Už nikdy ho neměla spatřit.

Hildegard Trutzová byla vzorné Hitlerovo děvče. V roce 1933, sotva Adolf Hitler převzal moc, se hned přihlásila do Svazu německých dívek (BDM) a nevynechala jedinou schůzku.

Ve svých osmnácti letech splňovala všechny ideály nacistické „árijské“ krásy: vysoká sportovní postava, dlouhé světlé vlasy, modré oči a široká pánev. A hlavně – bezmezná oddanost vůdci.

Byla hrdá na nový režim a ve svých očích neměla vyšší cti, než sloužit vlastní zemi. „Byla jsem nadšená z Adolfa Hitlera a našeho nového, lepšího Německa,“ přiznala později. „Bylo nám vysvětleno, že jako mladí lidé jsme pro Německo mimořádně cenní.“

Jenže když roku 1936 dokončila školu, Hildegard nevěděla, co si počít se svým životem. Zatímco její vrstevníci nacházeli uplatnění, ona tápala – měla chuť být prospěšná vlasti, ale nenašla žádný konkrétní cíl. V té době ji v její domovské organizaci BDM oslovil jeden z vedoucích.

Viděl před sebou osmnáctiletou dívku se zářivě nordickými rysy, plnou elánu a bez plánů do budoucna. Z jeho úst pak padl návrh, který Hildegardě obrátil život naruby. „Co takhle dát vůdci dítě? Německo přeci nutně potřebuje rozšířit řady rasově čisté populace,“ pronesl svazový vůdce k ohromené dívce.

V několika slovech jí předestřel tajný program s názvem Lebensborn – „Fontána života“. Hildegard chvíli nehnutě stála, jako by se bála pohnout. Pak z ní vytryskl nadšený souhlas.

Netrvalo dlouho a opravdu vyplnila přihlášku. Až později si uvědomila, že o svém kontroverzním rozhodnutí musí také něco říci rodičům. Jak předpokládala, její otec a matka by s takovým „neřestným“ nápadem nikdy nesouhlasili.

Hildegard proto doma jen neurčitě oznámila, že odjíždí na studijní kurz národního socialismu. Rodiče nic netušili – neměli ani zdání, že jejich dcera právě nastoupila cestu, na jejímž konci se vzdá vlastního dítěte ve prospěch režimu.

Čekalo ji překvapení. Místo strohého výcvikového tábora, jaký si představovala, dorazila Hildegard s dalšími vybranými dívkami do pohádkového zámku ukrytého v bavorských horách. Uvnitř na ni dýchl přepych, jaký dosud nepoznala. Mramorové haly zdobily obrazy a starožitný nábytek, v krbech praskalo voňavé dřevo.

Pro společné vyžití sloužily prostorné salonky na sport a hry, knihovna, hudební pokoj a dokonce soukromé kino. To vše obsluhoval pečlivě školený personál. „Podávali nám to nejlepší jídlo, co jsem kdy jedla. Nemuseli jsme nic dělat, měli jsme tam hory služebných,“ popsala Hildegard svůj pobyt na zámku. Připadala si jako šlechtična na letním sídle – volné dny vyplněné zábavou a odpočinkem. Občas skoro zapomněla, proč tu vlastně je.

Za zdmi okázalého sídla však vše podléhalo přísnému řádu. Hned při příjezdu musela Hildegard předložit úřední certifikát o árijském původu – důkaz, že v jejím rodokmenu sahajícím minimálně k praprarodičům není jediná kapka „nečisté“ krve. Lékaři SS ji důkladně vyšetřili po zdravotní stránce.

A nakonec podepsala dokument, v němž výslovně stvrdila, že se vzdává veškerých práv na jakékoliv dítě, které z její účasti v programu vzejde. Tím bylo rozhodnuto: potomci, které tu případně počne, nebudou patřit jí, ale Národnímu společenství. Budou to Hitlerovy děti.

Aby se předešlo jakýmkoliv citovým vazbám či skandálům, platila v Lebensbornu také přísná pravidla anonymity. Všechny přítomné dívky tu vystupovaly pod falešnými jmény. Navzájem neznaly své rodiny ani původ, oslovovaly se jen křestními jmény. I budoucí otcové – důstojníci SS – měli zůstat bezejmenní.

Hildegard a jejích zhruba čtyřicet společnic v tomto domě měly jediné poslání: vynikajícím genetickým materiálem přispět k nastolení nové „panské“ generace. Lesk drahého zámku byl jen pozlátko; za ním se skrývala pečlivě naplánovaná továrna na děti.

Krátce po aklimatizaci v novém domově nastal čas plnit účel programu. Na zámek dorazila skupina vysokých, mladých důstojníků SS – pečlivě vybraných protějšků s čistě árijskými rysy, atlety s blond vlasy a modrýma očima. Proběhlo pár společných seznamovacích večerů, při nichž se hrály hry, promítaly filmy a tančilo se.

Dívky se smály a flirtovaly, jako by šlo o běžné námluvy. Ve skutečnosti měli všichni na paměti hlavní cíl. Každá účastnice programu Lebensborn si měla z přítomných mužů zvolit jednoho, který jí zplodí dítě. „Všichni byli vysocí, modroocí a blonďatí. Měly jsme asi týden na to, abychom si z nich vybraly jednoho, který se nám líbí,“ vzpomínala Hildegard na onen zvláštní „tábor lásky“ v bavorském zámku.

Mladé ženy mezi sebou probíraly dojmy z jednotlivých nápadníků – hodnotily jejich vzhled, povahy i zdvořilost. Nikdo však neznal pravé jméno toho druhého. Jen přidělené přezdívky a čísla.

Hildegard dlouho neotálela. Brzy jí padl do oka jeden z těch pohledných esesmanů – usměvavý modrooký mladík urostlé postavy. Připadal jí téměř dokonale „árijský“, ztělesnění jejích snů. Kdyby za jiných okolností přišel požádat o její ruku, snad by radostí omdlela.

Teď se ale měla stát pouze matkou jeho dítěte, nikoliv manželkou. Oba s tím vstupovali do vztahu a podle toho se chovali. Když Hildegard učinila své rozhodnutí, přišla na řadu poslední příprava. „Když jsme si ho vybraly, musely jsme čekat do desátého dne od začátku poslední menstruace. Tu noc jsme ho pak přijaly v ložnici,“ vylíčila pečlivé časování početí.

Ještě předtím musela absolvovat závěrečnou lékařskou prohlídku, která potvrdila, že je tělo dívky připraveno k oplodnění. Pak už nic nebránilo naplnění rozmnožovacího plánu.

Hildegard se svého úkolu nezalekla – právě naopak. Ten večer čekala ve svém pokoji s neobvyklou směsicí nervozity a dychtivosti. Uvnitř tak mladá a přece pevně přesvědčená, že dělá tu nejsprávnější věc. Když zaklepal určený důstojník, uvítala ho s nadšením a beze studu.

Necítila prý žádné rozpaky; ani ona, ani on. Oba pevně věřili, že tímto aktem slouží Německu, plní vyšší poslání. Hildegard si později vybavovala vzrušení té noci – nejen z tělesné blízkosti, ale i z pocitu, že „to všechno dělá pro svého milovaného Vůdce“.

Vybraný partner ji navštívil tři noci po sobě. Mladá žena se mu oddala s upřímnou horlivostí. Všimla si sice, že její „hřebec“ je poněkud prostoduchý – krásný, ale příliš nemyslí – nevadilo jí to však.

Nepotřebovala v něm inteligentního druha pro život. Důležité bylo jediné: aby se v jejím lůně uchytilo nové děťátko čisté rasy. A to se stalo. Hildegard otěhotněla takřka okamžitě.

Ve chvíli, kdy na těhotenském testu spatřila pozitivní výsledek, pro ni idyla bavorského zámku skončila. Podala hlášení lékaři SS a ten ji ještě téhož dne nechal převézt do speciálního útulku pro nastávající matky. Tam, obklopena odbornou péčí, strávila zbytek těhotenství.

Cítila se silná a zdravá, připravená porodit dokonalého malého Árijce pro Hitlerovu říši. Porod sama nijak neurychlovala – „aby přišel ani příliš brzy, ani příliš pozdě,“ vzpomínala později s pýchou – a proběhl navzdory bolestem úspěšně. Hildegard přivedla na svět statného chlapečka. Bez utišujících léků, samozřejmě; tak, jak se na odolnou německou matku slušelo.

Prvních čtrnáct dnů mohlo miminko zůstat u ní. V přívětivém pokoji vonělo čerstvé povlečení a Hildegard kojila syna tak něžně, jak to jen šlo. Byla na něj hrdá – modrooký blonďatý andílek, naprosto „správný“ chlapec, který jednou bude sloužit vlasti.

V hloubi duše možná na okamžik probleskla myšlenka, jaké by bylo nechat si ho. Ale tu rychle zahnala; slíbila přeci, že ho odevzdá. A tak, přesně dva týdny po porodu, se dveře jejího pokoje potichu otevřely a vstoupila žena v bílém.

Lékařsky stroze překontrolovala spící dítě, pak ho beze slov vzala Hildegardě z náruče a odnesla pryč. Mladá matka cítila, jak jí po pažích přejel chlad. Dítě právě připadlo německému státu – přesně, jak stálo v onom papíře, který kdysi podepsala.

Hildegard Trutzová se zhluboka nadechla a vydechla. Své poslání splnila. Už se neměla ptát, kam její syn zamířil a kdo ho vychová. Bylo to tajemství spisů SS. Ona sama se brzy vrátila do běžného života, s prázdnou náručí, ale plná fanatického uspokojení. Byla připravena – bude-li třeba – kdykoliv porodit vůdci další děti.

Osud však rozhodl jinak. Nedlouho po porodu se Hildegard zamilovala do mladého důstojníka SS jménem Ernst Trutz. Ten krásnou „árijskou“ dívku hrdě pojal za manželku. Hildegard nepochybovala, že i on bude nadšen, až zjistí, jak výjimečnou službu už vlasti prokázala.

Brzy po svatbě mu bezelstně vyprávěla o své účasti v programu Lebensborn. K jejímu překvapení manžel ustrnul a ve tváři se mu neobjevil ani náznak radosti. Nepřijal to dobře – snad žárlivost, snad zaskočené mužské ego. Hildegard z toho byla zmatená.

Nakonec nad tím oba mlčky mávli rukou. Co se stalo, stalo se. „Ale namítat nic nemohl, byla to přeci služba vůdci,“ dodala k tomu Hildegard po letech s povzdechem. V jejích očích splnila jen svou povinnost, na kterou měla právo být pyšná. A tak už se o tom doma nemluvilo.

Trutzovi spolu během války přivedli na svět další děti. Hildegard se stala matkou ve „spořádaném“ manželství a za jiných okolností by prožila naplněný rodinný život. Jenže konec války byl krutý. Její muž padl na frontě a Hildegard s dvouletou dcerkou na rukou upadla do zajetí.

Sovětští vojáci s ní zacházeli jako s každou jinou Němkou spojovanou s SS – vnímali ji jako nepřítele. Zoufalá žena se po řadě hrůzných zážitků nakonec dostala k Britům a Američanům, kteří jí pomohli přežít.

Domů do rozbombardovaného Německa se Hildegard vrátila jako ovdovělá matka, těžce zkoušená válkou. To už ale Třetí říše dávno neexistovala. Z její okázalé vize nezbylo nic – jen utajené archivní spisy a tisíce nevinných dětí, rozptýlených po Evropě.

Odhaduje se, že během dvanácti let vlády nacistů (1933–1945) přišlo v rámci programu Lebensborn na svět kolem dvaceti tisíc dětí. Nejvíce v samotném Německu a v okupovaném Norsku. Právě Norsko bylo jakousi „výkladní skříní“ Himmlerova plánu: vzniklo tam okolo stovky domovů Lebensborn a narodilo se asi 12 tisíc dětí s německými otci.

Po válce se z těchto norských matek a jejich potomků stali vyvrhelové. Společnost jim říkala „německé děvky“ a „nacističtí bastardi“. Ženy často veřejně ostříhali dohola a odvlekli do pracovních táborů. Jejich děti mnohdy putovaly do sirotčinců, kde trpěly šikanou a trýzněním. Norská vláda se za to oficiálně omluvila až po více než padesáti letech.

V Německu samotném se Lebensborn podařilo utajit téměř beze stop. Na konci války totiž nacisté zničili většinu dokumentů o programu – rodné listy, záznamy o rodičích, všechno. Mnozí z oněch dvaceti tisíc „Hitlerových dětí“ tak nikdy nezjistili pravdu o svém původu. Žili a zemřeli s cizí identitou, aniž tušili, kdo byli jejich biologičtí rodiče.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lebensborn

https://www.lifee.cz/hildegard-trutz-pribeh-skutecne-divky-ktera-porodila-dite-nacistickemu-nemecku-takhle-to-probihalo-37c5a

https://www.dotyk.cz/magazin/lebensborn-arijci-cista-rasa-hitler-30000615.html

https://www.historyextra.com/period/second-world-war/woman-birth-hitler-lebensborn-aryan-child-hildegard-trutz-germany/

https://historyandsoon.wordpress.com/2015/10/31/the-women-who-gave-birth-for-hitler/

https://uprootedchildren.eu/en/materials/cards/hildegard-trutz/

https://www.historydefined.net/hildegard-trutz/

https://historyofyesterday.com/hildegard-trutz-the-woman-who-gave-birth-for-hitler/

https://spartacus-educational.com/Lebensborn.htm

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/lebensborn-program